Vstali jsme do zatazeneho dne. A tentokrat jsme snidani neodbyli, protoze nas cekal velmi narocny vystup z nitra Colca kanonu... Tech 1.400 vyskovych metru, co jsme predevcirem sesli, museli jsme opet v plne polni a co nejrychleji zase nastoupat.
31.3.
20:45h odjezd z Brna. I pres dlouhe pripravy byl odjezd doslova hekticky. Nutno vyzdvihnout Vitka (Prenge), ktery se stal zachrancem nasi expedice :-). Po sproste zrade Student Agency se nabidl s odvozem a sveho slibu dostal! Od te doby ho nazyvame sv. Vit Peruansky :-). Cesta bezproblemova az do Mnichova na letiste.
1.4.
Ve 3:00h prijezd na mnichovske letiste. Rekognoskace terenu a asi po pulhodinovem tapani nalezeni odletoveho terminalu. Odlet smer Madrid dle harmonogramu. Bohuzel na tomto letu nas spolecnost Iberia tryznila hlady a zizni. Prestup v Madridu bezproblemu, pote nasledoval 12ti hodinovy let uz opravdu poradnym letadlem. Spolecnost nam delali prevazne Peruanci s rodinami s cele Evropy. Do Peru se z Evropy leta pouze z Madridu. Hladke pristani s jiz mene hladkym vyzvednutim zavazadel. Jindy par minutova banalita se nyni zmenila v 1 a pul hodinovy horor. V Peru se ztrata zavazadel rovna ceske ztrate hnedeho plastoveho podsalku. No problemo, manana :-). Pote jsme se konecne ocitli v Yardove naruci. Pak uz jsme se jen vydali na velke adrenalinove dobrodruzstvi taxikem po limskych ulicich. K nicemu v Evrope se to neda prirovnat, taxik bez tlumicu, svetel, rozbite celni sklo a zcela nekompromisni ridic. Zde totiz nevitezi znalost dopravnich predpisu a rozum, ale sila, agresivita a neustale troubeni klaksonu. Ridicak se zde bez vyjimky pouze kupuje. Pak uz jsme se ubytovali v hostelu Stop and Drop Lima, jehoz majitel ma slabost pro vysoke, blondate manekynky z Prahy. Poprve se konfrotovali se zivotem v nocni Lime (11 milionu obyvatel). A prvni noc v 25 ªC a v cca 80% vlhkosti.
2.4.
Po vyborne snidani na strese hostelu jsme se vydali na prochazku na pobrezi Pacifiku s nejhezcimi mistnimi parky. Taktez nezbytny nakup zbytecnosti. Posleze presun taxikem k prezidentskemu palaci. Prohlidka palace a okoli. Stali jsme se ucastniky pokusu o politicky puc, viz. foto :-). Dobiti baterii probehlo v restauraci u Milose. Tady si Dan spravil naladu z jazykove frustrace. Milos je totiz pristehovalec z Monte Negro. Obed byl velky, vyborny az temer vysilujici. Z restaurace presun taxikem na autobusove nadrazi a odtud asi 4 hodinovy presun busem do mesta Pisco. Cesta vedla po zname slinici PanAmericana prevazne kolem chudinskych slamu. Behem teto cesty probehlo nekolik zcela nepochopitelnych a nevysvetlitelnych kontrol (jizdenky 4x, pasy 2x). Vezli jsme si dokonce i vlastniho pumpare. V Piscu jsme prestoupili na taxik a ten nas odvezl do Paracasu, kde jsme se ubytovali v mistnim hotylku. Obhlidli jsme vecerni pacificke pobrezi a pak okamzite upadli do spankoveho komatu. Casovy posun a zmena klimatu si vybrala svou dan.
3.4.
Po snidani jsme se nalodili na motorovy clun v pristavu mesta Paracas a vydali se k ostrovu Islas Ballestas. Jako prvni zajimavost na ceste k ostrovu jsme meli moznost videt zahadny trojzubec, ktery pry nepatri k liniim legendarni planiny de Nazca (zahadne obrazce). Rika se mu take Candelabro (svicen), strom zivota nebo kaktus. Je znam od roku 1863, historici se dodnes prou o jeho vyznamu, jiste je jen to, ze nevznikl v dobe pred nasim letopoctem. Jakoy ho do hloubky jednoho metru vyhloubila cisi lopata, je 180m vysoky a 75m siroky. Tento jsme minuli za mohutneho cvakani fotoaparatu. V blizkosti ostrovu kolem nas krouzil nespocet druhu ptaku (kormorani, pelikani, supi, papusalci) a primo na ostruvcich se vyhrivali profesionalne pozujici tuleni, lachtani a lvouni, a se smesnym vyrazem ve tvari si nas merili tucnaci Humbolt. Meli jsme to stesti a videli celou tuleni kolonii i s mladaty, jelikoz v techto mesicich maji reprodukcni obdobi. Tato citala nekolik set az tisic jedincu.
Tyto ostrovy se staly v 18. stol. vyznamnym tahounem peruanske ekonomiky, protoze se na nich tezil ptaci trus (guano), prirodni hnojivo zadane v zapadni Evrope.
Po vypraskani asi milionu fotek jsme se vratili zpet do pristavu v Paracasu. Odtud se dobrali privatni dopravou cca 2 hodiny jizdy do poustni oazy Huacachina pobliz mesta Ica, kde na nas cekala adrenalinova zabava v podobe poustnich bugin. Byly to sestimistne stroje, ktere nas vyvezly do obrovskych pisecnych dun a kde se nam jejich ridic pokusil navodit morskou nemoc. Byl v tom velmi sbehly a cinnost se mu skutecne darila. Na dovrseni zazitku jsme na nejvyssi dune zastavili a sjeli si nekolikrat na prkne jako snowboardaci. I Dan se vyprsil :-) - asi mu koupime prkno :-). Tim tento adrenalin zkoncil a my se vratili zpet do oazy Huacachina, dali jsme si rozluckovy drink Pisco a taxikem vyrazili zpet do mesta Ica. Vystoupili jsme u mistniho autobusoveho nadrazi, odkud nam jel cca za 4 hodiny luzkovy autobus Cruz del Sur = Jizni kriz. Skocili jsme si na jidlo do mistniho KFC a narvali se jak polsky zajezd, nutno podotknout, ze mistni kuchyne je vyborna a porce neumerne telesne schrance domorodcu. Bohuzel se zacaly projevovat Danovy problemy traviciho traktu, ktere nas oba jeste nejakou dobu trapily.
Ve 20:45h jsme vyrazili z autobusoveho nadrazi smer Arequipa, cca 900km, prevyseni 2000m, 12 hodin jizdy po nepopsatelnych mistnich komunikacich. Nas pruvodce zvolil tuto asi nejlepsi mistni autobusovou spolecnost z duvodu castych prepadu autobusu.
4.4.
V 7:30h prijezd do bileho mesta Arequipa 2.300 m.n.m. Zde jsme se ubytovali v Yardove hostelu, ktery bude v budoucnu slouzit jako zakladni tabor pro nase vypravy. Taktez jsme se zde seznamili s necekanymi spolubydlicimi z Prahy - Marketa a Honza, Veronika a Kamil. Na dva dny se stali nasimi souputniky. Perlicka z kuloaru - Marketa s Honzou nechali doma dvouleteho Mateje u prarodicu. Kdyz se chce, vsechno jde.
Tato velka zmena nadmorske vysky mela za nasledek velke aklimatizacni problemy. Proto se nedele stala pohodovym dnem ve stylu prohlidky mesta s nejvetsi jihoamerickou katedralou a nejvetsi peruanskou trznici. Vecer doslo i na grilovani. Zde jsme se se souputniky dobre seznamili, padlo i nekolik proticajzlovskych vtipu, ktere vzali s usmevem a kontrovali prazskou prezdivkou pro Brno "Salingrad". Jejich predstava o urazlivosti tohoto nazvu vzala za sve pote, co jsme si oba uz jinak nerekli.
Toto seznamovaci grilovani zkoncilo az v brzkych rannich hodinach .
5.4.
