Alberto Vojtěch Frič (1882–1944)

V rozmezí třiceti let pobýval Vojtech Frič celkem osmkrát v různých jihoamerických zemích, v letech 1903–1913 žil více v Paraguayi, Brazílii a Argentině než doma. Došel mezinárodního uznání jako etnograf.

Získal několik desítek tisíc sbírkových předmětů indiánů Chaka a jihozápadní Brazílie, sestavil slovníky 36 indiánských jazyků, pořídil stovky fotografií atd. Mezi tehdejšími evropskými cestovateli vynikal humánním přístupem k domorodcům, pochopením jejich mentality a uměním komunikovat s nimi.

„Strýček indián“, „Dlouhý lovec“

Velké úsilí věnoval vzájemné popularizaci zemí, byl autorem desítek článků, publikovaných v dobových časopisech a novinách v Rakousku-Uhersku, Německu, Anglii, Brazílii, Argentině, Paraguayi a Uruguayi. Po založení Československa působil v Jižní Americe jako kulturní a propagační vyslanec Ministerstva zahraničních věcí (1919–20). Generace čtenářů dobrodružné literatury milovaly jeho příběhy z knížek „Strýček indián“, „Dlouhý lovec“ a „Hadí ostrov“ s ilustracemi Zdeňka Buriana, za druhé světové války vyšel knižně také první díl „Indiánů Jižní Ameriky", populárně naučné dílo, velmi přínosné po vědecké stránce, ale dosud plně nedoceněné a nepřeložené do jiného jazyka.

100 letá dcera Alberto Vojtěcha Friče

V roce 1904 se za dramatických okolností katastrofické povodně na horním toku řeky Paraguaye sblížil během boje o holý život s indiány kmene Čamakoko-Išir a dívka jménem Lorai (Černá kachna) se stala jeho ženou. Roku 1905 se zúčastnil setkání amerikanistů v Londýně a poté navštívil rodiče v Praze. V následujících letech zavítal opakovaně do Paraguaye a pravděpodobně se shledal se svou maličkou dcerou Hermínou. Před opětovným odjezdem do Evropy ustanovil prý pro svou dceru opatrovníka, svého přítele náčelníka Magpiotu, který Hermínu vychoval a ona mu později péči vrátila, když se o něj starala až do jeho smrti kolem roku 1940. Pro nedostupnost oblasti a pro zdravotní problémy se Frič po roce 1913 už do oblasti Alto Paraguay nedostal. O její existenci se Fričova česká rodina, kterou založil v roce 1922, dozvěděla až téměř po sto letech.

 
Doňa Hermína Fric Ferreira
Ve Fričově pracovně na Božínce prý visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich. V roce 2000 se čeští filmaři vypravili po stopách hrdiny Fričovy knihy Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Navštívili kmen Chamacoco v Paraquay. Jaké bylo jejich překvapení když objevili žijící dceru A.V.Friče Hermínu a rozsáhlé příbuzenstvo hlásící se k českým kořenům. Téměř po sto letech bylo odhaleno, že dívka z obrazu ve Fričově pracovně byla také jeho první indiánskou ženou a jejich dcera Hermína se prý dožila tak vysokého věku proto, že stále čekala až ji najdou její čeští příbuzní. Tak se také stalo. V roce 2002 a 2005 se osobně v Paraguayi setkali Yvonna a Pavel Fričovi s Hermínou i její rozvětvenou rodinou, která čítá na 200 lidí. Samotné Hermíně bylo v té době sto let a podobou připomínala svého otce. Hermína zemřela v březnu 2009 a ještě za svého života se dočkala významné pomoci od svých nově nalezených příbuzných, kteří prostřednictvím občanského sdružení Checomacoco pomohli překonat existenční problémy kmene Chamacoco. Svou českou rodinu A.V. Frič založil po návratu ze své 5. cesty když se oženil s Dragou Janáčkovou a v roce 1922 se jim narodil syn Ivan. Jeho vnuk Pavel Frič s manželkou Yvonnou se kromě pomoci svým indiánským příbuzným snaží zvýšit povědomí o A. V. Fričovi v Čechách. Ve své rodné zemi byl A.V. Frič sice uznáván jako kaktusář, jako znalec indiánů a etnograf byl ale více ceněn v zahraničí. V zahraničí také skončila většina jeho sbírek, v našem Náprstkově muzeu je k vidění jen malá část. A.V.Frič působil krátce také jako oficiální pověřenec československé vlády v Brazílii. Pro diplomatickou kariéru se však nehodil, byl zvyklý říkat věci přímo. Naposled navštívil Jižní Ameriku v roce 1932. Po ukončení svých výprav se zabýval jednak pěstěním kaktusů, jednak šlechtěním a křížením exotických plodin a rostlin, v čemž dosáhl mimořádných úspěchů. Předpokládal, že objevy, které by mohly být okamžitě využity, předá po skončení 2. světové války jako dar svobodné Československé republice, čehož se nedožil. V roce 1944 se škrábl o hřebík u králíkárny a onemocněl tetanem. Diagnózu si správně stanovil sám. Navrhoval lékařům, aby mu v rámci léčby aplikovali kurare (indiáni je proti tetanu podle něj relativně úspěšně používali), ale lékaři takovou léčbu odmítli. Přesto se Frič během své nemoci a umírání snažil lékařům pomáhat a pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě. Zemřel v prosinci 1944, krátce po vydání své nejlepší knížky Indiáni Jižní Ameriky. - úryvok prevzatý z webu: www.unas.cz - foto dcéry A. V. Friča: http://www.che­comacoco.cz/

