Josef Kozák prešiel na bicykli skoro celý svet. Okrem iného absolvoval aj cestu z Olomouca do Vladivostoku. Za 144 dní prešiel 12 000 kilometrov. Tu je zopár postrehov z cesty po Rusku...
Mám takovou teorii. Kdykoliv se mne začne trochu darit, je treba být ve strehu a očekávat prúšvih. Dva dny po sobe jsem mel postýlku i se stravou. V nedeli ráno odjíždím z Belgorodu, svítí sluníčko, tak si prozpevuju a spokojene šlapu na Starý Oskol. Odpoledne se zatahuje a začíná pršet...
Starý Oskol, prúmyslový kraj samá fabrika, hute, doly. Večer huste prší a žádnej dobrej flek na spaní. Konečne lesík za mestem. Snažím se dostat aspoň 200 metru do lesa. Po rozmoklé ceste to nejde. Ujedu deset metru, kola obalena blátem a zablokována. Vypínám brzdy, klacíkem šťourám, ale kolo spíš smýkám k lesu.
Kolo, brašny i já jedno bláto, bagáž mokrá. Stavím stan a nalačno jdu spát. Dnes je první letní den a muj oblíbený svátek slunovratu. Oslavy jsem si představoval ponekud jinak, ale není každý den posvícení. Ráno za stejných podmínek zpět na silnici. O tri kilometry dál flek, les a paloučky. Tak sem to chtelo včera dojet. Pul dne tu peru, suším, čistím a až odpoledne jedu dál, a navíc špatne, tak se dvacet kilometru vracím do Oskolu, kde konečne chytám správný vítr na Voronež. Po techto zkušenostech jsem se zarekl, že v dešti nebudu jezdit. Ujedu pár kilometru a ztratím pul dne sušením, výsledný efekt žádný nebo ztráta času.
Voronež
Téměř milionové mesto na Donu. Sháním špice. Tři prodejny jsem navštívil, a dráty na 26 palcové kolo tu snad ani neznají. Nezbývá než koupit 290 mm špice a začít háčkovat. Po špatných zkušenostech z loňské cesty jsem v zime koupil nové stredy a nechal vyplést kola čtyřlístkama.
Čtyřlístky, to je kvalita, říkali u nás ve kšefte. Vzal jsem ješte po deseti navíc a zadní krátká už došla. Mám chuť na neco dobrého. Na snídani jsem mel mléko s pirohy, tady si dávám zmrzlinu a okurky. Na výpadovce za mestem prodávají všechno možné a vidím tam melouny. Prodávají jenom celé. Deset minut ukecávám prodavačku, ať mi ukrojí kousek z toho prasklého, stejne ho neprodá. Kousek je púlka a pulka jsou čtyři kila. To nemužu sníst, bráním se.
"Zachadiš v toalet a vsjo pakušaješ," pravila prodavačka, a já platím a na míste všechno sním. Tato prostá ruská žena mela pravdu. Výše uvedená kombinace byla na muj žaludek příliš. Po hodine začalo vrčení, kručení a křeče v břichu. K nejbližšímu vetrolamu jsem to stihl tak tak. Dvacet kilometru za Voroneží v Rogačevce opouštím silnici M4 na Rostov a po A144 mířím do 475 kilometru vzdáleného Saratova. Je úterý večer, v pátek bych tam mohl být.
Středa večer, Borisoglebsk. U stánku a krásné prodavačky kupuju "maroženoje" a dáváme se do reči. Já vyprávím a ona na me delá neverící a obdivné pohledy. Chlapovi jako já to delá dobre, tak vykládám a preháním. Dostávám dárek - plechovku limonády - a po pul hodine příjemne se rozvíjející konverzace se objevují místní opilí pásci. Voloďa me tahá do hospody na pivo a šnaps. Radeji jsem vycouval a po třiceti kilometrech jdu spát již klasicky, do vetrolamu. Neco o jídle. Tady na východe lze mléko koupit jen ve velkých mestech. Na vesnici má každý u domu hospodárství a ve vesnických magazínech od mléka nic nekoupíš. Vymyslel jsem systém snídaní. Na vesnici zjistíš, kdo má krávu, a jdeš koupit mléko. Snídane chléb a mléko, nebo ješte lépe "prostokvašne maloko" (kyška) je skromná, ale pro me dostačující. Každý den se tak seznámím s novými lidmi a finančne to vychází také dobre. Dnes jsem jedl u upovídané paní učitelky. Je 57. ročník, učí první až čtvrtou třídu, má dva kluky. Sedm let žila na Dálném východe v Chabarovsku.
Její první muž byl voják a padl v Afghanistánu. Prestehovala se sedm tisíc kilometru, znovu se vdala. Výplatu ve škole nedostala pet mesícu. Doma mají dve krávy, deset prasat, pole brambor a žijí z toho, co vypestují a prodají. Za Balašovem odpočívám v čekárne a zastavuje tu chlapík na kole. Pokurujeme a kecáme. Je nezamestnaný a jede na trh prodat prázdné láhve, aby mel na živobytí. Balašov čítá skoro sto tisíc obyvatel a já podotýkám, že to je velké mesto. "Što balšoj gorod, toIko balšaja derevňa," odpovídá cyklista, dokuruje cigaretu a spechá za svým výdelkem. J
á žiju v pátém nejvetším meste České republiky (Olomouc má 105 tisíc obyvatel ) a tady by me považovali za vesničana. Inu, velikost a vzdálenost jsou pojmy značne relativní. Odpoledne poprchává a na silnici dálničního typu se zeleným pásem uprostred řidiči z protismeru blikají. Je to jako u nás. Stojíli nekde policajti, zde gájové (GAI - Gasudarstvennaja automobilnaja inspekcija), šoféfi se varují. V dešti a GAI, to se mi nezdá. Po peti kilometrech znám duvod. Traktor s vlekem kličkuje od příkopu po zelený pás, jenže v protismeru. Traktorista, opilý jak carský dôstojník, snad spí a klátí se v kabine ze strany na stranu. Ridiči prchají pres trávu a v protismeru hledají záchranu.
