Ani obyvatelé našich zemí, pokud se rozhodli hledat živobytí v Americe, nebyli ušetřeni nelidských útrap a tragédií. I oni se stávali oběťmi nerovného, zoufalého boje Indiánů o právo na důstojný život ve své rodné zemi.
Zde jsou skutečné příběhy některých z nich.
Krvavá lázeň na Beaver Creeku
V Chicagu, kam směřovala většina našich krajanů, kteří toužili po nových domovech, byl založen v roce 1868 osadnický spolek "Česká kolonie". Vzal si za úkol přípravu kolonizace neobydlených území na Západě. Sdružoval na 800 členů s pobočkami v Clevelandu a Detroitu. První výpravu do pustin Kansasu a Nebrasky vedl Ignác (Hynek) Janoušek, rodák z Velkých Kyšic u Unhoště. Jednalo se o ryze český podnik, kterého se účastnili i Ignácovi bratři Petr a Pavel a další naši rodáci. Všichni pocházeli z okolí Unhoště a Buštěhradu, takže brzy vytvořili takřka rodinou pospolitost, která chtěla společnými silami zvelebovat nehostinnou divočinu. Za cíl si zvolili krásné údolí Beaver Creek v dnešním Kansasu. Brzy na březích potoka, kde dříve procházela jen stáda bizonů a divokých Indiánů, vzkvétalo několik desítek farem.
Bratři Janouškové
Se do Ameriky přeplavili v roce 1874. Ignác přijel s manželkou. V Čechách měl chalupu s kouskem pole na Hatích u Kladna, ale majetek prodal, když se rozhodl vystěhovat se s bratry za oceán. Pavel přijel s četnou rodinou a třetí bratr pro nedostatek peněz nechal ženu s pěti malými dětmi na Hatích. Měl v plánu, že až vydělá dost peněz, pošle jim na cestu. S bratry Janouškovými přijel i jejich švagr Rudolf Springler, pocházející rovněž z Unhoště, s manželkou a s desetiletým synem. V Čechách míval truhlářskou dílnu v Buštěhradu u Kladna.
Důležitým svědkem následujících událostí byl František Spěváček, kterému věnujme pozornost. Pocházel z Doubravice. Měl za manželku Barboru Sochorovou z Unhoště. Přistěhovali se za krajany v roce 1875. Nejdříve do Nebrasky, kde se jim však příliš nedařilo, proto se smluvili a po tříletém pobytu se odstěhovali do Kansasu mezi své. K Beaver Creeku! Paní Spěváčková na tuto cestu, jež trvala sedmnáct dnů, vzpomíná: „Cestu jsme konali s jedním vozem taženým párem volů, několika kravkami a odrostlými hříbaty. Bylo to strašné hlavně pro mě, neboť jsem musela hnát dobytek pěšky za vozem. Sotva jsme přijeli na náš nový pozemek, ztratili jsme jednu krávu, která se zabila pádem se skály a již na jaře 1.května 1878 nám bandité ukradli všechny koně. Neštěstí nás pronásledovalo stále. Tak 16.května nám zabil blesk oba tažné voly, což byla nenahraditelná ztráta. Nejstrašnější neštěstí však na nás dopadlo 1.října,1878 kdy jsme byli časně ráno ještě před východem slunce, přepadeni Indiány. Manžel toho rána vyjel zorat pole sousedovi, který byl učitelem našeho malého krajanského společenství. Poslala jsem dcerku pro něco k sousedům Vocáskům, avšak ta, sotva ušla asi 200 kroků od stavení, zahlédla Indiány.
Rychle se vrátila a křičela, že k nám jedou “honáci s copy“. Vyšla jsem ven a ke svému zděšení jsem spatřila tři Indiány, kteří byli takřka nazí a pomalovaní křiklavou červenou barvou. Tehdy s námi bydleli i moji rodiče a měli jsme čtyři děti, děvčata. Celá vyděšená jsem řekla otci, že se blíží divoši, celí pomalovaní, zřejmě na válečné noze. Otec byl toho názoru, že nám neublíží, vždyť jsme jim nic neudělali. Jak strašně se můj drahý tatínek mýlil! V tom strachu mě nenapadlo nic chytřejšího, než se rozběhnout za manželem na pole.
