Indiáni zaujímavosti a poviedky

Jozef Terem 6.7.2016 - 16:28

DŘEVĚNÉ BRNĚNÍ    
                                     
Toho říjnového dne roku 1801 Tichý oceán zase jednou dělal čest svému jménu, jeho hladina se po několika bouřlivých týdnech uklidnila a nezkrotný živel se podobal spíše vnitrozemskému jezeru. Idyla. Náhle se na západním obzoru ukázala bílá skvrna plachty. Za chvíli již bylo možno rozeznat plavidlo. Byla to velrybářská loď s vysokými stěžni, která plula směrem k rozeklanému pobřeží. Zkušený námořník by v ní bez pochyby rozpoznal škuner, jaké se stavějí v proslavených novoanglických docích. Jeho dlouhý trup natřený černou barvou bez jediné ozdoby, připomínal vojenskou korvetu a neposkvrněná bělost plachet zvyšovala jeho přísnou linii. Loď plula v naprostém mlčení, v plné zbroji, bez vlajky, jako přízrak. Teď již bylo jasně vidět na přídi dřevěnou postavu mořské panny a nápis „THUNDER GHOST – Boston“.
 
"Před námi, za tím výběžkem je Sitka, pane", ukázal rukou podsaditý lodník.
"Well, všechno nám hraje do noty, Pitte", zašklebil se spokojeně kapitán McKay.
"Ruská posádka dřepí v Michajlovsku a guvernér Baranov je se svojí flotilou na Aleutách. Tenhle záliv se nám sám nabízí. Podívej! Tam! A tamhle další!" 
A starý mořský vlk s nadšením počítal vodní sloupy, které chrlilo do vzduchu hejno skotačících černobílých kosatek.
Brzy byly na hladinu spuštěny čluny s harpunáři a začal nemilosrdný lov těchto majestátních kytovců. Vyděšení obři se snažili uniknout ze smrtící pasti, kterou jim přichystali američtí velrybáři a kroužili kolem zálivu zoufalou rychlostí. V čele posledních třech přeživších velryb se řítil vůdce hejna, mohutný samec, jemuž z boku trčela harpuna se zlomeným ratištěm. Ve smrtelném strachu učinil poslední zoufalý skok a jeho několikatunové tělo dopadlo na písčité pobřeží. Nicméně svým sebevražedným činem umožnil, aby poslední členové jeho rodiny vyvázli ze zrádného zálivu a zamířili na volné moře.
"Čertovský chlapík! Jupíí … ", zvolal nadšeně McKay, který s okem přilepeným na okuláru dalekohledu sledoval mořská jatka, která rozpoutali jeho drsní muži.
 
"Ale pro nás je, u sta hromů ztracen, nemyslíte, kapitáne", zklamaně zaklel Pitt stojící po jeho boku. 
"No tuk z té hory masa asi nevyškvaříme, ale mám jiný plán", prohlásil se sarkastickým úšklebkem Bostoňan.
"Slyšel jsem, že je nedaleko odsud vesnice rudochů".
"Ano pane, kousek odsud je osada Tlingitů. Ale co …"               
"Výborně, pojď se mnou do kajuty", skočil mu do řeči McKay, "cejtím ve vzduchu peníze, velký peníze Pitte!" 
McKay, jehož loď často pytlačila v bohatých ruských vodách, dostal nápad jak poštvat Indiány proti Rusům a ještě navíc získat jejich kožešiny. Jeho námořníci do uhynulé velryby nacpali strychnin, který používali na palubě k hubení potkanů a poté „Thunder Ghost“ odplul na moře, kde z dohledu vyčkával se skasanými plachtami na vývoj příštích událostí. Mazaný kapitán byl přesvědčený, že Tlingitové neodolají snadné kořisti a brzy se objeví u zdechliny.   
 
 

