Roku 1870 se přistěhovala rodina Josefa Šedivého do severní Nebrasky, kde se pustila do farmaření na řece Niobraře. Jejich pozemky těsně sousedily s indiánskou rezervací kmene Ponků.
S nimiž měli členové rodiny vcelku přátelské vztahy. Agentura Ponků se tehdy nacházela u řeky Missouri, nedaleko ústí potoka Ponca, vzdálená asi devět mil od farmy Šedivých. Tam, u vládního zmocněnce Burketta sloužila Šedivých dcera Kristýna, kterou často docházel navštěvovat její patnáctiletý bratr Josef. Koncem listopadu 1874 se chlapec opět vydal za sestrou a jako obvykle nepřicházel s prázdnýma rukama. Nesl sestře jako dárek krásný černý kufřík, který jí otec koupil v Yanktonu.
Nedomyšlený žert
Toho podzimu Ponkové netrpělivě vyhlíželi slíbenou výpomoc od vlády. Očekávali peníze, oblečení, mouku a jiné potřebné věci. Termín dodání však dávno minul, a protože se zatím nic nedělo, zavládla u indiánů v rezervaci již nouze a s ní spojené zklamání a nespokojenost. Aby si zkrátil cestu, rozhodl se Josef projít přes jejich vesnici. Ihned se k němu připojil válečník, známý bílým pod jménem “Dělá kouř“. Zvědavě na chlapci vyzvídal, co že to nese. Josefovi nebyly problémy Ponků s vládními příděly neznámé. Chtěje se rudého všetečky zbavit, odsekl škodolibě, že nese peníze, které bude pan Burkett rozdávat svým svěřencům. V té chvíli považoval mladík svůj výrok za zdařilý vtip a vůbec si neuvědomil, jaké následky může taková lež způsobit. Přidal do kroku, aby pozornosti dotěrného indiána unikl. Než však vyšel z osady, všiml si, že se vesničané začínají se zájmem srocovat kolem živě gestikulujícího soukmenovce.
A když došel za kopec, kde se cesta svažovala do zalesněného údolí řeky Missouri, měl už v patách celé procesí Ponků. Dohonili ho, ohmatávali kufr, poklepávali na něj a Josefa zahrnovali nesčetnými otázkami. Tehdy poznal, že udělal chybu. Se strachem si uvědomil, že by mohl být v lese u řeky rudochy snadno zabit pro vidinu získání velké sumy peněz. Tato nezáviděníhodná situace se začala potvrzovat, když mu někteří indiáni „bezelstně“ nabízeli pomoc s nesením jeho jistě přetěžkého břemene. Mládenci se dařilo jejich naléhání důrazně odmítat tak dlouho, až ho všichni předběhli a zmizeli v údolí, kde stála agentura. Oddechl si, ale obava, jak se vše vyvine, ho neopustila, neboť se kolem začalo rojit stále více zvědavců, kteří se chtěli podívat na ten „sabé uchpi uži“, černý dřevěný pytel, v němž přinášel výplatu v „mazeškách“, totiž v bílém kovu, jak Ponkové nazývali peníze.
V indiánské agentuře
V duchu se už Josef začínal loučit se svými blízkými a představa, jakým ukrutným způsobem ho čím dál dotěrnější rudoši zbaví života, ho děsila. Když zahlédl v otevřené bráně opevněné agentury pana Burketta a jeho písaře a tlumočníka Silase Wooda, trochu si oddechl v naději, že před zraky svého „bílého otce“ se ho indiáni přece jenom zabít netroufnou. Nicméně nepříjemnostem se zřejmě nevyhne – okolo agenta a Wooda se tlačilo pár míšenců a velký zástup silně rozezlených Ponků. Hučelo to tam jako v rozdrážděném úle a našemu šprýmaři se podlamovaly nohy v kolenou, když se blížil k bráně. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti před přísně zamračenou tváří agenta Burketta. Nemohl už ani o krok blíže strachy, jak dopadne ta jeho „nevinná lež“. Burkett ho však bodře oslovil: „Co to neseš Joe?“. Po těchto slovech, pronesených beze vší zlosti, se chlapec vzchopil a vykoktal: „Sestře kufr.“ Na to mu Burkett poručil, aby kufr otevřel, což rád a již bez bázně učinil. Kolem se okamžitě nahrnuli rudoši, a když spatřili, že v „dřevěném pytli“ nic není, s reptáním a neskrývanou zlostí se rozcházeli. Tlumočník jim na agentův příkaz ještě sdělil, že do šesti dnů obdrží všichni Ponkové tak dlouho očekávanou výplatu a ostatní slíbené věci. Uklidnili se, zvláště pak, když jim písař ukázal úřední zprávu („wa bachou“, mluvící papír), v níž se psalo, že vše, co má kmen dostat, je už v Yanktonu připraveno. Dodejme ještě, že Josefa si Burkett vzal stranou a učinil mu důrazné kázání. Kající se „Joe“, upokojený, že vše se pro něho odbylo jen nepříjemnou domluvou, pak agentovi svatosvatě přislíbil, že už vícekrát nebude indiánům ani nikomu jinému lhát. Prameny: A.V.Novák – Amerika dnešní a minulé doby, nakladatelství A.V.Nováka Horni Černošice u Prahy, 1925
