Všední život v Bělorusku

Andrzej Brzeziecki - 13.5.2008

Stas o sobě říká: jsem z padesáti procent kolchozník, z pětatřiceti inteligent a z patnácti Žid. Z tohoto poměru mu vyšlo, že Alexander Lukašenko (někdejší ředitel sovchozu) není tak špatný a je dobře, že vládne.

Z jedné třetiny je ovšem tím inteligentem (absolvoval historii), má tedy rád nezávislou kulturu, poslouchá skupinu NRM, která zpívá bělorusky, touží po svobodě, za niž bojoval při demonstracích roku 1991. Židovské kořeny – tak to říká – mu ovšem velí, aby se o sebe postaral. Provozuje tedy stánky s CD a DVD, které sám kopíruje (cena desky se soubory MP3, obsahující dejme tomu všechna alba Beatles, stojí u něho 2,5 dolaru).
Daří se mu – samozřejmě na běloruské podmínky. Ideálem, k němuž směřuje, je příjem kolem dvou tisíc dolarů (průměrný výdělek je několikanásobně nižší). To by stačilo na pohodlný život, ale neupozorňovalo by to ještě na něj daňovou policii. Finanční úřad rád zatelefonuje a vybídne třeba, aby člověk opravil nějakou školu.
Stas byl kdysi v Paříži. To byl začátek deva­desátých let. Na cestu do Francie vydal všechny peníze, které vydělal obchody na tržištích v Polsku. Paříž se mu velice zalíbila. Samozřejmě ji chtěl spatřit shora – čili vyjet na Eiffelovu věž. Když spatřil ceník, byl vzteky bez sebe! Vstupenka stála tolik, kolik činil plat v Bělorusku. Stas věděl ze školy, z plaká­tů, z pomníků, z rozhlasu, z televize, z proje­vů, z vyprávění rodičů, že právě Bělorusové měli za druhé světové války nejvyšší ztráty. A právě oni přijali roku 1941 první úder.
Hitler zbořil Minsk a mnoho jiných měst na Východě, ale ponechal krásnou Paříž. A dnes by se Francouzi měli cítit za to dlužní­ky a Stas by měl obdivovat Paříž zadarmo. Ceny vstupenek na Eiffelovu věž vnímá v kate­goriích Jalty. Tahle věc ho vedla k vědomí, že na Západ nelze spoléhat. Poněvadž, jak si pamatujeme, studoval dějiny, ví z nich, že Bělorusové jsou národem, který nikdy nezakusil demokracii. Neumí jí využívat, což – jak si Stas sám dobře pamatuje – bylo nejlépe vidět v letech 1991–1993, když ve státě byly chaos, nepořádek a nezaměstnanost.

Saša

Saša, když chce říci něco důležitého, vypíná mobilní telefon. To je typické chování v Bělorusku, dokonce i když člověk není v opozici. V této zemi nikdo nemá pochyby, že jsou odposlouchávány nejen telefonické rozhovory, ale že samotný přístroj může sloužit jako zařízení k odposlechu.
Saša by chtěl mít: subaru, typ Impreza (chystá se pro takové auto na Litvu) a vízum do zemí Evropské unie. Chtěl by také kouřit americké Marlboro, protože ty licenční, které se vyrábějí v Rusku, jsou jakési mizerné. Když už si přiveze z Litvy subaru, bude dělat to, co má nejradši – namontuje si do auta velké reproduktory a za zvuků hudby techno bude pádit po Minsku.
To právě mu chybí. Protože všechno ostatní už má. Je synem majitele restaurace, snad proto je pro Sašu měřítkem bohatství to, kolik může vydat za alkohol v dobré hospodě. Tři sta dolarů za jednu noc? Zvu tě! Večírek se podaří, když člověk končí tváří v salátu. Jednou pořádal oslavu narozenin v restauraci. Skončilo to opíjením rybiček v jezírku. Žádná zábavu nepřežila.
Saša se v Bělorusku cítí bezpečně. Je přesvědčen, že všechno se dá koupit. Například řidičák. Ačkoliv kdysi jezdil bez řidičáku sedm let. Deset dolarů řeší každý problém. Filmy na DVD a kompakty – samozřejmě pirátské – tady stojí pár halířů.
Přitahuje ho polosvět. Má rád gangsterské filmy (nejvíc Fightclub). Bohužel Minsk, to je provincie, takže i polosvět je malý – pár nočních klubů, ilegální veřejné domy. Ne jak v Rusku.
Lidé, kteří v Bělorusku mají peníze, se tím nechtějí chlubit, protože se o ně může začít zajímat daňová policie. Proto Sašovy automobilové sny nepřekračují hranici subaru. Ale chtěl by mít BMW, takové jako v ruské superprodukci Bumer.
Saša podporuje Lukašenka, hlasoval pro něj v prezidentských volbách v březnu. Takové lidi jako Saša nechává moc na pokoji, takže on proti ní nic nemá. Ovšemže je občas třeba platit úředníkům. Dát úplatek místo pokuty za příliš rychlou jízdu. No a copak to je nějaká nesnáz, čas od času vypnout telefon? Saša ví, že neodposlouchávají nonstop, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Mobilní operátoři registrují všechny hovory – takovou mají povinnost – a potom je KGB může vytáhnout, když se jí zachce.
Pro něho je Lukašenkovo Bělorusko ideální země. Rodičovská restaurace a drobné obchody způsobují, že s nevelkým úsilím si může dopřát skoro všechno, co je v této zemi dostupné.
V normální zemi by Stas špatně skončil (pirátské desky!) a Saša by se místo prohánění po Minsku musel pustit do učení. V jistém smyslu je těžké se jim divit, že se jim líbí Lukašenkova vláda. Nechtějí tedy žádnou revoluci a diví se novinářům z Polska, kteří přijeli hledat revolucionáře, připravené svrhávat režim.

