Hokolesqua, bojovník za svobodu a práva indiánů

Šavana Hokolesquu považovaly za svého vůdce, rádce a mluvčího téměř všechny kmeny v dnešním Ohiu a okolí. Přesto je tato důležitá postava amerických dějin dnes více známá jen profesionálním historikům a dalším badatelům.

Z laiků o jeho významu vědí více jen lidé, kteří se vážněji zabývají indiánskými válkami. V obecných pracích Hokolesquu obvykle a neprávem zastiňují jiní šavanští pohlaváři, jako byli Tekumseh, Padající hvězda (1768 - 1813) a jeho strýc Weyapiersenwah, Vodní vír, který žil přibližně v letech 1738 - 1809/10.

Hokolesqua se narodil někdy mezi lety 1708 až 1720 v Pennsylvánii. Později se přestěhoval do Ohia, kde žil poblíž dnešního města Chillicothe. Pocházel ze slavného rodu – jeho otcem nebo dědečkem byl proslulý sachem pennsylvánských Šavanů Paxnos (přibližně 1650/60 - 1760). Až do své smrti se účastnil všech konfliktů s bělochy, pronikajícími do Ohia a Kentucky, a nechyběl u podpisů žádné z hlavních mírových smluv. Nejvýznamnější roli svého života sehrál v tzv. Dunmoreově válce v roce 1774, která je dnes některými odborníky na americkou historii považována za předzvěst, či dokonce neoficiální začátek války za nezávislost, neboli americké revoluce (1775 - 1783). Svou pozemskou pouť zakončil Hokolesqua na podzim 1777 v pevnosti Fort Randolph, kde jej američtí vojáci zavraždili.

Hokolesqua měl několik sourozenců: k nejznámějším patří jeho sestra Nonhelema (asi 1720, zemřela po roce 1786), známá i pod anglickým jménem Grenadier squaw, manželka náčelníka Delavárů Molunthy. Se svými čtyřmi manželkami či družkami – Šavankou, Čerokíjkou, adoptovanou černoškou a bílou zajatkyní Elisabeth Seeovou – zplodil náčelník mnoho dětí. Z chlapců jmenujme alespoň Wynepuechsiku, Tlustého muže (asi 1740, zemřel po roce 1817) a Elinispica (asi 1740 - 10.listopadu 1777), usmrceného spolu s otcem ve Fort Randolphu. Z dcer zmiňme Adjalu, Bílé křídlo (přibližně 1770 – 1845, někdy se o ní tvrdí, že byla Hokolesquovou vnučkou), která se stala třetí ženou slavného Tekumseha. Američané o pohlavárovi píší jako o Cornstalkovi, což je víceméně přesný anglický překlad šavanského výrazu Hokolesqua. S touto podobou náčelníkova jména se setkáváme i v odborné literatuře a beletrii.

Rukojmí z Fort Randolphu

Do westernové historie Spojených států, v níž se jako nepřehlédnutelná osobnost objevuje postava náčelníka Hokolesquy, se výrazně zapsal heroický zápas Šavanů s virginskými domobranci jimž velel generál Andrew Lewis. Bitva, v níž se po bok Hokolesquaových bojovníků postavili i jejich delavárští a huronští spojenci, se odehrála 10.října 1774 na soutoku Ohia a Big Kanawhy, na místě zvaném Point Pleasant v dnešní Západní Virginii.

Z vojenského hlediska se dá toto utkání považovat spíše za nerozhodné, na obou stranách padlo nebo bylo zraněno přibližně stejné množství lidí. V konečném důsledku však vedl fakt, že indiáni bojiště opustili a nepřítele nezničili, k jejich „porážce“. Vyčerpáni bitvou s Lewisem nebyli schopni čelit další silné nejméně dvoutisícové armádě Virgiňanů vedené guvernérem Virginie Johnem Murrayem, lordem z Dunmore, která vypálila několik šavanských vesnic a stála na dohled hlavnímu městu Šavanů Chillicothe.

