Čeští vystěhovalci a Indiáni

V roce 1869 zavraždili Siouxové v Nebrasce děti českého osadníka Tomáše Brabence. Zprávu o této tragédii nám zanechal Brabencův společník Matěj Hrbek, rodák z jihočeského Milevska.

Na jaře roku 1869 se v Chicagu dali dohromady tři čeští vystěhovalci – již zmínění Brabenec s Hrbkem, a pak další krajan Jan Prášek. Jelikož všichni toužili po vlastní půdě, nehodlali zůstat v průmyslové metropoli Středozápadu déle, než bylo nutné. Se svými nejbližšími se brzy vypravili na západ, až do daleké Nebrasky.

Čeští vystěhovalci v Americe

Po vysilující cestě prérií, nejprve železnicí a posléze i na vozech, se poutníci usadili v jednom neobydleném údolí, hodně vzdáleném od řeky Niobrary. Hned druhého dne po příjezdu se hlavy rodin pustily do práce, aby pro své ženy a děti zbudovaly prozatímní obydlí. Každý z osadníků si na svém pozemku postavil provizorní noclehárnu, která sloužila zároveň i jako přechodné skladiště potravin. Ostatní muselo zatím zůstat venku, přinejmenším do doby, než budou stát sruby. nebraska-czech-homesteads

První srub začali osadníci společnými silami stavět 28.dubna na Brabencově pozemku. A tehdy se to stalo. Bylo tiché, jasné odpoledne, když pracující muži zaslechli několik výstřelů. Strnuli a v tom okamžiku se kolem přehnala tlupa řvoucích Indiánů na koních. Se zlým tušením ihned vyrazili k Brabencově boudě. Tomáš Brabenec nahlédnul dovnitř a zlověstné ticho přerval zoufalý výkřik: „Kriste na nebi! Ženu mi zabili!“. Zcela zakrvácené, nehybné tělo jeho manželky leželo na zemi a dětí, 12-letého syna Jana, a o dva roky starší dcery Karolíny, nikde nebylo. Vynesli ženu ven a pokoušeli se ji přivést k životu, což se po chvíli podařilo. Když otevřela oči, první její slova „Karla – Jeník“ byla vyřčena s takovou úzkostí a bolestí, až se přítomným mužům zařezávala bodavě do srdce.

Poté opět ztratila vědomí. Vyděšený Matěj Hrbek si pojednou vzpomněl na vlastní rodinu a úprkem pádil ke své boudě. Obě malé děti a ženu nalezl naštěstí zdravé, i když k smrti vystrašené. Uklidněn, vrátil se k nešťastnému Brabencovi a Janu Práškovi, kteří se mezitím vydali hledat zmizelou Karolínu a Jana. Muži se právě nalézali asi sto kroků od boudy, když spatřili v krví potřísněné trávě tělo Honzíčka. Bez známek života ležel obličejem k zemi. Jak nasvědčovaly rány, byl střelen zezadu. Otec, zdrcený žalem, nebyl již schopen se účastnit dalšího pátrání. Ostatní chodili a hledali po celém údolí, stále zmizelou dívenku volali, ale bez výsledku. Po Karolíně ani stopa. Navečer se úplně vyčerpaní vrátili zpátky k Brabencovi, vzali rýče, a při západu slunce tak, aby je jeho žena neviděla, ubohému Honzíčkovi vykopali hrob na místě, kde padl rukou krvežíznivých divochů. Po krátké poradě se osadníci usnesli, že ráno zapřáhnou, naloží raněnou, ženy a děti, a odjedou směrem k Niobraře, kde by nejspíše mohli najít nějakou pomoc. Vše ostatní ponechají osudu; záchrana holých životů byla nyní důležitější než majetek.

