Na bicykli po Ladakhu a cez najvyššie položené cestné sedlo sveta Khardung La

Ladakh, odľahlá oblasť na severe Indie, má aj niekoľko ďalších výstižných názvov. Malý Tibet, Moonland alebo La-Dagh (Krajina sediel). Ladakh je okrajovou a najmenej osídlenou oblasťou Indie. Jedinečná vysokohorská planina Ladakhu sa nachádza v nadmorských výškach nad 3000 metrov. Je pretkaná drsnými hrebeňmi hôr, len s niekoľkými cestičkami pomedzi vysokohorské sedlá. Práve táto konštelácia sem láka neohrozených priaznivcov cyklistiky z celého sveta.

Organizmus si po prílete žiada aklimatizácii na nadmorskú výšku. To znamená aspoň 2 dni len tak relaxovať, aklimatizovať a nepúšťať sa do väčších akcií. Našej bajkerskej skupine sa naskytla jedinečná príležitosť, vypočuť si v Choglamsare, blízko Lehu, prejav jeho sviatosti Dalajlámu. Je nezabudnuteľným zážitkom sledovať tohto vitálneho človeka, ako dokáže pútavo rozprávať, spievať aj vtipkovať. Obyvatelia Ladakhu sa sem zišli z veľkých diaľok a teraz tu ticho a zbožne pozerali Dalajlámovi na pery. Bolo naozaj príjemné byť mu chvíľu nablízku.

Dravá krása rieky Indus

Pod vplyvom nedostatku kyslíka sme ako ďalšiu aklimatizačnú aktivitu zvolili splav miestneho veľtoku rieky Indus. Za chvíľu už sedíme v rafte a spomíname, ako sa pracuje s pádlom. Náš nepálsky "raft guide" Mukesh mal pripravené v perejách vždy dve varianty splavu. "Chicken" alebo "tiger". Samozrejme, že sme siahli vždy po tej drsnejšej, netušiac, že ​​adrenalínu bude za chvíľu viac ako dosť...
Indus je mohutná vysokohorská rieka s prekrásnymi divokými perejami. Brehy sú každoročne formované masou topiaceho sa ľadovca. Údolie rieky, zovreté strmými skalnými a suťovými zrázmi budí rešpekt. Prvé pereje zdolávame s ležérnou eleganciou čerstvo zostavené posádky. Prúd nás nekompromisne ťahá v ústrety novým zážitkom. Ďalší z meandrov už nevyzerá moc dobre. Prúd obteká v ostrom uhle obrovité skalisko a čiastočne mizne aj pod ním. Mukesh robí všetko pre to, aby sme ho bezpečne minuli. Blížime sa však príliš rýchlo, keď vydáva stiesneným hlasom povel "kontruj", je už neskoro. Posádka je príliš nevyvážená, takže tento manéver len pootočil raftom. Neodvrátil však bočný náraz do skaly a rýchly spád udalostí. Raft pritlačený ku skale, mizne v okamihu pod vodou, len ľavý valec ešte čnie nad hladinou. Na ňom sa ku skale tlačí deväť vyplašených rafterov. V jednej ruke pádlo, v druhej malý skalný výstupok, veľkosti gombíka na rádiu. Situácia nevyzerá dobre, prúd má výraznú prevahu nad ponárajúcim sa raftom, z ktorého navyše rýchlo uniká vzduch. Aj skúsený guide Mukesh má viditeľne hrôzu v očiach. Pokúša sa zdvihnúť ponorenú stranu raftu nad hladinu. V tomto okamihu je jediný, kto si uvedomuje, že bez raftu sa odtiaľto nemáme šancu dostať...

