Fettermanova bitva

Slavná bitva na Little Bighornu, kterou si 25. června připomněli všichni milovníci historie amerického Západu, není jediným krvavým konfliktem mezi indiány a americkou armádou, jež má letos smutné výročí. 21. prosince uplyne 150 let od kruté řeže, ve které padli do jednoho muže kapitán Fetterman a jeho 80 vojáků.
 

Pevnosti na Bozemanově cestě

Během občanské války bylo v Montaně objeveno zlato a oblast brzy zaplavili kovkopové a prospektoři lační vzácného kovu. Spojení ke zlatým polím v okolí nově vzniklé osady Virginia City bylo obtížné a sílila snaha zjednodušit je. Armáda nakonec upravila cestu na trase, kterou prozkoumal a vytýčil v letech 1863–5 John Bozeman. Cesta se táhla od pevnosti Fort Laramie na řece North Platte směrem k severozápadu podél východního úpatí a severního výběžku pohoří Bighorn. Přetínala ale území, která byla vyčleněna podle smlouvy z  roku 1865 jako loviště pro Lakoty, severní Šajeny a Arapahy. Indiáni se pronikání bělochů bránili a jejich odpor nedokázala zlomit ani trestná expedice generálmajora Patricka E. Connora, kterou vedl v roce 1865 podél řeky Powder. Cestování po Bozemanově stezce bylo stále nebezpečnější, proto bylo rozhodnuto vybudovat na ochranu poutníků vojenské pevnosti.

Fetterman

V červenci 1866 postavili vojáci 18. pěšího pluku první opevněnou tvrz. Byla pojmenována po hrdinovi občanské války generálovi Philipovi Kearnym, který padl v roce 1862 v bitvě u Chantilly ve Virginii. Posádce Fort Phil Kearny velel plukovník Henry Bebee Carrington, známý svými vynikajícími organizačními schopnostmi, ale také opatrností a neochotou riskovat. 

Pevnost byla na západní poměry poměrně rozlehlá a důkladně opevněná. Téměř půl míle dlouhé, bytelné palisády obklopovaly prostranství, uprostřed něhož stálo třicet srubů a cvičiště pro nástupy s vysokým vlajkovým stožárem. Kolem pevnosti zůstalo volné prostranství. Původní hustý les padl za oběť pilám a sekerám mužů z posádky, kteří se načas stali tesaři a truhláři.
 
Úspěchy při stavbě však Carringtonovi vojáci platili zanedbáváním výcviku. Dvě třetiny z nich přitom obléklo uniformy poměrně nedávno a o životě v pohraničí nevěděli téměř nic. Soustavné útoky Lakotů nováčky silně demoralizovaly a napětí poznamenávalo i veterány indiánských válek. Kapitán Frederick H. Brown a poručík George W. Grummond stáli v čele mladých důstojníků požadujících na plukovníkovi změnu politiky vůči dotírajícím indiánům. Carrington však měl jiný názor. Dostal rozkaz vybudovat na Bozemanově stezce pevnosti k ochraně vystěhovalců a ten byl rozhodnut splnit beze zbytku. Bojovat s Indiány není jeho úkolem.
 
V srpnu tedy odeslal dál na severozápad přes 150 ze svých 700 mužů. Ti do zimy postavili asi 90 mil od Fort Kearny menší tvrz Fort C. F. Smith. Generál Cooke, Carringtonův bezprostřední nadřízený, při inspekční cestě musel konstatovat, že plukovník svůj úkol plní na sto procent. Přijel do Carringtonova sídla a užasl nad vykonanou prací. Jinak ovšem dlouze hovořil s kapitánem Brownem, s nímž projednával stížnost, kterou poslal Brown na Carringtona. Generál dával kapitánovi v duchu za pravdu. Stavbu opevnění organizoval plukovník skvěle, ale s indiány si viditelně nevěděl rady. Ti neustále útočili na americké pevnosti, čímž rozpoutali tzv. 2. siouxskou válku, která trvala zhruba od srpna 1866 do září 1868.
 
Cooke proto rozhodl, že zreorganizuje 18. pěší pluk. Carrington měl být odvelen na konci roku do týlové pevnosti Fort Caspar na řece Powder a do Fort Kearny měly přijít posily v podobě absolventů West Pointu, kteří již s rudochy zatočí. 
 
