Kosovo polje - mýtus o bitvě

Michal Sedláček - 21.2.2013

Kosovo polje. Tyto dvě slova jsou velmi často skloňována v denním tisku po celém světě. Obvykle se dozvídáme o přehnaném srbském nacionalismu, který má své počátky u bitvy, která se na Kosově polji před více jak šesti sty lety odehrála.

Moderní badatelé ale pohled na tuto část historie poupravují. Opravdu se bitva odehrála tak, jak je v srbské historické tradici líčena? A jak je možné, že právě tento konflikt se tak výrazně otiskl do kolektivní paměti Srbů? A nejedná se spíše o mýtus?

Historické pozadí

Abychom pochopili situaci kolem bitvy na Kosově polji, je třeba si připomenout historické skutečnosti dané doby. Ve druhé polovině 14. století byl Balkán územně rozštěpen do mnoha menších státních celků. Bylo zde několik srbských despotátů, tři bulharská knížectví, latinské panství na Peloponésu, polosamostatná albánská území a samozřejmě také skomírající Byzantská říše. Do této situace se razantně vložili Turci, kteří po bitvě na řece Marici ovládali část Bulharska. Osmané, jak jsou také nazýváni, pořádali loupeživé výpravy na křesťanská území a často se přidávali ve vojenských střetech na jednu či druhou stranu.

V této době se odehrálo mnoho větších či menších bitev, které svým rozsahem odpovídaly Kosovu polji. Tak proč právě tato bitva má takový význam? Důvodem bude zřejmě akt svatořečení tehdejšího srbského vůdce Lazara Hrebeljanoviće. On sám, jak se všeobecně soudí, byl v bitvě zajat a popraven. Před samotným střetnutím zemřel i turecký sultán Murad I, zabil ho Srb Miloš Kobilić. Místo svého otce se ovšem vedení ujal Bajezid, který své bojovníky do bitvy vedl. V širším povědomí je představa, že Srbové bitvu prohráli, ale pravda je někde jinde. Výsledek byl spíše nerozhodný nebo mírně nahrávající Srbům. Tento fakt ale pozdější kosovský mýtus vymazal.

Vznik mýtu

„Srbství není chléb, škola a stát, nýbrž Kosovo“ napsala srbská spisovatelka Isidora Sekuliæová“. Tato věta výstižně charakterizuje srbský vztah ke Kosovu. Kde se ovšem tento postoj vzal? A proč na něm Srbové dodnes striktně lpí?

Důvody můžeme dohledat už v době krátce po bitvě, kdy se začala kanonizovat postava Lazara Hrebeljanoviće a postupem času vznikl celý cyklus lidových pověstí a písní, které líčí Kosovo polje jako národní tragédii Srbů. Ale popořadě.

Základním problémem bitvy na Kosově polji je špatná interpretace jejího výsledku. Srbská historiografie a kolektivní paměť mluví o drtivé a tragické porážce, ta je ale dílem pozdějšího pozměnění historické pravdy. Prameny datované do časové blízkosti bitvy hovoří jinak. Například Lazarův spojenec, bosenský král Tvrdko, hovořil o vítězné bitvě. Podobně se vyjadřuje i tehdejší benátská korespondence. Když se to shrne, tak moderní historické bádání došlo k závěru, že bitva na Kosově polji neznamenala nijak zásadní zvrat v tehdejší mocenské rovnováze, a že byla pro Srby a jejich spojence vítězná. Sice přišli o svého vůdce, ale ten byl pouze jedním z mnoha a určitě nezastupoval spojené Srby, jak je to prezentováno. Některým z jeho vazalů se Lazarova smrt mohla dokonce i hodit.

Problematika kosovského mýtu je spojena s faktem, že je částečně pravdivý. Všechny věci, které se vztahují k oné bitvě, se Srbům skutečně staly, pouze s přibližně padesátiletým zpožděním. To je základní nesrovnalost, která se projevuje v dnešním vztahu Srbů k samostatnosti Kosova.

Proč byl ale počátek srbské tragédie posunut již do roku 1389, když skutečné podmanění Turky bylo až pozdějšího data? Vysvětlení lze hledat ve svatořečení Lazara Hrebeljanoviće. K tomu, aby se nějaká událost trvale zapsala do lidské mysli a předávala se z pokolení na pokolení, je svatořečení ideální příležitostí.

Po Lazarově smrti bylo jeho tělo uloženo v klášteře Ravanica, kde ho lidé začali ihned uctívat. Kolem Lazarovy památky vznikla široká literatura a lze se domnívat, že za jejím šířením stála nebožtíkova žena Milica. Po manželově smrti se dostala do nelehké situace a pomoc svatého se jí jistě hodila. První příčiny vzniku kosovského mýtu lze tedy hledat již zde. Každý, kdo navštívil místo posledního odpočinku Lazara Hrebeljanoviće, se logicky dozvídal i o bitvě, ve které přišel o život, nehledě na kultovní literaturu, která se kolem mýtu začala nabalovat. Historické bádání se shodlo na tom, že tato kultovní literatura nemá valnou vypovídací hodnotu a pouze účelově chrání památku Lazara Hrebeljanoviće.

