Místo děje: Gruzie – Kavkaz – jižní stěna Ušby. ...Pak se konečně před námi objevila sněhová pláň posetá skalisky. Sklon 45 stupňů. Po celém dnu ve zdi je to rovina. Vlevo na hraně se hýbou tečky. Naši známí Rusové.
Kousky z knihy Jana Vlasáka „Tenkrát na východě“
Napadá mne výrok jednoho starého čínského filozofa: "Většina lidí se domnívá, že je od okolí oddělena pletí, avšak lidská pleť je tenká a prostupná, plná děr a otvorů, jako roztrhaný kabát. Skulinami proudí nelidské dovnitř i ven. Země i vítr tudy volně profukují. Jsme svrchovaně bezmocní." Nezní to zrovna optimisticky a nikde to neplatí víc než v horách...a na moři. Počasí je zatím perfekt. Ťuk, ťuk, ťuk...jediné dřevo je tady moje lžíce.
Kempujeme v parádním orlím hnízdě přímo na hraně pilíře. Kamarádi zastavili o sto metrů níž. Vrchol Mazeri je už pod námi. Fascinovaně čumíme na erupce mraků, červených v zapadajícím slunci, nad horou Donguz-Orun.
V údolí se dají jakž takž rozeznat stany. Lidičky ne. Jsme hrozně vysoko. Tam pomalu přichází soumrak, ale my se budeme ještě nějakou dobu škvařit. To množství bronzu, co nachytá rekreant na obličej před smokoveckým nádražím za dvě hodiny, bych tu měl za minutu.
Hernajs, druhý večer jsme mimo bázu a už mě sužuje chuť na místní chleba s máslem a hruškovou marmeládou.
Po ránu nás čeká nejtěžší úsek výstupu: dvě délky v lehce převislé stěnce.
Liborovi na horním konci lana to jde zoufale pomalu. Na skále je ledová glazůra. Nedá se jinak než lézt po skobách, které trčí z pukliny táhnoucí se zdola nahoru celou stěnou. Občas musí přidat svou z hroznu chřestícího mu u pasu.. Konečně zaštandoval. Ruksak si přitáhne na šňůře a já lezu za ním po druhém laně.
"Dělej, kape mně za krk!" popohání mne.
"Tak se posuň bokem!"
"Dík za radu. Tam kape taky."
A čím dál víc. Na sněhy nahoře začalo svítit slunce. Libor přelezl do vedlejšího kouta, ale nepomohl si.
Snažím se uhýbat kapkám. Kdoví, kdy bude možnost sušit jinde než na vlastním těle. Dnes určitě ne. Pokouším se zahřát vydatným klením. Moc to nepomáhá.
Trvalo nejmíň hodinu nebo dvě, než přestal Libor nadávat, což znamená, že je nahoře nad vodou. Je řada na mně. Crčí úplně všude. Do rukávů, za krk, mezi záda a tlumok, na břicho, do botků...Za úpění a drkotání zubama dolézám k Liborovi. Jsou dvě po poledni. Těch pár metrů jsme lezli čtyři hodiny.
Pár minut spočinout a poobědvat? Ani za nic! Rychle pryč! Je mně děsná zima. Potřebuju se hýbat. Jinak za svoje plotýnky neručím.
Za další hodinku jsme se vybabrali ze stínu na plné slunce. Dobře, že peče, jak má tady na jihu ve zvyku. Jen vánek, který bych za jiných okolností vítal, by se mohl uklidnit.
Stoupáme teď po hraně připomínající severozápadní pilíř na Malý Kežmarák. Až na ty rozměry. Dvacet minut klímat na štandu, dvacet minut funět vzhůru. Dalo by se jít současně, ale tím způsobem se leze kvůli zrychlení a to tady - ve 4 500 metrech - není bez kyslíkových přístrojů aktuální.
Bundu pomalu svlékám. Pak svetříky, jak osychají na slunci. vnitřní vrstvy schnou od těla.