Prečo by sme sa netopili

Válec raftu rýchlo strácal objem a prestával byť oporou, zato silný prúd nepoľavil ani na okamih. Podarilo sa nám vytiahnuť ponorený valec až v okamihu, keď sa tretina posádky neudržala a zmizla v prúde. Odrážame konečne od skaly, bleskovo meníme formáciu, všetci na pravú stranu. Guide rozvážne vyhodnocuje situáciu a rozhoduje vyloviť ženu unášanú prúdom. Pre ostatných sa vrátime. Zámer sa podaril až asi po dvoch kilometroch. Prirazíme k brehu a putujeme strmým suťovým svahom nájsť zvyšných dvoch. Prvý sa ešte držal na skale a s malou pomocou bol za chvíľu v bezpečí. Druhý zostal uväznený na malom výčnelku na protiľahlom brehu. Delí nás asi tridsať metrov hrmiacej vodnej masy. Posunkami ho presviedčame, aby skočil do vody a chytil sa nahodeného lana. Hľadí na nás, potom do mohutného prúdu a posunkami reaguje v zmysle, či nám úplne nepreskočilo... Trváme na tomto harakiri plánu. Nakoniec bolo predsa len jasné, že nie je na výber a tak sa vrhá odhodlane do ľadového dravého prúdu. Mukesh bravúrne nahodil, ale kamarát lano nezachytil a tak nešťastník odpláva o ďalší kilometer nižšie. Oddýchli sme si, že sme opäť komplet a vydávame sa na nepríjemný traverz strmým kamenistým brehom späť k raftu. Zvyšok čakajúcej posádky si medzitým pekne spálil hrby. Záchrana trvala celú večnosť, ale čas je tu len veľmi relatívny pojem. Zvyšných dvadsať kilometrov splavujeme na dosť vyfučanom člne. Sme predávkovaní adrenalínom, plní úcty k živlom, pokory a novej radosti zo života, o ktorý sme museli trochu zabojovať. Teraz už sa cítime plne aklimatizovaní a pripravení na ďalšie putovanie Ladakhom, najodľahlejšej oblastí Indie.

V sedle cyklistickom do najvyššieho sedla na svete - Khardung La

Zobrali sme si do hlavy dostať sa na bicykli z Lehu do Manali po takzvanej "Mainroad". Vedie cez celé územie pustého Ladakhu, cez vysokohorské púšte, sedlá a údolia. Táto hlavná spojnica však môže miestami pripomínať aj tankodrom alebo rallye trať. Ešte než sa vydáme na cestu, venujeme jednu etapu "vychádzke" na veľkolepú vyhliadku. Najvyššie cestné sedlo sveta, Khardung La /5606 m./ je výzvou, ktorej jednoducho nemožno odolať. Miestne agentúry ponúkajú dopravu s kolesami do sedla a potom samotný zjazd späť do Lehu. Táto komfortná možnosť však pre našinca nie je variantom. Stúpame tiahlymi serpentínami, ktoré nás s pribúdajúcou výškou odmeňujú zaslúženým výhľadom do údolia Indu. Niektoré doslova dych berúce výhľady sú s blížiacim sa vrcholom, často vykúpené vyčerpaním, nevoľnosťami a inými ľahšími príznakmi výškovej choroby. V týchto výškach je tempo šliapania predsa len znateľne pomalšie. Aj pri obyčajnom čistení okuliarov alebo zaväzovanie šnúrok, sa nepríjemne zadýchate. Každý člen výpravy sa však so sedlom statočne pobije. V každom sa zavčas rozbúši to "bajkerské srdce" a nikto si najvyššie sedlo na svete nenechá ujsť. Klasik by celé to naše úsilie o dobitie sedla zhrnul zrejme nejako takto: "V šialenstvo je rozkoš, pozná ju však len šialenec..."

V samotnom sedle sa ponúka neopísateľná panoráma zasneženého hrebeňa Karakoram Range. Teplota je okolo 10 ° C a veje nepríjemný severák. Chlapi z vojenskej posádky tu iste nie sú za odmenu. Ale sú usmievaví a vyzerajú celkom dobre prispôsobení na nadmorskú výšku a zimu. Nasávame sychravú atmosféru, tohto cyklisticky magického miesta, ale už po chvíli nás to ťahá späť, odkiaľ sme prišli. Návrat zo sedla je pravdepodobne jedným z najdlhších súvislých zjazdov, aké možno na bicykli zažiť. Klesáme cez štyridsať kilometrov rovnakou cestou. Tentoraz je však údolie nádherne vytieňované zapadajúcim večerným slnkom. Aj keď sa vraciame len do 3500 metrov, vzduch ako by bol znateľne sýtejším a dýchateľnejším. Máme za sebou ďalšiu aklimatizačnú skúšku. Cestou cez Ladakh nás čaká takmer každý deň aspoň jedno päťtisícové sedlo. /článok pokračuje v pôvodnej češtine.../