Smlouva s lordem Dunmoreem

Tehdejší vrchní náčelník kmene Hokolesqua pochopil, že další bitva by za tohoto nepříznivého poměru sil byla nesmyslným hazardem a ve známém patetickém proslovu rozmluvil svým válečníkům jejich touhu po boji. Věděl, že pro budoucnost svého národa může udělat jediné: pokořit se a žadonit u lorda Dunmoreho o mír. Guvernér mírová jednání uvítal a Šavanům v mnohém vyšel vstříc, neboť je v určitém ohledu měl raději než nespolehlivé a vzpurné kolonisty. Koncem listopadu podepsaly obě strany v Camp Charlotte mír. Šavani přenechali svá bohatá loviště v Kentucky – jeden z hlavních důvodů celé války – kolonii Virginie, úplně zkrátka ale nepřišli. Dunmore jim z titulu svého úřadu přislíbil pravidelné roční příděly a smluvně potvrdil jejich práva na území v Ohiu.

Na jaře 1777 se však Dunmoreova dohoda s ohijskými kmeny začala stávat ponenáhlu pouhou iluzí. Osadníky smlouvou stvrzená práva domorodců nezajímala a bez skrupulí obsazovali indiánskou půdu. Americké kolonie se už dva roky nacházely ve válce s mateřskou zemí a dřívější dohody mezi rudochy a úředníky či důstojníky ve službách anglické koruny buď neuznávaly, nebo se je snažily změnit tak, aby odpovídaly změněné situaci a více vyhovovaly osadníkům.

Huroni a Dalavárové, jejichž kmenová území byla nejvíce vystavena vpádu bílých squatterů, se začínali bouřit. Schylovalo se k válce. V této napjaté atmosféře se stárnoucí Hokolesqua, mající mimořádný zájem na zachování míru (hranice osídlení se během posledních tří let výrazně posunula a šavanské vesnice byly příliš na ráně případnému útoku bělochů), ujal nelehké role zprostředkovatele.

Navštívil Delaváry, ale nepochodil u nich. Názor jeho hostitelů byl nekompromisní: Proradní běloši zaslouží smrt! Po této diplomatické porážce náčelníkovi nezbývalo nic jiného, než se odebrat k nejbližší pevnosti a pokusit se společně s jejím velitelem vymyslet nějaký způsob, jak zabránit krveprolití.                 

Skalpován na lovu

Spolu s náčelníkem Rudým sokolem a dalším indiánem, jehož jméno se však nezachovalo, vstoupil do pevnosti Fort Randolph. Ta ležela v místech, kde Hokolesqua o tři roky dříve vybojoval svůj legendární boj s virginskými milicionáři, tedy u Point Pleasantu, a původně sloužila jako lazaret pro muže zraněné v bitvě. Po uvítání náčelník podrobně jejímu veliteli kapitánu Matthewu Arbuckleovi ozřejmil důvod své návštěvy. Sotva domluvil, oznámil mu Arbuckle poťouchle, že jeho mírová mise právě skončila. Náčelník a jeho doprovod nechť se považuje za rukojmí, jimiž zůstanou do té doby, dokud horké hlavy mezi indiány vyzívající k válce nevychladnou. Aby zmírnil tuto vyloženou zákeřnost, slíbil kapitán zkoprnělému sachemovi, přísahaje přitom na svoji čest, že pokud bude osobně přítomen v pevnosti, nedovolí, aby se jemu i jeho lidem něco stalo. Po čase přibyl k šavanským zajatcům náčelníkův syn Elinipsico, jenž se obával o život svého otce a vydal se ho hledat.

Následující ráno po Elinipsicově příchodu do Fort Randolphu byli v okolních lesích indiány napadeni na lovu dva vojáci. Jmenovali se Hamilton a Gilmore. Hamiltonovi se podařilo uprchnout, Gilmoreho rudoši však zabili a skalpovali. Zpráva o vraždě vyvolala v pevnosti hotové pozdvižení. Vojáci seběhli ke kánoi přivážející zkrvavené a zohavené Gilmoreho tělo a volalo po odvetě. Vzpomněli si na zajaté rudošské poselstvo a žádali jeho krev – vystopováním a zadržením skutečných zločinců se neobtěžovali. Arbuckleův slib nebrali samozvaní mstitelé na vědomí, ostatně kapitán je od jejich vražedných úmyslů údajně nijak neodrazoval. Čest velitele pevnosti se pokusili zachránit dva mladí důstojníci, kteří zdivočelým soldátům vstoupili do cesty a snažili se jim rozmluvit jejich touhu po pomstě. Bylo to marné úsilí: vojáci na své důstojníky namířili pušky a vyhrožovali jim smrtí, když se do jejich „spravedlivé odplaty“ budou plést.