Vršek je stále kdesi v dáli. Ale on se blíží, i když tady odtud se to nepozná.
Přišel až v osm večer. Sněhová břitva vytvarovaná větrem. Severní vrchol, o pár metrů nižší, je docela blízko. Nad Elbrusem je fantastický, sytě rudý mrak. Škoda, že na focení nemám ani trošku náladu. Dokonce ani Libor nedotírá, abych to cvaknul. Chybí klid na duši. Při pohledu na ostří, které nás čeká, na mě přišlo nutkání otočit se a ustoupit zpět na jih, stejně jako to udělají Rusové za námi.
Jsem děsně znaven fyzicky i duševně, ale musím se zatvrdit. Musím si to tady užít. Vždyť se sem už víckrát nepodívám.
Dnes si ještě dáme do těla, než nám bude dopřáno spočinout. Tři délky jsme natáhli vodorovně po hraně, než jsme se začali spouštět do sedla mezi jižní a severní vrchol. Libor sjel první, načež hrozně dlouho nic. Jen klid. Tady pomůže jen flegma. Andělíčku, můj strážníčku, dávej bacha. Slibuju ti, že už nikdy nebudu vést řeči ve stylu: největší problém je do těch velehor se dostat. Když už tam jseš, vždycky něco vylezeš. Není to pravda. Chce to mít pevný nervy. Být zvyklý na ty strašné hloubky okolo.. V klidu snášet pomyšlení na dalekou, komplikovanou cestu, která mně dělí od doliny a bezpečí. Mít jistotu, že nejen já, ale i partner nepůjde s lokrem, ani mu neujede nožka, protože na špekulování nad kvalitním a spolehlivým jištěním nebývá čas ani nálada.
Walter Bonatti kdysi kdesi napsal, že člověk při překonávání strachu dozrává. Připadám si totálně přezrálý, jen jen odpadnout.
Konečně volné lano. Libor nadává, jak se vyšťavil při instalaci dalšího štandu. Desetimetrové kyvadlo a pak omotat velký hrot. Spotřeboval na to čtyři dvoumetrové kousky lana.
Nojo,..ale mně cosi dochází. Tyhle na kost zmrzlá lana, která jsem horko ťažko protlačoval osmou, asi nepůjdou stáhnout. Tato noc nebude krátká. Stal se však zázrak. Lana jsme stáhli na první pokus. (Jakejpak zázrak. Já jsem je při slaňování zvláčnil.)
Teprve teď jsem se zahleděl na provazy omotané kolem špice: -tenký žlutý popruh používaný k připevňování maček k botám - metr za tři Kčs - svázaný s kusem tlustého lana, a k tomu tenká smyčka. Ci boha! Tomuhle já svěřuji to nejcennější, co mám!
Libor už dává lana do osmy a s větou: "Co se trepeš. Já se musím bát o život víc než ty. Mám doma těhotnou ženu a dítě," mizí v hloubce.
Ještě dva bezproblémové slaňáky po 75 stupňové stráni a jsme na úpatí stěny, na dalším ostří břitvy. které ke všemu strmě spadá k nejnižšímu bodu sedla.
Už dávno je absolutní tma. Provaz jsme nechali viset nahoře, přicvakli se k němu a začali kopat. Brzo jsme narazili na skálu. Plošinka je mrňavá. Budem se muset zmáčknout. Jeden cíp žďárského pytle jsme upevnili na lano, naházeli do něj bivakovací propriety a vlezli za nimi. Zasunuli jsme těla do spacáků a opřeli o sněhovou stěnu. Je tu relativně docela útulno. Po dvou dnech proklatě těžké práce jsme tak zničení, že necítíme hlad ani žízeň. Žaludek však puding a pár litrů šumáku ocenil.
"Pro zajímavost, kolik je hodin?"