Paláce, kláštery a usmrkánci

Ladakhané považují každou větší cestu za něco neobyčejného a důležitého. Náš průvodce Stanzin se rozhodl posvětit naše putování půdžou – slavnostním obřadem. Na cestu jsme se tedy vydávali dekorováni khatakem kolem krku. Tento pruh hedvábné látky nám odteď bude přinášet štěstí na cestě. Je to milý zvyk, který vám dává pocit jakéhosi důležitého poslání a neohroženosti zároveň. Opouštíme Leh, na několik dní poslední výspu civilizace a míříme na jih, směrem k velkému himálajskému předělu. Cesta nás vede zatím po asfaltu horskými údolími kolem Indu, jen občas přerušovanou zavlažovanými políčky a háji okolo vesniček. Míjíme bývalé královské město Shey. Dnes už z něj zbyla jen zřícenina zapomenutého paláce, malá gompa, čorteny a zajímavá skalní rytina u silnice, zobrazující pět postav Budhy. Jen o pár kilometrů dále se necháváme vtáhnout působivou atmosférou kláštera Thikse, jež je jedním z nejzachovalejších v Ladakhu. Impozantní svatyně a výjevy na nástěnných malbách – tangkách, nechávají jen tušit nepředstavitelnou slávu pradávné královské tibetské éry. Neméně zajímavé setkání v podhradí Thikse, bylo pro mě zastavení u šestice místních usmrkánků. Mrňavé, rozcuchané děti ve velmi ušmudlaných šatech, s typickou nudlí u nosu. Byli velmi plaší, ale po chvilce už je zvědavost nadobro ovládla a děti s neskrývanou zvědavostí zkoušeli, čím vším se na tom podivném šlapacím stroji dá hýbat, od tachometru přes brzdy a řazení po pedály. Je opravdu zábavné sledovat tu ryzí zvědavost a radost dětí v tomhle tak odlehlém koutě světa.

Pokračujeme proti proudu Indu v podhůří Ladackého hřebene. Dočasně se odchylujeme od pohodově sjízdné „mainroad“. Čeká nás několik „bajkovějších“ etap přes vysokohorskou poušť, kolem slaných jezer Tso Moriri a Tso Kar. Míjíme osamělé vojenské posádky, žijící vlastním pomalým životem. Vojáci z nížin, kterým se dostane nezáviděníhodného úkolu střežit citlivé hranice s Čínou, považují tuto službu většinou za trest. Okolní horské svahy se zabarvují do neuvěřitelných fialových odstínů. Sem tam protne šotolinovou cestu osvěžující brod z tajících ledovců kdesi na vrcholcích. Těsně před setměním nás u mostu zastaví vojenský check point. Nacházíme se v rozsáhlé oblasti, hraničící s Tibetem, kterou si Indie bedlivě střeží. Na tábořiště dorážíme po celodenním kochání v sedle bajku až za setmění. Cestou míjíme betonový poutač, s trefným sloganem: „Better late, than never“, Lépe pozdě, než nikdy. Bereme si moudro ochotně k srdci, vždyť čas si tu plyne tak pozvolna. Shon a stres je tu zcela neznámým pojmem.

