 Několik významných žen amerického Západu, mezi nimiž nechyběly ani Indiánky, pohnulo svědomím národa a probudilo ho k humanitním činům, jež se týkaly osudu původních obyvatel Ameriky.
Letité boje mezi bělochy a Indiány na Západě, které vyvrcholily v roce 1876 bitvou na Little Bighornu, přivedly indiánskou politiku ve spolkové vládě na bod mrazu. Teprve tehdy, když se pozornost veřejnosti soustředila na izolovaný případ nespravedlnosti vlády, se veřejné mínění probudilo a začaly dlouhodobé reformy.
Minnehaha z prérie
Tento případ se týkal Ponků, malého prérijního indiánského kmene, který před dvaceti lety přislíbil žít v míru a který za to obdržel smlouvu, která mu garantovala území mezi Nebraskou a Dakotou. Washingtonská byrokracie však náhle rozhodla, že udělala chybu a že o část této země mají zájem Siouxové, silný a agresivní kmen. Vláda se rozhodla pro cestu nejmenšího odporu a určila Ponkům území v Indiánském teritoriu. Tam byli v roce 1877 násilně přesídleni. Ve svém novém bydlišti se stal malý kmen obětí malárie, která jej připravila o více než 250 lidí, celou třetinu těch, kteří překonali cestu na jih. Mezi oběťmi se nacházel i šestnáctiletý syn náčelníka Ponků, který se jmenoval Standing Bear (“Stojící Medvěd“). Posledním přáním umírajícího mladíka bylo, že chce být pohřben ve svém domově. A tak se stalo, že se Standing Bear v roce 1879 v doprovodu třiceti věrných a mrtvolou svého syna vydal zpět na sever. Po namáhavé desetitýdenní cestě dorazila malá skupinka, znavená, nemocná a napůl vyhladovělá do východní Nebrasky, do rezervace spřízněného kmene Omahů. Náčelník Omahů, Joseph (Iron Eye) La Flesche, syn francouzského obchodníka s kožešinami a Indiánky, které kolovala v žilách ponksko-omažská krev, přesvědčil Ponky, aby zůstali v jeho rezervaci, než naberou síly, aby mohli jít dál. Avšak brzy po jejich příchodu se objevila armádní jednotka, která měla na rozkaz z Washingtonu přivést utečence nejprve do města Omahy, a poté vrátit zpět do Indiánského teritoria. Tak vzal Standing Bear bednu se synovými ostatky a vlekl se se svými lidmi do Omahy, kde byl kvůli opuštění své rezervace vzat do vazby. Úděl Ponků nezůstal v tajnosti. Žurnalista Thomas Tibbles slyšel od jednoho armádního generála o potížích Indiánů a navštívil “Stojícího Medvěda“ ve vězení. Byl překvapený tupostí byrokracie a zveřejnil v deníku Omaha Herald sérii článků, ve kterých se vehementně zasazoval o propuštění vězňů. Nikdo nečetl tyto zprávy s větším zaujetím než Susette La Flesche, dcera omažského náčelníka Josepha La Flesche a Mary Gale La Flesche, dcery armádního lékaře.
 Susette se narodila v roce 1854 poblíž Bellevue v Nebrasce a byla vychována v presbyteriánském dívčím penzionátu v New Jersey. Poté učila na vládou podporované škole v rezervaci Omahů. Byla mimořádně vzdělaná, hovořila anglicky stejně plynně jako řečí svého kmene a vyznala se v legendách Ponků, jejichž osud jí byl velice blízký.
Susette napsala Tibblesovi rozsáhlý dopis, ve kterém mu chronologicky popsala historii Ponků. Na základě dodatečných informací podal Tibbles s úspěchem žalobu (na základě Habcas-Corpus Acte), která “Stojícího Medvěda“ a jeho skupinku osvobodila. Toto rozhodnutí mělo obrovský význam, neboť se poprvé v historii Spojených států začalo uznávat, že je Indián v očích zákona člověkem. Poté se Tibbles rozhodl, že nejlepší možností, jak propagovat vítězství Ponků, je uspořádat přednáškové turné, kde bude vystupovat Standing Bear a Susette jako tlumočnice.
Zpočátku byla Susette, jak psal Tibbles “napůl šílená strachem, jako ptáček v síti“, avšak dodal, “byl to sympatický, soucit vzbuzující strach, který ji nepřipravil o hrdost“. Během cesty z Omahy do Bostonu zastavovali ve větších městech, kde dělali přednášky. Byli všude srdečně vítáni a v Susette vzrůstala sebedůvěra.
