Petr Jan Juračka sa s kamarátmi vybral na Kubu, načom by nebolo nič zvláštne. Nakoľko však ide o profesionálneho fotografa, v článku vám popri jeho postrehoch o každodennom živote na Kube z pohľadu turistu, prinášame aj zopár veľmi pekných fotiek, vystihujúcich atmosféru kubánskej reality.
Ťažko povedať, čo je na Kube najfotografovanejšie. Či staré americké autá, ktorým sa v Amerike hovorí „Yank Tank” ale na Kube ich volajú "máquina". Tie patria určite medzi najfotografovanejšie. Turisti ale radi fotia aj ošarpané ulice Havany, Kubáncov, Karibik, či len tak všetko okolo seba. Pri fotení som pritom nikdy nenarazil na problém alebo agresivitu a tom som fotil nedostavanú atomovú elektráreň, špinavú tržnicu alebo vyradené lokomotívy... Je ale pravda, ze po príchode na Kubu sa ma úradník spýtal, či máme fotoaparát. Vzhľadom k 12 kilím fotografickej výbavy v príručnej batožine sa nedalo iné ako priznať, že jeden, skutočne malý, máme...
.jpg)
V okamžiku, keď som na priamu otázku koľko vlastne máme objektívov, odpovedal, že asi sedem, úbohému úradníkovi sa orosilo čelo a spýtal sa, či by ich mohol vidieť. Milujem tieto rečnícke otázky, na ktoré iná ako kladná odpoveď neexistuje. Prikázal nám všetko vybrať a vybaliť z obalov. Kontroloval jeden kúsok po druhom, starostlivo zapisoval označenie jednotlivých častí výbavy a neustále sa na niečo pýtal. Našťastie... Našťastie preto, že sa zastavil pri mojej GPSke, ktoré sa do krajiny dovážať nesmú. Vysvetlil som mu, že sa jedná o diaľkovú spúšť k foťáku, čo mi uveril, a pustil nás konečne na územie Kuby.
Chceli domáci peniaze za fotenie?
V uliciach Havany sme takých ľudí videli, zvyčajne nejako smiešne oblečených a ochotne sa za peso nechali fotiť s turistami, prípadne sami. Moje "obete" však spravidla nevedeli, že ich niekto fotí. Vďaka teleobjektívu. A keď o mňa vedeli, tak ešte zamávali a alebo sa usmiali do objektívu. Boli zlatí. A rozhodne sa k nám nikto za celú dobu nezachoval agresívne - okradli nás v tichosti, vodič autobusu si povedal o úplatok s radosťou a aj tí imigrační policajti sa na nás pri výsluchu celú dobu vlastne usmievali.
.jpg)
Berie mladá generácia Castra ako revolucionára - ochráncu pred imperializmom alebo ako človeka, ktorý brzdí pokrok na Kube...
Vzhľadom k značnej jazykovej bariére sa mne na túto otázku odpovedá dosť ťažko. My nevieme španielsky a väčšina Kubáncov nevie príliš dobre anglicky. Ak však nájdete niekoho, kto anglicky hovorí, väčšinou sa na túto tému nechce baviť. Mali sme skúsenosť s jedným človekom tak okolo štyridsiatky a jeho asi dvadsaťročným kamarátom, od ktorých sme chceli, aby nás za jeden z našich bicyklov zviezli autom do celkom vzdialenej lokality, čo sa samozrejme v krajine nesmie a hrozí im z toho väzenie. A musíme povedať, že nás veľmi prekvapilo, že mali skutočný strach. Keď sme sedeli na zadných sedadlách ich autá! Nadobudli sme pocit, že si mnohí Kubánci asi myslia, že to vo svete funguje v podstate podobne ako u nich. Bolo pre nich dosť nepredstaviteľné, keď sme im rozprávali, že ak chceme cestovať v rámci Európy, nemusíme mať ani pas - a že nemusíme emigrovať, keď chceme žiť inde ... Povedali by sme, že nám to jednoducho neverili. Bratov Castrovcov v každom prípade na Kube milujú, uctievajú. Keď sme sa bavili s ľuďmi rôznych národností (s Európanmi, Kubáncami, Američanmi atď) o budúcom osude Kuby, nikto nám nepovedal pevný názor. Buď sa má za to, že sa po prípadnom páde režimu nestane nič, alebo že tam nastúpia Američania a urobia z Kuby exkluzívnu rezidenciu, druhý Hawai. Kto vie ...
.jpg)
Říká se, že běloch je na Kube vnímán jako chodící bankomat
Určitě. Ale taky jako invalidi co nemají nohy a zaručeně potřebují někam svést „bicitaxíkem“. Tahle obvykle podomácku upravená kola představují způsob obživy pro velkou část Kubánců, kteří jsou schopni a ochotni v tropickém podnebí nejen sedět a čumět, ale i šlapat (těch je ale zřejmě menšina). Většinu jejich klientely tvoří místní lidé, vozit turisty mají zakázáno. Nicméně turisté platí v konvertibilních pesos a jsou tak pod neustálou palbou nabídek na svezení. Největší nátlak jsme zažili v Havaně, kde jsme museli odmítnout pět (!) nabídek než jsme přešli jednu ulici v centru. Neustálé houkání, volání a pohvizdování ze strany bicitaxikářů byly hlavními důvody, proč jsme se po příletu do Havany hned těšili, až nasedneme na vlastní kola. Bláhově jsme si totiž mysleli, že bicitaxi dají turistům na kolech pokoj. Ha, nedají… Jeden velmi podnikavý taxikář v Trinidadu na nás zvolal: „Taxi?“. Poťukal jsem si na čelo a ukázal na plně naložená kola pod námi. „Ubytování?“. „Máme“. „Hm, hm, hm... navigace do centra?“. Ukázal jsem na hlavní náměstí, které bylo od nás asi 20 metrů. Naštval se a odjel. Kapitalistického ducha jsme mu nemohli odepřít, ale opravdu netuším, co by dělal, kdybychom byli prvně kývli a chtěli se nechat svézt. Tenhle týpek by nám prodal i stín, ve kterém stojí; a nejeden americký amigo by za něj ještě rád zaplatil.
http://petr.juracka.eu/
- Pakliže byste měli zájem nasát atmosféru Kuby poněkud autentičtěji, nabízí se unikátní možnost kombinace mého cestovatelsko-přírodovědného povídání o Kubě, a to 26. října 2013 v Děčínském hudebním klubu Garage od 19.00. Po přednášce bude následovat intenzivní koštování kubánského rumu a koncert kubánské hudby.
