Že Indiáni při každé vhodné příležitosti unášeli ženy bílým přistěhovalcům, bylo všeobecně známo a tiskem náležitě zveličováno. Veřejnost byla těmito činy značně znepokojena.
Obzvláštní strach z indiánského zajetí panoval mezi manželkami příslušníků americké armády, protože následovaly své muže a usazovaly se v pevnostech (fortech) uprostřed indiánského území. Tyto byly roztroušeny od Fort Walla Walla na severozápadě až po Fort Houston v Texasu. K obavám ale neměly důvod, neboť po roce 1861 se nestal jediný případ, kdy by byla v armádním táboře Indiány zabita bílá žena. Občasné nebezpečí jim hrozilo spíše od příslušníků armády nežli od rudých válečníků.
Skupina 26 lidí poručíka A.H.Wandse, mezi nimiž se nacházela jeho manželka a ještě jedna žena, byli v roce 1866 přepadeni na území Siouxů. Když byla polovina oddílu zraněna, započali poručík a jeho muži s přípravami ženy a sebe usmrtit, než se vydat rozlíceným válečníkům Rudého Oblaku. V poslední chvíli dorazilo 200 mužů 18.pěšího regimentu a zachránilo je.
V tvrzi Fort Kearny, která byla často Indiány napadána, byl dokonce vydán rozkaz, že při dalším přepadení mají být ženy a děti odvedeny do skladu střelného prachu a vyhozeny do vzduchu. Nebylo tedy divu, že se manželky důstojníků cítily ohroženy dvojnásobně. Smrti nebo zajetí se mohly dočkat od Indiánů a zároveň jim hrozila smrt od vlastních přátel.
Bála se i Ada A.Vogdesová. Mladá, čerstvě provdaná žena z New Yorku by si jistě rozmyslela říci své ano poručíkovi Anthonymu W.Vogdesovi, kdyby tušila, že krátce po svatbě bude převelen do pohraničí plného Indiánů. Doprovázela ho nepříliš nadšeně nejprve do Fort Sedgewick v teritoriu Colorado, a poté do jednoho z nejnebezpečnějších opevnění, do Fort Laramie, nacházejícího se přímo v srdci území Siouxů. Svědectví o tom, jak se díky novým, mnohdy krušným zkušenostem měnil pohled zprvu konvenční ženy na život na hranici, dokládají deníky Mrs.Vogdesové z let 1868-1871.
Ada A.Vogdesová
Ada dorazila do Fort Laramie v době relativního míru. Své nevalné mínění o Siouxech postupem doby značně zrevidovala a byla nucena si nakonec sama přiznat, že se chovali důstojně a přirozeně. Navíc byli velmi atraktivní, což si předtím na východě nedokázala ani představit.
K jejím povinnostem náleželo připravit pohoštění náčelníkům při jejich častých návštěvách. “Včera se objevil Red Cloud (Rudý Oblak) poprvé v pevnosti“, zapsala si 5.listopadu 1868 do svého deníku. “On a Red Leaf (Rudý List)jsou nejhoršími Indiány celé planety. Red Cloud byl vůdcem válečníků, kteří zlikvidovali posádku Fort Kearney a Red Leaf zabil kapitána Fettermana, po kterém je 130 kilometrů severně od nás pojmenována opevněná tvrz“.
Nebezpeční se však oba vůdci paní Vogdesové nezdáli; dokonce si myslela, že Red Leaf má “dobrosrdečný, otcovský výraz“. Její náhled na Siouxy potvrdil také válečník Big Bear (Velký Medvěd). Byl příjemný a dělal vše možné, aby se s ní mohl dát do řeči. Krom toho, jak svěřila svému deníku, to byl exemplář muže, “který nosil jen legíny a mokasíny a kolem ramen bizoní kůži, která vpředu odhalovala pohled na nejnádhernější mužskou hruď, kterou jsem kdy viděla“.
Sympatie dobře vychované civilizované ženy k životu Indiánů však měly své meze. Jednoho dne zajela na návštěvu do tábora Arapahů. Hodně ji rozesmutněl pohled na Indiánku truchlící nad svým mrtvým synem – než se ovšem plačící žena vysmrkala do dlaní a otřela si je do kožichu okolo pobíhajícího psa. “Znechuceně jsem se odvrátila“, zapsala si,“a díky této události jsem ztratila veškerý soucit“. Avšak co bylo pro ni ještě horší - pozorovala jiné ženy, jak vybíraly z hlav svých dětí hnidy “a s chutí si je cpaly do pusy“. To už bylo na ni moc. “Spěchala jsem zpět k vozu a přála si, aby byli všichni vyhlazeni. Byla jsem rozhněvaná na vládu, která takovým kreaturám dává potraviny a ošacení“.
