Po Albánsku na bicykli

Jan Vlasák - 25.11.2007

Albánie je poslední země v Evropě, kde se dá prožít objevitelské dobrodružství. Ten vandr trval necelé dva měsíce. Dva měsíce se bez tetiččiných buchet dají vydržet, ale bylo to na doraz.

Takže první věc. kterou jsem musel po návratu řešit, byla - vyléčit ten absťák, tedy návštěva tetičky Amálky spojená s naplněním břicha těmi supr-buchtami. Tetička se o exotické země zajímá a má přehled.

Honzíku, měl bys víc naslouchat pudu sebezáchovy a nejezdit do takových zemí, jako je Albánie. Dyť je to podle západních statistiků nejchudší země v Evropě a žijou tam strašně divocí lidi…

Bajo, statistici dokážou vymyslet kuriózní věci. Podle nich žije v naší republice většina lidí pod hranicí chudoby, protože nemají 60% průměrného platu. Každopádně před pár lety předstihla Albánii Moldávie, teti, ale ohledně těch lidí máš pravdu. Jsou divocí, ale jen když je chytne tendlecten fantas. Na lehkou váhu jsem ten výlet nebral a před odjezdem sepsal závěť. Říkal jsem si, jestli potkáme partizány - autobus plný západních turistů jim určitě padne do oka a mohlo by je napadnout pohrozit flintama a vybrat od nás peníze a foťáky. Takže přežít prvních 14 dnů, a pak už to bude dobrý. Až se trhnu od zájezdu a šťastně se shledám s kamarádkou, která dojede do Albánie – do přístavu Drač - na vlastní pěst trajektem z Italského Terstu …fakt to dobře dopadlo, ale k tomu dojdu…dvou ošumělých cyklistů už si nikdo nevšimne.

albansko-bunker Ještě k povaze Albánců: už jejich pohádky dost napoví. Často se tam dočteš, že junákova nejmilejší družka byla dlouhá flinta s pažbou pobitou stříbrnými hřebíčky. A že se nudil, protože sousední rod, se kterým měl krevní mstu, už byl vyhuben, a zrovna nebyla žádná válka. Albánie je jediná země v Evropě, kde partizáni v druhé světové vyhnali fašisty bez pomoci Rudé armády nebo spojenců.

Po druhé světové válce se Albánie stala definitivně nezávislou. Kamarádila postupně s Jugoslávií, pak se Stalinovým Sovětským Svazem (s ním, a celou Waršavskou smlouvou se definitivně rozešla po napadení Československa v r.68) a nakonec s Čínou. Když umřel Mao a proradní šikmoocí se začali paktovat s imperialisty, skončilo i toto svérázné přátelství. „Proč otevírat dveře cizincům a dělat z naší země zájezdní hostinec pro revizionistické svině? Raději budeme jíst trávu, než abychom si podali ruku s imperialisty.“ Prohlásil Enver. Pro případ napadení těmi imperialisty nechal zbudovat po celé zemi ty bunkry. Je jich 800 000, teda jeden bunkr na čtyři Albánce. Tenkrát byl západními diplomaty přirovnáván k Winstonu Churchillovi, šmrncnutému Charlesem de Gaullem.

Není divu, že Albánci nikomu nevěřili. Jejich zemi odjakživa někdo okupoval. Řekové, Římani (po nich tu zbyly významné zříceniny. Ty nejvýznamější se jmenují Butrint. Podle Vergiliovy Aeneidy založil toto město Helenus, syn Priamův, když sem dovedl uprchlíky z dobyté a zničené Tróje, tedy 1200 let př. n. l.), Byzantinci, Benátčani, od 15. století až do první světové Turci. Ti zavedli v zemi islám. Každopádně Albánci nejsou žání fundamentalisti. V klidu si pošmáknou na vepřovém a dají si štamprli rakije. Jen je potřeba vypít ji pod stolem, aby to Alláh neviděl.

