Na bicykli po cestách a necestách Maroka

Ruda Růžička - 9.9.2013

Jeseň na Morave vie byť občas pekne pochmúrna. Keď predsa len vyrazíte na bajku do zahmlených lesov, podmáčané cesty vám veselo čvachtajú pod kolesami, a za chvíľu miznete aj s bicyklom pod fajnovo blatovým oblečením.

Doma si potom vždy musím urobiť horúcu kávu, aby som sa z toho trochu spamätal. Najlepšia je samozrejme s rumom. Nie je nad to, predĺžiť si sezónu niekde v teplých krajoch. Poďme sa prejsť napríklad do najväčšieho raja off roadu, do Maroka. Veď október a november sú na cestu ideálne...

Stačí len naložiť bicykel do debny a sadnúť do lietadla. Za päť hodín dosadnete na africkej pôde. Vydáme sa od Atlantiku, cez pohorie Antiatlas až do púštnych nížin. Prejdeme tieto územia prevážne po off roadových cestách. Do terénu sa vypravíme naľahko, len s camelbagom a sprievodným jeepom. Len čo sa vzdialime od pobrežia Atlantiku smerom do vnútrozemia a opustíme posledné väčšie mesto, dýchne na vás Maroko atmosférou stredoveku. Pôvodní obyvatelia, Berberi si tu žijú spokojne v tých najnehostinějších podmienkach. V priebehu histórie neboli nikdy celkom podrobení. Do Maroka prichádzali postupne najrôznejší dobyvatelia, ale domorodé berberské kmene sa vždy stiahli do nehostinných oblastí saharskej púšte, kam nemohla dosiahnuť ani veľmi silná centrálna moc.

Dediny sú tvorené tesne zovretými hlinenými domčekmi. Ako ochranný štít pôsobí hustý porast urastených opuncií, ktorý z diaľky vyzerá ako by dediny obliehali kaktusové armády. Domorodci sú plachí, ale po prelomení ľadov sa spravidla správajú bezprostredné a sú ako zvedavé deti. Často vás prevedú celou dedinou, lebo sprevádzať takto podivne vyfinteného, pestrofarebného cudzinca na bicykli sa im tu asi naozaj nepošťastí každý deň. Z týchto stretnutí je vždy zrejmá obojstranná zvedavosť. Ak sa stretnú dve takéto odlišné a geograficky vzdialené kultúry ako je berberské a bajkerská, nemôžete sa ubrániť pocitu, že tu pôsobíte tak trošku ako návšteva z vesmíru. Pozdrav "Sava!" a ceruzka na privítanie vám však spoľahlivo otvoria dvere a dočasne odzbroja malých nezbedníkov s hrsťou kamienkov.

Pokračovanie v pôvodnej češtine: Marocké cesty jsou jako z Krylovy písně: „cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…“. Probít se přes Antiatlas vyžaduje velkou dávku odhodlání a houževnatosti. Celodenní natřásání na kole je samozřejmě bohatě odměněno kouzelnými výhledy na drsnou hornatou krajinu. Zvlášť v zapadajícím slunci na sklonku dne se rozehrává dojemné divadlo světla a stínu. Pokud se zapomenete v pedálech až do soumraku, můžete zase při pohledu na šedivou měsíční krajinu propadnout pochybám, zda jste ještě na té stejné planetě.

Náhorní planina poblíž Tafrautu

Za každým novým sedlem se otvírá jinak nádherná krajina. Kombinace euforie na vrcholu každého vystoupaného kopce, smíchaná s adrenalinem a endorfinem, tvoří brilantně vyvážený koktejl, kterého jsme si dopřávali neomezené množství. Komu není celodenní šlapání do pedálů cizí, jistě ví o čem je řeč. Třetího dne se prošlapeme do hotového cyklistického ráje. Poblíž Tafrautu nás kamenitá cesta vyvede na náhorní planinu s parádními skalními útvary. Projedeme se mezi obrovitými bouldry, ledabyle pohozenými v krajině. Takové malé Monument Valley. Obvzlášť úchvatně působí mohutné skalní bloky, barvy blankytně modré a růžové, v zapadajícím slunci. Zkuste tenhle úkaz ještě nevěřícně zkontrolovat i bez slunečních brýlí, ale je to opravdu opravdové. Tohle není hříčka přírody, ale člověka. Před lety v roce 1984 se tady mihl extravagantní belgický umělec Jean Veran. Políbila jej pravděpodobně některá sličná berberská múza a tak dostal tenhle nápad. Se štětcem by natíral skály dodnes, proto sehnal místní hasiče a dostatek barev (asi 18tun) a pustili se do díla. Výsledkem jsou tyto bizarně pomalované skály, které na první pohled v člověku vyvolají především pochybnosti o věrohodnosti vlastního zraku. Teprve na druhý pohled si řeknete, že podobnou bláznivinu jste ještě neviděli, ale umění se přece meze nekladou. Jde jen o to, dokázat jej pochopit nebo alespoň vstřebat.