Po vydatne snidani odjezd do stejnojmenneho kanonu reky Chili. Zde mel probehnout a take probehl rafting. Po kratkem proskoleni, navleceni se do patricnych oblecku a nafasovani guida Daniela jsme zasedli do raftu, a jako naprosti panici se vydali vstric neznamemu. Diky nizkemu stavu vody byla trasa technicky velmi narocna, mnoho balvanu a velmi tezko sjizdnych pasazi. Jako dalsi problem se projevil dorozumivaci jazyk na palube. Posadka byla mezinarodni (Cesi, Spanel, Izraelec). Mluvilo se anglicky, tudiz Dan byl prvni tretinu jizdy mimo misu :-). Ale po Petinem prekladu vsech dulezitych pokynu guida se stal Dan temer leadrem posadky :-D. Byl to puldenni velmi narocny rafting, ktery jsme zakoncili skokem ze skaly. Chili mela cca 5 ªC.
Po navratu byl vydatny obed z peruanske kuchyne a vzhledem k narocnosti dopoledniho programu pak uz jen volna zabava. My Salingradaci jsme stahovali fotky a psali denik, a Cajzlove nakupovali potrebne zasoby a chystali se k odjezdu smer Lima. V 17h jsme se s nimi rozloucili. Zbytek dne uz byl jen odpocinkovy.
6.4.
Neustale se opakujici aklimatizacni problemy, ktere byly a jsou reseny za pomoci mistnich bylin ve forme cajicku, zpusobily, ze tento den byl opet velmi volny. Prochazky po meste a nakupovani zasob na prvni velky trek do kanonu Colca (nejhlubsi kanon na svete). Nocni prochazka centrem byla nechtene spojena s mistnimi nabozenskymi svatky, jednou demonstraci a vojenskymi a policejnimi prehlidkami.
7.4.
Po snidani brzky odjezd na prohlidku Jurskeho parku a pouste zvane Toro Muerto. Byl to cca 250km presun prevazne pousti s prevysenim + - 2.500m. Projeli jsme tremi kanony a az v utrobach toho tretiho jsme dorazili k tzv. Jurskemu parku. Na tomto miste byly nalezeny pozustatky a zkamenele stopy jiz vymrelych dinosauru. Tato vystava zde byla zrizena pred dvema lety a jako pomucka byly pouzity i malby J. Buriana.
Po prohlidce jsme se presunuli cca 20km do jiz zmineneho mista v pousti s nazvem Toro Muerto. Jsou zde kameny na plose cca 2km2, ktere sem priletly po vybuchu sopky vzdalene 150km. Tyto kameny pred cca 1.500 lety slouzily jako malirske platno pastevcum lam tehdejsi kultury Wari. Kresby vyjadruji vsechny druhy zvirat, symboly slunce, ale take postavicky mimozemstanu a letajicich taliru - tyto motivy inspirovaly E. von Danikena k domence, ze v teto oblasti pristavali (pristavaji) UFO. K tomu nutno dodat, ze tito zminovani maliri vytesavali do kamene pouze to, co videli na vlastni oci.
Vzhledem k pozdnimu odpoledni byl nejvyssi cas odjezdu zpet do mesta Arequipa. Po ceste jsme potkali i mistniho Yetiho, zebraka zijiciho hluboko v pousti. Doslo i k nocni jizde autem (VW brouk), coz se stalo nasim dosavadnim nejvetsim adrenalinovym zazitkem, Dan ma zas o neco vice sedivych vlasu :-). Neni vetsiho prasete jak peruanskeho ridice ridiciho v noci.
8.4.
V dopolednich hodinach jsme se vypravili do mesta kvuli vymene penez, ktere jsme necekane utratili za nakup nezbytnych darku na trznici v jedne z casti mesta Arequipa. Pak nasledoval dalsi vyborny peruansky obed, dopisovani deniku a pripravy na zitrejsi nekolikadenni narocny trek v kanonu Colca.
9.4.
Brzo rano po snidani jsme usedli do naseho expedicniho brouka a vydali se na 250km dlouhou streku smer Colca kanon. Hned od domu (2.350 m.n.m.) jsme zacali stoupat a po cca 100km jsme byli uz ve vysce bohate pres 4.000 m.n.m. Mimo nekolika fotografickych prestavek, kde nam pozovaly jednak ochocene lamy, tak i divoke tzv. Vikuni, byla jedna delsi prestavka, pri ktere jsme se v potu tvare vyskrabali na Lysou horu v Peru, cca 5.003 m.n.m. Tady jsme se nezdrzeli dlouho, jen jsme zapozovali pro par fotek, protoze pro cloveka nezvykleho je zde velice ridky vzduch, tezko se dycha, hodne se mota hlava a dela se zle od zaludku. Pak uz jsme pokracovali smer horske mestecko Chivay (3.800 m.n.m.) a zde jsme se u zname naseho pruvodce naobedvali. Nacerpali jsme trochu sil a vydali se do koncoveho bodu tohoto dne, mestecka Cabanaconde (3.250 m.n.m.). Toto mestecko je posledni dojezdove misto, odkud se musi do kanonu Colca uz jen pesky. Cabanaconde je horske mestecko s velice strohou a mistnim pomerum odpovidajici architekturou. Je autentickym prikladem toho, jak Peru vypadalo drive. Hlinene domy, lide v krojich, na ulicich oslici, mezci, muly, kravy, ovce, psi a nad mestem kondori. Pri prochazce a nasledne veceri v nepopsatelne restauraci jsme nasali mistni atmosferu. Bylo zde jen malo turistu a to prevazne z Evropy. Po veceri jsme zcela vysileni ulehli cca ke 12ti hodinovemu spanku. Nutno podotknout, ze jsme vyjizdeli v 35 ªC vedru a za jasne oblohy a ulehali jsme pri cca 7 ªC a neustalemu desti.
10.4.
Snidane probehla opet v mistni restauraci. A hned pote jsme se vydali na vyhlidku Mirador San Miguel. Odtud byla nejkrasnejsi cast kanonu jako na dlani. Ale hlavnim duvodem bylo pozorovani kondoru. V rannich hodinach vyletaji z hnizd a za pomoci stoupavych teplych proudu, ktere jim umoznuji nabrat vysku a odletet do nejvyssich casti And. Toto misto bylo k tomu idealni, Dan si ho primo na Yardovi vyzadal :-). Meli jsme opravdu stesti, protoze asi po 20ti minutach se hluboko v kanonu objevila prvni samice. Krasnym klouzavym letem nabirala vysku, a kdyz byla asi v pulce vysky kanonu, objevili se dalsi samice a dokonce i samci. V jednu chvili pod nami brazdilo oblohu asi pet techto andskych obru. Kdyz Peta vyfotila asi 50m pod nami nadhernou samicku s cca trimetrovym rozpetim kridel, mysleli jsme si, ze je to vrchol toho, co jsme si mysleli, ze muzeme spatrit. A v tu chvili bylo slyset Yardu zarvat: ¨Ty kravo, tamhle vpravo nabira vysku samec jako prase!¨ Peta ovesena fotoaparaty asi 30m nad nami toto neslysela. Samce si vsimla az ve chvili, kdy se prehoupl pres previs kousek vedle ni a vzdusnym virem ji doslova nacechral ofinu :-). Oba byli ze vzajemne blizkosti tak prekvapeni, ze Peta malem zahucela dolu do kanonu, ve snaze zachytit prekvapenou tvar kondora a samozrejme co nejlepsi zaber. Tento samec mel dle Yardy asi 3,5m rozpeti. Myslime, ze pro nas pro vsechny to byl neopakovatelny zazitek, ktery se vryl hluboko do pameti. Timto nas dopoledni lov beze zbrani zkoncil. Plni dojmu jsme se vratili do mestecka a nachystali se na sestup do nitra kanonu.V plne polni jsme se vydali na cca ctyrhodinovy sestup citajici asi 1.400 vyskovych metru. Byla to pomerne tezka drina, kterou nema smysl slozite popisovat. V posledni pulhodine sestupu nas chytil silny dest, takze jsme do osady Oasis, ktera lezi na dne kanonu cca 1.900 m.n.m., dorazili durch mokri. Nutno podotknout, ze sestup opet zacal v neskutecnem paraku a koncil opet ve strasne zime. Tady jsme si nacpali pupky a doufali, ze na nas zbyde jedna z chatrci na prespani. Stavet stan v hustem desti je totiz na h....! Zbyla na nas pouze chatrc, do ktere nekolika dirami ve strese neustale teklo, takze jsme byli nuceni rozbit stan primo v chatrci :-), coz je na nase pomery docela nevidany jev. Zcela zbiti, jsme ulehli asi ve 21h ke spanku.