V listopadu se Carringtonovi hlásilo několik nových důstojníků a hrstka dobrovolníků, dílem veteránů z občanské války, dílem čerstvých vyřazenců vojenské akademie. Byli mezi nimi poručík 2. kavalerie Horatio S. Bingham a dva kapitáni od infanterie — James Powell a William Judd Fetterman.  Plukovník teď měl v pevnosti celkem 400 mužů a asi tucet důstojníků. Výzbroj však byla nevalná. Cooke slíbil kvalitní spencerovky nejnovějšího typu, ale zatím neposlal nic. I listopadoví vojáci přijeli s pěchotními předovkami Springfield a zastaralými karabinami značky Starr. 
Fetterman
Počátkem zimy shromáždil náčelník Rudý oblak kolem 3 000 válečníků z lakotských kmenů Oglalů, Mnikonžuů a Bruléů a spřátelených Šajenů a Arapahů a přivedl je téměř na dohled Fort Kearny. A v pevnosti vypukla skoro vzpoura proti váhavému veliteli. Důstojníci, až na kapitána Tenodora „Tena“ Eycka, který byl většinu času opilý, stáli jako jeden muž na straně kapitána Browna a žádali rázný útok na indiány. 
 
Ale rozkaz k přesunu do týlu Carringtonovi stále nepřicházel a plukovník nehodlal na své politice vůči rudochům nic měnit. Počátkem prosince však přivezl posel Cookovu novou směrnici. Rudý oblak prý představuje pro Bozemanovu stezku vážné nebezpečí a plukovník má uvažovat o útoku na zimní tábory indiánů. Carrington byl tedy nepřímo přinucen přistoupit na požadavky svých bojechtivých důstojníků. 

Bitka u Fort Phil Kearny 

Nejvíc trápilo plukovníka Carringtona zásobování pevnosti dřevem. Palisády spolkly všechny použitelné stromy v několikamílovém okruhu, proto musela každé ráno vyjíždět kolona vozů, která se v poledne vracela naložená tolik potřebným palivem. Dřevorubce však neustále obtěžovali indiáni, takže je musel doprovázet silný oddíl vojska. 

6. prosince 1866 došlo při obvyklé výpravě za dřevem k vážné potyčce. Kapitán Fetterman doprovázel dřevaře k hustému borovému lesu západně od pevnosti. Jeho třicet lidí bylo náhle napadeno stovkou bojovníků náčelníka Mnikonžuů Hrba a Oglalů Žlutého orla, ale vojáci se nenechali překvapit a soustředěnou palbou je odrazili.

Krátce po odjezdu dřevařských povozů opustil bránu pevnosti další oddíl, tentokrát vedený samotným plukovníkem. Vůbec netušil, že mlází i koruny stromů na srázných úbočích skrývají stovky ukrytých bojovníků, které tam rozestavil Rudý oblak. Ještě dřív, než se stačili Carringtonovi pěšáci narychlo vybavení koňmi setkat s Fettermanovou skupinou, vylákal náčelník Oglalů Šílený kůň se svými mladými muži horkokrevné důstojníky z Carringtonova oddílu, kteří okamžitě vyrazili cvalem proti němu. Poručíka Horatia S. Binghama a seržanta G. R. Bowerse, jedoucí v čele pronásledovatelů, zasypala sprška dobře mířených šípů a poslala je do Věčných lovišť. Pětadvacet Carringtonových mužů obklíčila značná přesila a jen nekoordinovaný postup indiánů umožnil plukovníkovi ústup. Unikl pěšinou pod horským hřebenem a za pár minut mohl počítat v bezpečí pevnosti utrpěné ztráty. Dva mrtví a pět těžce zraněných neznamenalo ve srovnání s cennou zkušeností mnoho. Carrington došel k jednoznačnému závěru. Útok na dřevaře a následný útěk nájezdníků měl vojáky vylákat z ochrany palisád. Napříště, končil velitel poradu svých důstojníků, nesmějí pomocné oddíly v žádném případě indiány pronásledovat a zajíždět daleko od pevnosti.

Fetterman

Události ze 6. prosince zlepšily obraz plukovníka v očích mladých důstojníků. Jeho vojenské schopnosti a strategie nejsou zřejmě tak špatné, jak dosud mysleli. Když pak 19. prosince napadli indiáni dřevařskou četu znovu, spokojil se kapitán James Powell, dříve jeden z nejhorlivějších kritiků Carringtonovy taktiky, s odražením útoku a dovedl potom jak svůj strážní oddíl, tak všechny dřevařské vozy zpátky beze ztrát. Následující den velel doprovodnému oddílu sám plukovník. Ani on neztratil jediného muže. Pohled na obrovské hromady dřeva jej naplnil uspokojením. Stačí ještě jedna výprava a brána může zůstat několik týdnů uzavřena.