A. V. Frič: CHACO (přednáška z roku 1911)

"Chaco Central znamenalo do nedávna pro Jižní Ameriku totéž jako střední tmavá Afrika – tajemné území, nepřehledná bažinatá rovina, porostlá nekonečnými neprostupnými lesy palem a ostnitými houštinami, hemžící se jedovatými hady a dravou zvěří - pumami, jaguáry, vlky a krokodýly a obydlená neméně nebezpečnými divokými kmeny indiánů – nepřístupných a zamračených, kteří se nikdy neusmějí a nenávidí bělochy. Pustil-li se nějaký odvážlivec mezi ně, zaplatil obyčejně takový hazard životem. To se psalo ve všech slovnících a opisovalo se to odtud do cestopisů a z těch zase do školních učebnic. Dalo se tomu snadno věřit – vždyť historie objevování Chaca vykazuje dlouhou řadu mučedníků – jsou mezi nimi jména slavných a zkušených cestovatelů jako Créveaux, Ibarreta, Boggiani, Ramon Lista a což teprve ti bezejmenní, o nichž se veřejnost nikdy nedozvěděla, o nichž si jen vypravují lovci, kteří je znávali - jak se ten či onen vypravil do vnitrozemí a už ho víckrát nespatřili. Kde bych se byl nadál, že právě v této zemi najdu to, co jsem marně všude hledal – přátelství. Že mezi těmito divochy, o nichž se vypravují horší věci, než s kterými se potkáváme v jejich vlastní syrové mytologii, že mezi nimi potkám uvolněné rozesmáté tváře a dobrácky vtipkující starce, že já, cizinec s jinou pletí, nepochopitelným jazykem a zvyky budu přijat tak upřímně do jejich středu, a co víc – že se mezi nimi budu cítit jako mezi svými... Možná se vám to bude zdát nepochopitelné, i já se jen těžko zbavoval předsudků, které ve mně v dětství vzbudily knížky a později vypravování rádobycestovalských turistů, kteří vydávali za indiány zubožené trosky na pomezí civilizace, které pozorovali ze svých výletních lodí. Jak by mohli poznat, jak poetickou mají tito odpudiví primitivní divoši duši, jak něžná je jejich poezie a jak melodické jsou jejich radostné zpěvy. Kdo by však už měl být poetičtější než přirozený člověk, srostlý s přírodou, který denně slýchá ptačí koncerty, hukot vodopádů, tichou píseň palmových korun a svist větru ve skalních průrvách... Přemýšlím marně, jak vám přiblížit ty kraje... Chtěl bych vás neslyšně zavést do lesního podrostu, kde mladý zamilovaný bojovník hvízdá tiše na dřevěnou okarínu svou radost a štěstí a skládá svatební píseň, kterou bude moci už za pár dní zahrát nahlas přede všemi, protože ulovil svého prvního jelena a získal tím právo oženit se... Chtěl bych, abyste zažili tu zvláštní úzkost v srdci a chvění v celém těle, když se pustinou rozlehne temný zpěv čaroděje, zahánějícího zlé duchy... Alberto Vojtěch Frič (1882–1944)Ale kam bych vás to hnal! Vždyť byste se museli prodírat houštinami, prosekávat se spletí lián bez chvíle oddechu, protože když odložíte na chvíli svou mačetu, vrhnou se na vás mračna moskytů a tělo máte samou palčivou ránu, zrychlíte tedy zase raději tempo, ale ostnité listy divokých ananasů vám škodolibě rozdírají oděv, a možná přijdete i o boty a protrpíte muka Tantalova na kamenitých březích řek... Inu, není růže bez trní a i ta palma carandá, která vás nadchne z dálky svou elegancí, má ostnité stonky listů, odumřelé a