Saratov a Balšoj Igriz
Sjíždím z kopcú a pohled na milionové mesto v pozadí s mohutným tokem Volhy je impozantní. Nezajímám se o krásy mestské krajiny a spechám koupit špice, neboť na zadním kole mám snad pet háčkú. Zase nic. V prvním obchode nemají a v druhém je zavreno. Kupuju proviant a jdu se podívat do centra. Zde se potkávám s Olegem. Dnes podruhé, prvne jsme se videli u zavreného cykloobchodu. Oleg, asistent na vysoké škole, me provází po centru a prohlídku mesta mám i s výkladem. Na brehu Volhy mením peníze v hotelu Slovakia, kde nocleh stojí 450 rublú (75 dolarú), dobrej vtip.
Tak jsme se s recepční pekne zasmáli, loučím se s Olegem a pres třikilometrový most mířím do mesta Pokrovsk a honem za mesto najít flek na spaní. V mestečku Marx na trhu kupuju konečne špice, jaké potrebuju. Háčky na špici vetšinou po nekolika dnech prasknou a musí se vymenit. Na trhu se potkávám s Valeriem. Byl jsem u nej na mléčné snídani v Pavlovce. Doma chodí bos a ve starém odevu, zatímco tady vypadá jako frajer a elegán. Kdyby se ke mne nehlásil, tak jsem ho ani nepoznal. Odpoledne, podél reky Balšoj Igriz, vidím nový sortiment u silničních prodavačú.
Zastavuju u starší prodavačky a obdivuju její kýbl plný varených rakú. "Syn je loví v rece, když má dobré místo, za hodinu je vedro plné. Stačí 15 minut povarit a môžu jít prodávat," ríká paní od rakú a dodává "vazmi, paprobuj". Přiznávám se, že jsem raka nikdy nejedl, tak dostávám instruktáž, jak raky konzumoval. Jsou skutečne chutní, ale k nasycení by to chtelo ne dva, ale aspoň dvacet. Dnes mám dobrej den. Sehnal jsem špice, ochutnal raky a po levém brehu Volhy jsem ujel 200 kilometrú (nejdelší etapa putování). Trasu mi poradil včera Oleg. Hlavní silnice je na pravém brehu Volhy, ale ten je kopcovitý, a do Samary je to po levém a rovném brehu blíž.
Koupal jsem se naposled v sobotu u Ziny. Uplynul již týden a 1000 kilometrú, ujedu ješte dva kilometry pres pole k Igrizu postavit stan, a protože je sobota, tak okoupat. Ješte pred spaním se k rece prišla napít velká kočka. Bylo už šero a kočka byl a snad dvakrát vetší než náš Mourek. Když me zavetřila, zdrhla. Tak buď to byla typicky ruská kočka (balšaja), nebo to bylo neco úplne jiného. V nedeli mám seznamovací den. V poledne se seznamuju se Sašou (JUDr.) a jeho ženou Soňou (učitelka). Předjeli me autem, a jelikož exota mého ražení ješte nevideli, tak zastavili. Chvíli povídáme a neverí, že se dá sem dojet z Čech na kole.
Dávám jim adresu a dostávám nedelní cestovní obed. Pirohy a pečené maso. Část obrovského domácího pecnu chleba odmítám. Ráno jsem koupil a další už není kam dát. Za dve hodiny potkávám Anatolie. Je to cyklista a tulák jako já. Tlačí bos naložené kolo a je druhý rok na ceste. Vloni vyjel z Nižného Novgorodu (severne od Moskvy) a jeho cíl je Stavropolská oblast (Kavkaz), kde má tetu. Mluví rychle a málo mu rozumím. Pochopil jsem, že byl v base a žena ho opuslila, práci nesežene a živí se, jak se dá. On kourí moje cigára a já zase jím ubalené žváro v novinovém papíre.
Jsme kousek za vesnicí Marevka, vyzvídá kde je tam gajka, aby se jí vyhnul. Když se loučíme dávám mu pár rublu. Je to kolega a je na tom húř než já. V pondelí prší a odpoledne další velkomesto na Volze. Samara, dříve Kujbyšev, 1,3 milionu obyvatel. Za války, když byla Moskva bombardována, zde mel Stalin hlavní stan. Tyto informace získávám od mistra sportu v rychlobruslení. Povídáme si chvíli u Čapajevova pomníku, kterému nejaký vandal ukradl šavli. Ješte chvíli se flákám po nábřeží a rychle ven. Bude večer a po Moskevské šose to mám za mesto víc jak 30 kilometru. Autor napísal o svojich cestách knihu - Z cest po svete. Viac na www.cykloknihy.sk