Nepříjemnosti s Indiány byly pouze jednou ze zkušeností, kterými musely projít manželky příslušníků armády na dalekém Západě. V porovnání s ostatními ženami přicházejícími z východu, představovaly totiž vlastní společenskou třídu, a to značně izolovanou. Na pevnostech měla oficiální statut pouze jedna skupina žen, a tou byly pradleny. Manželky důstojníků a poddůstojníků byly označovány jako “skupina ubytovaných civilních osob“. Jelikož však toto označení zahrnovalo i prostitutky, projevovaly čestné ženy s takovým jednotným zařazením krajní nespokojenost – i když vše vzniklo vlastně zásluhou lenosti tvůrců služebních předpisů. Manželky si stěžovaly, že “si z nich důstojníci dělají pro toto stejné označení legraci“.
Ve skutečnosti mohl velící důstojník z armádních prostor vykázat prakticky každou ženu, která nebyla pradlenou. Manželky se s přiděleným bezvýznamným statutem oprávněně odmítaly smířit, a tudíž dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby se svými činy staly pro své muže nepostradatelnými.
I přes úsilí těchto obětavých žen, byly podlahy mnoha světnic tak zvlhlé, že přes noc zplesnivěly a také se každé ráno musely zametat. V některých pevnostech bylo roubení domů natolik odbyté, že jím profukovalo a střechou dokonce pršelo. Když se jedna matka v tvrzi Camp Cooke v Montaně během prudkého deště podívala po svém tříletém synkovi, zjistila, že se jí téměř utopil v proudu špinavé vody. Ale ne všechny forty na Západě byly tak primitivní. U mnohých nebyly ani palisády a na přijíždějící ženy překvapivě působily jako malé, čisté vesnice, rozložené kolem centrálního místa – přehlídkového placu.
Na jedné straně stála téměř vždy řada důstojnických domků se třemi až čtyřmi místnostmi. Největší dojem vzbuzoval příbytek velitele pevnosti. Míval i pět pokojů a kuchyň, a jak poznamenal jeden z jeho obyvatel, “čím jsem měl vyšší hodnost, tím více jsem trávil času doma“. Ženy důstojníků se všemožně přičiňovaly o zlepšení komfortu bydlení. Byly jako tažní ptáci, kteří se stále stěhují, když byli jejich manželé převeleni z jedné posádky do druhé. Cestovaly bez velkých zavazadel a z toho mála, co měly, se naučily vytvářet to nejlepší. Sešité armádní deky sloužily jako koberce, pestrým mušelínem přikryté bedny nahrazovaly toaletní stolky, z odložených šatů a kalhot vznikaly závěsy.
Na protější straně přehlídkového místa, často za skladišti a stájemi, pak stály stany, zemljanky a boudy z prken – bydliště pradlen a jejich mužů. Ti patřili k poddůstojníkům nebo k prostým vojákům. Již od roku 1802 byly pradleny vedeny jako oficiální součást armády Spojených států. Podle zákona měly nárok na bydlení, potraviny, otop, ošetření posádkovým lékařem a plat vypočítávaný podle služného důstojníků, poddůstojníků a vojínů, kteří jejich služeb využívali. Šikovná žena mohla vydělat i 40 dolarů měsíčně. Naproti tomu měsíční žold obyčejného vojáka po Občanské válce byl 13 dolarů – o byt, stravu a uniformu se starala armáda – a proto nebylo divu, že mnozí poddůstojníci a vojáci raději vyměnili kasárna za manželku a domov.
Pradleny byly důležitými osobnostmi, které se nesměly podceňovat. Měly stejná privilegia jako vojáci a taktéž musely dodržovat vojenskou disciplínu. Minimálně o jedné je známo, že se dostala před vojenský soud, neboť vůči jednomu z velících důstojníků použila nepřiměřený tón. Jiná žena byla vyhnána z pevnosti poté, co na ni padlo podezření z pokusu o vraždu. Všeobecně panovalo o pradlenách mínění, že jsou spodinou společnosti “žijící mezi hordou dětí, hrabajících slepic a toulavých psů“. Byly to ale povětšinou maminkovské typy žen, které kromě toho že dřely, také ošetřovaly nemocné a staraly se o sirotky.
V roce 1876 projednával senát kauzu ohledně zrušení vojenských pradlen. Pozvaní důstojníci jako svědci vehementně obhajovali obě strany této záležitosti. Generál J.C.Kelton prohlásil, že tyto pradleny jsou nadprůměrné ženy, které mají na muže dobrý vliv. S ním souhlasil generál Edward Otho Cresap Ord a dokonce měl nápad zvýšit počet černochů v kompaniích: “Negrům, kteří mají vazbu na domov, společnost žen chybí “.
