Válka Spojených států s Mexikem (1846-48) znamenala pro Komanče jedinečnou možnost vyřídit si krvavé účty se starými, nyní výrazně oslabenými nepřáteli - tak si to alespoň Indiáni představovali.
Nad vítězným postupem americké armády projevovali velké nadšení a snažili se proniknout na dobytá území v severním Mexiku a rozpoutat tu nebývalé drancování a zabíjení... S překvapením však zjišťovali, že oddíly Texas Rangers a vojáků jim v takovém počínání brání.
Podél Rio Grande vznikaly nová vojenská stanoviště, jejichž úkolem bylo zachytit indiánské nájezdníky na jejich cestě za pomstou a vrátit je zpátky. Komančové jednání Američanů nerozuměli a zlobili se proto na ně. Svůj jak soudili oprávněný hněv kupodivu nijak neventilovali, patrně brali vážně smlouvu, kterou na jaře 1846 uzavřeli se zástupcem vlády Spojených států, Robertem S. Neighborsem, agentem pro texaské Indiány. Neighbors byl poctivý a přímý muž. Od Indiánů žádal mnohé - museli vydat všechny své zajatce, vrátit ukradené koně, obchodovat mohli jen s obchodníky, kteří k takové činnosti měli úřední oprávnění, nesměli vraždit a olupovat osadníky - dovedl se však za ně i poprat, bylo-li to třeba. Mnohým Texasanům, kteří by všechny rudochy nejraději vyhubili nebo vyhnali ze země, začal Neighbors, jenž velice přísně dohlížel na dodržování práv domorodců, brzy ležet v žaludku.
Nájezd náčelníka Janamata
Přímo ukázkový případ, kdy američtí vojáci odvrátili Komanče od jejich vražedných a kořistných plánů v Mexiku, popsal ve svých vzpomínkách John Carey Cremony (1815-1879), americký důstojník, novinář, cestovatel, bojovník a vyjednavač s kmeny Jihozápadu a jižních plání. V roce 1847 byl Cremony členem jednotek, které hlídkovaly na texasko-mexickém pomezí. Jednoho dne se do tábora vojáků dostala zpráva, že náčelník Janamata, jehož Texasané znali prý více pod jménem Červený bizon, sebral stovku válečníků, sedmdesát mil za Old Reynosa se přebrodil přes Rio Grande a začal pouštět hrůzu na mexické vesničany. To nemohla armáda tolerovat. Proti Komančům byl urychleně poslán oddíl padesáti dragounů v čele s Johnem Cremonym.
Na komančské rabijáty narazili vojáci po dvou dnech únavného putování vyprahlou pustinou. Jakmile se obě skupiny zpozorovaly, zastavily se. Po chvíli vyčkávání a vzájemného měření sil, tasil Cremony šavli a na její hrot upevnil bílý kapesník, což bylo Indiány těch časů chápáno jako znamení míru, a rozjel se k zachmuřeným Komančům. Červený bizon mu klusal naproti. Oba muži se krátce pozdravili, náčelník přijal nabízenou cigaretu a pak proběhl obřad ne nepodobný kouření dýmky míru, které se zde, na jihu, příliš nepraktikovalo - Indiáni z jihozápadu a jižních plání si oblíbili více cigarety. Když dokouřili, seznámil důstojník Janamatu s úkolem, jehož splněním byl pověřen: Komančové se musí vrátit do svých lovišť; dokud jsou v Mexiku američtí vojáci, nedovolí, aby někdo terorizoval lid této země. "Slyšel jsem tvá slova," odpověděl náčelník klidným hlasem. "Nejsou příjemná. S Mexičany válčíme už mnoho let. Jsou i vašimi nepřáteli. Zabíjíte je v jejich zemi, stejně jako já. Proč zabraňujete svým přátelům lovit vaše i jejich nepřátele?" Podobná slova Cremony čekal, nebylo mu neznámé přísně logické a nanejvýš pragmatické uvažování amerických domorodců. Snažil se Janamatovi vysvětlit postoj své vlády. Američané tím, že obsadili mexické pohraničí, vzali na sebe práva a povinnosti, které by jinak příslušely mexickým úřadům. " ... všichni (Mexičané), kteří se podrobili, jsou pod naší ochranou, kdybychom vám dovolili škodit jim, bylo by to totéž, jako bychom to udělali sami," dodává. Indián si pohrdlivě odfrkl: " ... vaše pomsta je jen vaše. Nepomstí krev Komančů zabitých Mexičany. Válčili jste s nimi bez našeho svolení a vědomí, neděláme nic jiného. Mexičané jsou teď slabí a to je naše příležitost."
