 Byl známý též jako “Kráčí ve středu“ nebo “Chodí v červeném šatě“ nebo "Gall". Společně se Sedícím býkem a Vraním králem založili jako mladíci Půlnoční společnost Statečných srdcí, jakousi elitu mezi elitou Hunkpapů.
V roce 1857 byl za náčelníka této společnosti zvolen Sedící býk. Žluč (Pizi) se narodil kolem roku 1840 v hunkpapské vesnici u řeky Moreau v dnešní Jižní Dakotě. Přesné datum jeho narození není známo. Názory na jeho věk v roce 1876, kdy bojoval u Little Bighornu, se hodně různí. Odhady se pohybují mezi dvaceti devíti až třiceti osmi lety. Vyšší číslo bude zřejmě bližší pravdě.
Mezi životy Žluče a dalšího Hunkpapy, Deště ve tváři, jsou pozoruhodné paralely:
Oba muži byli mezi bělochy obdivováni tak, že to přesahovalo hranice jejich skutečného významu. Oba byli přáteli indiánského agenta Jamese McLaughlina a fotografa Davida F.Barryho.
V jejich životech před bitvou u Little Bighornu se vyskytují podobné události.
Déšť ve tváři byl odsouzený za zabití dvou civilistů přidělených k armádě, byl uvězněn, uprchl a přísahal svou strašnou pomstu Tomu Custerovi.
V roce 1867 Žluč tábořil s několika společníky nedaleko tvrze Fort Berthold. Arikara Krvavý nůž, stopař generála Sullyho, vyburcoval velitele posádky a společně obklíčili Hunkpapovo týpí. Když Žluč nazdvihl dveřní plachtu, vystřelili na něj, srazili ho k zemi a probodli bajonetem. Umírajícího jej ponechali na místě. On však přežil a navzdory drsným zimním podmínkám se mu podařilo dovléci se do tábora ke svým příbuzným, kde ho indiánská stařena ze smrtelných ran vyléčila.
Přísahal pomstu a také ji vykonal. V průběhu následujících let zabil a skalpoval sedm bělochů, včetně poručíka Ebena Crosbyho 14.října 1871. Crosby byl jednoruký veterán občanské války a říká se, že si Žluč vzal jeho zbývající paži domů jako trofej.
Žluč byl jedním z náčelníků, kteří podepsali 2.7.1868 mírovou smlouvu ve Fort Rice, jež měla za důsledek vytvoření Velké siouxské rezervace. Je zřejmé, že si neuvědomoval závažnost tohoto aktu a nadále bojoval s bělochy a do rezervace se vracel pouze aby si vyzvednul vládní příděly. Například krutou zimu 1871-72 strávil v agentuře Grand River, kde žil se svou rodinou z vládní podpory.
V létě 1872 ale opět vyrazil na válečnou stezku a bojoval s inženýry vyměřujícími Northern Pacific Railroad.
Úloha hunkpapského náčelníka v bitvě u Little Bighornu je značně přeceňována. Žluč nevedl první hromadný útok jezdectva na Deep Coulee tak, jak je to často popisováno. Gregory F.Michno úspěšně demonstruje ve své knize “Lakota Noon“, že než Žluč přebrodil řeku, bitva v Calhoun Hill byla již v plném proudu. Očití svědci potvrzují, že ve skutečnosti Žluč překročil řeku sám.
Je zajímavé projít si, kde se ten den od časného rána zdržoval. Díky Michnovu velmi důkladnému bádání jsme schopni určit, že Žluč projel délku údolí třikrát, pak vyšplhal na kolmé útesy u Iron Cedaru a pozoroval část Custerovy jízdy sestupující k Medicine Tail Coulee. Neuspěl v hledání zbytku své rodiny na západ od šajenského ležení. Zoufale se hnal zpět do svého opuštěného stanu v hunkpapském táboře. Mezi stromy, jižně od vesnice, nalezl své dvě manželky a tři děti mrtvé. Padli za oběť soustředěné palbě, kterou na hunkpapská týpí zahájili Renovi vojáci a jejich arikarijští zvědové.
Žluč přísahal, že se pomstí a zabije všechny nepřátele svojí válečnou sekerou. Po krátkém truchlení jel znovu do údolí na severu, kde ho kolem 17.hodiny spatřil Pretty White Buffalo jak přebrodil řeku a vydal se nahoru k Deep Coulee.
Do blízkosti Calhoun Hill dorazil asi v 17.30. Do té doby Calhounova jednotka utrpěla pod palbou indiánských odstřelovačů, rozmístěných kolem rokle, těžké ztráty. Teprve od této chvíle existují důkazy o Piziho vůdcovských schopnostech, když shromáždil bojovníky pro rozhodující útok na zdecimované Calhounovi muže. Po jejich rozdrcení se probil přes hřeben, aby se zúčastnil rozhodujícího útoku na Custerovo postavení, nepochybně s touhou pomstít smrt členů své rodiny.
Jsou známy jeho dva výroky: “Bylo to jako honit bizony“ a “prach a kouř zakryl slunce, že byla tma jak večer.“
Po bitvě odešel společně s lidmi Sedícího býka do Kanady. Stejně jako Déšť ve tváři se však vrátil z exilu dříve než veliký náčelník a v lednu 1881 se vzdal ve Fort Bufordu majorovi Ilgesovi.
Žluč sice nezískal pochybnou poctu, že by o něm byla napsána oslavná báseň, ale věhlas mu přinesla spousta senzacechtivých novinových článků. Stejně jako Déšť ve tváři, byl vtažen vládními činiteli do politických intrik, kterými se snažili oslabit postavení Sedícího býka. Je zdokumentováno, že usiloval o to, aby očernil slavného náčelníka. Major McLaughlin, indiánský agent v rezervaci Standing Rock, zašel tak daleko, že označil Žluče za “vrchního velitele“ všech bojovníků u Little Bighornu – všimněte si zcela nepatřičné vojenské terminologie.
V roce 1884 Žluč vstoupil do episkopální církve a pod vlivem Bílých rouch se z něho stal zbožný křesťan. Z divokého prérijního válečníka se proměnil v blahobytného tloustnoucího rančera, který propagoval život bílého muže. Posléze byl jmenován soudcem u indiánského policejního sboru v rezervaci Standing Rock a jeho věhlas “civilizovaného rudocha“ stále stoupal.
V říjnu 1888 byl jedním z 61 náčelníků, kteří navštívili Washington a setkal se osobně s prezidentem Clevelandem.
Zemřel na Oak Creeku 5.prosince 1893. Jako příčina smrti se uvádí předávkování léky na snížení váhy.
Diskusia (0) |