Ten však zatím odjel k sousedovi Františkovi Boudovi, kam jsem se za ním okamžitě vypravila. Na cestě mě zastavili dva Indiáni na koních, kteří byli asi na hlídce. Jeden mladý, statný, druhý starý, vysloužilý válečník. Mladší mi zastoupil cestu a posunky a slovy mi něco nakazoval, čemuž jsem nerozuměla. Třesouce se na celém těle, sepjala jsem ruce a prosila ho, ať mě pustí. On mě však nechtěl pustit a začal se se mnou přetahovat. Nakonec zasáhnul stařec, odtrhl mladíka a rukou mi naznačil, abych utíkala. Tak mě zachránil před hrozným násilím. Když jsem přišla k Boudům, manžel mě s dojetím objal a pověděl mi, že jde o vzbouřené Indiány, kteří prchají z rezervace.“
Byli to Severní Čejeni, kteří opustili Indiánské teritorium, kam byli násilně přesídleni v roce 1877 a nyní prchali z nelidského prostředí na sever do svých původních domovů na řece Yellowstone. Pod vedením náčelníků Malého Vlka (Ohcumgache, Little Wolf) a Tupého Nože (Tahmelapashme, Dull Knife) vpadli do jihovýchodního cípu Kansasu. Zde se rozdělili na menší tlupy a rozjeli se po dobytkářských rančích v okresech Barbour, Comanche, Clark, Meade, Ford a Foote. Přepadali jednotlivé farmy, kradli dobytek, stříleli muže i ženy a počínali si velmi zběsile. V patách měli armádu, policii a obrovskou přesilu domobrany, ale vždy se jim podařilo vyklouznout a neochvějně směřovali do své staré vlasti. Nedaleko Buffala překročili Kansaskou pacifickou železnici a pronikli do okresů Sheridan, Decatur a Rawlins, které byly obydleny převážně českými osadníky. Úrodné údolí Beaver Creeku se tak stalo dějištěm dalších jejích násilností. Pamětnice pokračuje: „Když jsem viděla, že je muž naživu, neměla jsem stání při vzpomínce na děti a rodiče a vrátila se domů. Ale asi v polovině cesty jsem viděla proti sobě přicházet ženu nesoucí na zádech dítě, druhé vedla za ruku a další dvě ji následovaly. Když jsem se k nim přiblížila, poznala jsem, že to je moje matka, která hořce pláče, a když jsem k ní doběhla, zalykajíce se mi sdělila, že její manžel, můj otec, byl Indiány zabit, všechen dobytek postřílen a náš domov úplně zpustošen. Odvedla jsem všechny na farmu k Boudům, kde nám matka vypravovala, jak otec zahynul.
Brzy po mém odchodu vstoupili do stavení dva Indiáni (snad to byli ti dva, které jsem potkala) a žádali posunky o zápalky, které jin otec podal. Ale Indiánům to bylo stále málo a ještě něco požadovali. Otec si to vyložil tak, že snad mají hlad, a proto jim nabídnul chléb. Starší Indián vzal bochník pod paždí a uchopil za rameno otce, který držel v náručí vnučku Boženku, a vedl jej ze stavení. Sotva vstoupili na práh, mladší válečník střelil otce přímo do hlavy, a ten se s dítětem v náručí na místě skácel. Vnučce se nestalo nic, ale strašně se polekala a byla celá potřísněná dědečkovou krví. Indiánům to nestačilo, otce skalpovali, zasekli mu sekeru do hlavy a nechali ho v tratolišti krve ležet na dvoře. Mezi tím přijeli další Indiáni, kteří se dali do drancování farmy, kterou úplně vyplundrovali. Matce a dětem naštěstí neublížili a nechali je volně odejít. Manžel se vyšplhal na vysoký topol, odkud to hrozné divadlo sledoval. Indiáni odjeli až po západu slunce ve dvou skupinách. V jedné jsem jich napočítala 25 a ve druhé devět. Teprve teď jsem se odvážila domů. Naskytl se mi strašný pohled. Mrtvý, skalpovaný otec, všechen dobytek i drůbež pobita, a ve stavení nezůstalo ani to nejmenší. Peřiny rozpárané a peří z nich vysypané, nádobí roztlučené, okna vymlácena, nábytek rozsekán. Věděla jsem, že otce nemohu nechat ležet na dvoře, že by ho mohla dravá zvěř do rána roztrhat a roznést, proto jsem jeho mrtvolu vtáhla do světnice a utekla jsem z místa hrůzy zpátky k Boudům. Manžel a soused Bouda, plni obav, jak se vede našim příbuzným, bratřím Janouškům a Springlerovi, se rozhodli připlížit se k jejich usedlostem, vzdáleným asi dvě míle. Ale běda, i zde řádili rudí ďáblové! Na zpustošené farmě Pavla Janouška našli tři mrtvoly: Petra a Ignáce Janouška, a Rudolfa Springlera“. Když se totiž roznesla zpráva, že se blíží Indiáni, krajané se sešli u Ignáce Janouška k poradě. Všude vládla hrůza, neboť armáda byla daleko a domobrana nebyla mírumilovnými farmáři ještě zřízena. Přišla rodina Springlerova, rodina Petra Janouška a paní Vocásková s dětmi. Její manžel, zdejší poštmistr, byl právě na cestě do městečka Nortonu. Také Pavel Janoušek byl mimo domov, pracoval u českého podnikatele pana Jelínka v Cretě, dorazila jen jeho manželka s dětmi. I ona zažila s Indiány ošklivou příhodu. Sbírala právě na poli kukuřici, když se Čejeni objevili. Obestoupili ji, stáhli jí z hlavy šátek a chtěli jí vzít pytel s kukuřičnými palicemi, neboť si mysleli, že obsahuje něco cenného. Naneštěstí, pro ni však naštěstí, právě po cestě přicházel soused Kubitz. Indiáni ho spatřili, nechali vystrašenou ženu být a s křikem a za divoké střelby ho začali pronásledovat.
