Do Ugandy za gorilami

Setkání s divokými horskými gorilami tváří v tvář je jedním z nejúžasnějších zážitků s divokými zvířaty v Africe. Bez mříží, zdí a ohrad je člověk pouze pokorným hostem v jejich domovině. Žádné předchozí informace či filmy vás zcela nepřipraví na okamžik, kdy potkáte v divočině gorilí tlupu.

Přibližný počet horských goril (Gorilla gorilla beringei) se udává okolo 700 jedinců, všichni soustředěni na relativně malém horském pohoří Virunga rozděleném mezi tři státy – Ugandu, Rwandu a DR Kongo. Je to kriticky ohrožený druh, protože vztahy mezi lidmi a gorilami nebývaly bratrské - gorily byly pokládány za agresivní a nepřátelské a filmy typu King Kong pověst jen přiživovaly. Až v posledním století bylo zjištěno, že  jsou mírumilovní vegetariáni. První Evropan, kdo horské gorily v roce 1902 spatřil, byl Oscar von Beringe, kdy na svazích hory Sabinyo zastřelil dva kusy a nový „poddruh“ byl tak nazván podle něj. Střílení goril se stalo populárním způsobem trávení volného času. Teprve roku 1925 belgická vláda vytvořila v současné DR Kongo první chráněnou oblast, národní park Albert (v současné době NP des Virungas). Horským gorilám se začal věnovat George Schaller a v jeho práci pokračovala Dian Fossey. Její příběh se stal námětem pro film „Gorily v mlze“ a bohužel její nekompromisní postoj proti pytlačení pravděpodobně vedl i k její násilné smrti v roce 1985.

Západní nížinné, východní nížinné a horské, které se od nížinných odlišují delší srstí a širší hrudí i čelistí. Gorily stráví třetinu dne hledáním stravy, třetinu krmením a zbytek odpočinkem. Pohybují se ponejvíce po zemi na všech čtyřech, ale často se po potravě natahují a stojí tak na dvou nohách. Nejraději jedí bambusové výhonky, pupeny stromů a divoký celer, nepohrdnou ani hmyzem a mravenci. Stádu dominuje mohutný šedohřbetý samec, udává směr pohybu a místa odpočinku. Každá gorila si na noc staví svoje hnízdo, které ráno zase opouští. Skupina má okolo 10 – 15 jedinců a  platí zde pevná hierarchie dle věku. Doba březosti u samic trvá okolo osmi a půl měsíce a mládě prvního půl roku stráví jen v matčině náručí či později na jejím hřbetě. Až okolo tří let věku se gorilí mládě začíná osamostatňovat.

V DR Kongo je situace díky nestabilní politické situaci složitější. Za den se v Ugandě vystaví 3x 8, tj. 24 permitů (povolení) denně, cena je 630 USD za osobu, rezervace se provádí prostřednictvím www.uwa.or.ug měsíce dopředu. Navštěvují se tři gorilí skupiny: Mubare (10 ks), Habinyanja (18 ks) a Rushegura (15 ks). I když se mnoho mezinárodních organizací (např.  www.gorillafund.org) snaží podporovat místní černošské komunity, tak přesto drtivá většina peněz ze vstupného jde především do kapes vlády a ne na lokální rozvoj (který je navíc brzděn regulováním zemědělských a lovných ploch).

S rozlohou 330 km2. V dusném raním parnu vesnice Buhoma se  rozdělujeme na tři skupiny po osmi turistech, černý průvodce nám pouští video s gorilí tematikou a potom probíhá ústní školení co se smí a nesmí: nemocní nesmějí navštěvovat gorily, které jsou náchylné k lidským nemocem, v jejich blízkosti se nesmí kouřit a jíst, je zakázáno fotografovat s bleskem, nesmí se mluvit nahlas a gestikulovat, nezanechávat žádné odpadky ani slupky od ovoce a dětem do 15 let je přístup odepřen.

