Samozvaný dobyvatel Gaspar Castaňo de Sosa

Zřejmě prvním bělochem, který se utkal s nebezpečnými válečníky národa Apačů, byl Gaspar CASTAŇO de Sosa. Do historie se zapsal neúspěšným pokusem o kolonizaci poříčí Ria Grande v Novém Mexiku. 

Budoucí conquistador se narodil v Portugalsku nejspíše okolo roku 1550, přesné údaje nejsou k dispozici. Jisté je jen to, že se přeplavil přes Atlantik a připojil se ke španělským okupantům Mexika. Ke konci 80.let 16.století byl po dlouhý čas spojencem šlechtice jménem Luis de Carvajal y de la Cueva, s nímž působil na severovýchodní hranici Nového Španělska. (Novým Španělskem nazývali kolonizátoři současné Mexiko). Ten ho jmenoval za zásluhy starostou města Villa San Luis (pozdější Monterrey).

V severomexické provincii Nuevo León platil don Castaňo za mocného a vlivného muže. V městě Villa de Almadén (dnešní Monclova) vlastnil doly, mnoho statků a otroků.

V lovištích Apačů

27.července roku 1590, rozčarovaný z nevýnosnosti zdejších dolů, vyrazil de Sosa bez vědomí úřadů na soukromou dobyvačnou výpravu na sever, na území dnešního Nového Mexika. Expedice čítala 170 vojáků a osadníků, mnoho volských spřežení vezlo stavební materiál, nářadí a zásoby. Jako průvodce výpravě sloužil mladý Indián jménem Miguel. Je zajímavé, že na rozdíl od většiny jiných expedic, ho nedoprovázeli žádní katoličtí kněží. Castaňo de Sosa měl v úmyslu založit v panenské zemi vzkvétající kolonii. Když procházel prériemi severovýchodu Nového Mexika, zaútočili na něho zdejší Apači, jimž Španělé říkali Vacquerové ("Honáci", předchůdci pozdějších Jicarillů). Dobře vyzbrojení běloši Indiány lehce odrazili, jednoho zabili v boji a dalšího, kterého zajali, pro výstrahu pověsili. De Sosa tak prakticky zahájil více než 300 let trvající válku s tímto nepoddajným národem a byl pravděpodobně prvním Evropanem, který se utkal s Apači.

Bitka v pueblu

Kolonisté se usadili v údolí mohutné řeky, kterou de Sosa pojmenoval „Rio Grande“. Údajně to bylo poblíž puebla, které bylo později známé, pod španělským jménem Santo Domingo. Zde si vybudovali hlavní základnu. Odtud podnikali kořistnické výpravy, s cílem podrobit si původní obyvatele země - pueblanské Indiány.    Jeden z Castaňových důstojníků koncem prosince roku 1590 s hrstkou vojáků důvěřivě vešel do puebla Pecos (tehdy se nazývalo Cicuyé) a požádal tam o přístřeší a stravu. Protože byli Španělé vyčerpaní zimou a hladem, museli se chovat mírumilovně. Pueblané byli přátelští a běloši ztratili obvyklou obezřetnost. Když si druhý den ráno vyšli beze zbraní na procházku, domorodci je znenadání napadli. Vojáci jen taktak zachránili holé životy, meče, kuše a arkebuzy už nestačili vzít, zůstaly v pueblu. Jelikož ztratili většinu zbraní, vrátili se do Santo Dominga. Castaňo de Sosa okamžitě vyrazil k Pecosu, aby výzbroj získal zpátky - železné zbraně byly pro Španěly nenahraditelné. Také on se choval nenásilně. Indiáni však vytáhli žebříky a zasypali ho šípy. Don Castaňo měl s sebou jen 19 vojáků a 17 domorodých sluhů a navíc dvě malá mosazná děla, která sice použil, ale bez valného účinku.   

Amigo, amigo

Je třeba říci, že se muži z puebla zachovali hanebně. Když velitel chodil celých pět hodin sem tam před hradbami a neustále volal, že nechce nic jiného, než aby mu vrátili zbraně, překypovali Indiáni odvahou - házeli na něj kameny a stříleli šípy. Když se však vojevůdce nakonec rozhodl zaútočit na pueblo, složili zbraně a volali "amigo, amigo!" (příteli, příteli!).

A v průběhu příštích dnů zmizeli, jednotlivě a po skupinkách, a přenechali Španělům celé město. Dobyvatelé teprve teď zjistili, že měli co činit patrně s dvěma tisíci lidmi. Objevili rozlehlé plochy kultivované půdy, složité zavodňovací zařízení, obrovské zásoby potravin, šatů a pokrývek. De Sosovi tak padlo do klína velké bohatství a stal se neomezeným vládcem nového území. Nyní měl dost prostředků, aby mohl pokračovat dále na západ. Zima toho roku byla neobyčejně studená a také hledání minerálů a drahých kovů bylo neúspěšné. Část kolonistů se vzbouřila proti de Sosovu krutému velení a byl na něho dokonce spáchán atentát. Neústupný diktátor však vzpouru potlačil a pokračoval v průzkumu rozlehlé země obydlené mnoha, převážně přátelskými, pueblanskými kmeny.

Skončil v řetězech

Conquistadorovo štěstí však netrvalo dlouho. Jeho přítel a mecenáš Carvajal byl zatčen svatou inkvizicí a jako podezřelý židovský odpadlík absolvoval soud v Ciudad de Mexico. Soud nařkl a uznal vinným za provozování zakázaného židovského náboženství i Castaňa. Když inkvizitoři zjistili, že se Carvajalův spoluviník nenachází v Almadénu, dostal královský agent, kapitán Juan Morlete, rozkaz vyhledat Castaňa de Sosu v Novém Mexiku, zatknout ho a dopravit v řetězech do mexické metropole.

Na konci března roku 1591 Morlete dorazil do samozvancova sídelního města s oddílem vojáků. Podařilo se mu de Sosu zaskočit a kolonie byla právně zrušena. Spolu se zatčeným Castaňem odešli zpátky do Mexika i všichni jeho lidé. Neúspěšný "dobyvatel" Nového Mexika byl 5.března 1593 usvědčen z kacířství a ze zločinu, že bez povolení mexického místokrále Luise de Velasca, svévolně kolonizoval území za hranicemi Mexika. Za trest byl poslán na šest let do exilu na Filipíny. Jeho obhájce se odvolal ke královské Radě pro Indie, která nakonec rozsudek zrušila. Castaňovo jméno bylo očištěno. Pro dona Gaspara bohužel pozdě. Byl mezitím zabit během vzpoury otroků na palubě lodi kdesi v Jihočínském moři. Kolonizovat povodí řeky Rio Grande, se podařilo až o sedm let později Juanovi de Oňate.