Paní Janoušková utíkala domů pro děti a potom rychle k švagrovi Ignácovi. Krajané stále ještě jednali, když se od Springlerovy farmy přihnala tlupa rudochů. Zastavili se asi sto kroků od usedlosti a poslali do stavení vyjednávače. Ten vyzval osadníky, aby vyšli ven. Zděšení muži vyběhli z domu a s nenabitými puškami chtěli Indiána zahnat. Byla to však past! Čejenští válečníci vyrazili z úkrytu, zahájili palbu a všechny tři postříleli. Ignác Janoušek vyšel na zápraží domu a měl na ruce rok a půl starého synka Karla. Věřil, že rudoši budou mít smilování, když uvidí malé dítě. Ale nepomohlo to. Kule, která projela Janouškovou lebkou, zasáhla i dítě, od čehož má dodnes na čele jizvu.
Matka chlapečka rychle uchopila a pádila s ostatními k potoku, kde hledaly před rozzuřenými Indiány úkryt. Ti je však vypátrali a odvedli do zajetí. Co tyto ubohé ženy, manželka Pavla a Ignáce, paní Springlerová a Vocásková, v zajetí rudochů toho dne a následující noci zažily, těžko popsat, těžko pochopit a svět se nikdy nedoví …
Indiáni své dílo zkázy dovršili tím, že postříleli všechen dobytek, ukradli koně a všechno, co mělo pro ně nějakou cenu.
Nechme ještě vzpomínat paní Spěváčkovou: „Já ani sousedka Boudová jsme o svých manželích, po celé dva následující dny, neměly nejmenší zprávy. Teprve třetího dne se oba objevili a vypravovali, jakou hrůzu spatřili. Byli totiž vykonat smutnou povinnost – pochovat své přátele. Nejdříve pohřbili mého otce Františka Sochora a dva Němce, kteří byli zabiti také na naší farmě. Vraceli se právě z práce v Coloradu a chtěli nás navštívit. Bydleli několik mil od nás. Poté šli pochovat bratry Janouškovy a Springlera a pak se vydali na další obhlídku krajiny. Našli mrtvolu Němce Kubitze. Byl zavražděn v bezprostřední blízkosti svého domu. Indiáni ho patrně dlouho honili, protože měl v zádech 17 střelných ran. Též tam byl zastřelen německý farář, který k nám jednou měsíčně dojížděl, jakož i jeho hostitel Sterner. Na břehu potoka také našli mrtvolu Freda Hempera. Uložili je do společného hrobu. Druhého dne se všichni pozůstalí z rodin Janouškových, Springlerů a Vocásků přestěhovali k nám, protože jejich domovy byly zpustošeny a vypáleny. Tak jsme dlouho bydleli společně, než se jich ujal pan Josef Zeman a zaměstnal je na svém hospodářství. Přistavěl pro ně nová obydlí, a i když si udělal značný dluh, šlo mu především o to, zachránit tyto nevinné ženy a děti a zmírnit jejich hrozný osud“. Aby se nezapomnělo na onen krvavý den, byla pozůstalými krajany vztyčena mohyla nesoucí mramorovou desku s nápisem: Tento kámen byl vztyčen na památku Ignáce Janouška (52 let), Petra Janouška (37 let) a Rudolfa Springlera (41 let), kteří byli nedaleko tohoto místa zastřeleni Indiány 1.října 1878 a jsou zde pochováni. Skupina Severních Čejenů při útěku z Indiánského teritoria zabila na Beaver Creeku 12 bělochů. Postaveno v roce 1900.
