Užil jsem si moskevský trakt

I když jsem se nekolikrát ptal, pod tímto názvem ho nikdo nezná. Vždy je to trakt s ná­zvem nejbližšího velkého mesta. Za Samarou najíždím na hlavní do Asie...

"Ne všechno se dá koupit za peníze," ř'íká babička ze Střední Orlanky a vrací mne rubl za kýšku, poté co jí vnoučata Jura a Maria řekli, odkud jsem přijel. Dostávám ješ­te jeden ešus a domácí chleba. Nacpal jsem se moc, dve hodiny si povídám s deckama a čekám, až mne trochu slehne. V poledne odjíždím a dostávám láhev teplého, práve nadojeného mlíka na cestu. Odpoledne odpočívám na kopci a zastavuje tu i Kamaz. Ridič byl v Samaře a vra­cí se do 1500 kilometru vzdáleného Omska. "Potkal jsem te už ráno, pojď, naložíme kolo a pojedeš se mnou," nabízí řidič svezení přes Ural. S díky odmítám, pokud je ko­lo a já v pořádku, jedu kolmo. Takových nabídek jsem dostal a dostanu ješte nekolik a všechny odmítám. Zmena. Trasa vede mimo mesta a vesnice, to je novinka a nebyl jsem na ni připra­ven. Blíží se večer a nemám chleba. Zastavuju u šašliku (stánek, kde se připravuje) a ptám se, jestli chleba neprodají. "Sedni a budeš jíst," odpovedel chlap černý jak ci­kán. "Kolik stojí," ptám se (bežne stojí 15-20 rublu a na me je to moc). "Neptej se, ko­lik stojí, sedej a jez." Tak sedám, jím a seznamuju se se Suchrobem. Suchrob je Tatar, učitel, instruktor vysokohorské turistiky. Žil v Tádžikistánu a jako já má rád hory. Šaš­lik (vepřové maso na jehle) byl výborný a jsem pozván na noc domu. Bydlí o 10 kilo­ metru dál. Jedu napred a oni me do­jíždejí na križovatce. Já do auta a nejstarší syn na kolo. Tři kilomet­ry jedeme autem domu a 10 minut po nás prijíždí nadšený kluk na mém kole. Znovu jdeme všichni pojíst, Suchrob vytahuje vodku. Ná­sleduje "baňa" (baňa=sauna, ruská koupelna témer v každém dome). Do pulnoci povídáme o Tádžikistá­nu, kde je už pet let občanská válka. O muslimech, kterí tu žijí a jejichž modlitby, táhlé volání do noci, se rozléhají nad vesnicí. O jeho skupi­ne starších žáku, se kterými delal prechody v horách pres 4500 m vy­soká sedla. Ukazuje kroniky z pre­chodu z let 1991 a 1992 s fotografiemi. Tehdy patnáctiletí kluci a holky,a jeden už taky padl. Válka je vždy špatná, ale bojují-li bratr proti bra­trovi a otcové proti synum, je ješte horší a nesmyslnejší. Ráno dostá­vám na cestu od Suchroba jídlo a rady. Ve stáncích na trase je draho. Lepší je odbočit a zajet nekolik kilometru do vesnice nebo města a nakoupit za polo­viční ceny. Jo, a pul dne prede mnou projeli včěra po trase dva „Galanci“ na kole a já marne premýšlím, co je to za národnost. Tŕeba se potkáme. A potkali. Odpoledne prší, schovávam se na terase u kafe (kafe=bufet nebo restaurace u cesty) a v dešti přijíždí moji Galanci. Pískám a oni zastavují. Tak Galanci jsou Holanďané Ralf a Herbert. Vykouřili jsme cigaretu a kluci jedou v dešti dál. Moc jsme nepokeca1i, oni umí anglicky,německy, francouzsky a já jen rusky. No, není všem dnum konec. Odbočuju a přes řeku Ufu mířim do Ufy. Nad řekou se jdu podívat k památníku Salavata Julajeva, což je baškyrský národní hrdina. V 18. století se přidal k povstalcum vedeným Pugačevem, a přidal se špatne. Katerina II. je porazila, Pugačev prišel o hlavu a Julajev strávil zbytek života ve vezení kdesi v Estonsku. Za mestem u feky Belaja jsem chtel spočinout, ale komáři mi nedopřejí chvíli klidu. Tak nevím, moji noví přátelé z Dimitrovgradu Saša a Soňa me pozvali na příští léto ke sjíždení