 Koncem 19.století to vypadalo, jakoby Divoký Západ nabízel ideální útočiště nekonvenčním ženám, bažících projevit své ambice, city a tužby, jež nemohly uplatnit jinde...
Lákavé zvěsti o naprosté volnosti, o svobodě obou pohlaví anebo o toleranci, která vládne v pohraničních osadách, se donášely k uším mnoha žen na východě. A tak se do oblastí pohraničí začaly trousit příslušnice něžného pohlaví se sklony k volnomyšlenkářství, dobrodružství a excentrismu. Mnohé z nich jezdily v pánském sedle, oblékaly se dle vlastního vkusu, naučily se střílet a zacházet se zbraněmi, čímž bořily vžité představy o poslání či očekávanému chování ženy. Ty radikálnější se nespokojily jen s malými krůčky opouštějícími letité tradice a pokoušely se získávat důležité posty, doposud určené výhradně mužům. Ti však nadále setrvávali v přesvědčení, že místo ženy je v domě a jejich jedinou a samozřejmou činností je starat se o manžela a děti. Proto ženy, které odmítaly toto dogma přijmout, měly život mnohem těžší. Přesto si několik odvážných a cílevědomých žen dokázalo vydobýt obdiv a nejvyšší úctu i od „drsných“ mužů“.
Typickým příkladem byla Nellie Cashmanová - jedna z nejznámějších ženských postav Divokého západu své doby. Stala se nejen uznávanou, ale zároveň i oblíbenou a zbožňovanou osobností, i když provozovala povolání typicky neženské. Byla prospektorkou. Za padesát dobrodružně prožitých let, během nichž procestovala celý Západ od Aljašky po Mexiko, puzena snahou najít ložiska vzácného kovu, získala množství přezdívek. Nazývali ji „Andělem z Tombstonu“, „Bohyní zlatokopů“ a „Patronkou aljašských pionýrů“. V ušlechtilé povaze této výjimečné, houževnaté a nezničitelnou energií obdařené ženy, se pojila touha po dobrodružství s obětavým srdcem, a to nenechalo bez povšimnutí žádného člověka v nesnázích či v nouzi. Nellie ráda vydělávala peníze, a v této činnosti se jí obzvláště dařilo. Úspěšně podnikala v zlatokopeckých osadách a sama objevila několik nalezišť, což jí přineslo veliké zisky. Ale vše, co vydělala, rozdávala těm, kteří nebyli schopni se o sebe postarat sami. Obrovské sumy darovala nemocnicím a misionářským zařízením. Smůlou pronásledovaným zlatokopům poskytovala jídlo i výstroj, a kromě ubytování jim zařídila i ošetření při úrazech. Mnozí její přátelé dospěli k závěru, že Nelliiným posláním je „činit dobro“. „Nejlepší žena, kterou jsem kdy poznal!“, prohlásil jeden z jejích obdivovatelů.
Aby si udržela bohatství a svou pověst, často neváhala riskovat ani vlastní život. Její bravurní výkony připomínaly statečné činy legendárních Amazonek. Ve skutečnosti však Nellie měřila jen něco málo přes metr a půl výšky, byla štíhlá, obdařena jemnými rysy a hlubokýma černýma očima. Její synovec Michael Cunningham, který byl uznávaným bankéřem v Bisbee v Arizoně, řekl: „Kdyby seděla v mé kanceláři a vy byste vstoupili dovnitř a pustili se s ní do hovoru, aniž byste věděli kdo je, nikdy by vás nenapadlo, že to je legendární Nellie Cashmanová“.
Byla ještě mladou dívkou, když se koncem šedesátých let 19. století vystěhovala se svou sestrou Frances z Irska do Ameriky. Usadily se v Bostonu, a podle jedné zprávy byla Nellie zaměstnána v místním hotelu jako poslíček a recepční. Tuto práci dostala jenom proto, že Občanská válka připravila město o mnohé mužské pracovní síly.
 V roce 1869, brzy po ukončení stavby transkontinentální železnice, odcestovaly obě sestry do San Franciska. Zde se Frances provdala za jistého Mr.Cunninghama a založila rodinu, zatímco Nellii učarovalo prostředí zlatokopeckých osad a zajišťování potřeb pro hladové a nemocné muže. Jejím prvním působištěm se stalo nevadské město Virginia City, kde v roce 1872 provozovala vývařovnu jídla. Pověst Nellie jako prospektorky začala jejím dobrodružstvím v okolí Cassiaru v severní Britské Kolumbii. Roku 1874 se připojila k masovému tažení na sever, k novým nalezištím zlata kolem Dease Lake. Bylo to vzdálené území – „téměř neznámé“, vzpomínala, „kterého jsme dosáhli po namáhavé cestě z Alaska Panhandle na východ“. Naleziště bylo výnosné a Nellie zbohatla nejen rýžováním, ale i zavedením hospody pro zlatokopy. Na podzim se vrátila na jih do civilizace, do města Victoria. Když však zaslechla, že mnoho mužů z Dease Lake nebezpečně onemocnělo kurdějemi, okamžitě dvacetiletá(!) Nellie započala s přípravami pomocné expedice. Najala šest mužů jako doprovod, nakoupila 700 kilogramů potravin, hlavně citrusových plodů, a vyrazila na sever. Na cestu se vydala uprostřed zimy, a proto velitel vojenské posádky ve Victorii dospěl k závěru, že přišla o rozum a poslal za ní oddíl vojáků, aby ji zachránili. Ti ji našli, jak táboří v naprostém klidu na ledě Stickeen Riveru. Na stránkách Daily British Colonist z Victorie se psalo: „ … připravovala večeři na otevřeném ohništi a spokojeně si prozpěvovala.“ Vojáci přijali pozvání na šálek čaje, a poté se bez ní vrátili do své posádky.