Pro svá veřejná vystoupení si zvolila atraktivní mladá omažská žena své indiánské jméno Inshtatheamba – “Zářící Oči“. Romantickým obyvatelům východních států připadala jako absolutní ztělesnění indiánské princezny. Když ji slavný básník Longfellow, jemuž byla dcera náčelníka Omahů představena, uchopil za ruce a zvolal: “To je Minnehaha!“, celý Boston řval nadšením. Od schůze ke schůzi získávala malá, vážná osůbka, která vyprávěla o bezpráví spáchaných na Poncích, sympatie Novoangličanů a získala si i srdce jejich vůdců. Sám starosta Bostonu se nabídl, že bude organizovat a spravovat sbírky peněz pro její nešťastné soukmenovce. Senátor za Massachusetts Henry L.Dawes byl získán pro dobrou věc a později prosazoval v kongresu nové indiánské zákony.
Susettiny přednášky měly elektrizující účinky a zanechávaly dojem hlavně na ženy v publiku. Jen málo posluchačů mohlo být rozhodnějších při pozdějších reformách, než žena, která slyšela mluvit “Zářící Oči“ v Bostonu.
 Helen Hunt Jacksonová byla úspěšnou spisovatelkou, která se bránila politické angažovanosti, aby se mohla lépe věnovat svému umění. Po dlouhém vdovství se provdala za bohatého zakladatele železniční společnosti v Coloradu a byla zrovna na návštěvě ve své domovině v Massachusetts, když se dozvěděla o příchodu “Stojícího Medvěda“ a “Zářících očí“. Okamžitě změnila názor na politiku a rozhodla se použít všechny prostředky, aby Indiánům pomohla. Prvním ovocem jejích snah byla kniha s názvem “A Century of Dishonor“, jež byla obžalobou indiánské politiky ve Washingtonu. Detailně popisovala fakta o hanebném chování americké vlády k mnoha kmenům a obsahovala za srdce chytající vyprávění o nedodržených slibech a porušovaných smlouvách. Kniha vyšla v roce 1881 a Helen pro ní zvolila krvavě rudý obal. Své dílo potom na vlastní náklady poslala každému členovi amerického kongresu a každému vládnímu úředníkovi. Když se nedočkala téměř žádné reakce, rozhodla se napsat román v naději, že bude pro Indiány pozitivní tak jako “Chaloupka strýčka Toma“ pro černé otroky.
Za místo děje byla zvolena jižní Kalifornie, kde Mrs.Jacksonová a jedna její spolupracovnice nejprve intenzívně zkoumaly životní podmínky misijních Indiánů.
“Ramonu jsem nepsala“, řekla později, “vytrysklo ze mne vše, na co jsem po celá ta léta myslela ve spojení s Indiány a čím jsem trpěla“.
“Ramona“ byla zveřejněna v roce 1884 a stala se mistrovským dílem Helen Hunt Jacksonové, jedním z uznávaných klasických děl západní románové literatury. Enormní úspěch románu zásadně přispěl k tomu, že senátor Dawes v reformě zákonů v roce 1887 (v tzv.Daves-Akte), uznal individuální nemovitý majetek pro Indiány, kteří se vzdají svých kmenových práv jako majitelé pozemků.
Daves-Akte bazírovaly na přesvědčení, že budoucnost Indiánů leží v tom, že budou co nejdříve zamerikanizováni. Bylo to možná dobře myšleno, ale výsledek se plně nedostavil. Indiáni, kteří se rozhodli provozovat polnohospodářství a měli tím nárok na kus pozemku, jej často nedostali. Avšak po dlouhých letech krvavé genocidy se zdál nový zákon krokem vpřed.
Susette La Flesche se v roce 1882 provdala za Thomase Tibblese a dlouhá léta pokračovala v bojích za práva Indiánů. Dělala přednášky, psala a mnohokrát vypovídala před kongresem. Vláda nakonec povolila “Stojícímu Medvědovi“ a části jeho kmene, aby se opět usadili na severu Nebrasky a náčelník tam mohl pohřbít svého syna. K Susettině zklamání však byla většina Ponků nucena pobývat na cizím území, které jim určila vláda. Považovala to za svou osobní prohru, nechala politiky a vrátila se do omažské rezervace. Zemřela 26.května 1903 a je pohřbena v Lincolnu v Nebrasce. Její manžel Thomas Henry Tibbles jí věnoval knihu s názvem “Buckskin and Blanket Days“.
Diskusia (0) |