"Půl jedné." Zkroutili jsme se do jakž takž pohodlných poloh, v mezích možností uvolnili svalstvo a dřímáme. Plošinka je fakt malá. Víceméně visíme s pytlem přes její okraje. Šila jej Iveta, ta malá pokojská ze smokoveckého hotelu Bellevue. Já jsem se vlastně vůbec nezajímal, jaké použila nitě.
Pro oslavu úspěchu jsme zvolili hospodu na cestě k letišti. Nízký čtvercový dřevěný domek s mřížemi na malých okýnkách se špinavými zbytky skel.
Vešli jsme do ponurého šera. Podnapile vyhlížející postavy v ošumělých montérkách se mátožně pohybují nebo sedí u hrubě tesaných stolů přeplněných lahvemi, stakany (poháry) a talíři s nevábnými zbytky jídel. Podlaha je udusaná hlína. Uprostřed lokálu je ohniště, nad nímž visí kotel na háku přivázaném na trámu krovu. Nad výčepem žlutě bliká holá žárovka a slabě osvětluje reliéf svanské věže vyřezaný ze dřeva a podobizny Stalina a horolezce Chergianiho - dvou národních hrdinů Gruzie.
Mladý krčmář vystupuje stejně drsně s důvěrnou nenuceností jako jeho hosté. Natočil nám pivo do sklenice od marmelády.
Usedli jsme k nejbližšímu stolu a dali se do žvanění se štamgasty. O počasí, o platech, cenách, o Ušbě...
„Ty znáeš Chergianiho?"
„Da, koněšno, eto bol moloděc!"
Je skoro 20 let po smrti a skazky o jeho kouscích začínají patřit do říše pohádek: "visel čtvrt hodiny na skále za jeden prst a když už nemohl, zaháknul se za bradu..." a tak podobně. Libor jim to trochu vyvracel, ale s citem, aby je nepopudil. Má diplomatické vlohy, tak to dobře dopadlo a my nedostali přes držky. (Životní příběh Michaila Chergianiho sepsal Jurij Burlakov. U nás vyšla tato kniha v r. 1983 pod názvem HOROLEZEC.)
Jeden z dědků by měl interes o lano, ale je příliš vožralej, než aby se nám povedlo domluvit transakci. Hostí nás dvoudecáky vína. Tohle teda na ex nevypiju. Ani cigáro neakceptuju. Sakra, kdybych měl v mládí pevnou vůli překonat potíže po prvních cigaretách...Musíme to faux pas nějak překlenout.
Venku zase leje. Tahle chalupa nemá strop. Nad námi jsou krovy a šindelová střecha. Prší mně na záda. Zkusil jsem odsunout se mezi kapky, ale nepodařilo se to. Tady kape všude.
Je tu s náma Gajusův pes Alba. Evidentně se jí nelíbí ve smradu z cigaret a zvětralého chlastu. Fotíme si ošumělé chasníky u politých stolů. I šenkýř ochotně pózoval. Pak napsal adresu a nalil další stakan vína. Nebo je to pivo? Těžko říct. Tady chutná všechno stejně.
...V sobotu ráno je počasí zas bez kazu. Do prčic, nezbude, než jít zase trápit tělo na nějaký kopec. Čím špičatější a vyšší, tím líp. To je teda kravina. Nebylo by nám líp na pískovcových věžích v příjemné střední Evropě?!
„Pokud možno s pěknou babou. Kódl B. sbalil závodní plavkyni. Měla šíleně dlouhý nehty. Při plavbě je přece potřeba zabírat co největší plochou. A jednou ve stěně...samože když ho milovala, tak s ním chodila lézt a líbilo se jí to...jí spadlo tělo...samože byla přivázaná na spodním konci provazu...a po ne úplně kolmé stěnce sjela o dva metry níž a ty nehty si všechny olámala."...