Nad těmito těžko zvratitelnými argumenty se důstojník zamyslel - jeho divošský oponent není věru žádný hlupák! Pak ho cosi napadlo: "Kdybyste měli tucet apačských zajatců, dovolili byste Kaddům, aby přišli do vašeho tábora, zabili je a vzali se jejich majetek?" Pohlavár zalapal po dechu nad bělochovou drzou demagogií. Vůdce vojáků se snažil udeřit hřebík na hlavičku, ale povedlo se mu to jen částečně. Nezáviděníhodný úděl nešťastníka, upadnuvšího do moci Indiánů (obvykle měl zajatec na výběr dvě možnosti: adopci a dokonalé popření své minulosti nebo smrt u mučednického kůlu; ve výjimečných případech ho směnili za jiné zajatce nebo, byl-li bělochem, mohl být vykoupen vládou či příbuznými), se v žádném případě nedal srovnávat s životem mexického rolníka, který mnohdy ani nevěděl, že se krajem potloukají vojáci cizího státu a že ho považují za svého "vězně". Absurdní byla také představa, že by se nějaký šílený Kaddo vydal do vesnice Komančů s úmyslem zabíjet jejich apačské zajatce. S velkou pravděpodobností by tu ani žádné Apače nenašel, pokud by se ovšem nespokojil s vražděním mladých žen, dívek a dětí (dospělí muži, ať už bílí nebo rudí, se z mnoha důvodů pro adopci nehodili; povětšinou byli zabiti v boji nebo, když měli tu smůlu a střetnutí s Komanči přežili, utýráni k smrti) a už vůbec ne jejich majetek; když už indiánský válečník vzal někoho do zajetí, první co udělal bylo, že svému vězni zabavil jeho věci. Když se Janamata uklidnil a utřídil si myšlenky, prozradil bílému náčelníkovi, co si o něm myslí: "Bílý muži, tvůj jazyk je rozeklaný jako jazyk ženy ...".
Cremony se zamračil a měl k tomu důvod, Komanč mu po svém řekl, že je lhář. Zbytek Indiánovy řeči byl už příjemnější: " ... 
Komančové nechtějí válčit proti svým americkým bratrům. Já a můj lid se vrátíme za Rio Grande, ale neslibuji, že nikdy nepřijdeme zpátky. Sbohem!" Jednání bylo u konce. Janamata si vychutnal ještě jednu cigaretu, pak se vrátil ke svým Komančům a rukou jim udal další směr pochodu. Vojáci sledovali s ulehčením, neboť se právě vyhnuli krvavé srážce, mlčenlivý průvod ubírající se k texaské hranici. Úspěch Cremonyho mise nespočíval ani tak v jeho diplomatických schopnostech, jako spíše v Janamatově odhadu situace. Náčelník správně posoudil šance, jaké by měli jeho bojovníci v boji s po zuby ozbrojenými dragouny. I když disponoval dvakrát větším počtem lidí než Cremony, běloši vlastnili lepší zbraně. Dobře znal smrtící účinek coltů, sám měl jeden u pasu.
Červený bizon
Cremonyho zmínka o Janamatovi je možná jedinou, kterou můžeme nalézt v psaných záznamech: protože však každý Indián - a významná osobnost zvláště - vystřídal během svého života dvě tři i více jmen a míra jejich zkomolení byla často neuvěřitelná, je pravděpodobné, že náčelníka popisují pod jiným názvem i jiní autoři. Své druhé jméno, Červený bizon (komančsky zřejmě Potsanaeka), získal náčelník v netradičním souboji s bizoním býkem. Když byl jednou na lovu, rozpáral bizon jeho koně. Opěšalý, ozbrojený jen nožem - kopí a luk ztratil při pádu z koně - čelil komančský lovec útoku rozzuřeného zvířete. Když bylo téměř u něho, odrazil se Indián od země. Přistál na bizonově hřbetě a několikrát ponořil nůž do jeho těla. Býk začal vyhazovat zadkem, aby se podivného dvounohého tvora, který mu působí takovou bolest zbavil. Komanč se však nedal. Chytil býka za oháňku a přeřízl mu podkolenní šlachu. Pak už bizona snadno zdolal. Tento příběh slyšel Cremony od texaských rangerů.
Život mezi Apači" - Life among Apaches
Po skončení války s Mexikem se Cremony vrátil ke své původní profesi novináře. Již v roce 1849 však na své místo v novinách Boston Herald rezignoval a přijal nabídku pracovat v Hraniční komisi Spojených států. Několik následujících let se pak účastnil jejího dobrodružného putování po mexicko-americkém pomezí. Po vypuknutí občanské války se stal kapitánem 2. kavalerie kalifornských dobrovolníků (Second Cavalry California Volunteers) a v červenci 1862 se podílel na tažení k Apačskému průsmyku. Od roku 1863 byl členem důstojnického sboru pevnosti Fort Sumner a blíže se tu seznámil - a dá se říci, že i spřátelil - s meskalerskými Apači, mimo jiné s jejich náčelníkem Gian-na-theem. V roce 1868 vydal v San Franciscu vzpomínkovou knihu "Život mezi Apači" (Life among Apaches), dodnes považovanou za jednu z nejlepších dobových prací o Apačích.
Někteří z Cremonyho současníků však slavného "apačologa" obviňovali, že si ve své knize mnohé příhody vymyslel nebo je alespoň "vylepšil" tak, aby byly čtivější, napínavější a měly zajímavou pointu. Cremonyho omyly či smyšlenky (nelze mu věřit snad jediný číselný údaj týkající se populace indiánských kmenů nebo počtu vojáků či Indiánů v bojových střetnutích a masakrech) do svých prací často přejímali autoři beletrie (např. Eliott Arnold: Zlomený šíp) i literatury faktu (Helge Ingstad: Poslední Apačové, Dee Brown: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, Václav Šolc: Indiánské historie, Miloslav Stingl: Indiáni na válečné stezce, Josef Opatrný: Poslední indiánské války aj.)