Rudý oblak však nespal. Při bojích v lesích kolem Fort Kearny si ověřil, že jeho taktika je správná. Byl si jist, že když se mu podaří vylákat zpoza hradeb velký počet vojáků, může je se svými tisíci válečníky pobít všechny. V polovině prosince se náčelníci spojených kmenů domluvili, že po příštím úplňku připraví na vojáky z pevnosti velkou past. V třetím prosincovém týdnu byly všechny přípravy skončeny a asi 2000 bojovníků se začalo stahovat ze svých vesnic na řece Tongue blíže k nenáviděné pevnosti. Necelých deset mil od Fort Kearny vyrostly tři táborové kruhy — lakotský, šajenský a arapažský. Místem vybraným pro léčku se stalo údolíčko Peno Creeku, které leželo mezi indiánským ležením a pevností. Po absolvování obřadů prohlásili náčelníci, mezi nimiž byli takoví význační mužové jako Černý medvěd a Rezavý kůň z kmene Arapahů, šajenští předáci Malý kojot, Bláznivá hlava a Malovaný hrom či Hrb a Bílý býk z kmene Mnikonžuů nebo hunkpapský Pizi, že dnem příznivým pro velké vítězství je 21. prosinec.

Fettermanův masakr

Onoho dne v deset hodin ráno vyjeli z pevnosti dřevaři na svoji poslední pouť za palivem a již za necelou hodinu zazněly znovu výstřely indiánských ručnic. Náčelníci v čele s Rudým oblakem měli svůj plán pečlivě připravený. Místo pro léčku vybrali dobře. Protože dřevorubci mýtili celý podzim les kolem takzvané Cesty dřevařů, která vedla paralelně s Bozemanovou stezkou po druhé straně příkrého hřebene, shromáždil Rudý oblak svoje lidi právě za kopcem. Z pevnosti sem nebylo vidět. Cesta mizela strážím za lesnatým hřbetem a probíhala kolem úpatí nevysokého pahorku Lodge Trail Ridge. Vedla potom širokým údolím, kde překonávala jeden z četných potoků protékajících členitým terénem. Tady, asi tři míle od Fort Kearny, bylo za skalními bloky připraveno téměř 2000 bojovníků. Šajeni a Arapahové obsadili západní stranu, někteří Lakotové se poschovávali na plošině na protější straně, další zůstali na koních a ukryli se za dvěma skalnatými hřebeny. Všichni trpělivě čekali na kořist, kterou jim měl přilákat před hlavně jejich zbraní oddíl jejich nejlepších jezdců. Pro nebezpečný úkol návnad vybrali náčelníci deset mladých mužů — dva Šajeny (Velký nos a Vlčí jméno), dva Arapahy a po dvou Oglalech, Mnikonžuích a Bruléích. Jedním z Oglalů byl slavný válečník Šílený kůň. Ten byl určen jako vůdce návnad. Zatímco jedna válečná skupina podnikala fingovaný útok na vozy dřevařů, sestoupili lidé Šíleného koně se sedel a čekali v úkrytech na svahu obrácenému k pevnosti. Byli připraveni vyrazit až v okamžiku, kdy z brány vyjede jednotka vyslaná na pomoc napadeným dřevorubcům. Indiáni chtěli vyprovokovat vojáky k bezhlavému útoku. Už dříve si povšimli, že oddíly posil nejedou přímo po Cestě dřevařů, ale využívají Bozemanovy stezky, odkud pak obloukem zatáčejí k velkým mýtinám za Lodge Trail Ridge. Na tom vybudoval Rudý oblak celou svoji strategii. A aby Modré kabáty opravdu neunikly, má je Šílený kůň nalákat do připravené léčky. 

