Trapeři, průzkumníci a obchodníci, kteří jako první bílí muži přišli na Západ, měli za ženy často Indiánky. S přibývajícím počtem bílých žen však začala tolerance vůči smíšeným manželstvím mizet.
Muži, kteří měli za manželky domorodé ženy, se na společenském žebříčku začali poznenáhlu propadat. Co se týče bílých žen, žádná, jak se předpokládalo, by dobrovolně neakceptovala indiánského manžela. Nešťastnice, které byly Indiány uneseny a byly nuceny žít jako jejich konkubíny, byly objektem lítosti, zvědavosti nebo často i odporu. Traumata, která si přinášely ze svého zajetí do civilizace byla dvojího druhu. Pro Olive Oatmanovou, jednu z nejznámějších obětí Indiánů na Západě, bylo větším utrpením získat zpět bílou identitu, než samotné zajetí:
Olive Oatmanová
Dívce bylo něco mezi třinácti a čtrnácti léty, když v roce 1851 putovala se svými mormonskými rodiči do Kalifornie. Krytý vůz jejího otce se vzdálil od vystěhovalecké karavany a byl 17.dubna v odlehlé části údolí řeky Gila přepaden bojovníky kmene Javapaiů. Royce Oatman byl zavražděn spolu se svou ženou, synem a starší dcerou. Olive a její sedmiletá sestřička Mary-Ann byly ušetřeny a odvlečeny, aby sloužily jako otrokyně. Obě děvčátka plačky klopýtala po kamenité cestě, což jejich únosce nijak nedojímalo.
Mary-Ann se zhroutila a jeden z válečníků ji musel nést na zádech. Po třech dnech dorazili do vesnice skryté v horách a zajatkyně byly odevzdány ženám, aby je využívaly k hrubým pracím. Po roce otročiny se v osadě objevila skupinka spřátelených Mohavů, jejichž náčelníkovi Espaneseyovi se Olive zalíbila. Ačkoliv byla špinavá a chodila bosá a v hadrech, rudý pohlavár neváhal zaplatit několika koni a balíkem pokrývek, a vykoupil ze zajetí i její mladší sestru. Odvedl obě dívky na sever do své osady u řeky Colorado a přestože byl ženatý a měl děti, dal ihned vystrojit svatbu.
Ve vyšívaných jelenicových šatech a s vlasy řádně namaštěnými medvědím sádlem se Olive /na obr./ musela podrobit obřadu tetování, jímž byla zasvěcena manželskému stavu. Modré symbolické obrazce, nesmazatelné známky poroby, jí navždy zohyzdily bradu, paže a ruce.
U Mohavů měly sestry život poněkud lehčí. Nebyly již tolik bity a Olive, jako jedna z náčelníkových manželek, získala malé políčko, kde mohla pěstovat kukuřici a dýně. V roce 1853 uhodilo katastrofální sucho a mnoho kmenových příslušníků zemřelo hlady. Byla mezi nimi i Mary-Ann.
Lorenzo Oatman
Avšak Olive nezůstala na světě sama. Její starší bratr Lorenzo, který při masakru zůstal ležet mezi mrtvými, zázrakem přežil a dostal se do bezpečí. Začal okamžitě pátrat po svých sestrách a v roce 1856 narazil na yumského Indiána Francisca, který působil jako spojka mezi jednotlivými coloradskými kmeny. Ten mu oznámil, že viděl mezi Mohavy bílou ženu. Za úplatek a tradiční nabídku koní a houní Espaneseyovi, se postaral o její osvobození.