A v devadesátém prvním, když nastala tadlencta demokracie a svoboda, Albánci projevovali nadšení bouráním a ničením. Za provolávání hesel „vzhůru k demokracii!“ rozbíjeli prvně sochy Envera Hodži, pak kina a kulturní domy, které nesly jeho jméno, pak školy, kde se šířila jeho ideologie, a jak byli v ráži, nemocnice, fabriky státní statky, skleníky, vinice, kácet stromy, rozštípat nábytek a vyházet zavřenými okny…Takhle kuriózní průběh neměla revoluce nikde v Evropě.
albansko-janOd devadesátého druhého se tam nadšeně hrnuli dobrodruzi, objevovat poslední bílé místo na mapě Evropy. (Vždyť do té doby byla Albánie naprosto nepřístupná.) Ale jen do r.96, do nevyhnutelného krachu pyramidových her. Jela v nich celá země včetně vládních kruhů. Ti to celé snad dokonce organizovali. Lid se naštval, a kromě jiného vyraboval i zbrojní sklady. Do oběhu se dostalo 650 000 střelných zbraní (Albánie má 3,5 milionu obyvatel), 3600 tun výbušnin…kalašnikov se prodával na trhu za 5 – 20 dolarů. Děcka si od nich uřezávaly pažby, aby je mohly svýma krátkýma rukama líp ovládat. Tanky se používaly k bourání zdí bank a odtahování sejfů do lesa. Ožralí Albánci vystříleli do vzduchu tisíce svítících střel, aby si udělali ohňostroj. To byla ta albánská „válka proti obloze“.

Po pár letech, když se situace jakž takž normalizovala, nastala vojna v Kosovu, ale po roce 2001 už byli domorodci zase docela v klidu. Tenkrát tam zmizeli ti tři naši studenti – na severovýchodě země, blízko hranic s Kosovem. Domorodci si myslí, že zkřížili cestu pašerákům zbraní a ti je odklidili jako nepohodlné svědky. Tahle oblast je dodnes považována za nebezpečnou. Tam cestovní kancelář Kudrna nejezdí. Momentálně jsou Albánci v naprostém klidu a normálu, takže ohromně přátelští, vstřícní a pohostinní.

Ale stejně…

Teti, to máš stejný, jako Rumunsko a další podobné země. Rozumbradi, kteří tam nikdy nebyli, říkají, že je tam nebezpečno aby vypadali zajímavě. Ale skutečnost je taková, že nejvíc se krade u nás na Českomoravě. S náma jela do Albánie rodinka s dvěma desetiletýma dcerkama. Ti odhadli situaci realisticky. Každopádně se v instrukcích k zájezdu píše, že drobné krádeže patří ke koloritu těchto zemí, tak bacha na věci.
Od Brna k Albánii jsme v našem autokaru úspěšně zdolali 1400 km. „Albánské pohraniční orgány přísně dbají, aby do země nevstupovaly osoby s příliš dlouhými vlasy a licousy. Připouští se plnovous, odpovídající běžné starší zvyklosti. Lze nosit pouze takové oblečení, které není výrazem maloburžoazní módy a nepropaguje liberalismus a revizionismus v oblékání. Při celních prohlídkách jsou odebírány cizojazyčné tiskoviny. Zabraňuje se tím pronikání cizí ideologie do země.“ Tak tohle už je naštěstí taky historie.

Zrovna kvetou granátová jablka. Silnice je sice asfaltka, leč o poznání nahlodanější erozí, než u severního souseda. A těch Mercedesů, co tu jezdí. Taková koncentrace snad není ani v Dojčlandu. Tato značka je v zemi oblíbená kvůli kvalitnímu pérování, vhodnému pro místní cesty.
Peníze směníte v krámě v první vsi jménem Bajza (pokud jedete z Černé hory po východním břehu Skadarského jezera.) Domoroci raději eura, než dolary. Ve větších městech bývá zvykem směňovat u veksláků. V Albánii jsou naprosto seriózní a poctiví.

A jináč…

albansko-cesta Dva týdny jsem teda se zájezdem obrážel tzv. „pamětihodnosti“…a že jsou v Albánii na fakt vysoké úrovni. Nad každým městem trčí na pokud možno špičatém kopci středověká pevnost v různých stadiích zchátralosti. Za návštěvu nepochybně stojí starobylá malebná města Berat (pevnost nad ním je spíš opevněná vesnička, jejímž areálu je 42 kostelíků) a Gjirokaster. V pevnosti nad městem je muzeum, údajně dokumentující vývoj zbraní od doby kamenné. V těch katakombách je taková tma, že jsem rozeznával přeměty až od velikosti tanku.
Po celé zemi je příjemně hustě hospůdek.