V jiném – méně častějším – podání události obhájil kapitán Arbuckle svou čest sám: oficíry, odrazujícími své podřízené od pobití šavanských zajatců, nebyli „dva mladí důstojníci“, nýbrž on a jakýsi plukovník Smart.

Masakr v pevnosti

Šavani byli před blížící se smrtí varováni manželkou tlumočníka. Žena slyšela od řeky výkřiky „Zabijte indiány!“ a viděla rozvášněný dav vojáků běžící od řeky s puškami v rukou do pevnosti. Náčelník ženinu výstrahu nebral na lehkou váhu, na její nabídku pomoci však nereagoval. Z těžko pochopitelných důvodů se vzdal možnosti útěku, ačkoli ho k němu ostatní, zvláště Elinipsico, přemlouvali. Náčelník Rudý sokol podlehl panice a pokoušel se nasoukat do komína. Elinipsico se poté, co mu otec promluvil do duše – řka, aby zemřel jako muž, neboť to, že se ocitl na tak neblahém místě, je přáním Velkého ducha, který chce, aby syn a otec skonali společně – uklidnil. V té chvíli však už do srubu, v němž byla rukojmí vězněna, vnikli vojáci. Salvou z pušek skosili Hokolesquu a téměř okamžitě zastřelili i jeho syna. Oba přijali smrt hrdě a mlčky, smířeni s osudem. Potom vrazi vytáhli z komína Rudého sokola a utloukli ho pažbami pušek. Posledního ze Šavanů prý brutálně umučili, snad byl rozsekán na kusy, v každém případě – jak vypověděl jeden z očitých svědků – umíral dlouho a bolestivě.

Až do masakru ve Fort Randolphu byla značná část ohijských indiánů v otázce války s Američany spíše nerozhodná. Zpráva o Hokolesquově smrti jejich pochybnosti rázem vyřešila. Rok 1777 se stal jedním z nejkrvavějších v dějinách dobývání starého Severozápadu, někdy bývá zván „Rokem tří krvavých sedmiček“. Američtí politici a důstojníci Hokolesquovy smrti upřímně želeli. Ne snad proto, že by starého rudocha měli tolik rádi, cenili si však náčelníkovy nesmírné snahy udržet svůj lid v neutralitě. Tehdejší guvernér Virginie Patrick Henry (1736 – 1799) chtěl Hokolesquovy vrahy pohnat před soud, ale pro nedostatek důkazů – nikdo z posádky pevnosti nechtěl svědčit proti svým druhům ve zbrani – bylo vyšetřování ukončeno. Kapitán Arbuckle přežil svá rukojmí o pouhé čtyři roky: v roce 1781 ho ve větrné bouři zabil padající strom.                 

Náčelníkova kletba

Předchozí řádky řekly snad vše podstatné o životě a posledních chvílích náčelníka Hokolesquy. Příběh však ještě není úplný – zbývá nám zmínit se o událostech, které se odehrály po smrti velkého Šavana a které jsou většinou spojovány s jeho jménem. Čtenáře s méně pevnými nervy musíme varovat: naše vyprávění chvílemi zabrousí i do světa duchů a příšer.

