Pánfilo de Narváez, neúspěšný sok Cortézův

Španělský conquistador Pánfilo de Narváez, neúspěšný sok Cortézův a nemilosrdný zabiják Indiánů, se narodil roku 1470 ve Valladolidu. V letech 1511-1514 se účastnil dobývání Kuby, kde se "proslavil" svojí krutostí při pobíjení bezbranných Indiánů.

K čemuž používal proti domorodcům zvláště cvičených psů. Těchto velkých pyrenejských "řeznických" bestií, přivezli Španělé do Nového světa několik stovek. Za své zásluhy se stal zástupcem Diega de Velasquéze, guvernéra ostrova.  

Mexické intermezzo  

Místodržitel Velasquéz žárlivě sledoval Cortézovy úspěchy při plundrování Aztécké říše a rozhodl se také ukousnout z bohatého koláče. Roku 1520 vyslal Narváeze do Mexika se silnou armádou, která měla 800 pěšáků, 80 jezdců a 12 děl, aby samozvaného dobyvatele zatknul. Flotila osmnácti lodí šťastně přistála na mexického pobřeží u dnešního města Veracruz. Cortéz však nenadálým výpadem za bouřlivé noci vojsko přepadl, zmocnil se děl a získal žoldnéře na svou stranu. Narváeze, kterému v bitce vypíchli kopím levé oko, zajal.

Po propuštění roku 1523 se neúspěšný conquistador vrátil na Kubu a posléze odplul do Španělska. Protože měl dobré styky s královským dvorem, získal v roce 1527 titul adelantada a guvernéra Floridy s privilegiem kolonizovat území mezi Floridou a východním Mexikem. Naverboval půl tisícovky dobrodruhů a v červnu 1527 vyplul s pěti loděmi ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda na dobyvačnou výpravu. Na San Domingu na Hispaňole a v Santiagu na Kubě doplnil zásoby a nalodil ještě 40 jezdců, zkušených harcovníků z indiánských válek.

Ohněm a mečem

13.dubna 1528 přistál na západním pobřeží Floridy v zálivu Tampa, aby pokračoval v objevech Ponce de Leóna. Po obvyklých obřadech vztyčil vlajku ve jménu španělského krále Karla V., a plný naděje na bohatou kořist nastoupil pochod obtížným terénem na západ, zanechav 100 mužů na lodích, které měly plout podél břehu a být v pravý čas veliteli k dispozici. Bez rozmyslu začal opět používat své krvavé praktiky z Kuby a záhy se zapletl do urputných bojů s Indiány kmene Kalusů. Domorodí průvodci, kteří byli násilím nuceni, aby vojsku ukazovali cestu, zavedli Španěly do močálů a bezedných bažin. Jedovaté výpary a hlad kosily žoldáky jako mouchy. Na každém kroku na ně číhaly stovky bojovníků, kteří je zasypávali mračny smrtících šípů. Narváez se krutě mstil a svojí surovostí si Indiány ještě více popudil proti sobě. Prvním jeho činem bylo, že zajatému indiánskému náčelníkovi kmene Uzita Hirrahiguovi "poručil useknout nos a rty až k bradě" a jeho matku nechal před jeho očima roztrhat psy.

Když si chtěl po vzoru Cortéze získat spojenectví Apalačíů, kteří byli nepřáteli Kalusů, uvěznil neprozřetelně jejich kazika, ale tento čin měl opačný výsledek. Apalačíové, nedbaje na bezpečnost rukojmího, Španěly napadli a po zoufalé bitvě zapálili vlastní vesnici a také kukuřičná pole, aby nepadla do rukou vyhladovělému nepříteli a uprchli do pralesa. Vyčerpaní vojáci se při nikdy nekončících šarvátkách probíjeli Floridou, až si jejich velitel musel přiznat prohru a smířit se s tím, že poklady jaké dovezl z Mexika Cortéz, zde nenajde. Zavelel ke zpáteční cestě k moři a conquistadorům nastal zápas o holý život. Když konečně dorazil k zálivu Apalachee, měl již jen jednoho koně a hrstku mužů. Zlato, pro které vše podstoupil, bylo jen chimérou. Loďstvo čekalo daleko na západě - u ústí řeky Rio del Espiritu Santo ("Svatého ducha"), jak ji nazval v roce 1519 Alonso Alvarez de Pineda (dnešní Mississippi), a když se vojsko dlouho neobjevovalo, odplulo zpátky na Kubu.   

Skončil v pekle

Španělům nezbývalo než se spolehnout na vlastní síly. Vyrobili z ostruh, třmenů a udidel hřebíky a ztloukli pět hrubých bárek. Plachty ušili z košil a s nedostatečnými zásobami se vypravili podle pobřeží na západ, aby dopluli do Mexika. Bouře však rozmetala chatrnou flotilu a člun, na kterém se nalézal Narváez, uchvátil mořský proud a při ústí Mississippi zmizel v hlubinách. O krutém dobyvateli již nikdy nikdo neslyšel.

Zbytek výpravy se dostal až do dnešního Texasu, kde na ostrůvku u Galvestonu většina trosečníků pomřela hlady. Pouze čtyřem mužům se podařilo doputovat do severního Mexika. Byl mezi nimi i Cabeza de Vaca, který byl v Narváezově výpravě pokladníkem a ten podal koruně nadnesenou zprávu o svém veliteli, jehož přirovnal pro své hrdinství ke Cortézovi a Pizarrovi. Pravda však byla taková, že patřil k nejkrutějším Španělům své doby.  Známý ochránce práv Indiánů, biskup Bartolomé de las Casas  (1474-1566), který sledoval ukrutnosti páchané Narváezem, ho nazýval "veletyranem" a zakončil zprávu o jeho smrti ujištěním, že "jeho duše bezpochyby propadne ďáblu". Nechyběla mu sice odvaha, ale další vlastnosti, jako předvídavost, odhad situace aj., jimiž by měl být vybaven každý úspěšný vojevůdce, postrádal a možná proto jeho výpravy do Mexika a na Floridu skončily krachem.