Vilém z Rubruku, velvyslanec u Mongolů

Michal Sedláček - 12.2.2014

Mongolsko je dnes zemí, která je na okraji světové pozornosti. Byly ovšem doby, kdy pření evropští představitelé vysílali delegace, aby se pokusili získat Mongoly na svou stranu.

V polském táboře to vřelo. Všichni se připravovali na nadcházející střetnutí s neznámým nepřítelem, který se najednou přiřítil z dalekých východních zemí, o kterých většina lidí v křesťanské Evropě ani neslyšela. Byl devátý duben Léta páně 1241 a polské vojsko knížete Jindřicha II. Pobožného čekala osudová bitva s armádou Mongolů. Na jeden den vzdálené vojsko českého krále Václava I. Jindřich nečekal a to byla chyba, přišel o život, stejně jako tisíce jeho věrných.

Bitva u Lehnice byla jednou z mnoha událostí, ve kterých se seznamovala křesťanská Evropa s nájezdníky z Mongolska. A že to bylo seznamování více než kruté, asi není třeba připomínat. Hordy chána Bátúa se nakonec díky obraně české zemské hranice králem Václavem I. a také díky smrti velkého chána Ogodaje vydaly zpět a v takové intenzitě se už nikdy nevrátily. Naopak na neznámý východ se za nimi vydali křesťanští cestovatelé, kteří se pokoušeli navázat diplomatické styky. A jedním z nich byl i Vilém z Rubruku.
 

Služebník Ludvíka Svatého

 
Vilém se narodil ve vesnici Rubruk ležící v Calaiské nížině, která byla tehdy součástí Svaté říše římské a jeho prvním cestovatelským počinem byla cesta do Egypta roku 1248. Tehdy doprovázel francouzského krále Ludvíka Svatého. Na základě těchto zkušeností byl vyslán králem Ludvíkem a byzantským císařem Balduinem II. roku 1253 do Karakorumu. Důvodem této výpravy byla víra, že jeden ze synů Bátúa, princ Sartach, je křesťanem. Viléma financovali oba monarchové. Je ovšem třeba dodat, že byzantský císař byl mnohem štědřejší.
 
První fáze cesty byla pro Viléma celkem pohodlná. Až na poloostrov Krym se poselstvo dostalo bez problémů. Zde byla sestavena vlastní karavana. Vozy byly taženy voly, proto bylo tempo postupu velice pomalé. S vyslancem se na cestu vydal jeden otrok, tlumočník a dva další klerici.
 
První zajímavou zprávou je popis gótských kmenů, které žily na východním pobřeží Černého moře. Byly to pozůstatky Gótů, kteří se neúčastnili stěhování národů ve čtvrtém a pátém století. Z jejich země se Vilém dostal k prvním Tatarům, jak nazývá Mongoly. Líčí jejich zvyky a zdroje příjmů. Chán Bátú prý vydělával velké jmění na solivarech u černomořského pobřeží. Ruské země neměly totiž jiný zdroj soli. Dalším poznatkem je popis těžkých vozů, na kterých kočovní Mongolové žili. Měli na nich postaveny stany. 
 

Ženy si různým malováním svůj obličej strašně znetvořují

 
O ženách Tatarů mluví Vilém z Rubruku následovně: „Všechny ženy sedí stejně jako muži na koních. Po každém boku jim visí jedna noha. Tuniku mají v bocích opásánu širokým hedvábným pásem barvy vzduchu. Pod očima mají závoj, visící až na hruď. Všeobecně jsou ženy úžasně tlusté a za nejhezčí je pokládána ta, která má nejmenší nos. Různým malováním strašně svůj obličej znetvořují. Při porodu neuléhají do lůžka.“
 
 
Výmluvné je také první setkání s Mongoly: „Dali jsme jim ze svých zásob suchary a víno. Když však vypili láhev, prohlásili, že nikdo nemůže jít domů na jedné noze, máme jim prý tedy dát ještě jednu láhev… V této provincii žil guvernér, který byl blízkým příbuzným Bátúa a jmenoval se Čagataj. Pro něho nám dal císař Balduin dopisy, a proto jsme dostali čerstvé koně a voly a také dva průvodce. Během dvou měsíců, jež uplynuly od našeho odjezdu ze Sudaku až k příjezdu k Sarachovi, jsme nikdy nespali ani v domě ani ve stanu, nýbrž neustále pod širým nebem nebo ve voze. Nespatřili jsme také ani vesnici, ani zbytky staveb, jen nesčetné kumánské hroby.“ Podle Vilémova popisu se výprava vydala na sever od Krymu do Nogajské stepi a přes řeky Doněc a Don až k dnešnímu městu Kalač na Volze.
 