Siouxové

Stav paní Brabencové byl děsivý a chvílemi těžce zraněná žena propadala šílenství. Přemožena útrapami usnula teprve k ránu. Když procitla, vyprávěla podrobněji o přestálé tragédii: „Právě jsem pekla chleba. Dávala jsem ho do pece a zdálo se mi, že slyším několik výstřelů. Děti si hrály někde venku, neměla jsem o ně obavy. Vtom jsem uviděla ve vchodu do boudy divoce pomalované rudochy. Zkameněla jsem hrůzou. Ozvali se obvyklým pozdravem “Hau“ a nejbližší mi zároveň podával ruku. S ošklivostí jsem ji odrazila a vyhrkla česky: „Jdi ode mne, ty potvoro!“. Bleskla rána a já se skácela k zemi“. (Podle všeho chtěl Indián Brabencovu ženu zabít, smrtelně uražený jejím počínáním, ale protože si příliš „nerozuměl“ s revolverem, z něhož pálil, minul, a zasáhl svou oběť místo do srdce jen do stehna).

Kmen Ponka

nebraska-ponca-chiefs

Cestou k Niobraře byli uprchlíci v jakémsi lese zastaveni asi třiceti divoce vyhlížejícími Indiány kmene Ponka, mezi nimiž jeden uměl trochu anglicky Ten Brabence a jeho druhy oslovil a zeptal se jich, odkud kam jedou a kdo jsou. Češi mu lámavou angličtinou sdělili, co se stalo. Indiáni se chvíli radili, pak jim prostřednictvím tlumočníka řekli, aby se v klidu vrátili na své pozemky. Oni, Ponkové, budou nad nimi držet ochrannou ruku a nedopustí, aby jim Siouxové - ti vrazi, ubližovali. Jelikož na ně Indiáni stále naléhali, ujišťujíce je svým přátelstvím, odhodlali se naši krajané k návratu. Potraviny a šatstvo, ve spěchu tam zanechané, potřebovali. Když osadníci projížděli od Brabencovy chatrče k Práškovi, ucítili zvláštní zápach, linoucí se z hustého křoví střemchy. Okamžitě jim došlo, že tam leží mrtvola. A skutečně, po delším pátrání nalezli tělo Karolínky, částečně již ohlodané divokou zvěří. S nevýslovnou hrůzou hleděli na zohavenou dívku. Zjistili, že byla střelena zpředu do prsou. Pak snad dovrávorala doprostřed křoví, kde klesla, aby více nevstala. Krajané přinesli prostěradlo a v něm mrtvé tělo nebohé české dívenky přepravili k místu, kde odpočíval její bratr a pohřbili ji vedle. Jaký důvod měli Siouxové k zavraždění dětí Tomáše Brabence, je podnes záhadou - možná se rudochům posmívaly a dráždily je posunky, snad se tu Indiáni mstili za křivdy a zločiny spáchané jinými bělochy. Když se o neštěstí dozvěděl velitel pevnosti Fort Randall, přijel s oddílem kavaleristů, aby našim krajanům poskytnul pomoc. Přivezl jim semena kukuřice, ovsa, pšenice a nějaké potraviny z vojenských skladišť. Slíbil jim také ochranu a pomoc, kdykoliv budou potřebovat.

Tím však svízele českých osadníků neskončily. Období sucha následovaly roky neúrody. Nebo přiletěly kobylky a veškerou úrodu sežraly. Uhodily blizardy, prérie se rozhořela požáry, přišly i nájezdy Indiánů. Přesto manželé Brabencovi zůstali na své farmě, dokud nezestárli. Bolestná rána ze ztráty obou dětí se však nikdy nezacelila. Když už nebyli schopni těžké pionýrské práce, prodali své hospodářství a odstěhovali se do Chicaga. Brzy je následovali i manželé Práškovi. Jen krajan Matěj Hrbek zůstal na svém pozemku a domohl se slušného majetku. Dnes tam stojí krásné moderní budovy jeho dětí a vnuků. Mnohokrát vyprávěl tento smutný příběh krajanům, ukazujíc jim místo označené jednoduchým pomníčkem, kde před lety pomáhal pohřbít Jeníka a Karolínku Brabencovy, jediné známé české oběti v Nebrasce, jež zahynuly v boji s Indiány.