11.4.
Probudili jsme se do jasneho horkeho dne. K snidani jsme se nacpali cinskou polevkou a plni odhodlani jsme zacali susit vse mokre a taktez zrelaxovat zbita tela v bazenku s vodopadem. Po dobiti baterii jsme se zacali pripravovat na celodenni trek napric kanonem. Od puvodniho planu jit nalehko jen s malou lahvi vody jsme po Danove nalehani presli k planu B. Ten obnasel velky 60l batoh, kam jsme umistili Camelbak, dva fotoaparaty a Petin mobil. Vzhledem k vysoke teplote jsme vsichni vyrazili obleceni jako na plaz, turisty jsme pripominali jen robustnimi pohorkami. Po mnoha fotografickych pauzach, cca 500 vyskovych metrech a dvou hodinach chuze jsme prochazeli typickou horskou vesnickou s nazvem Malata. Opet cvakaly spouste fotoaparatu a kamer a doslo i na ochutnavku plodu z mistnich kaktusu. Potreba rict, ze byly vynikajici. Po dalsi pulhodine jsme prochazeli dalsi sousedni vesnici s nazvem Cosnirhua. Vysuseni a hladovi jsme snedli tycinku a odlehcili Danovi z ¨narvaneho¨ batohu o par deci vody. Odtud smerovala nase cesta zpet do hloubky kanonu do osady san Juan de Chuccho, zde nas cekal vyborny obed z tradicni peruanske kuchyne o trech chodech (cca v prepoctu 55Kc), na Snezce o 1.000m nize by takovy obed stal 5x tolik. Cesta k prostrenemu stolu trvala asi hodinu a v jejim prubehu se stala dle Yardy nevidana udalost. Z mensiho kanonu, usticiho do kanonu Colca, kterym jsme schazeli dolu, se kousicek pod nami vynorila nadherna samice kondora. V techto mistech a v tuto dobu zcela nevidany jev okoreneny tou neuveritelnou blizkosti. Vzhledem k necekanosti okamziku vsak nebyl fotograficky zdokumentovan. Behem pozdniho obeda se zase zacaly nad kanonem stahovat mraky a klesat teplota. Ve chvili vyprazdneni posledniho talire uz huste mrholilo a teplota klesla o dobrych 8-10ªC. Nase nalada, vzhledem k lehkemu odeni, klesla na bod mrazu. Cekal nas jeste 2 a pul hodinovy pochod zpet do taboriste. Dan se jal v zachvatu deprese tesne pred zhroucenim prohledavat batoh v nadeji, ze v nem najde gore-texove bundy, nebo cokoliv na obleceni. A mel stesti. V batohu nasel obal na stan s navodem na jeho stavbu a sacek na tycky jeho konstrukce. S hysterickym usmevem na lici do nej pak zabalil Petin mobil, aby nenavlhl :-D. Na majitelce podniku jsme vyzebrali pro Petu aspon mikinu. Snaha vyzebrat igelity na odpad jako plastenky vysla vnivec, den predtim nas za stejnych okolnosti predbehla jina vyprava. Nebylo nam vubec do smichu, ale to jsme jeste netusili, co nas v nasledujicich hodinach jeste ceka.
Na Yarduv navrh vydat se zkratkou jsme okamzite kyvli. Jeste nekolikrat se pro jistotu zeptal, ale my jsme byli zcela neoblomni. Zbyvalo nam asi hodinu a pul svetla, proto jsme nasadili velmi vysoke tempo. Ale uz asi po 20ti minutach jsme sesli z cesty. Nastesti (nanestesti) nas jeden domorodec nasmeroval spravne. Jednalo se vsak o velice drsnou zkratku, o cemz svedcilo prekonavani prvniho mensiho kanonu. Do cesty se nam postavil divoky horsky potok. Po jeho slozitem prekonani jsme si mysleli, ze mame vyhrano. Ale nemeli. Cesta se stale zuzovala a ztracela se v horske dzungli. Misty jsme postupovali vodnimi kanaly z predinckeho obdobi, pouzivanymi k zavlazovani. Nebyla to vesela situace, ale porad jsme hyrili vtipem. V jednu chvili nas Yarda pozadal o toaletak se slovy: "Asi se z toho poseru!" A tak se i stalo :-). Ale i nadale zustal profesionalnim pruvodcem, jakym byl po celou dobu. Cesta se ztracela, lesa ubyvalo, sraz byl cim dal strmejsi a smrakalo se rychleji a rychleji. Asi v 18:15h, kdy uz byla temer uplna tma a nachazeli jsme se cca 200m na srazu nad rozbourenou rekou Colca, se uzoucke cesticce postavil do cesty skalni previs. To uz dosel humor uplne vsem. Byli jsme zmokli, unaveni a bylo nam jasne, ze tudy cesta nevede a ze cestu zpet k restauraci uz nejsme schopni najit. Yarda i v teto bezvychodne situaci hledal i nadale cestu, balancovali jsme na srazu, drzeli se jeden druheho za sebou za trika a doufali v nalezeni cesty. Uzkych pesinek zde bylo mnoho, ale vzdy po par desitkach metru koncily. Videli jsme, ze hlavni cesta je asi 500m nad nami, ale na tomto prudkem srazu plnem kaktusu a velkych sutru se to jevilo jako nedosazitelny sen. Ve chvili, kdy jsme byli vsichni uplne na dne, napadla Petu spasna myslenka, vytahnout mobil (Samsung D900) a razem bylo svetlo, ktere nam, byt velmi sporadicky, nahrazovalo zapomenute celovky. Yarda vzdy za pomoci tohoto mobilu vybehl, az nasel nejakou cestu a zase se pro nas vratil na misto, kde nas zanechal. Asi po hodine doslova zoufaleho tapani na prudkem srazu nad rekou jsme dorazili k drevene ohrade. V tu chvili uz jsme presne vedeli, kde je hlavni cesta, akorat jsme se pres prudkost srazu nebyli schopni k ni dostat. Bylo zde rozcesti. Jelikoz se ohrada jevila jako vybeh pro byky, vydali jsme se druhou cestou, ale ta opet koncila nikde. Vratili jsme se proto k ohrade a po Yardove dukladnem prohledani, kdy zjistil, ze to je vybeh pro muly, jsme konecne hlavni cestu nasli. Zde jsme si opravdu "strasne moc" oddechli a byt pred nami byla jeste asi hodina cesty prevazne strmym klesanim po sotolinove ceste mezi kaktusy, zase jsme hyrili vtipem. Za jinych okolnosti by se i tato situace jevila jako velmi kriticka, pro nas vsak byla obrovskym vysvobozenim. Za svitu telefonu, radne rozkoukani v naproste tme a drzice se opet vzajemne za tricka jsme se sunuli smer zakladni tabor. To uz jsme byli tak rozjeti, ze jsme po ceste rizli vypravu s plastenkami a celovkami. Asi po hodine cesty jsme konecne dorazili k nasemu taboru. Promokli, prochlazeni, avsak stastni, ze jsme to prezili. Nevime jak Yarda, ktery se tim zivi, ale my Srbousi jsme zazili asi ty nejhorsi chvile v nasem zivote, ktere z hlavy uz nikdy nevytesnime. Sahli jsme si fyzicky, ale "hlavne" psychicky uplne na dno. Jestli mela byt tato vyprava dobrodruzna - adrenalinova, mame na hodne dlouho dopredu splneno. Skoda, ze se v te tme nedalo fotit, ale pocity uzkosti a zoufalstvi se stejne vyfotit nedaji. Vezte, ze nic z tohoto dne nebylo popsano s nadsazkou. Yarda i ve chvili naprosteho zoufalstvi zachovaval chladnou hlavu a neztracel nikdy na sve profesionalite. Pak uz jsme si jen pripili na preziti, nadlabli se a sli uz v klidu spat.
12.4.