Odvážná dívka pokračovala se svou skupinou na sever a cestu hlubokými závějemi si probojovávala na sněžnicích. Své saně si podle svědků táhla celou cestu sama. Vzpomínala: „Jedné noci postavili muži můj stan na svahu hory, kde leželo přes tři metry sněhu. Příštího rána přišel jeden z mých lidí, aby mi donesl kávu. Během noci hodně nasněžilo a on můj stan nemohl najít. Když mě objevil, byla jsem asi o 400 metrů níže, kam jsem sklouzla se stanem, postelí i celým svým majetkem.“ Z ledového hrobu se nakonec vykopala sama!
Když Nellie konečně dorazila do Dease Lake, zjistila, že 75 z 200 mužů na kurděje téměř zemřelo. Vyléčit se jí podařilo všechny.
V roce 1880 se cestovatelka Nellie Cashmanová, díky objevu stříbrné žíly, vydala do nové osady Tombstone v Arizoně. Zde provozovala hotel „Russ House“, a jak se tvrdilo, servírovala tam nejlepší jídla ve městě. Brzy se stala Nellie „atrakcí“ Tombstone, stejně jako Bird Cage Theater nebo O.K.Corral. Pořádala sbírky pro zkrachovalé kovkopy a zároveň podporovala charitativní organizace. Pro jednoho smolaře, který spadl do šachty a zlomil si obě nohy, posbírala 500 dolarů, přičemž většina těchto peněz pocházela od jejích přátel, které ve městě získala.
V Tombstone se těšila váženému postavení. Jednou mělo být pověšeno pět odsouzených vrahů. Nellie byla přesvědčena, že mají právo zemřít s úctou, a proto ji velice pobouřilo zjištění, že jeden truhlář postavil hlediště a hodlal za nadcházející podívanou vybírat vstupné. Shromáždila několik zlatokopů a v noci s nimi tribunu zbourala. Nato zorganizovala proti tomuto řemeslníkovi kampaň, načež musel v krátké době město opustit.
 Díky tomu mohla Nellie jednat se zlatokopy bez bázně, měla-li pocit, že jednají proti právu. Během stávky horníků proti Grand Central Mining Company se dozvěděla o komplotu několika horkokrevných předáků. Ti měli v úmyslu unést hlavního majitele žíly, jistého E.B.Gagea, a zlynčovat ho. Ve snaze plánovanému zločinu zabránit, odjela Nellie v noci k jeho domu a pozvala ho na vyjížďku koňmo. Navenek klidně projížděli ulicemi Tombstonu, pak zamířili dále do města Benson a zde Nellie posadila Gagea na vlak do Tucsonu. Od té doby patřil Gage k jejím vlivným přátelům. K této skupině patřili i budoucí senátor Spojených států, který byl tehdy prospektorem v Arizoně, vrchní soudce Britské Kolumbie, kterého poznala jako mladého právníka v Dease Lake a také naftový milionář Edward Doheny, jenž kdysi umýval nádobí v Nelliiných hospodách.
Do jejího tombstonského hotelu se peníze jen hrnuly. Ona ho však přesto po třech letech nabídla k prodeji, neboť se opět nechala zlákat zlatou horečkou. Proslýchalo se, že se jednou ke dveřím Nelliina hotelu přivlekl umírající Mexičan, kde pomalu skonával. „Anděl z Tombstone“ jej vnesla dovnitř a uložila na lože. Těsně předtím než cizinec zemřel, zašeptal své pečovatelce do ucha: „Mulege … běž do Mulege.“ Jeho kapsy byly plné zlatých nuggetů.
