Kousek dolú pod sedlo a je tu mongolská celnice a nekolik jurt. Jsem predveden k náčelníkovi. Obdobný problém jako v Rusku, ale prístup zcela jiný. Múj vstup musí povolit v Ulánbátaru. Náčelník vše zarídí, ale dnes je nedele odpoledne, tak až zítra...
Stan si postav kde chceš, voda je támhle a zítra uvidíme. Seznamuju se s jeho synem. Inche má 15 let a s matkou a sourozenci jsou tu na prázdninách. Jsem pozván na čaj a jídlo do domu. Večer s náčelníkem hrajeme šachy. Jsem hráč nevalné úrovne, ale čest byla zachránena. Po dvou partiích je stav 1:1 a končíme. Spím s klukama v jurte, kterou využívají jako kuchyň. Ráno jdeme na obhlídku okolí. Na každém vršku je kamenná mohyla. Na mohylu je treba prihodit pár kamenú a musí se trikrát dokola obejít, aby bylo božstvu a tradicím učineno zadost. V poledne múžu pokračovat. Sucho a vedra, tak to byla moje predstava. Skutečnost je, že je zima, prší a chvílemi sneží. Vesnice Saganur a první problémy s orientací. Smerovky a ukazatele tu nejsou (nepotkal jsem je nikde v Mongolsku), a navíc tu nejsou ani cesty. Zatím jsem v horách, a tak je dúležité jen trefit se do správného údolí. Lesy a stromy tu taky chybí. Spávat musím v otevrené krajine a já jsem radši, múžu-li se nekam na noc zašít.
Olgij - první mesto.
V každé nové zemi potrebuj u nekolik dní na aklimatizaci. Musím zjistit, co kolik stojí, co si mužu dovolit a co ne. Jdu se podívat na trh, nic nekupuj u a na všechno hledím, stejne jako trhovci na me. Zásoby mám ješte z Ruska. Stan stavím za šera ve stepi a za tmy prijíždí dva kluci na koních na kontrolu. Tak dnes už to bylo Mongolsko, jak jsem si ho predstavoval. Slunce, hory, jurty, stáda dobytka, pastevci na koních a sem tam auto (pouze terénní gazy, zily a motorky). Ale také, jak jsem si ho nepredstavoval. Necesty predčily i moje negativní očekávání. V horách kamenité vyjeté koleje, ve kterých by se ortodoxní krosový biker, neuznávající asfalt, cítil jiste skvele, mne nevyhovují. A ješte jeden problém. Třetí den mám, já tomu říkám jinak, ale napíšu - úporný prujem. Dnes už telo nemá energii, jedu jak lemra, pred polednem se mne motá palice a pamatuju dny, kdy jsem se cítil líp. Sedím dve hodiny pod skálou ve stínu. Za tu dobu tu projel starý Kazach na motorce. Dostávám od nej neco jako škvarky a nechutný tvrdý sýr (árol). Odpočinek nepomohl, tak sjíždím dolu k jezeru, v poledne lezu do stanu a spím až do rána. Doma na dotazy, jak trénuju na cestu, jsem ukazoval na vyboulené bricho a hrde hlásil, že jsem za zimu "natrénoval" + 15kg. Za dva mesíce v Rusku se tukové zásoby premenily v tisíce kilometru a zbytek težce (ale příjemne) nabytých kilogramu padl nyní za obeť střevním potížím. Ráno se cítím lépe, odjíždím od jezera a zkouším, jaké povahy jsou zdejší lidé. Západ Mongolska až po mesto Hovd je osídlen témer výhradne Kazachy. Po dvaceti kilometrech narážím na jurty u vesnice Tolbo. Tlačím kolo k jurte a snažím se navázat hovor. Jsem pozván dovnitr, usazen na čestné místo, které je proti vchodu, pohošten. Mléko, smetana, sýry, smažený chléb, kumys, čaj. Snad hodinku jsem posedel. Po pár kilometrech mnoho cest, a která je ta správná? Jdu se zeptat k jurte a situace se opakuje. Obyvatelé pohostinní, i když naše a jej ich predstavy o hygiene se diametrálne liší. Jsem stále v horách a pokračuju údolím nahoru do sedla. Poslední dva kilometry do stále prudšího stoupání kolo tlačím. Sedlo odhaduju ke 3000 metru. Je teprve odpoledne, ale je tu krásne, tak zustávám. Další den jedu témer stále z kopce a večer opouštím velké hory. Krajina step a na obzoru kopce. Problém s jídlem, v Olgiju jsem ho nekoupil a došlo. Potraviny lze koupit jen ve mestech. Do Hovdu zbývá snad 50 km, tak musím do zítřka vydržet. Další zážitek je focení.