Teploměr

V centru Minska je Vítězné náměstí (jde o vítězství nad fašismem, které je příčinou takové Stasovy hrdosti). V centru tohoto náměstí stojí velký pomník a nad pomníkem plane věčný oheň. Oheň stejně jako pomník jsou střeženy nonstop. Každý, kdo za mrazivého dne chce postát a ohřát se, místo aby se poklonil vítězům nad fašismem, bude okamžitě legitimován.
Na jedné z budov nedaleko pomníku visí teploměr. Po mnoho týdnů poslední zimy ukazoval teplotu -30 stupňů.
Nelhal. Že bude zima, říkali také v televizi. V televizi říkali, že podobné mrazy panovaly v Moskvě a všichni tam trpí zimou (kvůli oligarchům), že v Kyjevě lidé mrznou na ulicích (a to přece vinou Oranžové revoluce), že Polsko se nedokáže se zimou vyrovnat (v novinách velké snímky zhroucené tržnice).
V Bělorusku je teplo, říká televizor. V bytě je patnáct stupňů tepla, a to jen proto, že se už všechna okna podařilo utěsnit malířskou páskou. To je dobrý vynález. Větrák v kuchy­ni sice pořád dělá starosti a led se usazuje dokonce i zevnitř, ale hoří tu všechny čtyři hořáky na sporáku, takže je teplo. Jenom trochu bolí hlavy ze spalin.
V Bělorusku je v domácnostech teplo, říká televizor, protože Bělorusko má levný plyn. A plyn je levný, protože Lukašenko žije v přátelství s někdejší metropolí – Ruskem. Prezident se právě účastní slavnostního dokončení plynofikace dalších vesnic ­(víceméně v té chvíli přestává topit radiátor v koupel­ně).

Lyceum

Kdysi to bylo státní lyceum. Ale dnes oficiálně neexistuje. Problémy začala škola mít již poté, co se Lukašenko dostal k moci. Už v roce 1996 chtěly úřady uvěznit jednoho z ředitelů. Milice chodila každý den do školy, aby ho sebrala. Ale protože předpisy byly takové, že milicionář má počkat deset minut, ředitel čekal pod okny budovy, až mu žáci dají znamení, že milicionáři už šli. Přicházel tedy a s desetiminutovým zpožděním vedl hodinu. Tehdy byly takové věci ještě možné.
Ale v roce 2003 poslaly úřady nového ředitele, hodiny se měly vést rusky. Rodiče, žáci a učitelé uspořádali stávku. Do budovy vkročila milice. Od té doby učitelé a žáci (jenom třicet žáků se rozhodlo přejít do jiných státních lyceí) se scházejí v soukro­mých bytech, jednou dokonce v kostele. Stávalo se, že milice vstupovala do takových bytů. Posledně využívali pohostinství v jisté vile u Minska, v okolí žijí vlídní lidé, takže to snad neudají na úřadech.
Studenti se nebojí maturit. Zkoušející nebudou na pochybách, kdo jsou žáci, ale učitelé jsou taky normální lidé, kteří znají situaci. Na začátku, když zavřeli lyceum, se cítili podivně, když dojížděli do soukromých bytů. Když museli jezdit za město, taky byli nesví, ale už si zvykli.
Všichni v lyceu mluví bělorusky. Nezřídka proto nastávají zábavné situace: lidé na ulici žáky považují za opozičníky. Někteří se dívají vykuleně, ptají se, co je to za jazyk. Ukrajinština?