napadané všude kolem, které do krve rozedřou nohy nepozorného chodce. Nelze odolat nadšení, když prvně zažijete východ slunce v palmovém lese – každá skupinka stromů se vám zdá tak malebná a krásná, že se vám chce zpívat ódu na existenci palem. Když se však octnete uprostřed lesa a celé měsíce nevidíte kolem nic jiného než ty rovné namodralé kmeny, které jako chrámové sloupy podpírají neproniknutelný zelený poklop nad hlavou, když nevidíte týdny žádný horizont ani paprsek slunce - proklejete palmy celého světa. A když konečně mezi stromy probleskne volná prérie nebo břeh nějaké říčky, zamilujete se pro změnu do dvouděložné vegetace... Celá karavana jde takovou krajinou mlčky, vážně a se svěšenou hlavou, lidem se zdá jaksi nepatřičné rušit klid přírody, pod zeleným příkrovem se tetelí parný vlhký vzduch, jen občas kůň klopýtne o padlý peň nebo mu pod kopytem šplouchne voda, zabzučí střeček. Ale i v tak ponurých chvílích se najdou lidé, kteří neztrácejí humor, a takový šprýmař, který druhé rozveselí nějakým vtipem, směje se nebojácně a z plna hrdla do korun stromů, se stává miláčkem všech, ať je to sluha nebo pán, běloch, indián nebo mestic – vždyť mezi lidmi nejsou rozdíly a v takových chvilkách k sobě lidé na celý život přilnou. A nejenom mezi lidmi vzniká přátelské pouto – lovec stejně miluje svého psa, který ho všude provází, a jezdec se stává přítelem svého koně: Když padne, vysílen námahou nebo ztrátou krve, vysátou střečky a upíry, nikdo se nesměje drsnému chlápkovi, který přiklekne ke svému zvířeti a skrápí jeho umírající hlavu hořkými slzami. V divočině vůbec posuzujete jinak věci, a vaše chování byste za jiných okolností hodnotili jako sentimentální a směšné. Nebyl jsem nikdy šťastnější a spokojenější, než když jsem se prvně vrátil ze šťastného lovu a vařil si u ohně svůj oběd. Hrál jsem si s malým medvídkem nosálem a poslouchal vypravování indiána, který se všemožně snažil, abych mu rozuměl – pitvořil se a gestikuloval, vyprávěl o lovu a válkách a o pověrách svého kmene. Snad nikdy v životě mi tak nechutnal oběd, jako tehdy, a nevyměnil bych ho ani teď za sebeoficiálnější banket a tykev hořkého maté je pro mě větší lahůdkou než šampus v ministerském předpokoji. Potuloval jsem se tak po těch palmových lesích, tropické slunce mě připalovalo a z mé otčiny pokryté sněhem zatím chodily dopisy a lístky, které nemohly najít adresáta. Hromadily se tedy v malé hraniční pevnůstce u mého přátele komisaře, který věřil, že se dříve či později musím objevit. Myslel jsem původně, že se zdržím jen krátký čas, ale svůj pobyt jsem stále prodlužoval a návrat odkládal na neurčito, až se velitel začal bát, že jsem schopen projít celé Chaco až na bolivijskou stranu, a tak zabalil celou došlou korespondenci do kožešiny z nutrie a poslal mi ji po indiánských poslech do vnitrozemí. Nemohl jsem vskutku zažít milejší překvapení, než když poslové dorazili. Při otvírání obálek mě čekalo ledacos – reklamace nezaplaceného účtu od tiskaře, noviny se zprávami o našich bezútěšných politických poměrech a jiná zklamání, ale také dopisy plné lásky od mé mamušky, sestrušky, báťušky a mých přátel. Musel jsem svým