této řeky, ovšem zdejší krvelační komáři me trochu desí. Večer se blížím k Uralu. Silnici a řidiče už popsal kdysi Honza Vlasák. Je to tak. Dva pruhy asfaltu nevalné kvality a vedle ješte jeden jízdní pruh z kamení, šotoliny nebo hlíny. Pokud auta předjíždejí a jede nekdo v protismeru, troubí a vyt1ačují me do tohoto pruhu. Je už šero a na poslední chvíli zdravím českou liazku, jedoucí v protismeru. Za pet minut opet nejaký blbec troubí, tak uhýbám na kamení. Auto troubí dál a já ho slyším jet za mnou po kamení. Ohlédnu se, a co nevidím. Žádnej blbec, ale Laďa z Nové Paky vracející se z Kazachstánu. Schválne otočil    liazku i s vlekem, aby se podíval, co je to za poťouchlého cyklistu. Laďa je správný lidový vypraveč a své uveřitelné i neuveřitelné příhody z cest dokáže náležite podat. Hodinu se tu mlátíme smíchy jako dva blázni. Neustále mne nabízí jídlo a mezi každou historkou se ptá, jestli neco nepotřebuju. Dnes jsem v Ufe doplnil zásoby, tak všechno mám. Za tmy se loučíme a já dostávám kazachstánské tenge, které mu zbyly, a tak se Laďa stal mým prvním sponzorem. V noci je bouřka. Ve stanu sucho, pouze ráno mám problém, jak se přes bláto dostat na silnici.Ve vesnici Mjasnikova stojí pomník nemeckého vojáka a jeho druhú. Zde na Urale byly za války zajatecké tábory. Voják, který se domu nikdy nevrátil a jehož jméno je tu vytesáno do žuly, zahynul v tábore Aša 5. Ráno jedeme spolu k nejbližší hospode, kluci jdou snídat, já jedu dál. Zde je patrný rozdíl mezi solventním a nesolventním cyklistou. Příklad. Odpoledne obed v kafi. Kluci si každý dávají dva šašliky a kolu, já jsem vysomroval cibuli a ešus vřelé vody  (vrelá voda je zdarma) na čaj a dávám si "kilky" (kilky-nejlevnejší, nepříliš chutná rybí konzerva) s cibulí a chlebem. Jo, a ráno jsme se ješte potkali s Yasuyukim z Japonska. Jede přes Čínu, Mongolsko, dnes je na Uralu a míří na Moskvu, Peterburk a do Skandinávie. Má na svém kole natočeno víc jak 7 tisíc kilometru a vypadá, že je v pohode. A stejné jako kluci má brašny značky Ortlieb. Jsou asi dobrý. Nemecký výrobce garantuje vodonepropustnost a Herbert s Ralfem jezdí v dešti a brašny si pochvalují. Kluci mne zase ujeli, ale osud chtel naše setkáni.Večer za šera sháním flek. Každý večer je to stejné. Zastavím na vhodném míste, postavím kolo,zapálím si a jdu hledat. Louka kousek od cesty a sto metru přede mnou se cosi hýbe. Není už moc vidět, tak si říkam, je to medved, nebo to není medveď? Nebyl to medved. Až jsem se přiblížil, poznal jsem je a oni me bez kola taky. Nahnal jsem jim strach, protože pokud jsem se blížil, tak se ani nehnuli, natož promluvit. Ráno vstávám pozde a kluci ješte chrní. Mesto Zlatousk je zase tri kilometry od trasy. Prší a musím koupit jídlo. Kolo pred výkladní skríň, ať ho vidím, a do magazínu nakoupit a v suchu posnídat. Sotva se dám do jídla, prodavačky se me ujímají. "Kolo dej dovnitř', my budeme hlídat. Pojd' si sednout do kanceláře. Salám nejez studený, za chvíli bude opečený a budeš kafe nebo čaj?" Tak se nechávám vzadu v kanceláři obsluhovat a hodinu si vychutnávám teplou snídani, kterou jsem po dlouhé dobe nedelal sám. Chlapík, asi vedoucí, přišel pokecat. Na otázku, kde spím, odpovídám, že v lesích daleko od lidí, kde snad mužu potkat jen medveda. "Dobre deláš, když potkáš medveda, mužeš se domluvit, když potkáš špatného človeka, nedomluvíš se," schvaluje mé počínání vedoucí. Kousek za Zlatouskem na kopci vede hranice. Poprvé