Po jedenácté hodině zavládl v pevnosti na chvilku zmatek. Vzdálená střelba nevěstila nic dobrého. Carrington povolal kapitána Powella a pověřil jej vedením pomocné výpravy. Měl okamžitě shromáždit své lidi a vyrazit dřevařům na pomoc, tak jako to udělal už před dvěma dny. Do rozmluvy však zasáhl Fetterman. Třiatřicetiletý kapitán, rodák z Connecticutu, který měl za občanské války propůjčenou hodnost podplukovníka, vidí poslední příležitost k pořádnému potrestání indiánů. Vždyť dnes vyjeli dřevaři naposledy a on před několika dny tvrdil, že s osmdesáti muži rozpráší všechny rudochy před Fort Kearny. Na tvářích posluchačů viděl nedůvěru, někde možná i úsměšek. Teď může ukázat svoje schopnosti.

Fetterman

Plukovník dal horkokrevnému důstojníkovi svolení. Když má Fetterman k výpadu chuť, ať si vezme kolonu na povel on. Za pět minut již stálo před bránou čtyřicet devět pěšáků ozbrojených springfieldkami a poručík Grummond se postavil do čela svých sedmadvaceti jezdců vybavených novými sedmirannými karabinami Spencer. Ke kapitánovi se přidali i dva civilové, James Wheatley a Isaac Fisher, kteří ucítili příležitost vyzkoušet své zbraně — šestnáctiranné opakovačky vzoru Henry. Velitel oba muže zařadil do svého oddílu, k němuž se připojil i kapitán Brown, jenž měl na indiány spadeno stejně jako Fetterman a nevynechal jedinou příležitost zaútočit na ně. Carrington udělil nedočkavému Fettermanovi poslední rozkaz: „Pomozte dřevorubcům, ale za žádných okolností nepronásledujte nepřítele za Lodge Trail Ridge!“ Kapitán sebevědomě přikývnul a současně dal povel Grummondovým kavaleristům, aby vyrazili v čele výpravy.

Sotva zapadla za Modrými kabáty brána, vyřítili se na úbočí Lodge Ridge Trail čekající válečníci Šíleného koně. Bezcílně tu pobíhali a vzbuzovali ve Fettermanových vojácích dojem, že chtějí co nejrychleji zmizet mezi stromy. Zřejmě ztratili po útoku na dřevaře směr a teď nevědí kudy kam. Střelba již utichla a Carrington usoudil, že Fetterman postupuje bez problémů k Lodge Trail Ridge. Kapitán jistě zatočí kolem pahorků Sullivant Hills, čímž odřízne indiány od spásných lesů nad Bozemanovou stezkou. Jestli dostane útočníky mezi svůj oddíl a silný doprovod dřevařů, mohli by rudoši utrpět pořádné ztráty.

Vtom si plukovník uvědomil, že ani s Fettermanem, ani s dřevorubci neposlal žádného lékaře. Zavolal tedy posádkového doktora Hinese a poslal jej po vozové Cestě dřevařů, aby zjistil situaci kolem povozů. Potom měl jet za Fettermanem a s ním se měl vrátit do pevnosti. 

Kapitán Fetterman a kavaleristický poručík již měli Šíleného koně a jeho skupinu na dosah. Indiáni vypadali vyčerpaně a dezorientovaně zdálo se, že už jim nemohou uniknout. Náčelník dokonce sesedl s koně a vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Vojáci si ho vzali na mušku, ale nikdo netrefil. Šílený kůň náhle vyskočil na svého oře a začal dělat na Modré kabáty posměšné posunky. Kdykoliv vojáci zpomalili postup, nebo se zastavili, Šílený kůň opět sesedl a předstíral, že upravuje uzdu nebo prohlíží svému koni kopyta. Kulky kolem něho jen svištěly a nakonec se vojáci odvážili až za hřeben Lodge Trail Ridge, téměř k Peno Creeku. Stále měli v dohledu jen těchto deset indiánů a Fettermanovi muži štvali koně, aby je pochytali. Jakmile náčelník překročil zamrzlý Peno Creek, bylo všech 81 kavaleristů a pěšáků v pasti. Jeho návnady se teď rozdělily na dvě skupiny a každá z nich rychle zkřížila stopu té druhé. To bylo znamení k útoku.

Fetterman

Čest dát signál svým lidem, kteří byli ukryti ve stržích na západní straně, připadla Malému koni, šajenskému opačníkovi (válečnému šamanovi, který ve svém rituálním chování obracel vše naruby; chodil pozadu, místo „ano“ říkal „ne“ apod.). Zvláštní reflexní luk s hrotem kopí, posvátný majetek opačníků, v němž se skrývala síla hromu a blesku, si Malý kůň podal za zády z levé ruky do pravé a všichni Šajeni a Arapahové se vyřítili na nepřítele. Z protější strany se přidali Lakotové.