...„Bať bať, hltat se nevyplácí. My jsme kdysi v Západních Tatrách uvařili k večeři kotel rýže - teda, tenkrát jsme používali starej baňatej plechovej otlučenej nočník. Říká se, že trampisti jsou otrlí. Houby. Skoro nikdy se nestalo, že by nám někdo sežral oběd - připadala nám mdlá, tak jsme ji dochutili kostkou bujónu. Pro čtyři hladové krky toho bylo zatraceně málo, tak se každej snažil rychle do sebe naházet co nejvíc. A mně zaskočila do krku jehlička z kosovky. Kamarádi z toho byli tak vyvalení, že přestali hltat, aby mně nebylo líto, že snědí víc než já. Jak to dopadlo? Vidíš, že jsem tady na zemi a hmotnej."
„Moment. Byla by škoda zamluvit ty exkrementy. Víže se k nim fůra prímovních příběhů.
Drlas mně vyprávěl, jak lezli na Grand Jorasses. Spali ve sněhovým záhrabu. Vchod byl ve strmé stráni a venku takovej hnus, že se nedalo vylézt. A na Drlase to přišlo. Zadržovat kadění není zdravé. To ví každej. Kluci ho teda drželi za ruce a on vystrčil zadek do vánice. Jenže produkt se neskutálel dolů svahem, ale jaksi zpět a Pelcákovi přímo před ksicht, jak ležel ve spacáku. Von na to čumí...a von se prej poblil! Šišku napíchli na skobu a vyhodili ven. Pelcák ju potom zhnuseně zahodil, že s něčím takovým nepoleze."
„Měkejš. Co by dělal, kdyby se mu stalo tohle: kámoši lezli v Tatrách, už nevím, na kterej kopec. Prvolezec se vykadil na štandu a lejno decentně přikryl šutrem. Druhýmu se za ten šutrák zaháklo lano a on je celé tudy protáhl. Největší fór je v tom, že si ničeho nevšiml. Až původce, když při dobírání vzal lano do zubů, poznal oč běží."
„Něco na ten způsob se přihodilo i Drobkovi. Partner si chtěl na štandu sednout, ale ne do mokrého. Odklopil šutr a sedl si, aniž by se podíval kam."
„Vole, to je hovno. Já jsem slyšel vyprávět, jak druholezce postihl průjem jako bič. Kadil dolů do prostoru. A přímo na chlapa, co lezl pod nima. Nemohl uhnout. Nebylo kam. Sračky zmrzly a ve formě drobných kuliček lítaly na něj. Neměl přilbu, tak se mu dostaly za krk, za košili, a tam se rozpouštěly."
„Bez přilby lezou v horách jen hazardéři."
"Nedávno jsem viděl besedu s diákama o expedici na Kalanku. Pouštěli k tomu autentický radiový rozhovory. Partyja nahoře nemohla najít lágr: „našli jsme hovno."
Base camp: „jo, to jste už říkali."
„Ale ne, my jsme našli ozajstné hovno. Kam jste chodili snášet, když jste stavěli stany?" „moment, vzpomínám...šel jsem asi pět metrů vejš, pak takovejch šest metrů na sever..."
Debata pokračovala v tomto duchu ještě pár minut. Stany nenašli. Zřejmě je odnesla vichřice.
Vrcholový hřeben byl super ostrý. O vrchol se pokoušely dvě grupy. Borci ráno sbalili stan a jeden se na to místo vykadil, protože jinde to prostě nešlo. Všude bylo děsně krkolomno. Věděl, že za nimi jdou další, tak zahrabal výkal do sněhu. Odpoledne došla na místo další dvojka. Postavili stan, zalezli dovnitř a zvenku nabrali do hrnce sníh. Po hodině rozpouštění a těšení, že se konečně napijí, vyplul produkt na hladinu a začal páchnout."
Rovnoměrné oddychování okololežících svědčí o tom, že pohádky na dobrou noc se neminuly účinkem. Foto: autor (Druhé vydání této knížky vyšlo nedávno u plzeňského nakladatelství CYKLOKNIHY. Je možné ji objednat i na Slovensku. Kontakt na www.cykloknihy.cz.)