Někteří důstojníci byli proti. “Zbavte se jich!“, nekompromisně požadoval plukovník Richard Irving Dodge. “Jsou ženským elementem, který do vojenského, mužského světa, nepatří“. Kapitán Henry G.Thomas se vyjádřil, že tvrzení o tom, že přítomnost pradlen má na vojáky zjemňující vliv, je směšné a suše dodal: “Věřím, že jejich fotografie by měly stejný účinek“. Dále poukázal, že vojenští manželé pradlen nepřinášejí armádě valný užitek, protože zůstávají doma a hlídají děti, když jejich ženy perou. V této při však rozhodovaly především finance a ty byly hlavním trumfem. Pokud budou vojenské pradleny zrušeny, ušetří vláda několik set tisíc dolarů, a tento výrok nakonec rozhodl. V roce 1878 byl vydán všeobecný rozkaz č.37, v němž se pravilo, že v budoucnosti již ženy jako pradleny nesmějí armádu doprovázet. Ty, které byly za vojáky provdány, si směly svá místa podržet po celou dobu služby svých mužů. Od té doby si vojáci své prádlo museli prát sami nebo si najmout civilní osobu, která by tyto práce vykonávala.
Propast mezi pradlenami a ženami důstojníků byla širší než přehlídková plocha. Armáda přinesla na Západ pojmy jako společenský žebříček a diferenciace hodností. Najednou nebylo přípustné, aby se důstojnické paničky přátelily s těmito hrubými ženami od necek. Dokonce i v důstojnických rodinách vládla přísná, protokolární pravidla. K nim patřil i nepříjemný zvyk, tzv. “hodnostní hierarchie“. Každý důstojník a jeho rodina mohli být donuceni vyklidit svůj byt pro nově příchozího důstojníka s vyšší hodností. Vyhoštění se pak museli poohlédnout po novém bydlišti, což provedli většinou tak, že nechali vystěhovat jinou rodinu s nižší hodností. Často se taková změna na vrcholu vyhrotila v řetězovou reakci bez slitování a kousku lidskosti.
Frances Roeová
Ve Fort Clarku v Texasu žila Mrs.Orsemus B.Boydová. Byla zesláblá horečkou a dvě z jejich tří dětí trpěly černým kašlem, když jí poručík Boyd sdělil, že přišel někdo s vyšší hodností a oni musejí vyklidit dům. Jindy byl mladý poručík se svou ženou vyhnán vyšší šarží z bytu a museli se uhnízdit v malé předsíni, odkud byli také vypuzeni. Poručík tedy z armády odešel. Některé ženy se z hořkých zkušeností poučily a nesnažily se udělat svůj domeček útulným a hezkým, neboť to lákalo ostatní k nastěhování. Čerstvě provdané ženy armádních příslušníků se potýkaly s mnoha “poklesky společenskými “. Frances Roeová, manželka poručíka, která armádní zvyklosti neznala , nebyla zcela v obraze, když se dozvěděla, že nižší důstojník z Fort Lyonu v Coloradu obdržel v Občanské válce čestnou hodnost generála a nechal se oslovovat svými podřízenými a jejich ženami “generál“ Phillips. Když jej nezkušená Mrs.Roeová první den při večeři degradovala oslovením “Mister“, znamenalo to pro něho absolutní nehoráznost. V pokoji bylo najednou ticho. “Generál“ zkoprněl na své židli, jeho malý syn se začal smát a uniformovaný voják, který obsluhoval stůl, se chytil za pusu a utekl z místnosti, aby se také nahlas nerozesmál.
“Nejradši bych utekla také“, přiznala nešťastná Frances ve svém dopise domů, “avšak ne abych se smála, to ne!“
Život v armádě přinášel ženám četná úskalí, ale i přednosti. Pořádaly se koncerty, sportovní utkání, hrály se karetní hry, manželky důstojníků navštěvovaly vyšívací kroužky a v neposlední řadě zde byli pohlední milenci v uniformách. Armáda měla zajištěny zásobovací cesty z východu a toho ženy důstojníků občas využily a nechaly si dovézt luxusní potraviny a nápoje k sestavování slavnostních večeří.
Ve Fort Peck, v teritoriu Montana, servírovala v roce 1880 manželka jednoho poručíka vánoční menu, které se vyznačovalo bohatstvím a jistou dávkou elegance: syrové ústřice, polévka, lososové krokety s vaječnou omáčkou a bramborami, telecí játra, rostbíf, pečené prérijní slípky, dorty s rybízovou želatinou, chřest, sýr, slané pečivo a cukrovinky.