ve svém živote opouštím starou dobrou Evropu a jedu vstříc asijským dobrodružstvím. Za hranicemi také končí Ural a začíná zde Západní Sibir. Kluci holandští asi kopce moc nemilují, a radost z prekonání Uralu nijak neskrývají. Zrejme to asi byly zatím první hory na jejich ceste. Jedou z Holandska pres Nemecko, Polsko, Pobaltím do Peterburku, pak Moskva, nyní Ural, dál na Bajkal. Herbert se má z Irkutska vrátit letecky domu, zatímco Ralf pokračuje do Magadanu, letadlem na Aljašku do Anchorage a pouť chce zakončit u Ohňové zeme na jihu Ameriky. Dnes večer me čekají u kafe a spát jdeme společne. V úterý 7. července prijíždíme do Čeljabinska. Sháníme televizi. Dnes v noci hraje Holandsko-Brazílie a kluci zápas musí videt. Hotel s televizí sehnali, tak ješte sedíme na Rudém námestí a pozorujeme holky. V poledne si prejeme hodne štestí a já pokračuju na Kurgan. Za dva dny toto mesto míjím a další den prijíždím na hranice s Kazachstánem. Na ruské strane nic nechtejí a pouští me dál. Po 40 kilometrech celnice Kazachstánu, všichni se usmívají, pas je nezajímá, tak jsem pokecal a pokouril s náčelníkem a jedu na Petropavlovsk. Do mesta prijíždím pres reku Išin. Petropavlovsk byl založen koncern 19. století a dnes má asi čtvrt milionu obyvatel. Moderní mesto, v centru plno zelene, ale ekonomika ješte horší než v Rusku. Projel jsem pres centrum, utratil neco málo sponzorského daru, pohovoril s domorodci a spát za mesto. Večerní humorná príhoda. Pet set metru od silnice stavím stan. Dnes jsou tu malé nepravidelné brezové hájky a všude mezi nimi obilí. Po jídle pred spaním ješte cigareta a procházka snad 100 metru od stanu. Když se vracím zpet, stan nikde. Na tak malém prostoru jsem dokázal zabloudit. Pul hodiny zoufale a marne stan hledám. Nakonec nezbylo než se pres obilí vrátit na silnici, najít polní cestu, kde jsem odbočil, a tak se opet setkat se stanem. V poledne v kafi u Rošan a Volodi si dávám kazašské národní jídlo čiburjak a na dušené houby jsem už pozván. Po jídle me Voloďa ješte učí balit "samosad" , což je výraz pro doma pestovaný tabák. Tak to byl jeden den v Kazachstánu a bláhove jsem se domníval, že poslední. Počas mé cesty se mohlo jet do Ruska bez víza na 30 dnu. Stačí Rusko opustit na jeden den a máme nových 30 dnu. Tak to je teorie, praxe vypadá zcela jinak. Vracím se zpet do Ruska, kazašskou ce1nici nepotkávám a v podvečer jsem na ruské. Jsou tam jen celníci a jeden pohraničník s brokovnicí pres prsa. Ukazuje, že mám jet dál, já ale zastavuju. V pasu mám pouze razítko, které jsem dostal při vstupu do Ruska v Belgorodu, a to je 21 dní staré. Vysvetluju pohraničníkovi problém a žádám potvrzení do pasu, že dnešní den vstupuji na území Ruska. Voják, že nic nebude a ať odejdu. Já si melu svoje, voják taky a odmítnutí vždy zakončí slovem "adchadi". Po deseti minutách jsme oba lehce nervózní a nikdo nechce ustoupit. Pohraničník tedy zakončil náš rozhovor. Významne si povytáhl pušku na prsou a pravil: "Paslednoj raz tebe gavarim adchadi." Tón, jakým pronesl tuto vetu, nepřipouštel další diskuzi. Beze slova jsem nasedl na kolo a naštvanej pokračoval do Ruska. V nedeli 12. července další milionové mesto Omsk. Moderní mesto na Irtyšu, ve kterém se prohánejí naše Karosy. Z Omsku jsem chtel pokračovat na Novosibirsk, ale po problému s razítkem mením trasu a otáčím na jih podél Irtyše opet do Kazachstánu. Čekají me čtyri celnice, tak na jedné to razítko snad dostanu...