Mezi doušky čaje

Ráno zahajujeme tradičně čajem na probuzení. Je těžké popsat tu pohodu, když v pohodlí ještě vyhřátého spacáku vdechnete společně s řídkým vzduchem i vůni mátového čaje, pomalinku usrkáváte a mezi doušky sledujete ty magické výjevy. Slunce ve své okázalé ranní show předvádí vskutku kouzelnické kousky. Nasvětluje okolní horské svahy rafinovanými světelnými paprsky, jež jsou brilantně sehrané s ubývajícím stínem. Blankytně modrá obloha jen dotváří celkový hluboký dojem. Teprve až po druhém čaji se dokážete odtrhnout od tohoto divadla. Balíme své kočovnické haraburdí a vypravujeme ty naše duralové stroje na další etapu, aby nezlenivěly. 
Hned po vyjetí mě ochromil defekt, způsobený jen těžko viditelným mikrotrnem. Pouštím se do rutinní výměny duše, když tu se zjeví dvě ladacké pastýřky se stádem koz. Pozdravíme se místním vlídným „Juley“. S nevěřícnými výrazy pak sledují celou proceduru opravy. Když nakonec kolo hustilkou napumpuji, považují to za malý zázrak. Zvědavě prohlíží pumpičku a znalecky pokyvují hlavami. Lidé jsou tu tak bezprostřední, že i když jich za celý den potkáte jen velmi málo, působí dojmem, jako bychom patřili všichni do jedné vesnice.

Pouštní jezera

Při stoupání do sedla Namshang La 4800 m n.m. se srdce pravda trošku rozbuší, ale to co čeká za ním, rozhodně stojí za to. Jezero Thadsand Karu, obklopené vysokohorskou pouští a horskými masivy, působí prostě impozantně. Kolem jezera s malebnými výhledy, je v písku vyjetá nepříjemně hrbolatá cesta, tzv. roleta. Pro názornější představivost, jde o povrch připomínající profilem vlnitý plech. Sedací partie reagují již po chvíli velmi znepokojeně. Naštěstí není na vybranou, musí to ještě dva dny vydržet. Moji pozornost upoutaly malé tečky na obzoru. Asi po hodině se setkáváme. Prolamujeme ledy pozdravem „Kamzang?“, Jak se máš? Na kterou existuje jediná odpověď: „Kamzang!“, Mám se dobře. Ladačtí kočovníci jsou trošku rozpačití, ale již po chvíli se rozpovídají odkud kam mají namířeno a možná byla řeč i o počasí. Jenže tak daleko už mé nepatrné znalosti ladakhi bohužel nesahají. 
Za dalším sedýlkem vystřídá roletu, opravdu kvalitní natřásání po velmi hrubém makadamu. Masáž zadnice končí až u jezera Tso Moriri, ve výšce 4500 m n.m. Jezero je sezónním domovem vodního ptactva a zdržují se tu i stáda vzácných divokých oslů kiangů. Na tyrkysové hladině se zrcadlí pěkně těžké mraky, jež se sem převalily přes himálajský hřeben. Poušť se dnes dosyta napije monzunové vody.

Není voda jako voda

Další pouštní etapa nás opět pečlivě natřese. Abychom se dostali k dalšímu jezeru Tso Kar, musíme totiž znovu překonat roletové radovánky a ještě jednou se přehoupneme přes sedlo Namshang La. Za vesnicí Pugo Sumdo se otvírá nádherné zelené údolí, jímž protéká řeka s vyvěrajícími sirnými prameny. Po Indu je to první příležitost ke koupeli. Voda je při teplotě kolem 30 °C naprosto neodolatelná. Dno je tvořeno měkkým písčitým jílem. Vývěry prostupují ze dna a vytvářejí tak různě temperovaná odpočívadla. Hejna hrouzkům podobných rybek, z nás bezstarostně okusují špínu. Samozřejmě, že jsme se v této luxusní přírodní výřivce trošku zapomněli a stany jsme stavěli až za soumraku. Stihli jsme však ještě otevřít několik lahví místního, velmi silného piva God Father. Celý den byl ve znamení vyprahlé pouště a tak jsme se jali svědomitě doplnit vláhu do organismu. Bylo již pozdě, když jsem si uvědomili, jaký účinek má pivo ve 4000 m .n.m. Kdo z nás dosud neokusil žádné příznaky výškových nevolností, měl rázem vystaráno i o tuto zkušenost. 
Ráno se nám naskytl poměrně vzácný výhled přímo ze stanu. Mokřinu navštívil párek Jeřábů černokrkých, v místním jazyce zvaných „čatandu“. Záhada obrovských ptačích stop, jež jsme zahlédli včera u řeky, byla rázem vyřešena.
 
