|
Zpochybním pravdivost tohoto prísloví. Podle počtu
Mongolu a mého odhadu musí mít každý aspoň dve. V horách byla údolí, tady ve
stepi desítky cest, cestiček a križovatek, a která je ta pravá?
Navíc hlavní
cesta bývá nejvíc rozbitá, tak je lepší jet po nekteré blízké vedlejší... A to je další zádrhel. Cestu, která vede 50 m vedle, není
v rovné stepi videt, pak prijde mírná zatáčka a hlavní navždy zmizí, což tak
moc nevadí, vždy se objeví další. Dobrý orientační bod je auto. Jedoucí auto a
oblaka prachu za ním je možno vidét z velké dálky, ale pri provozu nula až
nekolik aut denne to není žádná výhra.
U nás používané rčení "Všechny cesty vedou do
Ríma"...
... platí v pozmenené podobe i tady. Kdykoli se ptám na
cestu do Ulánbátaru, jedu správne. Stačí udržovat približný smer na východ a
zcela jiste dojedete do hlavního mesta. A ješte jedna zajímavost, každý, koho
jsem se ptal, zná presnou vzdálenost do Ulánbátaru. Zpočátku me mátlo, že
nekteré dny jsem se vzdaloval od cíle. I tento rozpor jsem si dokázal
zduvodnit. Protože má každý svoji cestu, musí být i vzdálenost do metropole
ruzná. No a nejaká ta stovka na trase dlouhé dva tisíce kilometru, když nebudem
malicherní, prece nic není. A tak se na vetšine rozcestí orientuju po čuchu a
správnost svého rozhodnutí si overuju u nejbližšího domorodce, kterého potkám
nekdy týž den, jindy se úkony križovatka a overení rozdelí na dny dva. Včerejší
ridič mel pravdu, po 50 kilometrech cesta odbočující "ču čut"
(trochu) vlevo a po hodine jízdy v dálce náklaďák, což je neklamné znamení, že
je tam hlavní. Odpoledne první jurta. Jdu žádat o vodu. Nedostal jsem ji, ale
opet jsem byl pozván a pohošten. Za hodinku jdeme k bráchovi.
Jeho jurta je o kilometr dál a má vodu, opet jsem pozván
dovnitr a cpou do me všechno možný. Do Ulánbátaru zbýva 1000 kilmetrú a
posledních 430 je asfalt, což mi potvrdilo už nekolik ridičú. Dosavadní cesty
mají dvě vady, které se opakují v rúzném množství každý den. První je
"roleta ", lehká, střední a težká. Težká roleta, 15 cm vysoké hrby
pravidelne se opakující po pul metru. Při jízde musím stát v pedálech, kolo skáče
jak kuzle a 10 km/hod je maximální rychlost, jakou se dá jet. Další vada je
písek. Vrstva vetší než 5 cm je neprujezdná a musí se tlačit. Roleta a písek se
objevují každý den. Nekdy je to pár kilometru, jindy desítky. Dva dny za
Altajem trochu bloudím. S Mongolem na motorce jsem vymenil rozkouřené cigarety
za dve hrsti sýra.
Piju vodu, ve které bych si doma neumyl ani nohy, no nohy
snad, ale jinak nic
Ráno jsem dostal informaci, že 120 kilometru nebude
voda.Trochu jsem zajel a byla až po 150 kilometrech. U jurty, kam jsem přijel
další den vysušený jak treska, chci promluvit a nic. Nejdřív vypláchnout
posledními dvema deci v krku a hlas se vrací. Vody mají málo, ale jednu láhev
jsem dostal a pozvali me na čaj. Dva dny zpet, radil řidič. Musíš jet po
hlavní, pouze na té jsou mosty přes řeky, a pozor na vodu. Ber pouze ze studní,
tady se všude pase a v řekách je voda špatná. Tak tohle hlavní nebude. Reka tu
má tři ramena. Stavím kolo na břehu a zkouším po prázdnu přejít. Vody trochu
nad pás, ale proud je dost silný a mám problém přejít jen tak.