Často jsou to jediná stinná místa. Svalíme se ke stolku abychom dali někdo pivo (přijde na 25 kaček, a je pitné), já radši opravdickou tureckou kávu (za desetikačku), uvařenou v džezvě. Místo plechové krabice se žhavým pískem se však už všude používá prostý plynový hořák. Hustou a sladkou kávu ti servírují v minihrníčku – náprstku a k němu sklenici vody. Mezi náma – připravovat kafe tak, že je jen spařím horkou vodou, je vynález moderního spěchajícího člověka. V Turecku se káva v kastrolku, vlastně v takovém tom plecháčku s dlouhou dřevěnou rukojetí, tedy v džezvě, uvede do varu, klepne se s ní, aby se odstranily bublinky, a takhle třikrát. Pak je to kafe jak má být.
Nevynechat ani městečko Kruja, s hradem národního hrdiny – úspěšného bojovníka proti Turkům Skanderbega. Nikde jinde nekoupíte starobylejší a rukodělnější suvenýry. Žádné napodobeniny, nýbrž ozajstné originály.

Metropoli Tiranu nemůžeme vynechat, protože silnice, vedoucí jinudy, jsou pro Karosu nesjízdné. Nejzajímavější mně na ní připadá, že se dřív jmenovala Teheran. Stojí tu nejvyšší budova Albánie – 15patrový hotel na náměstí. Závěje odpadků jsou hlavně pod chodníky na krajnici vozovky. Nedostatku odpadkových košů se nedivíme. Doba je moderní a terorismus je globální problém. I v pražském metru odstranili odpaďáky kvůli nebezpečí, že do nich bude uložena bomba.

Po týdnu na cestě jsme už v polovině této tajuplné země, a musíme konstatovat, že zatím všechno klape. Večer nás zastihl na břehu Ohridského jezera - nejhlubšího v Evropě. Je to jedno z největších krasových jezer na světě. Vzniklo na místě, kde se propadl strop obrovských jeskyní. Aspoň geologové to říkají. Místní endemit – pstruh koran – je tak chutný, že jej vozili až na stůl anglické královny. Momentálně je na vyhynutí a v Makedonii, které patří východní polovina jezera, se nesmí lovit. Albánci ovšem kašlou na ňákou ekologii. Každý večer vyjíždí na lov 300 člunů.

K večeři vaříme vepřové konzervy s chlebem. Kolemjdoucí venkovan je vstřícný, jako všichni Albánci. Rád by nějak pomohl, ale není jak, tak aspoň s hromováním odhání toulavého psa. Ten se skutečně bojí. Je vidno, že v životě nepozná nic, než rány a nadávky. Kterýsi ignorant dal starý zbytek chleba do pytle s odpadky, místo aby jej nechal pro zvířátka. Sypeme pod keř i zbytky od večeře.

Zrovna probíhá mistrovství Evropy ve fotbalu. Naši borci jdou od vítězství k vítězství, tak jsme hvězdy a všichni se chtějí s námi skamarádit. Policajti nás zastavují, aby nám blahopřáli k vítězství nad Němci. Apropos policie: chová se nečekaně seriózně. Po zkušenostech ze společenství nezávislých států (=bývalý SSSR) by jeden předpokládal opak. O to je tahle zkušenost příjemnější.
…načež autokar s turisty zamířil k severu – k domovu, a nechal nás dva na pospas domorodcům. Večer předtím jsme se s Patricií trochu dramaticky setkávali…SMSky na štěstí fungují perfektně i tady…takže všechno bylo v naprosté pohodě. Kdyby se to rande nějak zadrhlo…pro Albánce by sama ženská na ulici bylo něco nepochopitelného a balil by ji tak agresivně, aby ji ochránil před ostatními, že by dlouho nepřežila.
Patricie totiž měla tří měsíce volno mezi dvěma zaměstnáníma a vcelku logicky ju napadlo, že to volno nejlíp využije se mnou. Jenže už bylo pozdě přihlásit se do toho zájezdu. Už se do něj nevešla. Tak se musela dopravit do Drače sama.