K jezeru Tso Kar stačí jen překonat další sedlo Polo Kongka La 4900 m n.m. a absolvovat ještě jednu nekonečnou pouštní roletu. Když ke konci dne vystřídá roletu hluboký prach, jemný jako vápno, přichází nevýslovná úleva. Jezero Tso Kar je důkazem nevyčerpatelné fantazie místní krajiny. Ráz krajiny zde dokáže překvapit svou různorodostí za každým dalším překonaným sedlem. Dnešní etapu budeme muset vybojovat s protivným protivětrem ovládajícím náhorní planinu Mori Planes. Na konci planiny se spouštíme nekonečnými serpentinami do údolí. Po několika dnech se znovu napojíme na mainroad z Lehu do Manali, která v těchto místech připomíná spíš cvičný tankodrom. Vede nás podél divoké ledovcové řeky, jejíž břehy jsou vyzdobeny bizarními pískovcovými útvary. Úzká cesta, vytesaná do skály stoupá úbočím strmých skalních stěn. Na těchto skalních římsách se často střetávají protijedoucí náklaďáky. Sledovat následné, velmi napínavé couvání k nejbližšímu rozšíření, vyžaduje opravdu pevné nervy.
 
Dříve se po těchto úzkých cestách táhly jen karavany yaků s nákladem soli a jantaru. Úroda pšenice v Ladakhu nestačila pokrýt potřeby obyvatel na velmi dlouhou zimu. Obchod s městy na jihu, byl jediným způsobem, jak získat tolik potřebné zásoby potravin na období do další sklizně. Dnes po bývalých yačích stezkách kodrcají náklaďáky s palivem a proviantem pro vojenské posádky nebo stařičké autobusy dopravující děti do škol a dospělé za prací. Cesta, protínající celé území Ladakhu je zároveň často vyhledávaná vyznavači dobrodružného putování na starých anglickým motorkách Royal Enfield. Zrovna tak je tím pravým místem i pro cyklisty, kterým je již Evropa moc těsná a mají akutní potřebu odpočinout si od všudypřítomné civilizace.
 
Několik posledních sedel již překonáváme s lehkostí rodilých šerpů. Vegetace himálajských údolí začíná být mnohem bujnější a s přibývajícím kyslíkem nám postupně dochází, že se blížíme ke konci našeho putování. Svérázná krajina i lidé Ladakhu nám za tu chvíli pěkně přirostli k srdci a nikdo z nás není z civilizace viditelně dvakrát nadšen. Vracíme se s plnou nádrží zážitků, jež se nám znovu vybaví u každého šálku čaje, kterého jsme tady vypili opravdu obrovské množství…
 
Ak sa aj vy chcete vybrať do vysokých hôr Indie a zažiť tam bajkové dobrodružstvo, pozrite si ponuku CK Kudrna - Himaláje MTB.

Čítajte ďalej

Zrejme málokto by namietal, ak povieme, že cestovanie a dobrodružstvo sú pojmy takmer synonymné. Ak trochu menej v reálnom živote, tak o to viac na filmovom plátne. Tam sa okrem...
 
Prehliadka Adršpašsko – teplických skál zaberie asi 3 až 4 hodiny. Je to nenáročná prechádzka v krásnom prostredí. V letných mesiacoch, medzi ne treba zaradiť už mesiac jún, pretože mnohé školy ho...
 
Siena nesie atribút stredovekej krásky Toskánska. Jej pôvabné námestie Piazza del Campo je však nielen epicentrom významných historických pamiatok, ale najmä miestom svetoznámeho konského závodu...
 
Približne osemstotisícový Ľvov je najväčším mestom západnej Ukrajiny. Pritom až do roku 1939 patril do Poľska a po Varšave a Krakove bol tretím najväčším poľským mestom. O tom, že...
 
Radek Jaroš je prvým Čechom, ktorý zdolal celú Korunu Himalájí a pätnásty človek na svete, ktorému sa tento obrovský výkon podaril. Horolezectvo je pre neho všetkým, nevyužíval pomoc šerpov a...
 

GPS poloha

Diskusia