Bicyklovačka po Mexico city

Jan Vlasák - 21.10.2007

Má už 25 milionů obyvatel a rozlohu jako Lichtenštejnsko - 2600 km štvorcových. Ale když jste uvnitř, nepřijde vám to. Prostě velké město - jako třeba Brno nebo Paříž. Jen to déle trvá, než se dobabráte na venkov.

Nám se to dnes večer určitě nepodaří. Přilítli jsme v pět večer. Slunce zrovna zapadá... Tady v tropech je celý rok 12 hodin světlo, 12 hodin tma. Máme plné hlavy vyprávěnek zkušených kamarádů o nepostradatelných zavazadlech beznadějně ztracených během letu. Stává se to zcela běžně a následná dobrodružství, bývají nezapomenutelná. Napětí, jestli se naší batožině podařilo přiletět zároveň s námi, vrcholí. Sláva! Tašky s bicykly jsou tu! Pocit štěstí úplně zastínil obavy z celní prohlídky. Při průniku celnicí tě přinutí stisknout tlačítko. Rozsvítila se zelená. Bezva. Můžu pokračovat. Kamarádi též. Kdyby mi blikla červená…ojojoj…na mně by se celníci vyřádili. Do Mexika se totiž nesmí dovážet jídlo.

V Mexiku dochází denně v průměru ke třem vraždám…

Kompmexico_cityas kupodivu ukazuje stále stejným směrem. Magnetický smog zde tedy není tak zlý, jako třeba na Islandu. Bez váhání nasazujeme východní kurz – ven z města.

„V Mexiku dochází denně v průměru ke třem vraždám. V ulicích žije 13 000 dětí bez přístřeší. Dvě třetiny z nich mají již záznam v trestním rejstříku. V r.96 stoupl podíl trestných činů, jejíchž obětí se stali cizinci, o 40%. Bylo uneseno 2000 cizinců – dvojnásobek proti předchozímu roku.“… Ještěže jsme si toho průvodce po nebezpečných místech světa přečetli až po návratu domů.

Po ulicích se hustě hemží lidi, psi, bizarní směs starých amerických křižníků silnic, opravovaných tvůrčím způsobem, takže zepředu je to Dodge, zboku Cadilac a zezadu Chevrolet…Všelijak přerobených, blikajících jako kolotoč na pouti. Klaksony vytrubují poslední hity, cingrlátka cinkají. Randál, smrad z těch aut se dá krájet. Předpisy se berou jako informace, nikoliv jako dogma. Šoféři jsou svéprávní a užívají vlastního mozku. Sami se rozhodnou, jestli je efektivnější čekat, nebo jet na červenou. Jedna rada znalce poměrů pro ilustraci: „blikání levým blinkrem automobilu před vámi může znamenat buď že vpředu je volno a můžete předjíždět, nebo že on odbočuje vlevo. Všude a pořád jezdí mikrobusy – cosi mezi taxíkem a autobusem.

Jejich specialita je prudce zastavit těsně poté, co vás předjedou. Každopádně se tady cítím bezpečněji, než u nás na divokém východě. Kdo by mně chtěl oponovat, ať se podívá na statistiku nehod, při kterých jsou postižené děti. Jsme na prvním místě v Evropě. Místní šoféři nejsou nervově labilní, jezdí zkušeně a velkoryse. Dovedou odhadnout co udělá ten druhý a totéž očekávají od vás. Na bezprizorních psech – uklízečích bio-odpadu - můžeš vidět evoluci v praxi. Už mají instinkt, že auto je nebezpečný predátor a dobře se rozhlídnou, než vstoupí do vozovky. 