Oděna do overalu, flanelové košile a s motykou přes rameno, opustila Nellie Cashmanová v roce 1883 s dalšími dvaceti zlatokopy Tombstone a vydala se do městečka Mulege, ležícího ve vnitrozemí mexického poloostrova Baja California. Koncem května nastoupili v mexickém přístavním městě Guyamasu na loď, která je převezla přes kalifornský záliv na poloostrov. Jak se říkalo, výprava špatně odhadla množství vody potřebné k překonání pouště, a uprostřed června se psalo v Phoenix Haraldu, že se skupina nachází na cestě domů, přičemž Nellie Cashmanová a dva další členové zemřeli žízní. Zpráva v novinách byla částečně pravdivá, odolnost Nellie však podcenila. Výprava se vydala pěšky do pouště a občas zastavila, aby prohlédla kameny a písek, zda nenajde stopy zlata. Velkým šokem bylo zjištění, že mají poslední galon vody a jsou příliš daleko od nejbližší osady. Nellie na tom byla fyzicky lépe než ostatní muži, a tak se nabídla, že dojde pro pomoc, přičemž své průvodce ujistila, že její strážný anděl cestu k vodě najde. Sama se vydala nazdařbůh rozpálenou pustinou hledat záchranu. Po nějaké době se dostala k misijní stanici. Aniž by si dopřála chvíli odpočinku, vylíčila hrozivou situaci a sestavila z několika Mexičanů záchranný tým. S osly naloženými koženými vaky s vodou dorazili právě včas, aby zachránili nešťastným prospektorům život. Nellie cestu za zlatem vzdala a skupina se obrátila k domovu. Ani tato záchrana v poslední chvíli však nezkalila Nelliino nadšení pro další hledání zlata. Vždy se objevilo nové naleziště, které musela osobně prozkoumat. Táhla od jedné zlatokopecké osady ke druhé, křížem krážem po celém Západě. Podle ověřených zpráv zkoušela koncem osmdesátých let své štěstí i na diamantových polích v jižní Africe.
Protože Nellie Cashmanová byla žena pohledná, neváhal se jí na vrcholu jejího života jeden reportér zeptat: „Obávala jste se někdy o svou ctnost, když jste strávila většinu svého života v mužské společnosti?“
„Proboha, ne!“, odpověděla Nellie. „Nikdy mi nikdo nic špatného neřekl. Mládenci by se už postarali, aby si t.“ Měla-li Nellie nějakého milence, není známo. Možná jí stačilo být andělem pro každého.
Její legenda rok od roku rostla. V říjnu 1895 hrdě otisknul deník Arizona Star: „Včera navštívila Tucson výjimečná žena Ameriky, Nellie Cashmanová, jejíž jméno a tvář zná již přes dvacet let celé západní pobřeží. Do města přijela na koni až z Casa Grande cestou, kterou by průměrný muž nevydržel. Nebyla na ní vůbec vidět únava a klidně se procházela po ulicích.“ V té době bylo Nellii asi 45 let.
Osud ji brzy zavál opět na sever, tentokrát na Klondike. V roce 1898 se připojila k masovému pochodu za zlatem. Prodrala se přes vražedný Chilkootský průsmyk a kempovala se svými přáteli na Lake Laberge v Kanadě, dokud nepovolily ledy na řece Yukonu. Potom postavili lodě a sjeli po proudu do Dawson City. V Dawsonu si otevřela vývařovnu jídla, provozovala potravinářskou prodejnu a srdce měla otevřené pro každého, kdo se ocitl v nouzi. Její potravinářský obchod se nacházel v podzemí jednoho hotelu a byl znám jako „útočiště pro zlatokopy.“ Zde měla připravena místa pro čtení a psaní a svým hostům rozdávala doutníky. Zlatokopové jí byli více než vděčni. Nellie byla tak zbožňována, „že vstoupila-li do saloonu či tanečního lokálu, všichni muži jí vzdávali hold povstáním.“ Největším Nelliiným prospektorským úspěchem bylo objevení naleziště, které jí vyneslo přes 100.000 dolarů. „Co jsem s nimi udělala? Vše jsem použila na koupi dalších zlatonosných dílců a k cestování. Se svým psím spřežením a sněžnicemi jsem hledala nová bohatá naleziště.“
Nellie Cashmanová byla první ženou, která se odvážila vydat sama do divočiny, a to v té nejkrutější zimě. Zbytek života strávila na svém milovaném severu a opouštěla jej pouze při krátkých návštěvách Spojených států. Po sedmi letech v Dawsonu se vydala do vnitrozemí Aljašky, kde vedla obchod s potravinami ve Fairbanksu a přispěla k počátečnímu rozkvětu tohoto města. O tři roky později se nacházela v území Koyukuk, na pokraji severního polárního kruhu. Zde nakoupila a provozovala 11 nalezišť, ale tentokrát se jí příliš nevyplatila. Ve svých sedmdesáti letech, (dle některých zpráv v osmdesáti!), projela se svým spřežením 1.200 kilometrů ledovou aljašskou pustinou.
„Nikdy přesně nevíte“, řekla koncem svého života, „co se stane, nebo kdy přijde vaše poslední hodina. Ale právě proto, je život tak zajímavý a vzrušující.“
Nellie Cashmanová – „Anděl horníků“, jak byla s láskou nazývána – zemřela 4.ledna 1925 a je pohřbena ve městě Victoria v Britské Kolumbii.
Diskusia (0) |