Vstali jsme do zatazeneho dne. A tentokrat jsme snidani neodbyli, protoze nas cekal velmi narocny vystup z nitra Colca kanonu. Tech 1.400 vyskovych metru, co jsme predevcirem sesli, museli jsme opet v plne polni a co nejrychleji zase nastoupat. Meli jsme na tento den jeste dost nabity program. U cinske polivky a tunaka jsme jeste vtipkovali o vcerejsich utrapach, ale pak uz jsme jen sbalili tabor a vydali se na 4 hodinovy vystup. Jak bylo celou dobu zatazeno, coz uvitali, ve chvili naseho odchodu vylezl z poza mraku oskar a opiral se do nas plnou silou. Vystup se ukazal jako velmi tezky ukol, tezsi, nez jsme si mysleli. V posledni tretine, kdy Peti uz dochazely sily, se chlapi nabidli s pomoci. Meli na stridacku nest Petin batoh, tady si zaslouzi Yarda opet velikansky dik, protoze tento ukol k Danove uleve zvladl az na vrchol sam. Nam se to jevilo jako nadlicky ukol, ale holt kdo umi, ten umi.
Ve 14h jsme stali totalne zrubani pred nami jiz znamou hospudkou ve mestecku Cabanaconde. Plne zaslouzene jsme si dali zeleninovou polevku a steak z lamy, coz svedci o Petinem absolutnim vycerpani. Za zadnych jinych okolnosti by tento steak z tak nadherneho a mirumilovneho zvirete nevzala do pusy. Ale nebylo na vyber a jak znamo, hlad je nejlepsi kuchar. Po obede jsme se nezapomneli vyfotit s mistnim maskotem. Jmenoval se Dzamil a byl sefem teto restaurace, popisem jeho zjevu se nebudeme zdrzovat, k tomu lepe poslouzi fotografie. Nesmime se zapomenout zminit, ze mu Peta padla do oka, ale Yarda mu slibil, ze mu najde nejakou vysokou blondynku z Prahy :-D. A tak nas nechal odjet, aniz by si Dana uvaril k obedu a Petu vzal za svou chot.
Pak uz jsme smerovali po totalne rozbite silnici do mesta Chivay. Prijeli jsme se soumrakem, tudiz jsme upustili od navstevy mistnich termalnich lazni, kratce se podivali na mistni trh a bez vecere ulehli k spanku. I pres Yardova slova (nejsme takovy prasata, abychom se myli) se Dan ponoril do mistni zcela ledove sprchy. Po vsech tech zazitcich naprosta banalita (avsak pouze pro Dana).
13.4.
Po snidani mel prijit odjezd do termalnich lazni Baños Termales, mela to byt naprosta regenerace pro zubozena tela, ale dobrodruzstvi zde jeste nekonci. Broucek vypovedel sluzby. Po nekolikerem roztlaceni se ho podarilo spustit do nejnizsiho bodu cesty. Zde vypovedel sluzbu zcela. Nic nebyly platne polemiky tri profesionalnich automechaniku (Peti, Dana, Yardy) o puvodu technicke zavady. Byli jsme nuceni stopnout auto a nechat se na lane k laznim odtahnout. Mistni certifikovane tazne lano neopomnelo behem 2km jizdy nekolikrat prasknout. To svedci o mistni mentalite. Vse jen na pul, aby to aspon chvili fungovalo. Co bude zitra, to je ve hvezdach.
Pobyt v laznich byl skutecne regeneracni, teply bazen jsme si nalezite uzili. Mladenci se spalili jako prasata, za coz nesou nasledky az dodnes. Mistni slunce je podstatne agresivnejsi nez v Evrope a sebemensi chvilka bez namazani opalovacim kremem se tresta. Asi v poledne, totalne odmoceni od veskerych nanosu spiny, jsme se v blahove nadeji vratili k vozu. Opet jsme ale zkoncili na lane. A opet nelenilo a prasklo. Mistni specialista jen a pouze na brzdy po dlouhem nalehani, ze motorum nerozumi, dal auto do kupy. Zde je totiz kazdy automechanik specializovany jen na dilci cast vozu. Jeho dilna by neuspokojila ani majitele slapaciho kola. Na narocnejsi opravu si musi majitel vzit dovolenou, pevne tazne lano a taxika, ktery ho bude postupne tahat po vsech dilnach ve meste. Tento specialista na brzdy dal behem dvou hodin auto dohromady a svete div se, cela oprava stala 20 solu (1 sol = 6,50Kc). Za to by u nas v servisu nevyplnili ani prijimaci protokol. Mezitim jsme se naobedvali a zasli na mistni trh. Tady prodavaji velmi krasne rucni prace mistnich domorodcu. Peta si tady na pamatku koupila rucne pleteny svetr z alpaci vlny (horska lama s nejjemnejsi vlnou), Danovi tato radost bohuzel zatim unikla, protoze ma asi o dvacet cisel vetsi velikost, nez je mistni nejvetsi velikost. Ale porad doufa, ze na sebe svetr sezenen :-D. Pak uz nam jen ubihala cesta zpet k Yardovi domu, do mesta Arequipa. Za zminku uz snad stoji jen jizda silnym destem vysoko v horach a roznuta dalkova svetla u vsech protijedoucich aut. Sobeckost na mistnich komunikacich nezna mezi. Navrat v nocnich hodinach spojeny s vybornou veceri.
14.4.
Den regenerace bez zadnych zvlastnich zazitku. Zajimavosti snad jen byla navsteva autoservisu (vymena oleje), Yardova ucetniho, imigracniho uradu (pracovni doba do 16h, ale v 15:30h uz tam nebylo zivacka. Vse se nachazi v ulicich, kam se turista normalne nepodiva. Nektere ulice jsou celkem nebezpecne, ale pomaha to v utvareni obrazu o teto zemi.
15.4.
Dopoledne ve znameni dopisovani deniku. Odpoledne ve znameni priprav na dlouhy trek (Puno, jezero Titicaca, Cuzco - byvale hl. mesto z doby Incu, Machu Picchu a tropicky destny prales Puerto Maldonado). Timto se s vami zatim loucime a ozveme se az po 27.4.
16.4.
Z osobnich duvodu naseho pruvodce Yardy (problemy s imigracnim a danovym uradem) se odjezd posunul o jeden den. Tento den probihaly jeste pripravy, nakupy potrebnych veci a nezbytne opalco na vsudypritomnem slunicku. Take doslo i na hry s pejskem Aresem (cca 60ti kilovy Neapolsky mastin).
17.4.
Po vydatne snidani a nalozeni auta az po strop jsme vyrazili na cestu do mesta Puno na brehu jezera Titicaca. Profil trati se zvedal hned po vyjezdu z mesta Arequipa 2.325 az do 4.500 m.n.m. na nahorni plosinu zvanou Pampa Cañahuas. Odtud cesta klesla do nejakych 3.900 a v teto vysce se drzela az do ciloveho bodu mesta Puno. Projizdeli jsme i mestem Juliaca (velikosti Brna), nejodpornejsi mesto, ktere jsme v Peru videli - spina, bordel, prach, nedostavene domy - proste neudrzovane mesto. V celem tomto meste jsme nevideli ani jednoho bileho gringa. Tecku za timto zazitkem udelali uplatni policiste. Odtud jsme uz cca za hodinu dojeli do jiz zmineneho mesta Puno. Cela jizda trvala asi sedm hodin s prestavkami a byl to dalsi krasny cestovatelsky zazitek diky mistni prirode a faune.
Puno je krasne mestecko na brehu jezera Titicaca ve vysce 3.900 m.n.m. Ma pekne spravene historicke jadro, krasne hornate okoli a na mistni pomery je celkem ciste. Ale hlavni dominantou je jezero Titicaca.
Ubytovali jsme se v hotelu Evropa. K hotelu nutno rici, ze byl cisty, pohodlny, mel splachovaci zachod s prkynkem, a v nekterych castech dne tekla i tepla voda, nikdy se nam nepodarilo zjistit system, kterou cast dne teplou vodu pousti a kdy vypinaji. Pote jsme vyrazilli na vecerni prohlidku mesta a na veceri do mistni lepsi stylove restaurace - takovou pizzu neumi ani v Italii. Pote zbiti jak psi jsme ulehli do postele.
