Vodácká Albánie

Každá vodácká výprava je jedinečná. Tohle konstatování do jisté míry platí i pro akce do hor či za poznáním-pokaždé se přece sejde aspoň trochu jiná parta a i počasí si nikdo nepředplatí. U vody k tomu ještě hraje roli „jak to zrovna teče“. Do programu letošní výpravy na řeky Albánie navíc vstoupila „pilotní“ skupina s přáním přidat „trochu pěší turistiky a nějakou tu památku“. A tak už teď jsu zvědavý, jak to všechno bude probíhat.

Pokusit se zdolat Golem Korab (2753mnm) 

Po přesunu na Balkán nás v Makedonii čeká nejen návštěva malebného kláštera Sv.Jovan Bigorský s vyřezávanou stěnou ikonostasu ve stylu debarských mistrů a nocleh na louce u řeky Radiky. Zcela nový bude hned následující den, kdy vyrazíme na výlet do pohraničních hor pohoří Korab. Cíl rozhodně není malý—pokusit se zdolat nejvyšší vrchol jak Makedonie, tak Albánie. Naštěstí jde jen o jeden kopec  a  to Golem Korab (2753mnm), který leží přímo na hraniciJ. Naše šance uspět závisí kromě počasí a množství zbytků sněhu na hřebeni i na tom, jak daleko se nám podaří přiblížit se autobusem po vedlejší cestě údolím řeky Radiky k místu, odkud se běžně výstup zahajuje. Každopádně to bude hodně poctivá tura a i případné dosažení „jen“ vysokohorských luk, bude určitě stát za to. Vždyť celá tato oblast je součástí národního parku Mavrovo.

Čtvrtý den, pokud nás pustí vodní stav, hurá na řeku Radika

V předchozích letech v programu oficiálně  nikdy nebyla, ale zatím, díky příznivému stavu vody, jsme si ji vždy spluly. I „nejlehčí“, spodní úsek nad ústím do Debarské přehrady není úplně začátečnická záležitost. Radika  je ve spodním úseku parádní „dvoječka“ s několika nástrahami. Peláší si pěkně s kopce a najednou pár balvanů v korytě z vyhlídkové jízdy udělá sportovní záležitost. O něco níže se řeka větví do dvou ramen a to vodnatější je přehrazeno spadlým stromem. A když si člověk ke konci, když křižuje zatopenou pískovnu myslí, že už má divočinu za sebou, za zatáčkou řeku z levé strany sevře navigace a zdivočelá voda se valí řečištěm dolů jako po schodech. A pak závan „vajíčkového“ smradu z nedalekých lázní  a vzdutí přehrady  oznamují, že plout dál  opravdu nemá smysl.
Albansko splavovanie

Konečně vyrážíme k samotné Albánii

Na bivak u „žabí tůně“ není třeba chvátat a tak si možná odpoledne zpestříme zastávkou ve městě Ohrid. Není náhoda, že město posazené na břehu Ohridského jezera je pod ochranou Unesca. Toto místo bylo pod názvem Lychnidos obývané už dávnými Ilyry před 2400 lety. O 500 let později tudy protáhli Římané cestu Via Egnatia směřující  do Konstantinopole. Po nich zde Byzantinci vybudovali první křesťanské kostely a z další bohaté historie musím aspoň ještě vzpomenout, že právě sem směřovali kroky z Velké Moravy vyhnaných žáků Cyrila a Metoděje—Klimenta a Nauma. Středověké domy, staré kostely, Samuelova pevnost na kopci, zvlněná hladina jezera—prostě když to vyjde, tak parádní podvečer.
Albansko splavovanie

Naše první albánská řeka se jmenuje Skumbin

Právě jejím údolím vedla zmíněná římská cesta a dodnes řeka při své pouti k Jaderskému moři tvoří pomyslnou hranici mezi albánskými dialekty Ghegů a Tosků. Jde o krásnou řeku na „rozjetí“. V poměrně širokém údolí se řeka zpočátku sem-tam otře o skálu, později místy vynáší do podemletých břehů a nad prvním větším městem začínají i betonové navigace. Těžší mi přišla kupodivu za menší vody a to z toho důvodu, že v několika zúžených průjezdech nebylo prostě místo pro špatnou stopu a  kořeny pobřežního porostu se „natahují“ do proudnice a snaží se ulovit svoji kořist—asi maskovaní TrifidiJ.
Albansko splavovanie

Ohridské jezero 

Po výměně peněz a prvním albánském nákupu se vracíme po silnici k Ohridskému jezeru a tentokrát po jeho albánském břehu pokračujeme k jihu. Ohridskému jezeru Albánci říkají Pogradecké a je považováno za Evropský unikát. Jde o jedno z nejstarších jezer světa, které vzniklo před 4 miliony let zaplavením tektonického zlomu. Na endemické pstruhy z jezera, které nabízí hospůdky u cesty, si musíme nechat zajít chuť—čeká nás ještě dlouhá jízda. Ale než se sešeří, budeme v kempu. A v místní hospůdce nám tentokrát už pstruzi neuplavou.
O Žranici a dalších řekách bych se tu mohl rozepisovat „do nekonečna“. Ale stránka končí a některé věci se stejně nedají zprostředkovat. Je lepší je zkusit osobně.