Stopem po Bosně a Hercegovině

Před pár dny jsem v jednom dotazníku zodpovídala otázku: Jaká je Vaše oblíbená prázdninová destinace? Balkán! Volno mám obvykle koncem května, a tak jsem si vytvořila tradici, kterou dodržuji rozhodně víc než konzumaci smaženého kapra o štědrovečerní večeři: Májovou návštěvu rozkvetlého i zasněženého Balkánu.

Rok se s rokem sešel a my už zase stojíme se vztyčenými palci na srbsko-bosenské hranici.  Tentokrát je to miniaturní přechod u vesnice Vardište. Tudy jsme ještě stopem nejeli, a taky už nepojedeme. Další z míst, které přibude do dlouhého seznamu s nadpisem "Stopem nikdy více". Sluníčko hřeje, nespěcháme, jsme v Bosně a to je samo o sobě důvod naladit se na vlnu balkánského bezčasí. Čas totiž v tomto kousku světa nehraje valnou roli. Zeptáte-li se místního strýce za jak dlouho dojdete do další vesnice, dozvíte se, že je to tak na tři až čtyři cigarety. Na informaci o minutách a hodinách zapomeňte. Jsme nekuřáci, a tak pro jistotu nahazujeme batohy a těšíme se na letošní první kilometry asfaltového pochodu. Klášter Dobrun, u kterého chceme dnes nocovat, nemůže být až tak daleko. Jak dlouho se asi kouří čtyři cigarty? Na Balkáně zatraceně dlouho...

Čekej, dojedeš... a zbytek dojdeš pěšky, tak to tady zkrátka je. Jde o to, jak si čekání zpříjemnit. Třeba hraním bosenského golfu. Místní silnice jsou totiž jedno velké hřiště, kde devět aut z deseti má značku Volkswagen Golf. Stačí si určit pravidla: Když projede golf se sudým číslem na konci espézetky, vyhrávám deci piva, když bude číslo liché, vyhrává partner. A červený golf je za dvojnásobek. Doporučuji stopovat naproti krámku s potravinami a po nasbírání dostatečného počtu decilitrů rovnou měnit za lahev sarajevského piva. Čekám na posledního sudého golfa a jak na potvoru staví Passat, tak nic, aspoň, že se posuneme. 

"Pušite?" Táže se šofér a automaticky nabízí krabičku cigaret. "Chvala, nepušime". A už túruje motor a řítí se do zatáček. Pomalá jízda zde zkrátka není v kurzu a bezpečnostní pásy jakbysmet. Doufám, že aspoň brzdy ještě drží. Dozvídáme se letošní novinky, zima byla slabá, napadlo jen málo sněhu, ale ty květnové záplavy. "Katastrófa, drugi rat!" Ale to už řidič brzdí a vyhazuje nás uprostřed ničeho. Žádný krámek na obzoru a provoz taktéž neuspokojivý. No co, máme čas.

Dva týdny sluníčka? V to ani nedoufáme, květen je vždy sázkou do loterie. Před třemi lety nás májový sníh uvěznil v albánské vesnici Lepushë, 13. 5. 2012 v Sarajevu napadlo pět čísel sněhu, loni sněžilo na přelomu května a června a letos stoletá voda.  Plán je jasný, pryč od řek, máme tu pár horských restů. Slabá zima a přívětivá předpověď pro další dny snad konečně dovolí projít pohoří Treskavica. 

V podvečer dorážíme k turistické chatě v podhůří, venku u ohně pokuřuje správce a z dálky na nás kýve. "Kako ste, Češi?" "Dobro, dobro, a jak víte, že jsme z Česka?" "Protože máte na nohách sandály." Směje se a nalévá první panáky rakije. Za chvilku se družíme, ochutnáváme domácí pljeskavicu a další vzorky pálenky a zjišťujeme, jak že to vypadá nahoře v sedle. Projdem či neprojdem? Správce Zoran telefonuje na různá místa a nakonec nám trasu rozmlouvá, sněhu je prý stále hodně. Nevadí, podíváme se aspoň kousek. 

Ráno nám počasí přeje, a tak vyrážíme vzhůru. Rozkvetlé horské louky a nádherná zelená působí jako balzám na duši. Stopařské anabáze jsou zapomenuty, rakija je dávno rozdýchána na čerstvém horském vzduchu. Jsme tady správně, v květnu je Bosna nejkrásnější! První pokus do sedla vzdáváme, sandály jsme sice přezuli, ale tohle je na sněžnice. Klesáme zpět k Vekému jezeru ne však na mysli. Ještě je tu druhá možnost: Hercegovačka vrata, a ta nás překvapivě pouští přes pár menších sněhových polí na druhou stranu hor. Je vyhráno, jarní plán splněn, Treskavica konečně navštívena. Radost nemůže zkazit ani přicházející déšť či odpolední bloudění ve spleti dřevařských cest. A ještě se zadaří stopnout večerní odvoz k hospůdce na jedno oslavné Sarajevsko.  

Letošní jarní dávku slunce jsme si vybrali, honí se mraky, každou chvíli prší, občas bouřka občas i sluníčko vyleze, ale hned je tu další déšť. Je čas sunout se pomalým balkánským tempem  na západ a poznat další kousek oblíbeného kraje. Nestačím se divit a počítat sudé golfy. U krajnice stojíme pár minut a auto brzdí. A ne jednou. Tento scénář se opakuje i následující dny a já nemám důvod vyhrožovat, že letos jsem v Bosně stopem opravdu naposledy. Jedeme s řidičem kamionu, rozdávajícím domácí sýr a slaninu. Odmítnout by bylo neslušné. Veze nás Marko z Drvaru, aktivní manažer místní neziskové organizace s encyklopedickými znalostmi své domoviny. Horolezec Mladan s námi absolvuje okružní jízdu po zajímavých lokalitách v okolí Drvaru. Další horal Dragan zve na kávu ve skanzenu poblíž Bihaće. Obdarováváme dobrodince rakijou, rozdáváme kontakty a zveme je k nám do Čech. Třeba se někdy ukážou. A když ne oni v Čechách, tak my v Bosně.  

 

- Ak sa chcete vybrať aj vy do Bosny za dobrodružstvom, pozrite si ponuku outdoor cestovky CK KUDRNA: http://www.kudrna.cz/vyhledat/?q=bosna&x=0&y=0