Když se Olive Oatmanová, v indiánském oblečení a dočerna opálená od slunce, objevila ve Fort Yuma, nikdo ji nemohl poznat. Nemluvila a skrývala si obličej v dlaních. Trvalo to několik měsíců, než se ze všeho vzpamatovala. Rok po svém návratu mezi bělochy se provdala za Johna B.Fairchilda. Nevěsta s modrou bradou o svém pobytu mezi Indiány mluvila nerada a neustále se vracela k povraždění svých blízkých, na které si zachovala hrůzné vzpomínky. Teprve mnohem později začala pořádat o svém zajetí přednášky a nechávala se okukovat od senzacechtivého publika. Její nejlepší přítelkyně vzpomínala, že Olive byla vždy “tichá a do sebe uzavřená“ a že “její velké utrpení z dřívějších let jí bylo překážkou, aby se zařadila do normální civilizované společnosti“. Až do smrti nosila na svém krásném, smutném obličeji znaky svého dřívějšího otroctví. Zemřela 20.března 1903 v Texasu.
Fanny Kellyová
Další zajatkyně, vynalézavá Fanny Kellyová, unikla zohavení tím, že pokaždé, když její rudý pán vytáhl tetovací nástroje, předstírala mdloby. Později napsala knihu “Narrative of My Captivity Among the Sioux Indians“, která se stala bestsellerem 19.století. Některá dobrodružství, která zde popisuje, se poslouchají jako romantické výmysly, avšak je zcela bez pochyb, že hlavní události jejího vyprávění se opravdu staly. Fanny bylo devatenáct let a byla teprve 9 měsíců provdána, když se s manželem Josiahem a se sedmiletou adoptivní dcerou Mary Hurleyovou vydala v červenci 1864 s několika dalšími vystěhovalci do Fort Laramie. Armáda se jim zaručila, že se nemusejí obávat Indiánů, ale přesto byli 12.července napadeni stočlennou výpravou Siouxů-Oglalů, kteří byli na válečném tažení.
Fannin manžel unikl (byl v době přepadení mimo tábor, aby nasbíral dříví), ale tři přítomní muži byli na místě zabiti a Fanny Kellyová s malou Mary a Sarah Larimerová se svým osmiletým synem Frankem byly vzaty do zajetí.
Když Fanny napsala svůj slavný příběh, zjistila, že existuje spousta lidí, kteří tvrdili, že by raději spáchali sebevraždu, než aby se nechali odvléct Indiány.
“Jen ten, kdo se podívá do temných hlubin smrti“, vysvětlovala, “ví, jak se duše brání setkání s neznámou budoucností“. Její zkušenosti ji naučily, že “pokud existuje byť ta nejmenší naděje na záchranu, je třeba se na ni upnout a věřit v Boží pomoc.“
Fanny Kellyová byla šťastným spojením odvahy a chytrosti, avšak zpočátku byla její odvaha toho druhu, že spíše vedla k záhubě než k přežití. Když Oglalové vyloupili jejich vozy a vše co nepotřebovali vyházeli ven, začala Sarah Larimerová hlasitě naříkat. Měla v plánu, že si bude v Idahu vydělávat peníze fotografováním horníků a musela nyní přihlížet, jak se její hodnotné vybavení na pořizování Daguerreotypií rozpadá na tisíce kousků. Její zoufalé výkřiky popudily jednoho z válečníků natolik, že vytáhnul nůž a hodlal Sarah navěky umlčet. Fanny se odhodlaně postavila mezi ně a prosila o život své spolucestující.
“Možná to byl jen strach z budoucí samoty v zajetí, co mě mne pohnula k tomuto činu“, přiznala později. Ale stalo se cosi zvláštního: Indián se na Fanny obdivně podíval, sundal svoji pery zdobenou čelenku a podal jí ji. Teprve později zjistila, že to bylo na znamení oficiální přízně a ochrany. Tento Indián byl Ottowa, náčelník skupiny – “hodně přes 75 let starý, částečně slepý a odstrašujícího, divokého vzezření“. Fanny se měla stát během svého pobytu u Oglalů Ottowovým majetkem.
Když vyrazili na první noční pochod, Fanny tajně roztrhala několik listů papíru a trousila je po cestě. Pak pošeptala malé Mary, aby v tichosti slezla s koně a vydala se podle útržků na zpáteční cestu. Rovněž ji ujistila, že se pokusí uniknout stejným způsobem, a že se k ní brzy připojí. Avšak tento plán nevyšel a změnil se v tragédii. Mary se sice podařilo utéct, avšak byla dopadena její matka. Oglalové ji ihned objevili, chytili a nelidsky ji ztloukli. Pak ji uřízli její dlouhé vlasy a pohrozili jí, že ji zabijí, pokud se opět pokusí o útěk.