Cyklističtí fotografové, nejezdete do Peru...
...ale do Mongolska. Príklad. Večer jede do protismeru zil a na korbe snad deset lidí. Nekde za mnou se otáčí a za chvíli zastavuje u me. Z kabiny vypadl opilý ridič a ptá se, mám-li fotoaparát. Když máš, tak nás vyfotíš. Všichni lezou z korby, staví se pred auto, které ridič ješte jednou otáčí, aby stáli na slunci. Adresu nechteli a ani nedali, ale byli vyfoceni, podekovali, naskákali na korbu a jeli dál. Doma na dotazy, jak jsem docílil, že tak pekne pózují, jsem se nepriznal a vykládal o dlouhém premlouvání. Lidé se tu fotí rádi a nekdy přímo fotografování vyžadují. V sobotu ráno Francouzky. Dve auta, samý ženský plus pruvodkyne a dva ridiči mongolské národnosti. Premlouvají me, ať jedu s nima, jedou taky do Ulánbátaru. Presvedčují, ale nepřesvedčily. Teď o tom přemýšlím, jsem-li normální. Tretí mesíc sám na ceste a mohl jsem se dva týdny mačkat s Francouzkama v aute. Budu muset napsat Sally a zeptat se, mám-li se nechat vyšetřit. Jinak to byla už tretí expedice, kterou jsem potkal. První byla smíšená francouzská, potom japonská a nyní baby. Všichni cestují stejne, z Ulánbátaru priletí do pohraničí letadlem a najatými auty se vrací zpét. V Hovdu kupuju zásoby potravin. Další mesto na trase Gobi Altaj je o 500 km dál. Za mestem na kopci se v dálce objevilo obrovské jezero a začaly další nesnáze. Je už k večeru a objevují se zase komáři. S nimi mám problém každý večer, co jsem na ceste, s výjimkou vyšších hor, kde nebyli. Ve stanu mám plno krvavých šmouh. Krev je vždy moje, ovšem komári byli národností ruzných. Nepríjemné na zdejší oblasti je to, že komári útočí celý den. Pripadám si jak kretén. Letní vedro a já jedu v šusťákové souprave s kapucí na hlave. Večer mám opíchaný a oteklý obličej a hrbety rukou, kde jsou díry v rukavicích. Jedu špatne a nemám vodu. Projíždím kolem nekolika stavení, ale ta jsou, predpokládám kvuli komárum, v léte opuštená. Chytám defekt a mám toho dost. Nepojízdné kolo, nemám vodu, plno komáru, bloudím. Stavím stan a s myšlenkou na přísloví "ráno moudrejší večera" jdu spát.
Ráno se vyhlídky nelepší. Ne jedno, ale obe kola jsou prázdná. Za nepríjemné asistence komáru mením duše, rychle sbalit a pryč. Málo znatelná cesta se ztratila úplne a další defekt. Cestu, po které mám jet, vidím už snad dva cet kilometru na druhé strane údolí. Delí me od ní potok a bažina s trávou, která je vetší než já. Není zbytí. Dotahuju boty, ať je neztratím, a zkouším prejít. Močál není hluboký a 300 metru jsem za pul hodiny úspešne zdolal. Nekolik domu na druhé strane opet prázdných a v jednom konečne lidé.