Zato ženy obyčejných vojáků se musely často živit sedm dní v týdnu špekem, fazolemi, hovězím masem a lodními suchary.
Manželky důstojníků také měly obecně více času, než většina jiných žen na Západě. Chodily bruslit, lyžovaly, hrály tenis a kroket. Nově příchozí důstojníci se jich s oblibou vyptávali: “Jezdíte na koni?“ a “Střílíte?“
Některé ženy v obou disciplinách přímo vynikaly. Elizabeth Custerová, manželka slavného generála, jezdívala tak často, že mívala své jezdecké šaty prodřené až na kůži a musely být neustále pošívány záplatami.
Frances Roeová psala hrdě domů z teritoria Montana, že od té doby, co je u armády, jezdila už na 22 koních, “kteří předtím nenesli žádnou ženu“. “A ani jednou jsem nebyla shozena. Ani jednou!“
A zatímco mnoho žen doprovázelo své muže jen na lov prérijních kurů, vyznamenala se Kate Garretová skvělou kořistí, když před branami Fort Abraham Lincolnu v teritoriu Dakota, složila bizona.
Manželky armádních příslušníků občas zapůsobily svým osobitým šarmem, aby podpořily kariéru svých mužů či své vlastní ambice. Někdy však těmito manipulacemi dosáhly pravého opaku, jak se přesvědčila jižanská dáma, žena známého generála George Crooka. Měla již dost života v necivilizované Arizoně, a tak při jedné návštěvě ve Washingtonu, při zahradní slavnosti, oslovila prezidenta Granta. Ten její prosbu o přeložení manžela ze zdravotních důvodů vyslechl, poté ji však sdělil, že generála Crooka nemůže v Arizoně postrádat. K tomu dodal, že si je jist, že by se měla vrátit ke svému muži, “neboť své zemi může lépe sloužit, stojí-li po jeho boku“. Takové sdělení přivedlo jižanskou krev Mrs.Crookové do varu. Odsekla mu, že její muž je významný generál – vlastně významnější, než samotný Grant, jak neprozřetelně poznamenala – neboť jejímu manželovi trvalo několik hodin, než zreformoval její osobu a jemu (Grantovi) se ani za deset let nepodařilo zreformovat Jih. Prezident její výčitku přešel mlčením. Když se ale příště setkali a ona se ho zeptala, zda od ní opravdu očekává, že má projet územím plným Indiánů, aby se mohla vrátit ke svému muži, Grant odpověděl: “Ne, já totiž generála Crooka posílám na Aljašku. Můžete se k němu připojit v San Francisku.“
Elizabeth Custerová
Většina žen vojáků však byla ochotna snášet svůj osud a přinášet oběti, jen aby mohla se svými muži zůstat. Nejhorší okamžiky pro ně nastaly, když jejich manželé podnikali tažení proti Indiánům a ony zůstaly osamělé. Na jejich návrat čekaly dny, týdny a měsíce. Denně vyhlížely poštu z fronty – pravidelný a bolestný rituál. Rituál, který po doručení špatné zprávy, prověřoval jejich sílu. Ráno 6.června 1876, zaklepal kapitán William McCaskey na dveře Elizabeth Custerové a sdělil jí, že byl její muž zabit. Generálova žena si přehodila přes ramena vlněný šál a doprovodila kapitána na jeho cestě k dalším 25 ženám ve Fort Abraham Lincolnu, kterým musel sdělit stejně smutnou zprávu. Své slzy zadržovala a pro každou vdovu našla slova útěchy. Mnoho pevností bylo vyklízeno již v době před posledním střetnutím mezi armádou a prérijními Indiány v roce 1890 u Wounded Knee. Většina Indiánů byla zavřena v rezervacích a bílí osadníci již vojenskou ochranu nepotřebovali. Ženy, které nejdříve následovaly své muže do posádek na Západě, se nyní připojily ke zpátečnímu pochodu svých manželů, které čekaly nové úkoly na východě. Frances Roeová sáhla ještě jednou pro pero, aby zapsala konečné resumé ke svým sedmnáctiletým vzpomínkám: “I když to veřejnost netuší, my víme, jak je naše role na tomto pochodu důležitá. Musíme se postarat, aby byly stany v každém táboře útulné a aby každodenní teplé večeře, snídaně i studené obědy, byly vydatné. Ano, občas nám říkají “skupina pomocných civilních osob“, ale to nám nevadí – zřejmě tento výraz pochází od závistivého, staromládeneckého důstojníka. Jen my víme, kolik radosti a pohody dokážeme ve vojsku šířit“.