Ciudad de México

Jedeme ulicemi přízemních domků. Zdeněk zastavuje u kiosku a dává si tortilu (tenkou placku z kukuřičné mouky – typickou mexickou poživatinu) s mletým masem. Já a Pavel si tuhle pochoutku odpustíme. V každé příručce se dočtete, že jíst u pouličních stánků je hazard se zdravím, ne-li přímo se životem. Největší bestie tropů – améby, vyvolávající úplavici, bilharzie a podobná zvířátečka se nedají ve vodě uvařit, neexistuje proti nim očkování, nelze získat imunitu. „Jídlo je v pohodě. Baštím s domorodcema v Indii i na Sumatře. Nebezpečí hrozí z vody. Budeme ji kupovat, nebo desinfikovat. Chemii na to mám.“ říká Zdeněk.

Tak jo, fajn, ale co s načatou nocí? Jak mi se dočkáme rána v tom bahně velkoměsta? Dostali jsme se do klidné tmavé čtvrti a rozložili se na plácku mezi rypadlem a obytnou buňkou. Za potůčkem, spíš stokou v hlubokém rigolu, se prostírala pláň – potenciální fotbal plac – momentálně rejdiště toulavých psů. Na druhé straně - od východu jsme chráněni plotem a polní cestou – po ránu trasou běžců – jogingářů.

Hukot aut se ztrácí v psím štěkotu. Ti jsou v této době nejaktivnější. Oáza uprostřed velkoměsta. Z buňky se vybatolili tři rozespalí pobudové. Chovali se přátelsky. Krátce jsme pokonverzovali (španělsky zná jen Pavel) a pak s omluvami – únava po dlouhé cestě a tak – zalezli do stanů. Nejotužilejší homeless se uložil na divan před budku, že nás bude hlídat. Dělal to dobře. Ráno jsme se probudili živí a se vším majetkem.

mexico_city3Rozednívá se po šesté. U nás je jedna po obědě. Není divu, že jsem svěží jako nikdy touhle dobou. Ještě dlouho jsme jeli mezi domy, pak mezi domky jako z americké kovbojky. Ale žádné město není nekonečné. Začaly se objevovat mezery, pak už bylo více mezer, než chalup. Byli jsme na venkově. Autosmrad a prach bude hustý ještě pár desítek kilometrů. Měsíc nato, cestou zpět domů do Evropy, jsme si Ciudad de México prohlídli, líp. Radši jsme sem přijeli dva dny před odletem, abychom eroplán nezmeškali. Z těch nocí, které nás tu čekají a neminou, nemáme dobrý pocit. Jsme 2200m nad mořem, takže po setmění tu bývá docela chládek, ale to by nebyl až takový problém. Tady v centru nocovat nebudeme. To bychom si koledovali o průšvih. Půjdeme spát k té dálnici, co vede od aeroportu ven z města.

Všechno bylo naštěstí jinak. Na ulici nás oslovil mladý Holanďan. Odkud jsme, kudy jezdíme…Jochenovi se v Mexiku moc líbí a chce tu žít. „Že je Mexiko ohromně krásné!“ „No to je hotový!“ Má zde byt a hledá si práci. Ten postarší pár, co jde s ním, jsou rodiče. Na návštěvě. A můžeme spát na střeše činžáku, kde bydlí. No to je fantastické štěstí! Bydlí jen kilometr odtud. Kola vyvláčet nahoru. Barák má na štěstí pouhé čtyři etáže. Je utopen mezi okolními vyššími domy, takže tu nefouká. Vůbec nevidíme do ulice. Nad hlavou nám létají startující a přistávající letadla. Neruší. Naopak, uklidňují. Ve 21:35 zrovna jedno startuje. To by mohlo být to naše. Věřím, že pozítří v něm budeme sedět.

Tenochtitlan

Ráno nás Jochen zve na kafe. Předvádím časopis Cykloturistiku s reportáží o cestě na Island. Je třeba se dělat interesantními. Rádi bychom tu spali ještě dnes. Jochenovo děvče Maria též není žádné béčko, nýbrž básnířka. Svou sbírku vydala nákladem 1000 výtisků a jeden nám věnovala.