Stabilita

Stabilita je nejdůležitějším slovem v Bělo­rusku. A ještě: jenom ať není válka. Za poslední války ztratilo Bělorusko podle oficiálních údajů jednu třetinu obyvatelstva. Ztráty způsobené stalinským terorem jsou těžko odhadnutelné. Zvláště když Lukašenko brání jakékoliv diskusi na tohle téma. Proto se Bělo­rusové bojí válek a revolucí. Válku viděli nedávno v televizi: bombardování Srbska a Iráku. Viděli také zprávy o revolucích v Gruzii a na Ukrajině. Je to tak, říkali v televizi, že za všemi těmi tragédiemi stojí NATO.
Kdysi na jednom z vystoupení Alexandra Milinkieviče, nedávného prezidentského kandidáta a dnes předáka opozice, jedna žena přistoupila k mikrofonu a začala říkat: Vy pořád vykládáte o svobodě. Ale já se bojím svobody. Nechci svobodu. Chci stabilitu.
NATO chce obklíčit Rusko a Bělorusko, proto sponzoruje revoluce, které vedou k chaosu a bídě. Jak na Ukrajině – tam se po Oranžové revoluci politici jenom hádají a všem se žije hůř. Bělorusové vědí, že průměrné mzdy mají vyšší než v Rusku a na Ukrajině. Každoročně Rusko podporuje Bělorusko pěti miliardami dolarů v energetic­kých surovinách. Co se stane, když Rusko přestane posílat plyn za babku? Na to se nikdo neptá.

Hodina matematiky

Profesor dojíždí vyučovat do podzemního lycea jednou týdně. Cesta do vily u Miska, ve které lyceum sídlí, trvá z jeho bydliště celou noc. Ale profesor má hodně času, protože je nezaměstnaný. Kdysi přednášel na univerzitě, ale teď ho nechce ani venkovské lyceum. Trvá na tom, že v Bělorusku musí učit bělorusky, jenže takové školy nejsou (pamatujme, že běloruština je jedním ze dvou úředních jazyků). Souhlasil, že bude vyučovat rusky, ovšem školy, které hledají učitele, jaksi moc nechtějí mít s ním něco společného. Doučuje tedy doma a jednou týdně jezdí do podzemního lycea.
Lyceum před několika lety zavřeli – úřadům se nelíbilo, že všechny předměty se vyučují v běloruštině. Prezident Lukašenko, který nemá rád běloruský jazyk a skoro nikdy ho neužívá, pronásleduje všechny instituce užívající této řeči.
Rodiče a učitelé se s tím nesmířili. Vytvořili podzemní lyceum. Oficiálně se děti učí doma a maturovat budou externě.
Ve svém bydlišti si profesor na nedostatek žáků nemůže stěžovat. Obracejí se na něho děti, které se chtějí připravit na přijímací zkoušky na univerzitu. Profesor má za hodinu dvě sazby: pokud rusky, je to dražší, pokud bělorusky, mnohem levnější. Většina dává přednost ruštině, protože tam, kde bydlí profesor, všichni mluví rusky, ale stává se, že někdo zvolí běloruštinu. Problémy bývají jenom na začátku, když si žák musí zvyknout na běloruskou terminologii.
Stávají se i takové případy: někdo přijde na hodinu, ale najednou zvoní telefon a profesor mluví do sluchátka bělorusky. Žák se diví, co je to za jazyk. Náhle si uvědomuje, že na policích leží běloruské knihy, literatura, noviny. Uplyne nějaký čas a onen žák se objevuje na mítincích opozice. Stává se, že rodiče profesorovi vyčítají, že dítě zatahuje do politiky.
Profesor měl nápad, že uspořádá matematickou olympiádu v běloruštině. Úřady se s tím nechtěly smířit. Tvrdily, že se nikdo nepřihlásí, ale nakonec vydaly povolení. Přihlásilo se přes tři sta zájemců, aby řešili příkla­dy v běloruštině. Známky se dávaly za jazyk a za matematiku. Pro profesora je nejzajímavější to, že olympiády se účastní také vítězové státních olympiád, kteří tady zdaleka nejsou první. Matematické příklady řeší bez chyby, ale s jazykem si poradí hůř. Ctižádost jim nedopřává klidu a přicházejí po roce, když se už naučili jazyk země, ve které žijí.

www.voltaire.netkosice.sk

Komentáre Disqus