V Samarkandu se ženy s muži nebaví

Jan Vlasák - 13.5.2008

Náš autobus se vymotal z Uzbeckého hlavního města Taškentu a sviští po dálnici k západu na Samarkand. Kolem se to docela zelená. Kukuřice, brambory, obilí, spleť zavlažovacích kanálků.

Z Amu-Darje a Syr-Darje se bere na zavlažování tolik vody, že k Aralskému jezeru přitékají zcela vyčerpané, pokud vůbec přitečou. Jezero se už zmenšilo na polovinu své původní rozlohy. Jakmile se vzdálíš od řeky, octneš se v beznadějné polopoušti.
Z Taškentu do Samarkandu je to 280 km. Okolo jedné jsme tam. (vlastně okolo poledne. Přejeli jsme hranici časových pásem, která vede kuriózně středem Uzbekistanu). První dojem – parádní exotika. Uličky jsou úzké. Bus nemá šanci se vejít.

pod___starmi__stavbami___kyp_normln_ivot_
Pod starými stavbami pulzuje čulý ruch

Kdo zná starobylá města jinde ve světě, představuje si úzkou uličku jinak, ale my jsme si už zvykli na „sovětské“ dimenze. Šířka 7-8-metrů – to je hodně úzká mezera.

Samarkand

Takovou jsme tu ještě neviděli. Jsou příjemně zastíněné stromy. Po dlažbě se důstojně belhají kmeti dlouhých bílých vousů a vlasů v arabských chalátech a turbanech, posedávají na bobku a debatují. Ženy se halí do velkých šátků. Obličeje nemají zahalené, ale moc jim k tomu nechybí. Zkusil jsem se jedné zeptat kde je pošta. Vrhla na mě vyděšený pohled a beze slova přidala do kroku. Islám je zkrátka islám. Alláh totiž zakazuje ženám bavit se s mužem, s nímž není oddána.

Hedvábná stezka

Na bulváru se šestiproudovou vozovkou (takhle je to v zemi normální) jsme prošmejdili obchody. Nic moc. I těch nefungujících foťáků mají v regálech míň než v Taškentu.
Další bod programu – prohlídka pamětihodností. Mešity, minarety, mauzolea, medresy (=teologické školy, pevnosti...jsou tak obrovské, že jeden si připadá jako mravenec.
Ujala se nás místní průvodkyně. Svou práci neodbývá. Řeční pomalu a zřetelně, takže z výkladu něco máme i my. A tváří v tvář těm úžasným stavbám nás ty pohádky docela zajímají. On už Alexandr Makedonský tudy táhl se svou armádou někdy kolem roku 350 před Kristem a byl uchvácen krásou Samarkandu. A město dál vzkvétalo, protože leželo na obchodních trasách.

Hedvábná stezka byla uvedena do provozu sto let před Kristem. Říkalo se jí tak proto, že se po ní dopravovalo hedvábí z Číny do Říma. Zatraceně dlouhá cesta – 10 tisíc kilometrů. Karavana velbloudů ji zvládla za tři roky. Hedvábí se pořádně prodražilo, ale v Římě to byla velká móda. Jistěže se Římanům nelíbilo platit těžké prachy za kus hadříku, tak vynalezli průmyslovou špionáž. Dva mniši, kteří to v Číně už znali, si tam udělali znovu výlet a přinesli vajíčka bource morušového. Pašovali je v bambusové hůlce. Housenky se začaly pěstovat v Sýrii a Číňani přišli o výnosný obchod. To už se psal rok 600. „Ale vraťme se do Samarkandu“, pravila exkursovoditelka: „islám zde vládne od té doby, co Samarkand dobyli a samozřejmě vydrancovali Arabové. Každopádně dlážděné ulice tu měli už v devátém století – o pár stovek let dřív než v Paříži a Londýně.