Ani Mary se však z nabyté svobody netěšila dlouho. Následujícího dne uviděla vojáky vracející se od Deer Creek Station a plna naděje se k nim rozeběhla. Avšak vojáci spatřili několik bojovníků ženoucích se děvčátku v patách a opustili od pokusu ji zachránit. Její tělíčko bylo nalezeno druhý den. Vězely v ní tři šípy, byla skalpovaná a ohlodaná divou zvěří. Byla pohřbena na tom samém místě svým nešťastným otčímem, jedním z pouhých dvou vystěhovalců, kteří unikli při indiánském útoku.
Fanny se indiánského varování držela, avšak brzy se ocitla opět v nesnázích, když zahodila dýmku míru, kterou ji Ottowa svěřil. To byla pro něho pohroma a náčelník se rozhodl, že ji zabije. Chtěl ji přivázat na neosedlaného koně, přinutit ho bičem k běhu, a poté se do ní měli trefovat šípy jeho bojovníci. Vyděšená, ale mazaná Fanny, vytáhla z rukávu svůj poslední trumf. Vyňala peněženku a celý obsah, celkem 120 dolarů, rozdala mezi válečníky. To způsobilo zázrak: Siouxové odložili zbraně a s velkým zájmem studovali peníze a prosili Fanny, aby jim na prstech ukazovala, jakou hodnotu která bankovka má. O jejím usmrcení nebyla za těchto okolností již řeč. Poté, co zajatkyně o vlásek unikla smrti, snažila se, aby s ní byl její “pán“ spokojený. Obzvláště poté, co nevysvětlitelným způsobem zmizela Sarah Larimerová i se svým chlapcem. Dodnes Fanny neví, jak se jim to podařilo.
Mezi divokými válečníky se Fanny několikrát ocitla na samém “prahu věčnosti“. Když od Ottowova švagra jednou přijala pár punčoch, zjistila, že udělala strašný přestupek proti zdvořilostním pravidlům. Rozpálený náčelník se pomstil tím, že zastřelil jednoho ze švagrových koní. Teď bylo na švagrovi, co udělá. Jeho odplata se zaměřila na Fanny: sáhl po luku a okamžitě jí zamířil šíp na srdce. Fanny se v duchu loučila se životem, když přišla záchrana v podobě mladého Indiána, který, jak se později ukázalo, byl do bělošky zamilovaný. Mladík s přiléhavým jménem Jumping Bear (“Skákající Medvěd“) vyskočil a srazil šíp stranou. Jeho hrdinský čin jí zachránil před jistou smrtí. Náčelník poté daroval švagrovi nového mustanga a hrozivá situace byla zažehnána.
Po dnech plných strachu, které zažívala na válečné stezce, se Fanny /obr./ve svém zoufalství, těšila na návrat do oglalské vesnice. Doufala, že se k ní budou indiánské ženy chovat lépe než drsní bojovníci. To se jí splnilo jen z části.
Nejstarší z šesti Ottowových žen byla velice zlá a celou domácnost vedla tvrdou rukou. Fanny ji jednou neúmyslně urazila. Když jedna pohostinná sousedka pozvala exotickou cizinku na čerstvou pečeni, rozhodl se náčelník, že ji doprovodí. Jeho první žena dostala hysterický záchvat, bleskově vytáhla nůž a vrhla se na svou sokyni. Ta vzala nohy na ramena, ale stará ji začala pronásledovat. Ottowa se snažil zasáhnout, “ale vztek indiánské fúrie byl příliš veliký“, psala Fanny, “on ji začal bít a ona na něj skočila jako divoký tygr a několikrát ho bodla“.
