Uzbekistan je šestkrát větší než Slovensko. Žije v něm 20 milionů lidí. Když koukáte na tu nehostinnou polopoušť kolem cesty, divíte se že tolik.
Hlavní město Taškent obývá dva a půl milionu Taškenťanů, a mezi nimi i naši kamarádi, kterým se podařilo překonat asijskou laxnost (heslo dne : maňana) a zařídili nám místa v autokarovém zájezdu jedné místní továrny do staroslavného města Buchary. Slunce žhne, jak se na střední Asii sluší. Exkursovoditelka utěsnila poklop ve střeše, neboť jí vítr cuchal účes. Autobus máme moderní, takže okna nelze otevřít ani o milimetr. Je to o porážku.
Buchara
Zabydleli jsme se v turbáze a bez váhání navštívili přilehlou čajchanu – tedy cosi jako hospodu, ovšem bez čehokoliv, co by zavánělo alkoholem. Vyzuli jsme tenisky a v ponožkách se poskládali k nízkému stolečku. Pod záda polštář, před sebe konvičku zeleného. Buchařané nás považují za Pobalťany, než jim řekneme odkud jsme.
„Jako voják jsem byl v sedmdesiatom piatom ve Zvolenu“, chlubí se jeden a vypráví dál o divných mravech Čechoslováků: „v restauraci ti nepřinesou čaj, ale zvlášť horkou vodu a zvlášť pytlíček s čajem, a ten si musíš sám dát do té vody. Takový čaj je mizerný, protože voda už je málo hořká. Vysvětlili mně, že se to tak delá proto, abys měl jistotu, že ten pytlíček nebyl už předtím použitý.“ „No podívej se na to“, kroutí hlavou Uzbekové.
Samozřejmě jsme ponadávali na poměry. Jeden účastník zájezdu pracuje ve skladu knih v Taškentu. Za měsíční výplatu si koupí jedny džíny.
Teda nic moc. A ke všemu je tu v zimě minus 20 a kruté vichry. Jsme v nejvnitrozemštějším ze všech vnitrozemí. Moře je odtud vzdáleno tisíce kilometrů. Napolo vyschlý Aral se nepočítá a zeměpisci se usnesli, že i Kaspik je pouhé jezero. Přitom voda v jezeru je slaná. Každopádně blahořečím své matce, že jsem se nenarodil tady.
Ibn Siná Alí al-Husajnibn Abdalláh
Brzo ráno jsme se vyhrnuli do ulic šmejdit po památkách. Před první mešitou stojí už několik místních autokarů. Domorodci si dovedou čekání zpříjemnit. Chlapi tleskají do rytmu a děvčata tancují. Vlní rukama kolem sebe a nad hlavou, jak to známe z filmů o Arábii. Moc jim to sluší. Jednomu splývá masivní cop z hlavy až na paty.
I Buchara má pár slavných rodáků. Třeba takový Avicenna...tedy – jmenoval se Ibn Siná Alí al-Husajnibn Abdalláh. Žil na přelomu tisíciletí. Už v sedmnácti letech léčil vládce. Sepsal kánon medicíny, knihu logiky, astronomie, pojednání o úhlu, knihu definic, knihu o spravování státu, o vydržování vojska...psal i básně...pane jo, to byl univerzální mozek. Leonardo da Vinci hadr. Ale vraj byl zhýralec a umřel na to – v sedmdesáti. To snad není tak špatný věk na tehdejší dobu. Ona ta zhýralost asi nebude až tak škodlivá.
Středověký kriminál se jmenuje Zindán. Voskové figury otrhaných vězňů přikovaných masivními řetězy ke stěně tak, že museli pořád stát v bahně a výkalech, byly jako živé. Popravovalo se podřezáním krku velkým křivákem. Zlodějům se sekaly ruce.
Nasavoj
Pod nejvyšším minaretem (má necelých 50 metrů) jsme potkali tlupu obtloustlých tetek. Sesedly se na zem kolem průvodce a nábožně poslouchají. Jeden mladík vraj vylezl nahoru po vnější zdi. Jo, dá se to. Není úplně svislá, dobře chytovatá, tvořená plastickými ornamenty z umně poskládaných cihel. Jenomže nahoře pod okny je převis. Morál musel mít teda stoprocentní.
Samozřejmě že tam lezl za ženštinou. Minaret sloužil taky k popravování. Shora shazovali odsouzence. Ty prominentní. Zemřeli totiž rychle – bez trápení. O kousek dál ve starém zájezdním hostinci dervišů je muzeum ateismu. A tady vedle minaretu je medresa, která plní původní účel. Je to teologická univerzita. Studenti tam šrotí korán nazpaměť. Chce ještě někdo tvrdit, že v bývalém Soviet-Unionu chyběla pluralita ?!
Žár slunce nás deptá. Nesmíme být měkýši a nechat se sklátit pár stupni přes čtyřicet. Kdoví jestli se sem ještě někdy podívám. Zní to neuvěřitelně, ale Marko Polo si vraj Bucharu tak oblíbil, že v ní zůstal tři roky.
Kdyby ty zříceniny starých hradeb na periferii byly v Evropě, je to super-atrakce. Tady je těch zbytků starých civilizací tolik, že nějaké kupy hlíny nikoho nevzrušují. Radši se mrknem na bazar. Nebyl nic moc. Obávám se, že po úžasném bazaru Taškentském, mě už nikdy žádný nedokáže zaujmout. Ivan objevil dědka prodávajícího místní drogu – nasavoj. Tady je to záležitost zralých mužů – nikoliv mládeže. Tmavě zelený prášek, snad na bázi tabáku. Dáš pod jazyk a louhuješ. Ale pozor – nepolykat! To se ví že jsme ten sajrajt museli vyzkoušet.
Chceme poznat Uzbekistan ze všech stran. Byl jsem po tom prachobyčejně zblblý. Trochu jako po kořalce. Žádná euforie se nedostavila. V puse jsem měl jako v žumpě. Horalé nám nabízí mumio – černou mazlavou hmotu. Má barvu a voní stejně jako mast, co mně v dětství dávali na odřená kolena. ceny se různí, údajně podle toho, jak dobře je mumio vyčištěné. Vraj je to zkamenělý exkrement prehistorických potvor a vytéká to z puklin ve skále. Tahle kolomaz je vraj ohromně léčivá. Zlomeniny, vyrážky a podobně - se natírají, v případě žaludečních vředů či kataru horních dýchacích cest se to zředěné pije.