Kolem roku 1220 tudy táhl a plenil Čingischán. Ze 400 tisíc obyvatel přežila slabá čtvrtina. Chce ještě někdo tvrdit, že dnes je brutálněji než bývalo, a že je to následek akčních filmů?!
Hlavní město Čingizchánovy velikánské říše bylo v Mongolsku. Tam kde je dnes Ulanbatar.

na_bazaru_v_samarkandu_3
Na bazáre v Samarkande

Jmenovalo se Karakoram. On byl nejen skvělým válečníkem, ale hlavně diplomatem. Třicet let taktizoval, až sjednotil mongolské kmeny. Jako dobyvatelé neměli Mongolové konkurenci. Dostali se až k Volze. Čingizchán se zabil při lovu, ale jeho synek Ogotaj nebyl o nic míň bestiální. Pronikl až do východního Německa aniž se setkal s vážnějším odporem. Tataři (tak se jim říkávalo u nás) za sebou nechávali spoušť a pověsti o jejich ukrutnostech se povídají dodnes. Přesto se Evropa nedokázala proti nim sjednotit.

Tamerlán

Ogotaj naštěstí umřel, načež všichni tataři spěchali zpět do Karakoramu, aby nezmeškali volbu nového šéfa všech chánů. Cesta přes půl Evropy a tři čtvrtiny Asie pro ně nebyla problém. Každý Mongol měl až šest koní, které střídal. Urazil tak 160 kilometrů denně. Evropa nechápala co se děje, že odtáhli, ale byla docela ráda.

Ale vraťme se do Samarkandu. Marco Polo tudy cestoval po roce 1265, samozřejmě uchvácen jeho krásou. (Jaksi mi to neladí s tím Čingizchánovým drancováním.)
Československý člověk si stěžuje, že u nás se mají nejlíp kurvy a zloději. Když slyším o Tamerlánovi, nemůžu se ubránit dojmu, že to tak bylo vždycky a všude. Podle dějepisců měl všechny špatné vlastnosti, na které si vzpomeneš, a k tomu byl inteligentní, cílevědomý, výmluvný, odvážný...Byl Mongol, stejně jako Čingizchán. Tamerlán znamená „železný kulhavec“. V mládí ho trefil šíp do kolena tak, že je nemohl ohnout.
Svá zvěrstva páchal ve 14. století. V Bagdadu dal pobít 80 000 lidí a z jejich hlav postavil 120 velkých hranic. U každé stál vyvolávač a vykřikoval, že tohle se stane každému, kdo nebude poslouchat. V tureckém Sivasu zakopal zaživa 8 tisíc nepřátel, kterým slíbil, že neprolije jejich krev, když se vzdají. A tak dál a podobně.

Jeho říše nebyla o mnoho menší, než Čingizchánova. Ze Samarkandu si udělal hlavní sídlo a dělalo mu dobře zbudovat z něj perlu mezi městy. V Damašku odkoukal ty velké modré kupole (modrá je pro muslimy barvou života) a podle jeho náčrtků se začalo stavět. To se rozumí, že přitom zkrátil o hlavu pár stavitelů, kteří se přesně netrefili do jeho představ. Přestěhoval sem nejlepší řemeslníky z dobytých území.
Islám zakazuje zobrazovat živé tvory. Proto jsou všude (až na jednu vyjímku –mešitu Šir-Dor na náměstí Registan – postavenou v 17. století) neutrální ornamenty. Ba jo. Tenkrát byl Samarkand střediskem kultury a umění.

nmst_registan_v_samarkandu_
slávne námestie Registan v Samarkande

Tamerlán alias Timur zemřel na zápal plic v 60 letech, když táhl s vojskem na Čínu. Z výpravy pak sešlo.

Ulugbek – věhlasný astronom a matematik – byl jeho vnuk. Dovedl zaměřit souřadnice hvězd a podle nich vypočítat polohu měst v Persii i v Rusku. Byl hlava otevřená, ale nedal si pozor na pusu. Výroky typu: „církev se vytratí jako mlha, moc panovníka se rozplyne, jen poznání a práce zůstane na věky“, popudil proti sobě derviše a celý islám. Když mu bylo 56, zabil ho jeho syn. Jistěže ne vlastní rukou.

Ke konci prohlídkyse mi popletly všechny letopočty a nemám zdání která mešita je která. Jak tak prohlížím koupené diapozitivy, zdaleka nám neukázali všechno.
Na rozdíl od Joža Velka, který tu před lety potkával mraky západních turistů, my jsme viděli jen desítky exkurzí středoasijců. Dobře že tu správnou atmosféru zašlých časů neruší běloši svými bramborovými obličeji poznamenanými pohodlným životem.

Komentáre Disqus