Rano probehla brzka rychla snidane a vyrazili jsme k puldennimu vyletu na lodi po jezere. Prvni rana po cuni nastala po prijezdu do pristavu, kdy se v male umele vytvorene lagune prohanely davy turistu na laminatovych slapadlech podobnych nasim labutim z pouti. To by prekvapilo i Bohumila Stejskala (Dedictvi aneb Kurvahosigutentag). Nalodili jsme se na jednu z mnoha lodi se spoustou prevazne evropskych turistu. Po cca pulhodinove plavbe jsme dorazili na jeden z plovoucich ostrovu. Zde nas privitali puvodni obyvatele, kteri na ostrovech doposud ziji. Dostali jsme strucnou prednasku o stavbe ostrovu a zivote na nich a potom uz nastala volna zabava. Prolezali jsme ostrov krizem krazem, nakukovali do obydli a nakoupili par suvenyru. Za zminku stoji velmi zvlastni pocit pri pohybu po velmi mekkem papyrusovem podkladu ostrova. Na to by si musel clovek hodne dlouho zykat. Papyrus tady neslouzi jen jako stavebni material, ale take jako zdroj potravy. S denni pravidelnosti je mistnimi obyvateli konzumovan spolecne s rybami, jako temer jedine zdroje potravy. V dalsi casti programu byla projizdka na papyrovem clunu, pri teto projizdce jsme meli moznost spatrit ochocenou samici kondora kralovskeho, mela rozpeti kridel cca ke 3,5m. Z teto blizkosti to byl pohled, ktery uz se nemusi nikdy opakovat. Timto projizdka po jezere zkoncila a vraceli jsme se zpet do pristavu.
Po obede jsme vyrazili jsme na delsi prohlidku mesta. Vzhledem k nadmorske vysce se tady rychle meni teploty, takze se zapadem slunce jsme byli nuceni jit se do hotelu prioblect. Odtud jsme vyrazili na dalsi dil serialu obzerstvi v mistnich kureteriich. Ve dvou a pul lidech jsme sezrali cele kure velikosti slepice, obrovskou hromadu hranolku, polevku a to cele jsme zalili 0,75l pivem. Vzhedem k velikosti domorodcu zde mensi nevedou. V celem Peru se nachazy velke mnozstvi toulavych pejsku, to nejmensi, co jsme pro ne mohli udelat bylo, ze jsme nechali zabalit veskere zbytky z nasi zranice a vybranemu jedinci je vsechny vysypat. Pri prosbe o sacek na kosti, kdy na nas vrchni koukal jak na blazny, Yarda prohlasil, ze to chce na chroupani vecer k televizi :-). Pri odchodu z podniku nas pak provazely soucitne pohledy.
18.4.
Jako vzdy po snidani jsme se rychle sbalili, vse vc. sebe jsme nahazeli do expedicniho brouka a vyrazili na vyhlidku Mirador del Puma - zde bylo cele Puno a cast jezera Titicaca jako na dlani. Nutno zminit, ze Titicaca je nejvyse (3.828 m.n.m.) polozene prirodni jezero na svete. Je hranicnim bodem dvou zemi - Bolivie a Peru. Rozklada se na rozloze 58.000km2 a vyznacuje se, vzhledem k nadmorske vysce, nekolika endemity v oblasti fauny i flory. Zcela ojedinelym svetovym jevem je styl zivota domorodcu na tomto jezere. Bohuzel domorodci se diky turistickemu ruchu naprosto prizbusobili konzumnimu zpusobu zivota, ve snaze vydelat penize pusobi bohuzel dojmem cvicenych opic. Mezi sebou jsme tomu rikali Disneyland. Bylo to pro nas dosud nejvetsi zklamani. Z vyhlidky uz jsme razili smer mesto Cusco.
Sestihodinova pout a prekonani 4.500 m.n.m. horskeho sedla. Je k neuvereni, ze v techto vyskach ziji lide, sice v dobe kamenne, ale plni zivota a elanu. Byl to dalsi velky zazitek, protoze priroda zde mela opet jiny raz. Hory byly zalesnene eukalypty a clovek mel dojem, ze se pohybuje v mnohem mensi nadmorske vysce. Eukalypty zde vysadili Spanele, v techto vyskach se jim naramne dari. Soucasnym trendem je zde vysazovani borovic. Mozna za dvacet let budou Andy vypadat jako nase Sumava. Velkou zajimavosti tohoto presunu byla navsteva ritualniho pred- i inckeho pohrebiste Sillustani. Zde byli slechticove a vysoci nabozensti hodnostari zpopelnovani ve vysokych kamennych vezich. Veze predincke ery byly staveny z mensich kamenu a incke z obrovskych opracovanych kamennych kvadru. Tyto na sebe pasovaly s neuveritelnou presnosti. My bychom jejich stavbu prirovnali k socham na Veikonocnich ostrovech. Taktez umisteni tohoto pohrebiste bralo dech. Lezi u jiz vybuchle sopky Umayo, jejiz krater byl zalit vodou a vzniklo tim prekrasne stejnojmenne jezero. Odtud probihla cesta do Cusca bez problemu, na miste jsme byli cca v pul seste vecer. Ubytovali jsme se v rodinnem hotelu Casa de mi Abuelo (Dum meho dedy). Velmi prijemny hotylek, asi ten nejlepsi, kde jsme v Peru bydleli - rodinna atmosfera, prijemny pristup, ve vsem nam vysli vstric. Avsak jim nevysly vstric mistni vodarny, kazdy vecer jim vypnuly vodu az do rana. Vecer uz zbyl jen kratky cas na prohlidku starobyleho centra s prekrasnou katedralou a kostelem na na namesti.
Cusco bylo v ere Inku hlavnim mestem. Pisaruv vpad jej zastihl v plnem rozpuku. To mu vsak nebylo nic platne. Vzhledem k neochote se vzdat, byla vetsina obyvatel popravena a mesto bylo takrka cele srovnano se zemi a na jeho zakladech bylo postaveno nove krestanske. Jedinou vyjimku tvorila pevnost nad mestem s nazvem Sacsayhuaman, tu se nepodarilo znicit vzhledem k pevnosti obvodovych zdi, tyto byly postaveny stejne jako pohrebni veze z obrovskych kamennych kvadru, posazenych na sebe s milimetrovou presnosti, rika se, ze sparami se neprostrci ani cepel noze. Na toto nestacila hloupa hlava a line ruce spanelskeho dobyvatele.
19.4.
Po dobre snidani se vydavame na projizdku na konich v okoli Cusca. Avsak v ulicich mesta nam nahle kleknul nas staricky expedicni brouk. Nasledoval odtah na lane napric mestem do mistniho servisu. Zde jsme stravili cele dopoledne cekanim na opravu. Pozorovani teto bohulibe cinnosti a nutnost nakupu narhradnich dilu samotnym zakaznikem se nam taktez vryvaji hluboko do pameti. To bychom s cestovkou nezazili. Kolem 13h, kdy je auto opraveno, meni Yarda plan. Jeste toho dne vyrazime do horske dzungle smer Machu Picchu. Pred tim nas vsak jeste pozval omluvny obed kvuli dopoledni stravenemu v servisu. Probehlo dalsi prezrani v mistni kureterii. Meli zajimavou akci - k celemu kureti ctvrtka zdarma. Takze ve dvou a pul lidech 1,25 kurete, hromada hranolku, hromada salatu. Pak uz razime v danny smer.
Prvni dve hodiny ubihala cesta krasnou prirodou s prujezdem tzv. Sv. Udolim. Nadherne misto s rekou a opodal i s mestem. Ale zatim nedoslo k zasadni zmene nadmorske vysky. Takto prijizdime do mesta Ollantaytambo, ktere lezi bezprostredne pod vrcholky 4.500m vysokych horskych stitu. Malebne mestecko nad nimz se tyci system malych pevnustek. Do lonskeho roku bylo jedinou vstupni branou na Machu Picchu. Vede odtud zeleznice, ktera je nejvyse polozena na svete. Loni vsak byla zprovoznena nova silnicni cesta, kterou jsme se vydali my. Z 2.800m stoupame na 20km nekonecnymi serpentynami az do 4.500m (pro milovniky cyklistiky by to byl nezapomenutelny zazitek, ktery nema prirovnani). Do tohoto bodu jsme dorazili jiz se setmenim a cesta se zde lamala a klesa dalsimi nekonecnymi serpentynami az do 1.800m. Vzhledem ke tme, obcasnemu desti a mlze byl sjezd dalsim adrenalinovym zazitkem. Sebemensi ridicska chybicka by se rovnala padu do kilometr hlubokych strzi. Dole jsme se ocitli jiz hluboko v horske dzungli, vyrazne se zmenila vyska, teplota, vlhkost a kvalita silnice. Silnice zde konce a dale uz pokracuje jen piskovy tankodrom, kteremu by sluselo SUV nebo primo tereni automobil. Nas brouk se s nim ale dve a pul hodiny uspesne popral. Zcela vyklepani a zapraseni koncime ve vesnici Sv. Maria a tady prespavame v mistni lodzi. Ke spanku nam pekne vrestila cela dzungle.
