Rukověť pasažéra v postsovětských vlacích

Tento způsob cestování po Společenství Nezávislých Států bezvýhradně doporučuju. Cesta vlakem sice trvá déle, než letadlem, ale ten čas je nepochybně zajímavěji strávený, než kdybyste jej ztráceli vyděláváním na několikanásobně dražší letenku.

Nejlevněji taková pouť vyjde, když pojedete vlakem do Košic, dále busem do Užhorodu a odtud už za místní peníze. S interesantními zážitky se dá počítat až východně od Moskvy. Ve vagonu s kupé bývá někdy nezáživně. Je třeba jet v lidovém voze s devíti boxy po šesti lůžkách. Mluvím samozřejmě o dálkových vlacích. Soupravou, ve které se sedí, se nikam nedostanete. Jezdí jen do vzdálenosti 200 km od velkých měst. V každém vagoně je samovar, aby si cestující mohli udělat čaj, kafe či polívku. Když vám na nádraží bude někdo tvrdit, že biletov nět, že vlak je obsazený, nevěřte mu. Zvlášť když dodá, že by lístek prodal. Takových šmelinářů se po stanicích potuluje dost a zřejmě se jim to vyplatí. 1800 km z Užhorodu do Moskvy zabere necelé dva dny. Za bilet jsem dal 80 hřiven = 20 dolarů (v roce 99).

Moskva má sedm velikých nádraží

v_kadm_vagonu_je_jeden_provodnik_jak_bv_zvykem_v_lehtkovch_vlacch._mj_je_ten_asiat._prohnanost_mu_kouk_z_o._ Z každého jezdí dálkové vlaky určitým směrem. Asie začíná na Kazaňském nádraží na čtvrtém peronu před vlakem do Taškentu. Americké ragby je proti tomuhle jemná záležitost, ovšem tady nejde o branku, nýbrž o dveře do vagonu. Provodnik se snaží kontrolovat pasy a bilety, jak mu velí povinnost, jenže tady je bez šance. Zubatým převodníkem rozloženého velocipedu jsem znehodnotil pár nohavic a sukní, než jsem se prodral dovnitř. Konečně ve svém výklenku.

V kóji,určené pro čtyři, sedí osm obézních uzbeckých ženštin. „Velocipéd nahoru na policu?! Neexistuje! Už čtyřikrát mně spadla batožina na hlavu!“ Ječí ta nejhlučnější. Teda, já snad strávím tři noci vsedě, protože na mém lůžku bude bicykl. Vagon je zarovnaný kabelami, pytli a krabicemi. Latě, položené mezi policemi, rozšiřují ložné plochy, ale ani tak se nahoru všechno nevejde. Nezbývá, než se s těma babama skamarádit. Ukazuju jim barevný článek o své loňské cestě skrz Sibiř. Ten vždycky zabere. Zvlášť když se správně obkecá. S paní 4x praštěnou zavazadlem – jmenuje se Ludka - jsem se domluvil, že se stane mou ženou a přijede za mnou do Čech. Zatracenej pokrok, zatracená emancipace. Podle tradice by uzbecké ženy měly být zakřiknutými otrokyněmi mužů. Když jsem jí přísahal, že kolo nespadne – přece bych neublížil vlastní snoubence – přerovnali jsme žoky tak, že se vielik vešel nahoru. Uf, to byla dřina. Ludka posléze ucukla, když jsem se jí přiznal, že mám doma už tři, že by byla čtvrtá. Nic nepomohlo, že co do obliby první. No nic, pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Barter, barter...