Jakmile náčelníkova prostřílená mrtvola vychladla, pohřbili ji určení vojáci poblíž pevnosti, na dohled soutoku Ohia a Big Kanawhy. Zde zůstal Hokolesqua ležet mnoho let, avšak v pokoji neodpočíval. Když bylo v roce 1794 poblíž staré pevnosti založeno město Point Pleasant, přemístili osadníci jeho kosti, aby udělaly místo základům soudní budovy. V roce 1899 mu zde dokonce zřídili první památník. Koncem padesátých let 20.století byla v Point Pleasant postavena nová budova soudu a Šavanovy tělesné ostatky (které v té době čítaly tři zuby a asi patnáct kostí) byly uloženy do hliníkové schránky a znovu pohřbeny v rohu městského parku Tu-Endie-Wei. Na jeho počest městští patrioti vztyčili žulový obelisk s pamětní deskou. Ale ani tyto dodatečné posmrtné pocty nedokázaly odvrátit náčelníkovu strašnou kletbu, kterou seslal na celé bělošské pokolení. Vyřkl ji, když umíral v místnosti plné vojáků – nevíme, kdo z nich ji zaznamenal, nevíme, nakolik byla později pozměněna, nevíme ani, zda byla vůbec vyřčena. Zde je její plné znění:         “Jsem přítel bílých hraničářů. Mnohokrát jsem od vás odvrátil zlo. Nikdy jsem s vámi neválčil, ale naopak jsem chránil vaše wigwamy a půdu. Odmítal jsem se spojit s vašimi bílými nepřáteli. Přišel jsem do pevnosti jako váš bratr a vy mě zabijete. Zabili jste i mého syna. Zato ať prokletí Velkého Ducha spočine na této zemi. Ať vás postihnou přírodní pohromy. Ať jsou zmařeny všechny vaše naděje. Ať je síla vašeho lidu ochromena, neboť je poskvrněna naší krví!“        Jak praví historie, ihned poté, co pronesl tato slova, zemřel. Obyvatelé žijící v trojúhelníkové oblasti tvořené západní částí Západní Virginie, jihozápadní Pennsylvanií  a jihovýchodním Ohiem, mluvili o podivných událostech, povodních a požárech, které se v jejich kraji začaly odehrávat od počátku 20.století, jako o součásti proslulé kletby. Samozřejmě se tomu mnozí smáli a tvrdili, že kletba není nic víc než nadměrná fantazie, ale počet obětí a tajemné shody okolnosti, které se v této oblasti vyskytují již více než 200 let, berou dech.

Zde je výčet některých tragédií, které jsou dávány za vinu Hokolesquově kletbě:

  • 6.prosince 1907 došlo v Monongahu v Západní Virginii k největšímu důlnímu neštěstí v americké historii. Zahynulo 310 horníků.
  • V červnu 1944 přišlo o život 150 lidí, když se zmíněnou trojúhelníkovou oblastí přehnalo ničivé tornádo.
  • 15.prosince 1967 došlo ke zřícení mostu Silver Bridge - 46 lidí našlo smrt ve vodách řeky Ohia. Mnozí si tuto tragédii dali do souvislosti se zlověstnými znameními na obloze, kde se objevily zvláštní světelné úkazy. Byl také poprvé spatřen Motýlí muž.
  • V srpnu 1968, poblíž letiště Kanawha, havarovalo letadlo společnosti Piedmont Airlines. 35 cestujících na palubě nepřežilo.  
  • 14.listopadu 1970 narazilo letadlo DC-10 společnosti Southern Airways do hory nedaleko města Huntingtonu v Západní Virginii. Katastrofa si vyžádala 75 obětí.
  • V březnu 1976, uprostřed noci, otřásla okresním vězením ve městě Point Pleasant exploze. Ve vězení byla žena, která se jmenovala Harriet Sisková. Byla zatčena pro vraždu své nezletilé dcery. 2.března vešel její manžel do věznice s kufrem plným výbušnin, odhodlán zabít sebe, svou ženu a zničit budovu. Oba dva byli zabiti spolu se třemi strážci zákona.
  • V lednu 1978 vykolejil nákladní vlak v Point Pleasant. Vyteklo tisíce galonů toxické látky. Chemikálie zamořily městskou vodárnu, která se musela přestat používat.
  • V dubnu téhož roku se ve městě St.Mary, ležícím severně od Point Pleasant, odehrála tragédie, při níž zahynulo 51 mužů. Při stavbě elektrárny na Willow Islandu se pod nimi zřítilo lešení.

To již opravdu nevypadá na náhodu. A co ten výše zmíněný Motýlí muž? Toto záhadné stvoření popsalo více než 100 svědků. Je prý vysoké 150 až 200 cm a má tělo a nohy člověka. Hlava chybí, ale ve výši ramen se nacházejí dvě obrovské můří oči, mezi nimiž trčí jakási tykadla. Pažemi ovládá blanitá netopýří křídla, na kterých neslyšně klouže vzduchem. Dokáže však na nich také stoupat vzhůru “jako helikoptéra“.

Podle svědectví má tmavou kůži, šedé nebo hnědé barvy a při letu vydává pronikavé zvuky. Slečna Bennettová, která ho spatřila v roce 1966, to charakterizuje jako “ženské ječení“. Zjevuje se vždy, kdy dojde k nějakému neštěstí a má se zato, že je buď poslem smrti, nebo naopak varujícím znamením blížící se katastrofy. Tato nadpřirozená bytost je také někdy označována za převtělení Rudého sokola, který se prý mstí za své umučení.