Dobře naladěni jsme svištěli k jihovýchodu směrem na Berat po nejlepší silnici Albánie – zánovní čtyřproudové asfaltce. Jenže Patricie se zahleděla doleva na stánek s klíckami…do dneška neví, jestli byly prázdné, nebo v nich byli ptáčci…sjela na krajnici a jak ji to táhlo zpět na asfalt, havarovala a narazila si ruku v zápěstí. Dumali jsme, jestli je to výron, nebo obraženina, nebo šlachy…Udělali jsme z předního blatníku dlahu a s ní jezdila celých pět týdnů. Dojeli jsme totiž na kolech až domů. Když něco zvedala, tak předloktím. Brzdila jen levou – přední. Má takovou kondičku, že při tom všem jsem neměl šanci jí stačit. Pořád mně ujížděla. Na rentgen šla až doma. Měla to zlomené. Už srostlé, a rovně, takže jen rozcvičovala. Prostě železná žena.

Po Albánii jsme bicyklovali necelé dva týdny. Někdy jsme stanovali blízko vesnice. Venkovani o nás věděli. Kola jsme na noc spoutali zámkem s alarmem…nebyla v něm baterie, ale vypadal dost odstrašujícně. Dali jsme na ně ešusy tak, aby chrastily, kdyby něco, a ještě to všechno přikryli šustivým igelitem. Nikdy se tyhle opatření neukázaly jako potřebný.
Pro přežití mezi svéráznými automobilisty se dají aplikovat rady instruktorů od FBI, jak se chovat, když tě unesou teroristi: snažit se s nima spřátelit. Povídat jim o svém životě, problémech, rodině…přestaneš být pro únosce anonymní osobou, jedním z davu, a oni už mají psychický problém tě zabít. Já si teda na záda větrovky co nejřvavější barvy udělám velký nápis FRAGILE, nebo stopy bagančat, jak mně někdo přešel po zádech; za sebe na bágl posadím opičáka v červené kamizolce a žlutém širáku, kterého jsem našel opuštěného ve Švédsku, když jsem se vracel z Islandu…prostě se snažím toho šoféra za sebou ňák upoutat, zaujmout, aby si mě všimnul.

To by mě mohlo. Doufám, že aspoň počasí bylo pěkné. Ale opálenej moc nejseš.


albansko-masiar Slunce peklo jako čert. Pořád bylo 35°. Jezdím ve flanelce s dlouhými rukávy, abych se nespálil. To víš, že jsme uhýbali z hlavních cest do hor, když to bylo možné. Plahočili jsme se po příšerných kamenitých cestách, kde projede akorát osel. Podle automapy to byly silnice druhé třídy. Je fakt, že první třída to nebyla. Je tam málo lesa. Hory jsou porostlé hlavně macchií. Rozhledy z takové typické albánské horské silnice jsou bez nadsázky úžasné. Les byl v Albánii ničen už od antiky, stejně jako všude ve středomoří. I teď se kácí, aniž by se sázelo. V 90% domácností se topí dřevem. Příchod motorové pily je pro místní lesy dalším neštěstím. Ale snahy o obnovu lesa přece jen existují. Dřevorubci nechávají stát tzv. „mateční strom“, který se vysemení, čímž se les jakž takž obnoví. Musejí potom dát pozor, aby mladé stromky neožraly kozy.

Počítám, že jsme tam byli první cizinci. Offroadoví a enduroví nadšenci tyhle končiny teprve objevují a pěšky je to daleko. Dokonce ani děcka tam nežebrají. Poznali jsme nádherně romantická divoká místa.

Ty hory jsou většinou z vápence, takže je v nich málo vody. Ale nikdy se nestalo že bychom měli nedostatek. Naopak. Většinou jsme kempovali u potoka nebo studánky. To se na cyklistickém vandru málokdy podaří – spát u vody. Albánie fakt stojí za návštěvu.
A těch hospůdek všude! V pekelné sluneční výhni jsou to často jediná stinná místa, s cenami fakt sympatickými. I v Černé Hoře bývá v restaurantech příjemně. Na rozdíl od Chorvatska. Tam bych si připadal jako idiot, kdybych akceptoval jejich ceny. Tam jsme dávali vydělat jen supermarketům.

A co jste, prosímti, jedli v té albánské divočině?
Žádnej strach. Obchody se základními potravinami jsou všude.
Jestli jsem ti, teti, zapomněl něco podstatnýho říct, tak v mých knížkách „Pestrý život cyklotrempa“ a „Ze života cyklotrempa“ je všechno. Kromě Albánie tam probírám i výlety do Mexika, Indie, Norska…prostě jak šel život od roku 2001 do teď.

Teti, strašně moc děkuju za nakrmení a napojení. Zase bude na co vzpomínat.

Komentáre Disqus