Další ramena jsou plytší. Vracím se zpet. U kola okouní
snad celá vesnice a čekají, co se bude dít. Dva mongolíci se svlékají, a že
kolo přenesou. Sundávám bagáž a natřikrát jsme všechno přenesli. Tlačím kolo
kousek proti proudu a dnes končím. Vypadám jako čune. Všechno peru, včetne
kola, preskládávám, delám údržbu. Voda v rece je teplá a tvorí se na ní pena,
ale není zbytí, musím ji pít. Spoléhám na tablety a injekce proti žloutence a
tyfu, taky nebyly zadarmo, tak ať se investice vrátí. Do deníku jsem nahrál:
"Piju vodu, ve které bych si doma neumyl ani nohy, no nohy snad, ale jinak
nic."
Po dvou dnech mesto Bajanhongor. Seznamuju se tu s
ministrem kultury zdejšího kraje (Mongolsko je rozdeleno do 21 kraju
nazývajících se ajmaky). Jdeme spolu nakoupit, do jeho kanceláre, pak na
nádvoří už zavreného muzea. Jsem pozván na noc domu. Tak jako u nás se vítá
chlebem a solí, v Mongolsku k tomuto účelu slouží národní jídlo zvané
"búz" . Jsou to varené tašky z testa plnené mletým masem. Jsou chutné
a dostal jsem přidáno ješte jednu misku. Na kopci za mestem stojí památník
bohyne mesta. Brahmamátra, žena na bílém slonu umísteném na kruhové stavbe, je
viditelná ze všech míst ve meste a okolí. Bajanhongor má 25 tisíc obyvatel,
protože je léto. V zime má 30 tisíc. Lidé kočovali, kočují a kočovat budou.
Obdivuji obyvatele jurt ve stepi. V tvrdých podmínkách chudé a vetšinou suché
stepi dokážou žít, bez elektriny, teplé vody, zásobování, dopravní obsluhy,
pouze se svými stády, která je živí. Človek jako já zbaven vymožeností
civiÍizace by zde jiste neprežil. Lidé tu žijí v souladu s přírodou témer
stejne jako za dob velkého Čingischána, kterého dodnes uctívají a jehož obraz
je v mnohém dome a na všech bankovkách vyšší hodnoty. S ministrem večer sedíme
v baru u čínského piva. Je príjemné popíjet a poslouchat, jak se venku čerti
žení, bourí a prší.
Každý poutník je tak trochu přítel
Další den vjíždím do hor. Ráno je krásne, pred
polednem se zatáhlo, fouká, je zima a v poledne prší. Za dešte vyjíždím do
sedla. Postavení stanu, odstrojení kola a zalezení dovnitr trvá míň než pet
minut. Pravidelným dvoumesíčním tréninkem v této činnosti se propracovávám k
dokonalosti. Dva dny projíždím pres hory, sedla, údolí, reky, skály. Mému oku
lahodící krajina. Jediné, co mi vadí, je deštivé počasí, bránící ve vyhlídkách
do kraje a focení. Dnes nastala 1500 kilometru očekávaná chvíle. Jsem 430
kilometru od Ulánbátaru a začala cesta neširoká, nekvalitní, ale asfaltová. Za
tri dny Ulánbátar. Všechna mesta, která jsem v Mongolsku zatím projel, podle
evropských merítek pripomínala spíš vesnice. Témer sedmisettisícová metropol
Mongolska je už normální velkomesto. Auta, autobusy, trolejbusy, výškové
budovy, plno lidí - sbohem pustino. Nevím proč, ale velká mesta nemám rád,
pusobí mi stres. Na svých cestách je považuji za nutné zlo a jejich návštevu
jako nepříliš oblíbenou povinnost. Ve mestech je plno cizích a neznámých lidí,
zatímco potkáteli človeka v pustine, k dobrým zvykum patrí zastavit, pohovořit
společným, nebo každý svým jazykem, vykouřit cigaretu, popřát hodne štestí a
zase se rozejít, ale ne už jako cizí, ale jako lidé, kterým osud dopřál
kratičké a možná jediné setkání jejich životních drah. A kvuli temto nepatrným
prusečíkum v mém živote mám rád pusté kraje, kde každý poutník je tak trochu
přítel.
Diskusia (0) |