20.4.
Vstali jsme v 5:15h a bez snidane vyrazili smer zeleznicni stanice Hydro. Jedine misto, odkud se da dostat na Machu Picchu. Dle domorodcu se melo jednat o 20ti az 30ti minutovy presun, realita vsak byla jina. Cesta trvala 2,5 hodiny a o jeji kvalite se snad neda ani rozepisovat. Jedine, s cim bychom si na ni troufli je Hammer. Stoupani, klesani horskou dzungli po rozsekanych kamenitych cestach, prejezdy drevenych lavek, prujezdy horskymi potoky a nakonec i sutovymi poly. Kdybychom to nezazili, nikdy bychom nejakemu vypraveci neuverili, ze to staricky VW brouk projel. Zcela vyklepani a zapraseni, ale plni ocekavani z cile cesty a vrcholu teto akce jsme dojeli v 8:00h do Hydra. Zde ustil most pres reku, kde byl hlidac, ktery zaroven vedl evidenci vsech prichozich. Po ruce mel i policistu, ktery nam tento den udelal prvni problemy, zamezil nam vjezd autem primo ke stanici vlaku. Problemem byly pouze dva nase zahranicni pasy, uz to bylo divne. Rychle jsme si nachystali nejnutnejsi veci a v plnem klusu jsme dobehli na vlak, ktery mel odjizdet v 8 - 8:30h. Yarda rychle domlouval koupi jizdenek a my si rychle ocima hledali misto ve vlaku. Zde jsme zazili neco neuveritelneho a zaroven nejvetsi zklamani nasi cesty. V Peru funguje obraceny rasismus. Je zameren proti turistum a cizincum. Plati vic za autobusy, vstupy, jizdenky atd. Hydro bylo vyvrcholeni. Odtud je jedina moznost dostat se na Machu Picchu. Jezdi odtud dve linky denne, jedna v 8:30h, tou mohou jezdit pouze domorodci dle tyden stareho zakona, ktrery nebyl nikde zverejnen, a jedna v 16h, ktera je pro vsechny vc. turistu. Tou odpoledni se ale neda stihnout prohlidka a cloveka to nuti zustat pod Machu Picchu ve meste Aqua Calientes do druheho dne a do zpatecniho vlaku ho pusti jen s den starou jizdenkou smer nahoru. Je to tah politiku, kteri v tomto mestecku maji hotely, pro zvyseni svych trzeb. Bohuzel nase situace byla takova, ze jsme meli na konkretni termin koupenou letenku z Cusca do destneho pralesa. Toto jednodenni zdrzeni pro nas bylo bohuzel nepripustne.
Zklamani a zdrceni, ktere nezkryval ani Yarda, jsme rozdychavali dobre tri hodiny. Uz vsak nebyl cas a byli jsme nuceni vydat se na cestu zpet do Cusca. Cely ten tankodrom zpet jsme si zprijemnovali nadhernymi vyhledy na okolni horske stity zarostle dzungli. V miste naseho posledniho noclehu jsme si dali obcerstveni a pokracovali v ceste. Bohuzel jeste porad na teto spatne ceste nam broucek opet vypovedel sluzby. Po tech pro nej nepopsatelnych hruzach se neni cemu divit. Nase situace v teto chvili byla temer kriticka. Byla to jedina mozna cesta zpet, siroko daleko zadne mesto a servis, a pred nami 3 tisice metru vysoke stoupani do hor a nasledne 2 tisicove klesani. Nedalo se nic delat a Yarda se jal stopovat kolem jedouci auta, byl to zoufaly ale jediny mozny cin. Nekdo z nas mel vsak silneho andela strazneho. Hned druhe auto, silny nakladak, nam zastavil. Vybehli z nej dva cupr chlapci a hned zacali ochotne situaci s Yardou resit. Nasledne se vypotacela z vozu i zena, ktera byla majitelkou vozu. Domluvila se cena odtahu a zacalo se vazat tazne lano. Po par desitkach metru se to ukazalo jako slepa cesta. Chlapci vybehli z auta s tim, ze nas vezmou na tyc a jeden z nich zmizel v nakladnim prostoru. Vsicni jsme si oddechli v ocekavani, ze vytahne taznou tyc, ale on vsak vybehl s macetou a zmizel v prilehlem porostu. Za chvili se vynoril s otesanym kminkem stromu (taznou tyci). Jeste jsme lapali po dechu a oni uz meli pomoci lan a kminku auta pripoutana pevne k sobe. Vyrazili jsme smer hory a silene serpentyny. Krve by se v nas nedorezal, ale nebylo zbyti. Troje oci s napetim sledovaly tyc a uzly. K nasemu velkemu prekvapeni se vsak ridic projevil jako velmi zkusenny, sikovny a ohleduplny - v techto krajich neuveritelny jev.
Cesta ubihala pomalu, ale prece. Tankodrom zkoncil a my se zapadem slunce stali pod horami, veskery humor zkoncil a vsichni jsme s hruzou vzhlizeli k horskym stitum. Peta musela presednou do nakladaku kvuli odlehceni a snizeni ztrat na zivotech v pripadech nehody. Po dvou hodinach naprosteho psychickeho vypeti vyjizdime na vrchol, kde nas nasledne cekala nejhorsi cast cesty, sjezd serpentynami dolu. Na vrcholu byla kratka prestavka, kdy Yarda vypnul motor - bohuzel. Umrela mu baterka, tim padem i svetla, coz ridic nakladaku nevedel. Cely sjezd dolu svitil Dan celovkou! Bylo to dokonani tohoto hororoveho a asi nejhorsiho dne cele Peru tour. Zbytek cca 100km cesty do Cusca byl po tomto vsem, byt tazeni na tyci, prochazka ruzovou zahradou. Pod sjezdem se do brouka vratila Peta s hruznym vypravenim, ze je rada, ze uz zase jede spolecne s nami, jelikoz ridic se pri jizde cpal kokou, na cez palil jednu cigaretu za druhou, coz by jeste slo, ale vrchol vseho bylo to, ze to vsechno behem jizdy zalival piscem - mistni palenka.
Do postele ulehame ve 3:00h rano zcela zniceni.
Vzhledem k narocnosti predesleho dne probehla pozdni snidane, Yarda odtahl auto do servisu a pak jsme se vydali na projizdku na konich v bezprostrednim okoli Cusca. Na otazku jak dobre jezdime, nam bylo hloupe priznat pravdu, ze vubec, tak jsme pouze mezi zuby trousili moc ne. Prvni nasedla Peta na relativne klidnou kobylku. Ani velkou a ani malou, k Peti akorat. Na Yardu vychazi trochu vetsi hrebec belous a na Dana cerny hrebec. Tezko rict, jak velky by musel chudak byt, aby nevypadali asimericky 1:1.
Seznameni probehlo celkem bez problemu, konicci byli klidni a vice si hledeli pastvy nez jezdcu. Ale na popud pruvodce nemeli zasadni problem dat se do klusu, coz nebylo nami zacatecniky kvitovano s povdekem. Ale postupne jsme se do toho dostali a ty dve hodky se stali prijemnym balzamem pro nase pocuchane nervy a pocit velke krivdy. Ne nadarmo se rika, "nejkrasnejsi pohled na svet je ze hrbetu kone"! Az samozrejme po sedle kola :o).
