Cestování provázelo lidstvo od jeho počátků. Nad některými výkony přesto nestačíme opět a opět žasnout. Z pohledu člověka zvyklého na mezikontinentální lety, železniční síť a Student Agency se tyto cesty jeví jako téměř nereálné.
Takový je i příběh jednoho z prvních žáků Františka z Assisi. Giovanni Carpini, o kterém je řeč, během svého putování zaznamenal množství faktů o zemích, které navštívil, a také o jejích obyvatelích. Ne vždy jsou jeho výpovědi hodnověrné, přesto mají nesmírnou cenu. Byl jedním z prvních cestovatelů, kteří se snažili postavit most mezi západem a východem.
Na východ
„Když se to stalo, sehnul se každý z nás čtyřikrát či pětkrát na kolena a bylo nám naznačeno, že se nesmíme dotknout prahu. Když nás důkladně prohledali, nemáme-li zbraně, směli jsme vstoupit východní branou… Kujuk přijal ještě další poselstva, avšak jen málokterá z nich byla vpuštěna do stanu. Všechna poselstva s sebou přinášela množství darů, hedvábí, samet, purpurové šátky, zlatem vyšívané hedvábné pásy a kožešiny, na něž bylo radost pohledět. Darovali též velkému chánovi slunečník, posetý nesčetnými drahokamy. Jakýsi velitel z provincie mu přivedl asi padesát velbloudů s purpurovými čabrakami, na jejichž vrcholku byla upevněna sedátka pro několik mužů, jakož i četné koně a mezky s nádhernou výstrojí a zbraně, to vše jako dary pro Kujuka. Ptali se nás též, zdali nehodláme předat dary. My jsme však během dlouhé cesty skoro všechno rozdali a neměli jsme ničeho, co bychom mu nabídli.“ Tímto bohatým popisem líčil rodák z malé vesničky poblíž italské Perugie Carpini své setkání s Velkým chánem Kujukem. Své zážitky sepsal v knize Ystoria Mongalorum, ve které je mimo jiné první pokus o chronologii mongolských dějin.
Giovanni da Pian del Carpine, jak zní jeho celé jméno, měl zajímavý život už před svojí velkou cestou. Po studiích u Františka z Assisi (ano, to je ten, po kterém se pojmenoval současný papež) se Carpini roku 1221 vydal kázat do Německa a okolních zemí. Do vlasti se vrátil až po dvaceti letech a stal se propagátorem myšlenky křížové výpravy proti Mongolům, kteří v té době stáli na hranicích českého království. Pro Evropu bylo štěstím, že díky smrti chána Ogotaje a horší koordinaci mongolských armád, byli nakonec nuceni k ústupu. Ovšem právě Mongolové narušili muslimské země ve střední Asii, které dříve nedovolovaly křesťanským cestovatelům k postupu na dálný východ. Tím se otevřel prostor, který využili jedinci jako Carpini, kteří z různých pohnutek cestovali do Mongolska a Číny.
Nejasný výsledek
Na cestu se Carpini nevydal sám, jeho nejdůležitějším spolucestovatelem byl kněz Štěpán z Čech. Výprava vyšla roku 1245 z francouzského Lyonu a mířila do Mongolska odvážným pochodem napříč stepí. Pro tuto cestu se zřejmě Carpini rozhodl, protože měl v Německu a Polsku známé, kteří mu mohli pomoci. Český král Václav I. výpravu ještě vybavil průvodním listem pro své polské příbuzné. Cestou Polskem byla výprava ohrožována Litevci. V Kyjevě byli lstí okradeni o koně a museli si za vysoké náklady nakoupit nové. I přes tyto nesnáze se již za tři týdny dostali k Volze do města Saraj, kde bylo centrum chanátu Zlatá horda, kterému panoval Batu. Byli přijati na jeho dvoře, pohoštěni a na další cestu vybaveni čerstvými koňmi. Další cesta ubíhala velmi rychle. „Nyní jsme opět jeli bez přestávky, neboť nám denně dávali čerstvé koně, takže jsme seděli pět až sedm hodin v sedle. Dostali jsme se do rozsáhlých pustin, jeli jsme i déle. Pro tyto úseky jsme měli k dispozici zvlášť vytrvalé koně…“, líčí Carpini. Posléze se dostali do střední Asie, do oblasti nazývané Chorezmie. Dnes zde leží převážně Uzbekistán. Tato bohatá země s vysoce rozvinutou kulturou byla Mongoly zcela zničena a zdejší dříve vyspělá civilizace upadla. Mongolové totiž neměli nijak valný zájem na existujících městech. Snažili se především budovat dopravní spoje, které jim měly usnadnit ovládání jejich rozsáhlých držav. Po čtyřech měsících přišli do země Karakitajů ležící mezi Balchašským jezerem a Tarimskou pánví. O další měsíc později dorazili ke Kujukovi, který se zrovna stal Velkým chánem, vrchním vůdcem všech Mongolů. Byli u cíle své dlouhé cesty. Kujuk s křesťanskými vyslanci zacházel lépe než s jinými. Důvodem nejspíše byly průvodní listy, které měli od evropských panovníků. Zajímavostí je, že na dvoře Velkého chána prý v té době bylo více než čtyři tisíce vyslanců z různých zemí. Carpini byl vyslechnut, jak je popsáno výše, a předal Kujukovi dopis od papeže Inocence IV. V něm kurie Mongolům vyčítala masakr, který způsobili, což nebylo příliš diplomatické. Odpovědí Velkého chána bylo, že se má papež a křesťanští králové dostavit za Kujukem a podrobit se mu. Po této zkušenosti nastoupila křesťanská výprava zpáteční cestu. Postupovali stejnou cestou přes Saraj, Kyjev a Polsko do Čech. Ve všech křesťanských městech jim obyvatelstvo blahopřálo k úspěchu. Zda byla mise úspěšná, je ovšem otázkou. Bližší diplomatické styky navázány nebyly.
Celá cesta trvala pouhých šestnáct měsíců, což je na tehdejší poměry obdivuhodná rychlost. Svědčí to o důmyslné infrastruktuře, kterou Mongolové vytvořili pro ovládání svých širokých držav. Kolem cest existovala síť odpočívadel, kde cestující dostávali čerstvé koně. Takto se k Velkému chánovi rychle dostávaly novinky z odlehlých částí jeho říše. Giovanni Carpini zemřel roku 1252, pouhých pět let po svém návratu. Spojení mezi západem a východem bylo navázáno. Globalizace mohla začít.