Grummond, Brown ani Fetterman, stále nic netušíce, hnali své mužstvo dál do smrtící pasti. Poručík Grummond už kapitána předjel a proti 2 000 indiánů tak postupovali dva izolované ostrůvky Modrých kabátů. Indiáni se přiřítili jako uragán. Fettermanovi pěšáci zaujali jakous takous obranu na svahu jednoho z pahorků. Z polohy nalezených těl však vysvítá, že nakonec bojovali jednotlivci proti obrovské přesile najíždějících indiánů.

Část kavaleristů sesedla s koní a hledala úkryt mezi velkými balvany. Přesná střelba henryovek tu způsobila útočníkům těžké ztráty, ale výsledek střetnutí rozhodnout nemohla. Indiáni zalehli za zastřelené koně a čekali, až dojde obráncům munice. Potom znovu napadli hrstku bělochů mezi kluzkými kameny. Vyzkoušeli, jak obstojí v boji proti šípům a tomahavkům bajonety a armádní nože. Kavaleristické šavle zůstaly podle obecného zvyku v pevnosti. Vojáci je oprávněně považovali za neužitečnou zátěž, do pole je s sebou brali jen jednotlivci. Jedním z nich byl i Grummond, který se snažil prosekat z obklíčení a posílit Fettermanovy pozice. Ani jemu však dlouhá čepel příliš nepomohla a padl mezi svými vojáky přibližně v polovině cesty od skalnatého úkrytu hrstky opěšalých kavaleristů a svahem, na němž čelil lavině indiánů Fetterman se zbytkem infanteristů. I jim už docházelo střelivo a obléhatelé zužovali kruh. Někdy v těchto minutách zůstal Brownovi a Fettermanovi v hlavni poslední náboj. Stáli proti sobě, jeden druhému přitiskl kolt ke spánku a současně stiskli spoušť. Tímto zoufalým činem se chtěli vyhnout zajetí a pomalé a bolestivé smrti, jež by je podle jejich představ jistě čekala v rukou triumfujících vítězů. Jejich těla byla podle většiny záznamů nalezena ležící vedle sebe a jejich zkrvavené hlavy prý byly zčernalé spáleným střelným prachem.

Fetterman

V “Letopisech Wyomingu“, nicméně John McDermott argumentuje, že kapitán Fetterman zemřel jiným způsobem: „Pomocný lékař Samuel M. Horton, který těla před pohřbem podrobil prohlídce, vypověděl před zvláštní komisí, že Fettermanovo hrdlo bylo napříč proříznuté nožem…. Bratranec náčelníka Rudého oblaku, Americký kůň, to později potvrdil. Řekl, že srazil důstojníka s koně válečnou palicí a dorazil ho nožem.“ 

Během několika dalších vteřin pobili ječící indiáni zbývající vojáky. Nebylo ještě ani půl jedné. Od chvíle, kdy Modré kabáty opustily bezpečí palisád, uplynulo necelých sedmdesát minut.

Ve Fort Kearny zatím rostlo napětí. Střelba doléhající zvenčí zvolna utichala a Carrington zavolal kapitána Ten Eycka. Měl vyjet se svojí setninou Fettermanovi naproti pro případ, že by ho indiáni pronásledovali. Do příprav však přijel doktor Hines. Našel dřevaře bez jediného škrábnutí a obrátil svého koně ke hřebeni nad Bozemanovou stezkou. Spatřil z pahorku spoustu indiánů, ale ani jediného vojáka. Znervóznělý plukovník dal kapitánovi dalších čtyřicet mužů — skoro všechny, kdo ještě zbývali mimo stráží a služeb. Vydal Eyckovi přesné pokyny. Nesmí v žádném případě následovat Fettermanova příkladu. Podél strže vedoucí k severu dojede až k pahorkům asi tři míle od palisád. Odtud uvidí jak na pevnost, tak do míst, kam musel dojít Fettermanův oddíl. Pak rozhodne podle situace. Buď půjde kapitánovi na pomoc, nebo zvolí návrat do pevnosti. 