„Psát tak anglicky, to by byl byznys.“ Říkám: „angličtinou mluví ve světě hrozně moc lidí.“ (A španělsky jen o trochu míň.)

Pepek jede na náš konzulát, domluvit si, úschovu kola a tak, takže se loučíme. Fajn. Sejdeme se večer u Jochena. Velkých měst je po světě hromada, ale Mexiko je jenom jedno. Rádi si je prohlédneme, i když zvěsti, o něm kolující, jsou odpuzující: „Kromě té zločinnosti je zde 30000 fabrik - 40% průmyslu země! Strašný! Spolu se 3,5 miliony aut vypustí denně do ovzduší 12 000 tun jedů a nečistot. Leží na vysušeném jezeru, takže podloží nic moc. (Uprostřed jezera, na ostrově, stálo hlavní město Aztéků Tenochtitlan.

Detailně to rozvádím ve své knížce „Pestrý život cyklotrempa“.) Ve 20. století se propadlo o 8 metrů. (Podle jiných pramenů klesá rok co rok o pár centimetrů.) Jeden se diví, že stojí stále v podstatě svisle. V největší katedrále na náměstí Zocalo (všechny hlavní náměstí v mexických městech se jmenují Zocalo. Je to odvozeno od soklu – podstavce sochy.) visí v jedné ze věží olovnice, pod kterou je mramorová deska s křížem, aby bylo vidět, jak se stavba vychyluje sem a tam. Poslední obrovské zemětřesení bylo v r. 1985.

mexico_city1V rohu tohoto náměstí vykopali zbytky aztéckých staveb. Blízko nich je plastická mapa hlavního města Aztéků Tenochtitlanu a za ní tančí v rytmu velkého bubnu Indios. Ten buben má parádní zvuk a bubeník je mistr. Ač ryzí komerce, šou pro turisty, je to zážitek. Indiáni, nepochybně opravdičtí, mají kolem kotníků chřestící náramky z nějakých skořápek. Jsou spíš při těle, než hubení, ale postav souměrných, neboť podkožní tuk mají rovnoměrně rozvrstven (na rozdíl od českomoravských pivařů). A pochybuju, že je zajímá ňáký body-bilding. (I když...doba je moderní. Možná že jo.)

A ten šaman, co tě za 10 pesos nakouří čarovným léčivým dýmem…Každý gringo touží mít fotku, jak ho nakuřuje opravdický šaman. Celý den u něj stála fronta. Kousek od něj vegetují malební pouliční umělci, tvořící a snažící se prodat svoje surrealistická díla – obrazy, šperky… Připadám si trochu jako na Karlově mostě v Praze.

A ta stará čtvrť neširokých ulic ucpaných stánky a lidmi. A tím hustým chumlem se ještě snaží prodrat auta. Na křižovatkách tam bez zájmu svítí semafor – červená…zelená - nešlo ho respektovat i kdybych se snažil sebevíc. V Ciudad de Mexiko je těch lidí fakt moc. A to se sem přistěhuje ještě dalších 700 000 ročně.

Další problém tohoto města spočívá ve splaškách. Mexiko leží v kotli mezi vyhaslými sopkami. Splašky se musí čerpat pryč přes ty hory

Sedíme na kamenné lavičce (tady není nebezpečí, že by studila), když se k nám přiloudal strejc s loutkami mexikána, hrajícího na kytaru. Dost zaužívaný suvenýr. Zdeněk si tu figuru víceméně chce koupit, ale později a ne za za 150 pesos, které za ni strejc chce. Nabízí 20. Víc ani ň. Strejce z té velkorysosti div netrefil šlak.. My nikam nespěcháme a děda se od nás nehne. Slevuje po dvaceti. Zdeněk zvyšuje nabídku po jednom pesu. Strejc už je nepříjemný. Dohodli se na 25. Pak jsme je viděli v jednom hodně drahém merkádu za 22. Tož takhle se smlouvá v Mexiku.


Komentáre Disqus