Cílem karavany byl princ Sartach, ale výprava se nejprve setkala s Čagatajem. „Čagataj seděl na svém lůžku a v ruce měl malou loutnu. Vedle něj seděla jeho žena, a ta, myslím, si dala vyoperovat z obličeje nos, aby to odpovídalo tatarskému pojmu krásy. Tam, kde jiní lidé mají nos, neměla takřka nic. Toto místo a obočí byly nadto namalovány černavou mastí a výsledek této péče o obličej bylo možno nazvat hrozným.“
 

Nenaplněné naděje

 
S Čagatajem jelo poselstvo směrem k princi Sartachovi. Cestou potkali další národ, který byl pozůstatkem stěhování národů. Jednalo se o křesťanské Alany. Nakonec dojeli až k řece Don, kde byl přívoz, který je přepravil na druhou stranu. Po dalších peripetiích s koňmi a voly, které nemohly dlouho nikde získat, se konečně dostali až k princi Sartachovi. Ten je velmi rychle přijal. Udivující skutečností je, že se výslovně Viléma z Rubruku ptal, jestli bible jím donesená, obsahuje evangelia. Tím je možno doložit, že se Sartach skutečně o křesťanství zajímal. „Zdali je Sartach křesťanem či není – to se neodvažuji říci. Jisté je, že nechce být takto nazýván, ba že si dokonce příležitostně dělá z křesťanů legraci. Jinak však se nezdá, že by jim nebyl nakloněn, neboť koneckonců má sídlo při křesťanské cestě ke dvoru svého otce a všichni – Rusové, Valaši, Bulhaři, Alani – musí Sartachovi předávat dary, chtějí-li k Bátúovi, a milostivě je přijme. Saracéni mu naproti tomu mohou přinést sebebohatší dary, ale nikdy je nestrpí ve své blízkosti. Má též nestoriánské kněze, kteří tlukou na své dřevěné tabulky a zpívají za něj mši…“
 
Návštěva svůj skutečný úkol ale nesplnila. Sartach se za křesťana nepovažoval, nazýval se prostě Mongolem. Tím tedy padly naděje křesťanských panovníků, kteří se se Sartachem chtěli spojit a spolu s ním bojovat proti bezvěrcům.
 
 
Od Sartacha Vilém pokračoval k chánovi Bátúovi. Ten je ovšem odkázal na Velkého chána Mangua, který žil v Mongolsku. A tak se poselstvo muselo vydat na další dlouhou pouť. Vilém z Rubruku šel k Velkému chánovi stejnou cestou jako několik let dříve páter Carpini, tedy severně od Aralského jezera, směrem na východ. Prošel střední Asií, zřejmě Tádžikistánem a dále kolem Himáláje.
 

Mangua křesťané nezajímali

 
Ovšem u Mangua narazil na naprostý nezájem o křesťanství a tedy i o snahy francouzského krále o spojenectví. Mangua byl tolerantní ke všem náboženstvím a nechal si požehnat jak od křesťanů, tak Židů, nestoriánů, muslimů i buddhistů. Nakonec Vilém usoudil, že jeho další pobyt na dvoře Velkého chána nemá smysl a Mangua mu povolil návrat do vlasti.
 
„Cestovali jsme dva měsíce a deset dní, než jsme zase dorazili k Bátúovi. Po celé cestě jsme nespatřili ani obec, ani stavení, kromě hrobů a jedné vesničky, ve které jsme nedostali koupit ani chléb. A za těch sedmdesát dní jsme si mohli dovolit jen jediný delší odpočinek, a to tehdy, když jsme nenašli čerstvé koně na výměnu. Z největší části byla naše cesta stejná jako v minulém roce. Přišli jsme v zimě a odcházeli v létě. Často jsme procházeli hornatou krajinou a jednou jsme šli čtrnáct dní úzkým údolím, v němž rostla tráva jen na březích řeky. Stalo se, že jsme po dva či tři dny neměli k jídlu nic jiného než kumys a byli jsme ve velkém nebezpečí, že zahyneme hladem, především také proto, že jsme koně příliš unavili.“
Rekonstrukce zpáteční trasy Viléma z Rubruku není lehká, přesto se podařila badateli TۥSerstevensovi. Výprava šla jižně od Balchašského jezera, přes Džungarskou bránu do severního Kazachstánu. Dále přes Ural k Volze a do sídla Bátúa.
 
Po odpočinku na Bátúově dvoře se výprava vydala ke Kavkazu. Touto cestou Vilém postupoval, protože se chtěl dostat do Sýrie, kde tušil přítomnost svého krále Ludvíka. Přes Arménii a Anatolii se dostává až do výše zmíněné Sýrie, kde jeho cesta končí v křižáckém městě Akkonu.
 
Zde začíná sepisovat svoji zprávu a uvědomuje si, že jeho cesta svůj účel nesplnila. „Zdá se mi, že si lze slibovat jen málo od toho, pocestuji-li k Tatarům ještě jednou prostý mnich, jako jsem já… Jestliže by však papež svolil k vyslání důstojného poselství k chánovi Manguovi s biskupem v čele, byl by jistě s to zodpovědět všechny pošetilé otázky, jež ony kmeny nám křesťanům neustále kladou… Musel by však mít dobrého tlumočníka, snad dokonce několik, a také mnoho peněz, jichž by na cestě mohl použít.“
 
 
Svůj úkol sice nesplnil, přesto je cesta Viléma z Rubruku hodná obdivu. Procestoval téměř celý tehdy známý svět a nezastavil se ani před četnými problémy, které ho pronásledovaly. Dějiny jsou ovšem velmi nevděčné, a proto jeho pouť na dlouhé věky upadla do zapomnění. Stejně tak se dnes téměř nemluví o zásluhách českého krále Václava I., který výrazně přispěl k odchodu Mongolů ze střední Evropy o několik let dříve, než se na pouť svého života vydal Vilém.
 
Komentáre Disqus