indiánským přátelům překládat, co „papír mluví k mým očím“ a dopisy a fotografie dětí mé sestry šly z ruky do ruky. Celé noci jsem jim musel vypravovat o své vlasti, kde stromy na zimu ztrácejí své vlasy, jak vypadá sníh a jak udatní jsou naši náčelníci. Mladíci chtěli vědět, jaké péřové ozdoby si vyrábíme do války, smáli se nechápavě pérům na dámských kloboucích a v zápětí vážně rokovali, že když takto ženy znesvěcují péřové ozdoby, měli by se muži (policajti) stydět peří nosit na svých kloboucích. Smáli se upřímně dětským nápadům mé malé neteře, která se vyptávala na ně, na indiány, a všude jsem o ní musel vypravovat. Když se blížil čas mého návratu domů, přisedl jedné noci k mému ohni vážný a zadumaný náčelník Lari. Nabídl mi tykev maté a obřadně pravil: „Neviděl jsem nikdy temena hor ani města plná lidí ani stromy, jež mají vlasy jako štětiny kance. Chtěl bych poznat tvou rodinu, tvé krajany s bledou pletí a světlými vlasy. Viděl jsem jen duše toho všeho, chci ale poznat skutečná těla. Ty se vracíš – já pojedu s tebou. Byl jsem tehdy tak chudý, jak už to bývá u českých cestovatelů, že jsem se musel vracet v mezipalubí, a netušil jsem, jestli se ještě někdy vrátím. Rozesmutnil jsem svého přítele, který mě nikdy o nic nežádal, a já nedokázal splnit jeho první prosbu. Ale smířil se s tím, že jsem mu slíbil, že pokud se ještě jednou vrátím, vezmu ho s sebou. Indián nevěří slovům bělocha, ale považuje-li ho za svého přítele, nepochybuje o jeho slovech: Jednou mi daleko ve vnitrozemí nabízela jedna stařena ke koupi těžkou dřevěnou palici. Měl jsem podobných již ve své sbírce několik, a tak jsem se vymluvil, že už nemám žádné výměnné zboží. „Nevadí, zaplatíš mi, až se zase vrátíš.“ „A co když se nevrátím?" Udiveně se na mě zadívala: „Musíš se přeci vrátit, když mi zůstaneš dlužný.“ Uplynula čtyři léta. Někomu uběhnou jako několik týdnů, mně jako desetiletí. Kolik jsem zažil bojů, kolik zklamání ve vlasti i v cizině na nových cestách – věnoval jsem se činnosti na ochranu indiánů, kteří nejednou zachránili život mně, proti evropským osadníkům: zrušili mi za to smlouvy s německými muzei a přišel jsem o jejich subvence, takže jsem si musel vydělávat jako novinář – ale na daný slib příteli jsem nezapomněl, protože jsem věděl, že čeká na můj návrat. Měl jsem jet na skok do Evropy na amerikanistický kongres, takže jsem mohl slib splnit. Měsíc před odjezdem jsem se tedy vypravil do Paraguaye. V pevnosti Bahía Negra jsem zastihl několik Čamakoků– po půlroce vytrvalé války proti paraguayské posádce byli donuceni ke smíru a několik indiánů opět pracovalo v dřevorubně. Přivítali mě s jásotem a snášeli má zavazadla z parníku. Vypůjčil jsem si člun a přestěhovali jsme se asi pět kilometrů jižněji do Puerto Diana, kde na břehu řeky bydlel můj přítel Rodolfo Heflinger. Večer se už zdvihal uprostřed lesů na zapáleném campu kouř a vysoko plápolající oheň pak po celou noc ohlašoval ve vnitrozemí roztroušenému kmeni můj příjezd. Každý následující den přicházely oddíly Čamakoků a každou noc obcházel můj stan zdvořilý mladý čaroděj, jenž kvůli mně starostlivě bděl a zpíval za doprovodu chřestačky z tykve, aby