                                                               Sha-Quan  

 
"Všichni jsou mrtví, ó mocný náčelníku! Muži, ženy, děti i starci tvého kmene!", bědoval polonahý chlapec a klesl bezvládně na kolena, "nezasloužím si žít ani já …".  
"Vstaň Ponkote a mluv. Uši Sha-Quanovy dychtí slyšet vše", promluvil mohutný muž a zvedl třesoucího se mladíka na nohy.
"Moře vyplavilo velkou rybu. Obrovskou rybu. Nas-Caki-Yectl, stvořitel, svým dětem poslal maso, ale jeho dar byl prokletý. Všichni, kteří ho ochutnali, zemřeli ve strašných bolestech!" 
Náčelníkovy rysy ztvrdly: "Ty jsi nejedl?"    
"Ponkot je pouze ubohý otrok velký Sha-Quane, čeká jen na kosti, které mu hodí bojovníci Tlingitů".  
Rudý pohlavár netrpělivým gestem zarazil výmluvnost vyděšeného výrostka, když se náhle ozvalo několik výstřelů. Přicházely od mořského pobřeží a Sha-Quan se tam bez rozmýšlení rozběhl. Ponkot ho poslušně následoval. Rány práskaly s neutuchající silou a oba Indiáni záhy poznali, že vycházejí z jejich vesnice. Když se prodrali hustým pralesem a stanuli na útesu nad rodnou osadou, naskytlo se jim hrůzné divadlo. Na mořské hladině nedaleko břehu kotvila velká černá loď, od níž právě odrážel člun plný ozbrojených bělochů. Další muži za mohutné střelby postupovali k domorodému opevnění. Na odpor se jim postavila jen hrstka přeživších Indiánů, ti však byli brzy pobiti a zdivočelí námořníci začali plenit osadu, která byla bohatě zásobena na blížící se zimu. Vynášeli z prostorných domů a skladišť balíky kožešin mořských vyder, tulení kůže, mroží kly a hlavně cenné indiánské pokrývky čilkaty, jejichž výroba zabere tlingitským ženám někdy i půl roku mravenčí práce. Nad osadou se objevila první mračna dýmu a kouře a nenasytné plameny začaly stravovat dřevěná obydlí a totemové sloupy.
Náčelník sledoval zkázu svého domova mlčky, ale jeho srdce se mu chvělo v stísněné hrudi jako lapený pták. 
Tam dole měl dvě ženy a klubko malých dětí. Dospělý syn zahynul před dvěma roky na moři. Znal bílé muže, často s nimi obchodoval a někdy i bojoval, ale necítil k nim nenávist. Tohle však nebyli Rusové ze Sitky, s nimiž měl několik nevyrovnaných účtů. Byli to Inglésové, kteří často zásobovali jeho lidi střelnými zbraněmi a náboji. Proč zničili jeho vesnici právě oni?
 
Sha-Quan byl muž činu. Poslal Ponkota do hořící osady, aby přinesl náčelnickou zbroj, kterou měl ukrytou v jámě pod podlahou poradního domu a sám se vypravil na pobřeží pokryté mrtvolami soukmenovců. Podařilo se mu proplížit až k obrovské velrybí mršině, u které probíhalo nakládání kořisti do rybářských člunů. Vtiskl se mezi dva mrtvé Tlingity a s obličejem zabořeným do vlhkého písku naslouchal opodál stojícím bělochům. Anglicky rozuměl slušně, takže mu neuniklo ani slovo a jeho srdce ztvrdlo smrtelnou zlobou. 
"Kapitáne, ten nápad s krysím jedem vám setsakramentsky vyšel! Blahopřeju, pochcípali i jejich všiví psi", a rudolící bocman s gustem kopl do opodál ležícího huňatého těla.
"Mí předci se podobně zbavovali rudých kůží v Nové Anglii. Stačí se držet tradic, Pitte. Ha, ha … a ta letošní sezóna bude nejlepší za poslední roky! Nádhera". 
Nato s uspokojením hodil do člunu další těžký balík indiánských kožišin.
"A problémy s Tlingity padnou na hlavu Rusům".        
 
Sha-Quan si oblékl těžký plášť z losí kůže bez rukávů. Přes něj mu Ponkot pomohl navléknout krunýř vyrobený z cedrových žeber a latěk, který mu zakrýval celé tělo od krku po kolena. Pod bradou měl dřevěný nákrčník a na hlavě vyřezávanou přilbu s chocholem z peří. Válečnou výstroj korunovala maska s divokým obličejem démona pobitá měděným plechem. Středová plocha svérázného brnění byla ozdobena klanovým znakem Yehla-Havrana, namalovaným červenou a černou barvou. Jeho výzbroj tvořila ocelová oboustranná bojová dýka, kamenný válečný kyj a luk se šípy v toulci z kuguáří kožešiny. Tlingitský pohlavár mlčky stiskl rameno mladému otrokovi a Ponkot, poslušný svému pánu jako věrný pes, vyběhl po lesní stezce vedoucí k vypleněné osadě.
 