Chvíli se nemužem dohodnout, ale nakonec me pozvali dovnitř. Vypil jsem snad dva litry čaje a pojedl. Čaj v Mongolsku delají s mlékem a slaný. Nejčastejší sýr jeárol. Vyrábí se z kefíru, čerstvý je nasládlý, po vysušení je tvrdý a chuť taky zmení. Chléb podobný našemu koupím pouze ve mestech. Kousky testa smažené v tuku, to je nej častejší "chléb" v jurtách. Po notné chvili, když jsem se trochu vzpamatoval, jdu na kolo. Plášte jsou po 8000 kilometrech hotovy. Lepím tři defekty, nasazuju nové plášte. Voda tu není, beru z potoka. Je špinavá a nezbývá než veřit tabletám (phar-X aqua). V poledne jsem vyjel do sedýlka a fouká tu. Po dvou dnech sundávám od potu ztvrdlou a bílou šusťákovou soupravu. Chystám vodu na čaj, a co nevidím. V ešusu se na hladine mrská nekolik červíčku. Po prevarení prestali a čaj byl docela dobrej. Za sedlem nekolik cest a zase problém, kudy dál. Odpoledne potkávám dnes první a jediné auto. Ridič umí rusky. Ptám se na cestu. Nejedeš dobre, ale po 50 kilometrech odbočíš trochu doleva a dojedeš zpet na trasu. Voda bude po 70 kilometrech (tzn. zítra). Při pohledu na moji kalnou vodu vytahuje kanystr a plní všechny moje lahve čistou tekutinou. A tak mám zase kliku. Mám vodu, vím, kam jet, a ridiče mne seslalo snad samo nebe, protože první jurtu jsem potkal až další den odpoledne. Dnes jsem taky hodil první držku. Na ceste dolík. Třicet metru dolu a 30 metru nahoru. Musím se rozjet, ať protejší kopeček vy jedu. Rozjel jsem se a dole jsem si nevšiml naplaveného písku. Letím pres rídítka a zastavil jsem o pichlavý ker. Nic se nestalo, akorát jsem se lekl. Zlomená ruka na tomto míste by znamenala vážnou komplikaci a zlomená noha, to už by byl život ohrožující úraz.
K dnešním zážitkum pridám ješte faunu. Videl jsem dve, snad antilopy, velikosti smy, ale subtilnejší a večer kolem stanu pobíhala liška a poštekávala. To jsou zatím jediná divoká zvírata, která jsem potkal. Ne, ješte jsem videl v horách nekolik svišťu. Letos bude asi tuhá zima. Svišti jsou tuční, pohyb jim činí potíže a bežící svišť pripomíná pomalu se valící kouli.
Diskusia (0) |
"Myšlienka na starobu mi bola vzdialená. Predstava, že by som mal niekedy žiť ako dôchodca, mi bola smiešna. Vždy som bol presvedčený, že padnem v boji s prírodou a supy to vybavia namiesto pohrebného ústavu. Nuž - nestalo sa tak a ja som zostarel. Asi by som mal závidieť spolužiakom, ktorí pokojne užívajú svoj tuk a pravidelne si vyberajú dôchodok. Asi by som mal závidieť aspoň vo chvíli, keď cítim príchod staroby a strácam schopnosť pracovať. Ja ale viem, že ich obzor je úzky, ich starosti malicherné, pretože ich rozžiali len nedostatok alebo zhoršená kvalita piva. Myslím, že musia cítiť úžasnú prázdnotu, keď si premietnu život, ktorý žili. Živorenie za písacími stolmi, "veľké boje" úradníckych intríg, keď niekto niekoho nezaslúžene "preskočil"... Kto z nich, kto z ľudí, ktorých poznám, mal krajší život ako bol ten môj?"