V prubehu teto projizdky jsme meli moznost si prohlednout krasovou oblast v okoli mesta velmi podobnou florou a razem krajiny te nasi rozkvetle zahradce. Samozrejme musi clovek prehlednout drobny rozdil v nadmorske vysce (3.300m.n.m. Cusco). Navstivili jsme zde i dalsi ritualni misto "Palac mesice" kde probihali ritualni lidske obeti bohum. Tvrdi se, ze pochazi z incke ery, ale jak nam bylo Yardou sdeleno, Inkum se priklada prilis mnoho zasluh. Jejich era trvala pouhych 100 let a nasilne ji prekazil Pisaro a za 100 let by to vse nestihli. Odtud jsme se na konich vratili ke stajim a prochazkou kolem incke pevnosti se vratili do hotelu. Pote jsme si dali lehky obed a vyrazili do centra na obhlidku mesta a na nakup potrebnych veci a potravin na cestu do destneho pralesa. Tim den vice mene zkoncil.
22.4.
Opet rychla snidane, rychle sbaleni se a v plne polni jsme uhaneli pro nakup par kyzenych suvenyru a pak uz taxikem na letiste. Nezbytne zmatky pri odbaveni, bez kterych by to tu snad uz ani neslo, dokonce vcetne jedne akcni sceny, kdy dva Nemci za bedliveho dozoru policisty fyzicky napadli sveho domorodeho taxikare. Zrejme je lehce natahl. A moudry policista pochopil, ze domorodec neni rentabilni a nevzplati se ho branit jen pro mesicni plat. Diky teto prihode nam odbaveni rychle uteklo a my se vydali zaplatit letistni poplatek. Mistni specialita. Poplatek, aby turisti vedeli, ze nic neni zadarmo. To stejne se plati i na bus nadrazich. Ale proc ne? Penize jsou prece obezivo. No a pak uz jen sup do letadla. Vnitrostani linky zde jako monopol na 20 let obhospodaruji Chilane (Jihoamericky ekonomicky tygr). Kvalita nabizenych sluzeb je vysoka, ale i ceny.
A za 40 minut uz jsme vystupovali na letisti v Puerto Maldonadu (300m.n.m.), teplota 30ªC a vlhkost 95%. Takrka okamzite nam byli vydany zavazadla a uz jsme uhaneli v motorove trojkolce smer nas novy domov Lodzie Anaconda. Majitlem je Schwicar narozeny v Lime (Donald), ktery pojal za manzelku Thaiku Waddy. Velmi mili domaci, kteri se stali spolecne s ochocenou opickou Satem nasimi prateli na dalsi 3 dny. Spolecnou reci se sice stala anglospanelstina, ale k prekvapeni hlavne nas dvou jsme se nakonec domluvili. Rychle jsme se zabydleli v nasi chtce na kurich noskach, ktera mela misto oken sitku a taktez byla cela postel obehnana siti. Proste jak se slusi a patri na dzungli. Dali jsme si thaisky obed od Waddy a vyrazili jsme mistnim nejhojnesim dopravnim prostredkem mikrobusem pro 8 lidi do mesta. Tento microbus se tu nazyva Colektivo a to ne jen tak pro nic. Opravdu se zde jezdi v kolektivu. Ne 8 lidi, ale klidne 25 lidi. Zastavi Vam kde Vy reknete a stoji jen par supu. Takto jsme za hlaholu domoroccu uvnitr a klaksonu venku dorazili do centra a jali se poznavat krasy mesta. Bohuzel, ty se nekonali. Z urbanistickeho hlediska nezajimave, z hlediska zivota, jeden velky zmatek, z hlediska prirodz, sama dzungle. Oproti zbytku Peru se zde jezdi vyhradne na motorkach, trikolkach a Colektivech. Navic toto mesto byva velkouo cast roku vlivem monzumovych destu odriznuto od zbytku zeme, zasobovani vazne a ceny jsou vysoke.
Takto nabiti novymi informacemi jsme se vratili do Anacondy, vykoupali se v bazenu, pokecali s domacimi a sli se vyspat na dobrodruzstvi v divoke dzungli!
23.4.
Rano jsme vztali velmi brzy k snidani, byl planovan vylet do dzungle s naslendnym rybolovem na rece Madre de Dio, jednim z pritoku Amazonky. Bohuzel nas rano uvitalo tmave nebe z ktereho padali k zemi proudy vody. Domluvili jsme se tedy, ze zkusime vyrazit po obede, ale nastesti se pocasi umoudrilo a v 9:00 jsme jiz uhaneli nakladni trikolkou napric celym Puertem Maldonadem do ricniho pristavu. Na kazdem semaforu jsme si pripadali jak clenove motorkarskeho gangu. Vzdy se kolem nas nashromazdily davy motorkaru, ze nebzylo kam plivnout. V pristavu jsme naskocili na tipickou amazonskou lod uzkeho dlouheho kylu, vyrezanou z jednoho kmene a osazenou striskou a motorem s neskutecne dlouhou hrideli lodniho sroubu. S nami se nalodil samozrejme velkej Yarda, maly zustal doma. Taktez mistni pruvodce Felix, ktery se v dzungli narodil a nekolik lidi z Anakondy, kteri meli za ukol v dane casti pralesa vysadit kukurici pro zkulturneni pudy. A uz jsme uhaneli proti proudu reky vstric dalsimu dobrodruzstvi. Pluli jsme vsehovsudy cca 30 minut a stejne jsme se ocitli v naproste divocine. Prirazili jsme ke brehu a po 10minutove drine vytvorili pristup na cca 5m vysoky breh. Byl tvoren bahenimi nanosy, ktere postupem casu vyschly.
No a breh byl v podstate hned dzungle. Palmy, stromy, keře, kapradiny, přesličky a tráva. Kolem lítali motýli velikosti, jak obě moje dlaně. A ty nejsou zrovna male! Mel jsem strach, ze me odnesou Petu. Prvnich par minut bylo z nasi strany dost zakriklych a bojacnych. A nepomohla tomu ani informace z ust Felixe, ze primo na tomto miste tyden zpet zahaneli 5m kobru. Dalsi 1/2h jsme se od Felixe nehli na krok. le pak se clovek otrkal a nepripoustel si ta ruzna nebezpeci. Dostali jsme prednasku s vizualnimi ukazkami a ochutnavkami ohledne mistni flory. Pochopitelne jsme z toho druhy den nic nevedeli, byli to kvanta jmen. No a pak jsme se dali do pohybu smer od reky do nitra pralesa. Po par krocich se za nami zavrela branka z kmenu a listi a uz by nas nenasel ani Arnold Schwarzenegger se svym zachranym tymem. A jaky to byl pocit? Jak kdyby na Vas hodili mokre prosteradlo a vy se nemohli poradne nadechnout a vyslict z mikin a kalhot, aby Vas moskyti nesezrali za ziva. Ano, byli jsme nasplichani Repelentem. Ale na jeden druh moskytu fungova, druhy naopak pritahoval. Tezka volba, ale my ho pro klid duse lehce pouzili.
Vsude se ozyval krik papousku, vrzani hmyzu, praskani vetvi buhvi pod cima nohama a sumeni vetvi od obcasneho vetru. Blata bylo tak akorat na vysoke pohorky a nekdy i krapatek vic. No ale nejsme z cukru ne. Aspon jsme v to v tu chvili doufali. Po ceste jsme videli i divoke opice, ruzne druhy cervu a stonozek, obrovske motyli a papousky. Bohuzel kupriklady velky mravenecnik se mel pred nami na pozoru. A na muj dotaz jak s Jaguary me Felix uklidnil, ze bych si musel zajit jeste tak den do nitra dzungle. Od te doby jsme nemel problem se pohybovat i š-č metry prd Felixem. No uznejte, ze to byl odvazny pocin :o).
Ale vazne. Dzungle je zcela jiny svet, ktery si z meho pohledu vybere okamzite tvrdou dan za kazdou chybu. Je dobre pristupovat k ni s uctou a pokorou a poslouchat rady zkusenych.
Zbytek cesty probihal docela v klidu. Ochutnali jsme spoustu plodu divokych rostlin vcetne palivych papricek, ktere tu divoce rostou. Na zpatecni ceste k lodi jsme zjistli, ze v nasi bezprostredni blizkosti se pohybuje prase bradavicnate. A pokud by to mela byt bachyne s mladymi, prelsa me chut vyzkouset si roli Bivoje. Mazali jsme, až za nami bato letalo.