Sporadické výstřely slyšela záchranná výprava ještě v době, kdy dospěla k úpatí kopce. Poté zmlkla střelba docela. Eyckovi muži nespatřili z bitvy nic. Viděli však, jak indiánští válečníci oslavují své vítězství. Někteří bojovníci sbírali nepoškozené šípy, svlékali mrtvé a vylupovali jim oči. Dobíjeli nešťastníky, jevící známky života. Ošetřovali vlastní raněné a mrtvé nakládali na hřbety koní. Zranění utrpělo asi 300 Indiánů, z nichž stovka svým ranám podlehla. Tím dostoupil počet mrtvých na straně spojených kmenů čísla 160. Tak skončil boj, který běloši později nazvali Fettermanovým masakrem a kterému indiáni říkali Bitva sta mrtvých.  

Fetterman

Brzy odpoledne začali lidé Rudého oblaku pomalu odcházet. Někteří sice vyzývali Eyckovy muže k boji, ale sami nejevili žádnou ochotu srážku zahájit. Protože byla krutá zima, rozhodli se odnést své raněné zpátky do tábora, aby je uchránili před zmrznutím.

Až v časném podvečeru opustil Ten Eyck svoje postavení na kopci a sestoupil na bitevní pole. Nechal naložit větší část mrtvých těl na povozy a už za tmy je dovezl do pevnosti. Příjezd Eyckovy kolony plukovníka zdrtil. 49 zmrzačených těl bylo vlivem mrazu zkrouceno do groteskních poloh a vzbuzovalo v obráncích tvrze hrůzu a zděšení. 

Carrington trávil těžké dny. Časně ráno 22. prosince nechal nastoupit důstojníky i mužstvo a vyzval dobrovolníky k přivezení všech padlých z předešlého dne. Osobně pak vedl přihlášené muže k Peno Creeku. V poledne zachránci přivezli další část děsivého nákladu. Navečer se přihnala sněhová bouře, která trvala tři dny a pokryla palisády mohutnými závějemi sněhu. Indiáni ale nevyužili vhodné příležitosti k útoku na oslabenou pevnost a zůstali ve svých zimních leženích na řece Tongue. V lednu se pak bílými spoustami dobrodily do Fort Kearny kýžené posily, které přivedl plukovník Henry W. Wessels, určený už v listopadu Carringtonovým nástupcem.

Fettermanovým masakrem, hojně propíraným v tisku, žily celé Spojené státy. Veřejnost litovala mladého hrdinu a odsuzovala Carringtonovo chování. Mezi americkými generály však převládalo jiné mínění.

Sherman píše v dopise generálu C. Augurovi: „Znám Carringtona dost dobře, abych chápal, že má lepší kvalifikaci pro nějaké bezpečné místo než pro tak exponované postavení.“

Vrchní velitel americké armády jde ještě dál. Už 26. prosince dostal zprávu o katastrofě na Bozemanově stezce a po týdnu odvolal Cooka z funkce. „Z Carringtona,“ řekl „nelze dělat obětního beránka za širší okruh viníků.“ Současně nařídil přísné vyšetření situace na indiánské hranici, o níž jednala i zvláštní komise ministerstva vnitra. Oba výbory došly k téměř totožným závěrům. John B. Sandborn je shrnul ve zprávě pro Kongres velice lapidárně: „…jádro pudla tkví v tom, že důstojník velící oblasti nedostal víc lidí ani zásob pro válečný stav. Vybavili jej jen pro podmínky hlubokého míru.“

Fetterman

Carrington jistě přijal výsledky vyšetřování s velkým ulehčením, stejně jako přeložení do jedné z pevností ve střední Nebrasce, kde nebylo na desítky mil jediného divokého indiána.
Jeho protivník, náčelník Oglalů Rudý oblak, slavil triumf. Neustálé útoky Lakotů a Šajenů na vojenské posádky a bílé přistěhovalce vedly 6. listopadu 1868 k podpisu 2. laramieské smlouvy, podle níž se USA zavázaly vyklidit pevnosti na Bozemanově stezce. Smlouva navíc uznávala výsadní siouxská práva na půdu ve Wyomingu, Montaně, Nebrasce a v Dakotách.
Po odchodu z vojenské služby 15. prosince 1870, necelé čtyři roky po Fettermanově posledním boji, vyvíjel Carrington alespoň trochu úsilí, aby očistil svou poskvrněnou pověst. Měl času dost. Manželka Margaret, která měla literární sklony, zemřela. Penzionovaný důstojník se 3. dubna 1871 znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala Frances Grummondová, vdova po poručíkovi G. W. Grummondovi. Plukovník, smířen se světem i svým svědomím, zemřel v roce 1912.