moje_nejbli_spolucestovatelky._m_snoubenka_ludka_je_prvn_zprava._ Všechny báryšně mají něco málo přes třicet. Fascinují mě jejich zuby. Ty horní mají komplet ze zlata. Vzpomínám na pokec se zubařkou Ivetou, která působila dva roky mezi českými starousedlíky v rumunském Banátu: "Tady je zvykem trhat, nikoliv spravovat. A zubní kartáček vůbec neznají. Třicetiletá ženská s protézou není nic vyjímečného". Naproti, ve výklenku se dvěma lůžky nad sebou, spí na každém dvě tetky. Pode mnou si bárišně upravily z měchů a kabel letiště přes celou kóji a pokrouceně jich tam hnípe sedm. Asiati zkorumpují provodníka a jedou bez jízdenky. V ponorce nemůže být hustěji. Kdyby aspoň byli v klidu, kdyby se tolik nehemžili! Ty rance jsou plné obchodního artiklu. Vlakem prochází další byznysmeni a nabízí to svoje. „Barter, barter“,ozývá se ze všech stran. Broušené sklo se mění za papuče, tepláky z lesklého materiálu s lampasem za černé brejle, plastikové pantofle za jemné košile s proužkem, sada skleniček na víno za umělohmotné nástěnné hodiny s kukačkou…kapesní kalkulátory jedou na plný výkon a všichni jsou spokojeni, že na transakci vydělají.

Na spodním lůžku pod náprotivným oknem bydlí mladá hezká jemná subtilní Ruska s malou dceruškou. Obě vyzařují takový to fluidum něhy, proti kterému nejsou imunní ani divocí Uzbekové. Každej by byl celej šťastnej, kdyby je mohl ochraňovat. Vidím to Asiatům na očích. Děvočky jedou až do Turkmenie. To jim teda nezávidím.

3000 km z Moskvy až sem mě i bicykl stálo 60 dolarů

spokojen_veget_ve_vlaku_do_takentu._jen_kdyby_cesta_netrvala_tak_dlouho._ Pro množství těl a propletených končetin je problematické slézt z horního lůžka. V ponorce nemůže být hustěji. Od WC a umývárky v jednom se táhne potupná fronta. Z Moskvy jsme vyjeli před 30 hodinami a na konečnou zbývá 24 a něco. Baby začínají být nevrlé. Nelíbí se jim, že šlapu na stolek mezi jídlo, hudrují, když šlapu po nich. Už i u sousedek - inteligentek z Bielorusie - jsou bez ladu a skladu pohozeni Uzbekové. Provodnik mě zatáhl do svého kumbálku poklábosit. Je taky alpinist.

Byl v Paříži, Londýně... Jsou tu ještě tři opilci. Pohostili mě sto gramy (vodky, čeho jiného) a k tomu kousek rajčete na zajezení. Ale já si to neuvědomil a sežral prvně rajče. Faux pas. A že mám pustit jednoho komplice pijana na pár hodin na lůžko. To tak. Když někomu poskytnu svoje teritorium, bude to má snoubenka Ludka. Odmítnout poslušnost carovi?! „Tak ty bys rád na toaletu? Němožno. Za čtvrt hodiny budem ve stanici. Zrovna ji zamykám.“ Tak zase mezi vagony.

Američani prej vynalezli pilulku, kterou když pozřeš, nepáchne ti exkrement. Ta by tady zatraceně bodla. Dva dny a tři noci jsme prožili v této krabici živých, v nedýchatelném puchu (okna nelze otevřít, protože pak by nešla zavřít.) Pod samovarem je kýbl na odpadky. Když se naplní, vysype se oknem ven. Ojojoj, do stepi se toho vejde! Poslední ráno vypadala sešle a upoceně i ta mladá jemná Ruska. Nikdo už nepředstírá, že jsou mu spolucestující sympatičtí. Každému je fuk, co si o něm soused myslí. Hromadu nové inspirace vítám, ale přesto mě neštve, že v Arisu, na jihu Kazachstanu, vystupuju. 3000 km z Moskvy až sem mě i bicykl stálo 60 dolarů. Přes Moskvu je to velká oklika. Zpět jsem jel vlakem, který jede z hlavního města Kazachstanu Astany přímo do Kyjeva. Ušetřil jsem tak hromadu peněz i času. Fakticky dobře se vlakem cestuje po Rusku a okolí. (Knihu Jana Vlasáka „Ze života cyklotrempa“ lze získat v lepších knihkupectvích, nebo na www.cykloknihy.sk)