Nalodeni do lode probehlo v klidu a rychlosti. Prejeli jsme k druhemu brehu, kde melo byt idealni misto pro lov ryb. Pozoroval jsem pocinani svych v tomto smeru spise amaterskych spolecniku a v duchu si predstavoval, jak taham obrovskeho sumce, ci jednu pirani za druhou. Nahodili jsme. I Peta se do toho pustila s nefalsovanou zenskou zvedavosti. Kazdy si nasel sve mistecko a uz jen seknout a vytahnout tu obrovskou potvoru. Ale co to? Hodina pryc a nic. A pak to prislo. Peta, ktera nedrzela v zivote rybarske nacini v ruce tahla prvni rybu. Cca 25cm velky kousek podobny sumci. Bohuzel nas jediny ulovek. Ale Peta byla prijata do cechu rybarskeho a pokud se ji na to dnes zeptate, bude se stale dmout pychou, jak nas vsecky prevezla! Nahazeli jsme do vody vic kureciho masa a zizal, nez kolik jsme toho chytli. Ale za ten adrenalin, co vse vytahneme to stalo. U brehu jsme take objevili velky sad mandarinek, pomerancu a dalsich nam neznamych plodu. Kdyz jsme si chteli par utrhnout, pribehl seschly starik s macetou, majitel. Ale kdyz mu bylo Yardou vysvetleno, ze nejsme lupici a jen turisti, prijal nas pod strechu a pohostil nas. Dostali jsme i prednasku o pestovani paraorechu. Jmenoval se Carlos, bylo 78 let, byl vysuseny jak krizala, na jedno oko nevidel a my ho povazovali za temer uz mrtvolu. Nevim, snad to na nas poznal a proto okamzte demonstroval, jak na tom je. Chnapl pytel paraorechu a zvedl ho nekolikrat nad hlavu. Pobavene jsem ho pozoroval a s neduverou ho nasledoval. Zvedl jsem pytel jednou a s vytrestenyma ocima premyslel ned tim, co ma asi spolecneho s mravenci, kteri zvednou 10-ti nasobek sve vahy. Pytel vazil dozajista vice jak Carlos a on me svym pocinanim vnukl myslenku, ze zde neni neco v poradku. Dodnes me to vrta hlavou! Ochutnali jsme vse co zde pestoval a bezostysne nam az vhanelo slzy do oci, jak ten chudy muz, ktery zde zivil jeste dceru s vnoucaty byl ochoten se o vse rozdelit. Nemeli jsme nic, jen par čokoladovych tycinek. Ale mit vic, dali by jsme vic. Byl to clovek, na ktereho se nezapomina! (viz. foto).
Kolem 16h jsme odrazili a uhaneli proti proudu vstric pristavu. Ale to nemel byt konec nasich zazitku toho dne. Sedeli jsme unaveni v lodi a temer pospavali, kdyz jeden z domorodcu zastavil kormidelnika a nechal ho se kus vratit, pricemz neustale ukazoval ke brehu a cosi mumlal spanelsky. Nikdo mu poradne nerozumel, ale vsichni jsme tusili, o co jde. A opravdu. Byl tam. Aligator cca 1,5m velky. Byl dobre maskovany a nasim nesoustredenym ocim utekl. Ale pak uz jsme ho spatrili. Nebyl velky, ale tak z blizka z nej sel strach. A priznam se, nekoupal bych se s nim v jedne rece.
Pak uz jsme opravdu pristali v pristavu a naprosto unaveni a vyhladoveli uhaneli trikolkou zpet do nasi oasy Anakonda! Hladovy jak sakaly jsme si hned u Wady objednali nejakou Thaijskou specialitu. Vim, neznalost neomlouva. Ale toto poznani bylo velmi krute. Peta si dala kureci polevku s kokosovym mlikem a to se dalo. Ale ja si dal pikantní nudle . Naše slovo pikantní z mého pohledu není schopné vystihnout thaijské pikantní koření. Z hladu jsme to vše spásl, ale ke konci uz jsme necítil ani vidlicku v ustech a parkrat se do ni zakousl. Nepomoho pecivo ani voda. Spustila se me ryma a posleze i krev z nosu. Vse jsem prezil a na zaver to zajedl pomerancem. Ale ma domenka, ze je to konec trapeni byla zjevne milna. Behem dvou hodin jsme zkocil na WC, kde probehl nestandardne proces s nazvem velka potreba. Ale prezil jsem, fajn. Za hloupost se plati, dal jsem to neresil. Avsak behem 20minut jsme tam byl zase a probehl standardne proces s nazvem zvraceni. FAjn, uz ve me nebylo nic, co by me telo vypudilo. Uved jsem toaletu do puvodniho stavu a jal se uvest i sebe do snesitelnejo stavu u umyvadla. A hle, znovu. Nevim jake mate zkusenosti se zvracenim pomerance nosem, ale pokud to vylozene nevyzadujete, vyhnete se tomuto procesu. Zcela vydesen a vyprazdnen jsme ulehl do postele doufal, ze je to konec memu trapeni. Nebyl! ela noc i dopoledne dalsiho dne probehlo ve stylu za pozrenou zici vody, kybl ven. Az Yarda me zachranil mistnim lekem Bismutol, ktery me z meho pohledu zachranil pred potupnou smrti obraceni se naruby!!!!
24.4.
Tento den probihal ve stylu snahy o preziti a zaroven dostat do sebe cokoliv tekuteho. Do obeda to byla snaha zbytecna a bylo az udivujici, jak se telo branilo. Srovnaval jsem si v hlave zavet a premyslel o tom, kdo bude ten stastny, kdo zdedi me dluhy. Po obede vsak Yarda dorazil se zazracnym lekem a bylo az k neuvereni, jak rychle zabiral a jak rychle jsem zacal verit v preziti. Bez nadsazky musim rict, ze tak mizerne me jeste nikdy v zivote nebylo. A pokud ano, bylo to v situaci, kdy jsem o ni asi nevedel. Peta s hruzou sledovala moje stavy a zrejme jiz premyslela nad tim, jak pobere sve i me veci do letadla a jak a kde je doma zpenezi :o).
Odpoledne si Peta prochazela cely pozemek oazy, kde jsou zastoupeny vsechny druhy stromu a rostlin vyskytujici se v Peruanske casti Amazonie a ja travil odpoledne prevazne v houpaci siti a u bazenu. Ale k veceru jsem se vyprsil a vyrazil s Petou jako uz skusenou pruvodkyni, abych tuto oasu take shledl. Bude to znit smesne, ale tech cca 500 nachozenych metru se pro me jevilo jako zazrak. Nebyl to dobry den a jedine pekne na nem bylo, ze se o me Peta a Yarda starali jak o vastniho. Hned se lepe umira!!!!
Vecer se odehraval opet v prilehle restauraci nasich domacich, ale samozrejme bez jidla, pouze u Pisca (místní koralky). Komunikace opet probihala pouze anglickospanelsky, coz bylo pro vsechny vyjma me schudne. Nevim jestli to bylo vysilenim, ale nakonec i ja si poklabosil a misty i rozumel. Pravda, svymi anglickymi vyroky jsem bavil hlavne Petu, ale nakonec jsem byl vzdy pochopen. A o to slo!
25.4.
Rano opet snidane a odjezd rovou na letiste. Zde probehlo vse bez problemu a my leteli opet smer Cusco. V Cuscu přestup do taxi a odjezd smer hotel "Dům mého dědy", kde jsme meli uschovane nepotrebne veci a take ustajeneho brouka. Ten byl uz zase v plne sile a byl pripraven na dlouhou a vysokou cestu zpet do Areqipy. Opet prejezd 5000m vysokych hor a nadhernych pamp plnych Vikunu. Bohuzel vetsina cesty probehla za tmy a opet ve 100% pripadu proti dalkovym svetlum bezohlednych domorodych ricdicu. Nechci se opakovat, ale jizda vozem je zde jedno velke dobrodruzstvi a zaroven adrenalinovy sport, kde neni vysledek cesty nikdy jist. Yarda ma od nas za sve ridicske vykony "VELKOU" pochvalu.
Cestou jsme v podstate v kuse sproste nadavali a v nejtezsich chvilich se pokusili i o fyzicke napadeni nekterych piratu silnic. Bohuzel bez uspechu. Vybrzdit dalkovy autobus, ci plny tahac zbozi pouhym broukem se nepodarilo. A tak jsme dorazili kolem 23h do Inca Reisen a sli spat!
Tady nase oficialni cast Peruanskeho dobrodruzstvi zkoncila.
viac na - http://peru.txt.cz