                                                     Zločin smaže jenom krev

 
Shrbený muž v nepromokavé kazajce prohrabával pažbou ručnice doutnající sutiny indiánského srubu, když náhle zaslechl hlasité tlesknutí. Prudce se napřímil a spatřil před sebou polonahého mladíka, který si ho měřil drzým pohledem a napřahoval k němu holé dlaně. Běloch vztekle pozvedl pušku, ale v témže okamžiku se bez hlesu skácel k zemi. Mezi lopatkami mu vězel opeřený šíp. Sha-Quan vystoupil ze stínu totemového sloupu a sklonil se nad mrtvolou. Vykroutil z tuhnoucí velrybářovy pěsti nabitou zbraň a vytáhl mu z opasku námořnický křivák, který s uznáním podal Ponkotovi.
"Chlapi, pospěšte si, blíží se příliv! Ať už jsme odtud pryč". Láteřil McKay na posádku posledního, chvatně nakládaného člunu.
"Schází Griffith, pane, vrátil se ještě do vesnice …".
"K čertu!", ulevil si kapitán, "dva muži se mnou, a ty Pitte buď připraven k nalodění".             
Američané chvatně vyrazili k tlingitské osadě. Když se dostali mezi první doutnající budovy, začali námořníci volat svého druha, ale odpověď nepřicházela. Rozdělili se tedy a s napřaženými zbraněmi začali prohledávat vylidněné sídliště.  
"Proboha! Kapitáne, rychle sem", ozval se zděšený výkřik. McKay stanul na jakémsi náměstíčku, kde bylo soustředěno nejvíce divošských sloupů. Jeden z velrybářů ukazoval třesoucí se pravicí na jakýsi předmět položený na cedrovém trámu před ohořelými totemy. Ke své hrůze spatřil zkrvavenou hlavu muže, kterou zde kdosi vystavil jako příšernou trofej.      
"Ubožák Griff", zaskučel druhý lovec kosatek, "kdo mu to jen mohl … ", ale nestačil svůj lament dokončit, neboť zasvištěl šíp a odtrhl mu poslední slova od rtů. Skácel se do tvrdého písku s proklátým hrdlem.
"Kryjte se!", vykřikl duchapřítomně kapitán a přitiskl se ke stěně s připravenou dvojkou.    
Nikde se však nic nepohnulo. Kolkolem panovalo tísnivé ticho, přerušované jen skučením větru prohánějícího se mezi zčernalým trámovím. Jako by se zastavil čas. 
"Zpátky ke člunu Fritzi!", zavelel McKay, "je to past!"      
Oba Bostoňané vystoupili z úkrytu a pomalu, jen co noha nohu mine, začali ustupovat z nebezpečného místa s ukazováčky na spouštích.  
"Pozor rudoch!", vykřikl námořník a vypálil po Ponkotovi, který odvážně přebíhal přes uličku mezi sruby. 
"Devil´s,  …  a je pryč!", zahromoval jeho velitel a vyprázdnil zbrkle obě hlavně po prchajícím mladíkovi.       
Ještě nedozněla ozvěna výstřelů, když se na scéně jako mávnutím proutku zjevila hrozivá postava. Sha-Quan s ďábelskou maskou vypadal vskutku jako posel z nejhlubších pekel. Ručnice v jeho ruce promluvila a Fritz se zlomil v pase jako zasažený bleskem. Ještě než jeho tělo udeřilo o zem, zaútočil rudý mstitel na McKaye a vyrazil mu válečnou palicí pušku z rukou.
Starý mořský vlk nevěřícně zíral na obrněného Indiána, ale jeho překvapení trvalo jen zlomek vteřiny. Vytrhl z pochvy nuž a sekl jím instinktivně po rozmáchlé Sha-Quanově pravici. Kamenný kyj upadl do prachu a kapitán bodl útočníka přímo doprostřed pomalovaného krunýře. Ocel však k jeho úžasu se zaskřípěním sjela po tvrdém povrchu a mohutný rudoch ho sevřel železným stiskem svých paží. Oba muži se do sebe zaklesli jako zápasící losí samci. Síly obou byly skoro vyrovnané.  McKay měl těsně před obličejem matně se lesknoucí protivníkovu masku, z jejichž průzorů na něho hleděly dvě nenávistné oči. Rudoch zesílil tlak a drtil Američanovo tělo o svoji hruď. Nakonec prudce udeřil okovanou přilbicí doprostřed jeho čela a kapitán klesl do kolen. Triumfálním gestem odhodil válečnou masku, vytrhl z pochvy dýku a jedním strašným tahem podřízl McKayovo hrdlo. Vzápětí uchopil bělochovu hlavu za vlasy a z největší blízkosti mu vmetl do tváře: "Zabil tě Sha-Quan Inglési!!"
Skelný kapitánův pohled již nestačil zaznamenat neúspěšný útěk Pitta a jeho veslařů, které ještě na mělčině dostihly neomylné Sha-Quanovy šípy. Černá duše opustila jeho chladnoucí tělo.   
Když „Thunder Ghost“ chvatně vyplouval ze zátoky kosatek, na pobřeží hořely pohřební hranice a v záři jejich plamenů stály dvě postavy. Tlingitský náčelník, jehož klan Havrana přestal existovat, a mladík, hrdě třímající nad hlavou americkou ručnici - svobodný bojovník Ponkot. Prořídlá velrybářská posádka s hrůzou hleděla na příšernou výzdobu divošské kremace. To, co z dálky vypadalo jako neškodný laťkový plot s komickými dýňovými nádobami na jeho plaňkách, byla ve skutečnosti řada válečných kopí, z jejichž hrotů zhlížely vousaté hlavy osmi jejich nešťastných druhů. Když po strastiplné plavbě dosáhli novoanglického pobřeží a zakotvili v bostonském přístavu, jejich historky o "Zátoce lebek" byly natolik přesvědčivé, že po mnoho dalších let se nikdo z yankeejských kapitánů neodvážil v strašidelném zálivu zakotvit.
 
(Vladimír Svoboda,  2004)
 
   

Pridať nový komentár

Podeľ sa s novou témou s Dobrodruhmi