mě jaksepatří ochránil ve spánku před zlými duchy. U vchodu se usadil další ochotný zaříkavač, který mu občas pomáhal kvílením na dřevěnou okarínu, takže žádného ducha by opravdu ani nenapadlo přiblížit se na doslech. Byl bych věru raději, kdyby mě navštívilo tisíc poctivých strašidel, než tito dva rámusilové, ale přijímal jsem jejich péči jako výraz přátelství a indiánské pohostinnosti. Kvůli mě se také začala chystat velká taneční slavnost duchů, muži narychlo pletli péřové ozdoby a čistili místo pro tanec - děti a ženy se takových příprav neúčastní, a tak se stáhly k řece a ve dne v noci se šplouchaly. Pátý den konečně dorazil sám náčelník, který předešel svůj kmen. Pozval jsem ho, aby se mnou odejel. Smutně svěsil hlavu, položil mi ruku na rameno a zašli jsme mlčky do nedalekého lesíka – chtěl se mnou mluvit soukromě: „Můj lid není jako tvůj,“ řekl vážně. „Můj lid má jiné zvyky, a proto nemohu s tebou odjet. Moje žena čeká dítě. Podle zvyků našeho kmene žena, když ji muž opustí, dítě zabije. Má žena je krásná – nemohu odjet. Vezmi s sebou mého bratrance. Jmenuje se Mendoza, je chytrý a pravdomluvný. Bude nám vypravovat, co uvidí v tvé zemi.“ Vzal jsem tedy Mendozu, pravým jménem Čerwuiše, s sebou. Zajímalo mě, jak se bude dívat na náš život, jaké shledá na naší hypercivilizaci přednosti a jaké chyby. Za dva dny jsme už odjížděli nákladním parníkem k Asunciónu. Tam Čerwuiš prvně viděl poschoďové domy a upřímně se divil tomu, proč běloši stavějí jednu vesnici na druhou, když je kolem ještě tolik volného místa. Jeho pozorovací talent byl úžasný a jeho logika neúprosná. Nějaký čas vzdoroval šatům a společenskému stolování, ale než jsme dojeli do Buenos Aires, vše výborně odkoukal. Ve Vídni se mnou šel nejen na amerikanistický kongres, ale dokonce i na slavnostní banket na radnici. Ukázal jsem mu opravdu všechno. Viděl hory, z jejichž vrcholků tekla voda, viděl moře, železnici, skla v oknech, koně zapražené do vozů, tramvaje a automobil. Poznal Janov a Vídeň se vším jejím jejím přepychem i Prátrem se skluzavkami. Pozoroval vše nadmíru vnímavě a bystře, ale najednou se roztesknil a rozplakal se: „Alberto, vždyť je tady všechno jinak! U nás se říká, že Evropa je řeka a když přijde vítr, přinese do ní ropu – prádlo. Proto mohou všichni běloši chodit oblečení a každé dva dny zahodí svoje šaty. Teď vidím, že je to lež! Až se vrátím domů, nebude mi to nikdo věřit. Řeknou, že jsem kuššía – prolhaný lhář. Všechno je tu jinak, než jsem si představoval. Buď mě budou mít za mluvku, nebo budu muset lhát a říct, že jsem nikde nebyl, nejvýš v Buenos Aires...“ Mně se stalo totéž po návratu domů: měl jsem sbírku těch nejpodivnějších věcí na důkaz svých slov, a přece o mně pochybovali. Také tady se vyprávějí o indiánech nesmyslné dětinské báchorky, a navíc ty zvěsti o jejich útocích, loupežích, krvelačnosti a lidožroutství – když jsem se tedy vrátil nejen živ a zdráv, ale i nadšený indiány, pokrčil leckdo rameny a mávl rukou – ten? Kdoví jestli vůbec nějaké indiány viděl! Nakoupil někde pár suvenýrů a cizí obrázky a teď nás bude omračovat svými rozumy!" - článok prebratý z webu: www.checomacoco.cz