Berberské whisky, čaj „gun powder“

Správné marocké ráno začíná vždy douškem berberské whisky. Tahleta berberská však bohužel nemá s tou skotskou vůbec nic společného. Takhle se totiž nazývá místní čaj, jež má s opravdové whisky snad jen podobný odstín a pije se z podobného skla. Jedná se o zelený čaj „gun powder“ střihnutý natí máty a pořádnou dávkou cukru. Důležitá je však ta obřadnost, s jakou se čaj podává a usrkává. Když se podává čaj, jakoby se čas úplně zastavil. V místním horku se vám „berber whisky“ postupně osvědčí jako ten nejlepší ionťák.

Sahara není zdaleka celá pokryta nekonečným mořem písku, jak si leckdy představujeme. Opak je pravdou. Větší část je pouze různě kamenitá poušť. V polopouštích se střídá kamenitý povrch, pouštní rolety a písečné brody. Tahle kombinace je každopádně pořádnou zkouškou pro zadnici. Všechna čest borcům, kteří si v těchto podmínkách zajedou na místní etapový závod Nissan Desert Titan.

Největší duna po cestě, Erg Chebbi

Ta je zřejmě nejznámější písečný přesyp Maroka. Některé obří duny mohou dosáhnout výšky až 150m. Takže si jej můžete klidně kondičně vyběhnout. V tretrách se budete v písku náramně bořit. Nezbývá, než se na vrchol vypravit  na boso, jen si  musíte při každém kroku ve žhavém písku velice sugestivně představovat chladivý mech. Z vrcholu se však naskýtají netušené výhledy. Tohle fotogenické místo bylo v 90. letech využito pro natáčení části filmu Mumie. Duny jsou fascinující i barevnou pestrostí. Během dne přechází v odstínech od růžové přes zlatou po sytě rudou. Kdesi v dálce mezi dunami se líně klikatí velbloudí karavana. Právě tady uprostřed písečných obzorů, nahlížíme kamsi do jiných časoprostorů. Poušť má vůbec na lidskou duši jakýsi blahodárný oduševnělý vliv. Není náhodou, že právě v pouštích vznikla tři nejznámější náboženství, judaismus, křesťanství a islám. Po chvíli hypnotizování tetelícího se vzduchu nad písečnými obzory konečně přijde nevyhnutelné prozření: k dokonalé nirváně už vám tady chybí jen doušek oroseného pivečka.



Jen co doputujeme k bivaku v dunách nebo v oáze, slunce se skutálí za obzor a v okamžiku nastává černočerná tma. To je ta pravá chvíle na berberskou večeři, čaj a také vodní dýmku. Hadice šiši putuje kolem dokola a každý s maximálně labužnickým výrazem a šibalsky přivřenýma očima, pouští k obloze husté obláčky mátového dýmu. Ze spacáku pak sledujete přes koruny palem celý zbytek vesmíru. Máme za sebou další den poctivé práce v pedálech. Tělo po celodenním  šlapání a natřásání bolí, skoro jako by se po vás prošla dlouhá velbloudí karavana. Ale rozhodně si řeknete: stálo to za to!

Ještě mnohokrát se zaručeně v myšlenkách přenesete časoprostorem do pustých a divokých hor Atlasu, jakož  i do nedozírné pouště. Prostý nomádský život je velmi příjemný a tak trochu nakažlivý. Myslím, že v každém z nás dřímá kousek nomáda. Jenže jak jej jednou probudíte, už se pak těžko někdy zastavíte na jednom místě…

Toš Salam allejkum bajkum!

- cyklozájazdy do Maroka s CK KUDRNA: Cyklo Maroko

Komentáre Disqus