Nyní se do rvačky vložil jiný Indián. Byl to bratr staré ženy, který vše sledoval a rozhodl se, že na všem nese vinu zajatkyně. Vzal svůj revolver a šestkrát na ni vystřelil. Fanny minul, ale jedna kulka zranila náčelníka. Když se vše uklidnilo, zjistilo se, že náčelníkova paže je v blízkosti ramene zlomená. Nyní byla na řadě paní Kellyová. Ottowa totiž žil v přesvědčení, že bílé ženy mají léčitelskou moc a čekal od Fanny rychlé vyléčení.
Ottowova krutost se občas projevovala tím, že vší silou mačkal Fannynu ruku až byla celá modrá, ale to nebylo nic proti tomu, jak potrestal svou první ženu. Fanny se k tomu vyjádřila jen lapidárně: “ … poté jsem náčelníkovu ženu již nikdy neviděla“.
Život v oglalském táboře byl bohatý na domácí hádky. Ironií bylo, že Fanny, která ze sebe vydávala všechno, byla poslušná a pracovitá, jen aby se udržela na živu, se stala vzorem, na který oglalští muži poukazovali jako na zářný příklad, jak se mají ženy chovat. Dostala dokonce čestný titul “Opravdová žena“, který se uděloval jen nejuznávanějším příslušnicím něžného pohlaví.
“Indiánské squaws jsou velice nevraživé a neumějí se chovat“, vysvětlovala Fanny. “Na svůj život pohlížejí jako na otroctví, a protože jsou občas bity jako zvířata a nikdo s nimi nemá soucit, projevují se takto. Protiklad mezi jejich nevychovaností a mojí pokorou se neminul účinkem na Indiány“.
Protože si Oglalové “Opravdovou ženu“ zamilovali, bránili se jejímu vydání. Když americká armáda objevila jejich ležení a požadovala její propuštění, stala se Fanny vysoce ceněnou (politickou) osobností. Nezávislí agenti i bělochům nakloněné indiánské kmeny se ji všemi způsoby pokoušeli osvobodit.
Nakonec se podařilo siouxskému kmeni Sihasapů donutit Oglaly, aby jim svoji zajatkyni vydali. Fanny si myslela, že ji potřebují jako rukojmí k tomu, aby si vynutili přístup k pevnosti Fort Sully a mohli přepadnout její nechráněná venkovní stanoviště. Byla zoufalá, a těžko jí vyčítat, že použila svého šarmu a využila Jumping Beara, onoho mladého muže, který jí již jednou zachránil život. Navštívil ji ve vesnici Sihasapů, aby jí vyznal lásku a ona jej požádala, aby tajně doručil dopis do Fort Sully. V něm varovala velitele posádky před předpokládaným přepadením.
Nakonec došlo mezi rudými a bílými k dohodě. Fanny byla dopravena do Fort Sully a vyměněna za tři koně a velkou zásobu potravin. “Opravdovou ženu“ doprovázelo tisíc rudých jezdců, ale do pevnosti byl umožněn vstup pouze několika nejvlivnějším náčelníkům, poté byly brány uzavřeny a většina Indiánů zůstala venku. Výměna proběhla bez nepřátelství a Fanny byla po pěti měsících zajetí opět volná. “Skákajícího medvěda“, který jí několikrát zachránil život, od té doby již nikdy nespatřila. Jako obvykle se osvobozená zajatkyně stala obětí nenasytného tisku. Veřejnost byla zvědavá, co se s bílou ženou mezi divochy dělo: Byla znásilněna? Stejně jako Olive Oatmanová i Fanny Kellyová sdělila, že nebyla sexuálně zneužita. “Oglalové se mnou jednali velice tvrdě, avšak nikdy jsem nezažila z jejich strany žádné ponižování“. I když byl počet žen, které se dostaly do indiánského zajetí velice nízký, v podvědomí národa to byl důkaz, že není možno překlenout rozdíl mezi bílými přistěhovalci a domorodými Indiány. Každý případ unesených a zajatých žen vyhrocoval situaci, která vedla k vyhlazení Indiánů.