Z těchto mýtů vyplývá, že Lazar padl jako mučedník, což je velmi zavádějící. Lazar jel na Kosovo polje vybojovat bitvu a určitě neměl v plánu zde padnout. Což je v rozporu s typickým obrazem mučedníků, kteří svůj osud přijímají bez odporu. Lazar se snažil pouze ochránit své panství před tureckým nebezpečím. Kdyby ovšem měl jiného nepřítele a Turky by mohl použít jako spojence, jistě by neváhal a učinil tak. Navíc v kosovském mýtu byli Turci líčeni jako apokalyptické nebezpečí, což bylo v roce 1389 trochu předčasné. Tento fakt se potvrdil až přibližně o padesát let později. Pro duchovní, kteří tvořili Lazarovu svatozář, se ale apokalyptický nepřítel hodil. Potřebovali ďábla, který bojoval proti bojovníku Kristovu – tedy Lazarovi. Navíc mezi nimi s velkou pravděpodobností byli mniši, kteří před Turky utekli z vyvrácených bulharských klášterů. Ti zajisté hrůze z Osmanů přizvukovali. V krátkosti řečeno, v sakrální sféře se vytvořil nepřítel, kterého profánní svět poznal až o několik desetiletí později.

K vytvoření legendy bylo, jak je patrné, zapotřebí co nejvíce mlžit, poskytovat neúplné informace. Tím vznikl prostor pro nejrůznější interpretace výsledku kosovské bitvy. Jednou z těchto nepravd je také příběh o zeti Lazara, Vuku Brankovićovi. V kosovském mýtu byl označen za zrádce. Každý správný mýtus potřebuje svého zrádce, tak byl zasazen i do tohoto. Vzhledem k tomu, že bitva byla ve skutečnosti vítězná, je teorie o Vukově zradě přinejmenším problematická. Zvláště pokud si do příběhu dosadíme fakt, že bitva byla svedena ve Vukově despotátu a tím pádem vlastně bránil své území a své poddané. Motiv zrady byl ale dále rozvíjen v srbských junáckých písních a kolektivní paměti, tím pádem dostal Vuk Branković punc zrádce.

Na základě takto budované literatury a příběhů se vytvořil mýtus. Mýtus, který slýchal každý poutník, který se přišel poklonit ke světcovu hrobu v klášteře Ravanica, a který se stal archetym dnešní podoby příběhu o bitvě na Kosově polji. O samotnou bitvu se již nikdo nezajímal a stala se pouze místem, kde mučedník Lazar přišel o život. Tím se na ni sice nezapomnělo, ale na druhou stranu byla chybně interpretována.

Dopad mýtu na současnost

I v dnešní době je kosovský mýtus stále aktuální. Neustále se na něj odvolává srbská politická reprezentace a obyvatelstvo. Na ulicích Bělehradu, a nejenom tam, lze vidět napsanou číslici 1389, která upozorňuje na letopočet bitvy. Časté jsou i nápisy typu Kosovo je Srbsko atd. Této interpretaci dějin je velmi těžké uniknout, pokud člověk vyrůstá v Srbsku a absolvuje tamní školství, které mýtus předkládá jako historickou pravdu. Srbové stále žijí v domnění, že Kosovo bylo tisíciletou součástí jejich státu. Ve skutečnosti bylo jeho nedílným prvkem pouze několik desítek let ve dvacátém století. Před tím Kosovo fungovalo jako územně-správní celek v rámci Osmanské říše. Nesmíme ovšem opomenout středověkou historii tzv. Starého Srbska, které se územně částečně s Kosovem krylo.

Kosovo je mezi Srby také považováno za kolébku jejich kultury, což je často vnímáno skrze pravoslavnou víru. V Kosovu ale jednotlivé víry (katolická, křesťanská a islám) působily bezproblémově vedle sebe. Vznikla tak lokální pravoslavná srbská, ale také islámská a katolická církevní kultura. Pro Turky to byl nejlepší způsob, jak si zajistit loajalitu a bezkonfliktní vybírání daní. Až konec devatenáctého století přinesl změnu, která šla ruku v ruce s jazykově definovaným pojmem národ, a dalšími modernizačními vlivy ze západní a střední Evropy. Samozřejmě situaci podpořila i upadající osmanská samospráva, která novým trendům nebyla schopná čelit. Jak uvádí novinář Jan Urban, „to, co prožívá Balkán v posledních desetiletích, je pouze opožděné, velmi nepragmatické – a o to nesmyslnější – národní obrození.“

Další mylnou představou je myšlenka, že bitva na Kosově polji byla určujícím motivem srbské historie a zakládá nezpochybnitelnou oprávněnost na kosovské území. Tento názor naráží na zásadní historickou nepřesnost. Ve 14. století, kdy se bitva odehrála, se loajalita neurčovala podle jazykově determinovaného pojmu národ, nýbrž se odvozovala od vazalské povinnosti určitému jedinci. Na obou stranách bitevní vřavy byli Srbové, jedni na straně Lazara Hrebeljanoviće, druzí ve vojsku sultána Murada.

Stejně tak se to mělo i s Albánci, vůči nimž se dnešní Srbové v Kosovu razantně vymezují. Kromě toho Albánci byli tehdy především katolíci a své bojovníky z velké části postavili na srbskou stranu. Jak je z výše napsaných řádků patrné, dnešní srbské generace žijí v zajetí špatně interpretované historie, která jim neumožňuje zaujmout k otázce Kosova smířlivý postoj. Tento postoj byl budován po šest set let kosovským mýtem a jeho následky se budou odstraňovat, pokud o to Srbové budou někdy stát, velmi dlouhou dobu. Citlivost situace zvyšují také dva srbské pravoslavné kláštery, které v dnes převážně albánském Kosovu stojí, Peć a Dečany. Mýtus o bitvě na Kosově polji je typickým příkladem, jak může pozměněná historie ovlivňovat současnou realitu i po šesti stech letech.

Komentáre Disqus