Stopaři mezitím už dávno vyrazili s vysílačkami k místu, kde byly gorily skupiny Rushegura včera odpoledne naposled spatřeny. Mírným tempem vycházíme po vyšlapané cestě, doprovázejí nás ještě čtyři nosiči. Průvodce odbočuje do listnatého pralesa na základě znamení – ulámaných větviček – která zanechávají stopaři. Cestou necestou se škrábeme do prudkých hřebenů a zase kloužeme dolů, hustá vegetace naštěstí nepropouští pálící tropické slunce. Najednou zůstáváme stát a čekáme, průvodce dostal vysílačkou pokyn k pauze od stopařů, protože sledovali falešnou stopu. V tropickém horku pralesa vynikají různé hmyzí zvuky a čekání se prodlužuje. Musíme se vrátit stejným směrem a vyrážíme úplně jinam. Ze stromů někdy spadnou štípaví mravenci a kdo nemá dlouhé rukávy a nohavice musí trpět. K poledni najednou zastavujeme, povinně se musíme napít a batohy odevzdáváme nosičům, protože konečně se blíží „setkání“ a musíme mít s s sebou jen fotoaparáty. Slyšíme slabé praskání větviček a najednou se zhoupla větev a blízko nás se objevila gorila. Znenadání jsme se ocitli uprostřed krmící se tlupy, která nás vůbec nevnímá. Mladíčci zručně šplhají a šikovně si ulamují bambusové stvoly, které olupují a křehký vršek jedí. Samice se krmí jen jednou rukou, druhou drží mládě v náručí. Majestátní „silver back“ sedí a rozhlíží se. 

Máme teď přesně šedesát minut a ani o chlup víc, které můžeme strávit v blízkosti goril. Tlupa se pomalu posunuje a my s ní. Gorily chodí po zemi po všech čtyřech, přitom prsty horních končetin, které jsou delší a silnější, ohýbají. Někdy se stane, že se o nás nevědomky otřou, jak jsme jim lhostejnější než vzduch. Někdo z nás omylem nevypnul blesk a samec zpozorněl. „No flash“, nefotit, důrazně šeptají zamračení průvodci a my raději pomalu ustupujeme. Prstem nám ukazují jednotlivá zvířata a říkají, jak jsou stará a jak se jmenují. 

Prudké slunce vykresluje na zemi zářivě bílé skvrny jako kontrast černému šeru pod listím. Pohybující se gorily jsou pokryty hrou světla a stínu, je snad i lepší se nesnažit o dobrý záběr, ale spíše si vychutnávat sílu okamžiku a objevovat rysy společné oběma rasám. Stopaři gorilí tlupu znají už více než čtyři roky, postupně za nimi chodili bez turistů, až si gorily zhruba po dvou letech zvykly na kratší lidskou přítomnost. Stopaři umějí napodobit hrdelními zvuky výkřiky vydávané gorilami a v případě hrozícího konfliktu tak mohou zvířata částečně uklidnit. Hodina uplynula a musíme jít zpět do civilizace.  V odpoledních hodinách přicházíme do naší vesnice a ptáme se ostatních dvou skupin, jaké to bylo s „jejich“ gorilami. My jediní jsme měli dnes štěstí, protože jedna gorilí tlupa celou hodinu ležela a spala a druhou se zase nepodařilo vystopovat....

Hluboký zážitek v nitru Afriky, i když zkomercionalizovaný a svázaný regulemi a financemi... posledních pár stovek šťastných goril na kousíčku horského pohoří ze všech stran obkrouženým stále se rozšiřujícími se zemědělskými plochami. I když je částka za jejich návštěvu stále vyšší a jejich ochrana stále propracovanější, je přesto jejich budoucnost stále nejistá.

 

- vydajte sa do Afriky za horskými gorilami s CK LIVINGSTONE: http://www.livingstone.cz/zajezdy/katalog/afrika/uganda/