Šavan Hokolesqua, Kukuřičný stonek, od jehož smrti (10. listopadu 1777) zanedlouho uplyne 230 let, byl největším náčelníkem svého kmene v celé jeho známé historii.
Za svého vůdce, rádce a mluvčího ve válkách a v důležitých mírových jednáních s bělochy ho uznávaly i téměř všechny kmeny v dnešním Ohiu a okolí... Přesto je tato důležitá postava amerických dějin dnes více známá jen profesionálním historikům a dalším badatelům; z "laiků" o něm a jeho významu více vědí jen lidé, kteří se vážněji zabývají indiánskými válkami. V obecných pracích Hokolesquu - pokud je vůbec zmíněn - obvykle a neprávem, to zdůrazněme, zastiňují jiní šavanští pohlaváři jako byli Tekumseh, Padající hvězda (1768 - 1813), jeho strýček Weyapiersenwah, Vodní vír (cca 1738 - cca 1809/10, též známý jako Modrý kabát), nebo Katahekasa, Černé kopyto či Černý koník (cca 1740 - 1831), případně náčelník Miamiů Mičikinikva, Malá želva (1752 - 1812).
Hokolesqua
se narodil v roce 1720 (uvádějí se i roky 1708, 1710 či 1712) v Pensylvánii, později se se přestěhoval do Ohia, kde žil poblíž dnešního města Chillicothe. Pocházel ze slavného rodu - jeho otcem nebo dědečkem byl hlavní sachem pensylvánských Šavanů Paxnos (Paxinos, Poxsinosa; cca 1650/60 - cca 1760) nebo jeho bratr Bílá ryba (cca 1688 - cca 1768). Až do své smrti se účastnil se všech konfliktů s bělochy, pronikajícími do Ohia a Kentucky, a nechyběl u podpisů žádné z hlavních mírových smluv. Nejvýznamnější roli svého života sehrál v tzv. Dunmoreově válce v roce 1774, která je dnes některými odborníky na americkou historii považována za předzvěst či dokonce neoficiální začátek války za nezávislost alias americké revoluce (1775 - 1783). Svou pozemskou existenci zakončil Hokolesqua na podzim 1777 v pevnosti Fort Randolph, kde ho zavraždili američtí vojáci. Hokolesqua měl několik sourozenců, k nejznámějším patří jeho bratři Nimwha (cca 1730, zemřel po roce 1786) a Halowas, Stříbrné paty (cca 1730 - cca 1804), a sestra Nonhelema (cca 1720 - zemřela po roce 1786), známá i pod anglickým jménem Grenadier squaw, manželka náčelníka Delavárů Molunthy.
Se čtyřmi svými manželkami či družkami, Šavankou, Čerokíjkou, adoptovanou černoškou a bílou zajatkyní Elisabeth Seeovou, zplodil náčelník mnoho dětí. Z chlapců jmenujme alespoň Wynepuechsiku, Tlustého muže (cca 1740, zemřel po roce 1817) a Elinipsica (cca 1740 - 10. listopadu 1777), usmrceného spolu s otcem ve Fort Randolphu. Z dcer zmiňme Adjalu, Bílé křídlo (cca 1770 - cca 1845; někdy se tvrdí, že byla spíše Hokolesquovou vnučkou), která se stala třetí ženou slavného Tekumseha. Američané o pohlavárovi dnes píší jako o Cornstalkovi, což je víceméně přesný anglický překlad šavanského výrazu Hokolesqua, a s touto podobou náčelníkova jména se setkáváme i v odborné literatuře a beletrii, autoři článků se však, jak je jejich zvykem, důsledně drží jeho domorodého jména.
Rukojmí z Fort Randolphu
10. října 1774 svedli Šavani náčelníka Hokolesquy a jejich delavárští a huronští spojenci na soutoku Ohia a Big Kanawhy, na místě zvaném Point Pleasant v dnešní Západní Virginii, heroický zápas s virginskými domobranci, jimž velel generál Andrew Lewis. Z vojenského hlediska, zvláště měřeno pohledem indiánských bojovníků, se dá toto utkání považovat spíše za nerozhodné, na obou stranách padlo nebo bylo zraněno přibližně stejné množství lidí, v konečném důsledku vedl však fakt, že Indiáni bojiště opustili a nepřítele nezničili, k jejich "porážce". Vyčerpáni bitvou s Lewisem, nebyli schopni čelit další silné nejméně dvoutisícové armádě Virgiňanů, vedené guvernérem Virginie Johnem Murrayem, lordem z Dunmore (většina dokumentů a knih o něm mluví jako o lordu Dunmoreovi), která vypálila několik šavanských vesnic a stála na dohled "hlavnímu městu" Šavanů Chillicothe.
Smlouva s lordem Dunmoreem
Tehdejší vrchní náčelník kmene Hokolesqua pochopil, že další bitva by za tohoto nepříznivého poměru sil byla nesmyslným hazardem a v známém patetickém proslovu rozmluvil svým válečníkům jejich touhu po boji. Věděl, že pro budoucnost svého národa může udělat jediné: pokořit se a žadonit u lorda Dunmoreho o mír. Guvernér mírová jednání uvítal a Šavanům v mnohém vyšel vstříc, neboť je v určitém ohledu měl raději než nespolehlivé a vzpurné kolonisty. Koncem listopadu podepsaly obě strany v Camp Charlotte mír. Šavani přenechali svá bohatá loviště v Kentucky - jeden z hlavních důvodů celé války - kolonii Virginie, úplně zkrátka ale nepřišli. Dunmore jim z titulu svého úřadu přislíbil pravidelné roční příděly a smluvně potrdil jejich práva na území v Ohiu.
Na jaře 1777 se Dunmoreova dohoda s ohijskými kmeny ponenáhlu stávala pouhou iluzí. Osadníci smlouvou stvrzená práva domorodců nezajímala a bez skrupulí obsazovali indiánskou půdu. Americké kolonie se už dva roky nacházely ve válce s mateřskou zemí, dřívější dohody mezi rudochy a úředníky či důstojníky ve službách anglické koruny neuznávaly nebo se je snažily změnit tak, aby odpovídaly změněné situaci a více vyhovovaly osadníkům. Huroni a Delaváři, jejichž kmenová území byla nejvíce vystavena vpádu bílých squatterů, se začínali bouřit. Schylovalo se k válce.
Konec mírové mise
V této napjaté atmosféře se stárnoucí Hokolesqua, mající mimořádný zájem na zachování míru (hranice osídlení se během posledních tří let výrazně posunula a šavanské vesnice byly příliš na ráně případnému útoku bělochů), ujal nelehké role zprostředkovatele. Navštívil Delaváry, ale nepochodil u nich. Proradní běloši zaslouží smrt, takový byl názor jeho hostitelů. Ani Hokolesqua, jehož si váží, na jejich odhodlání vybojovat si zpátky ukradená loviště, nic nezmění. Po této diplomatické porážce se náčelníkovi nezbývalo než odebrat se k nejbližší pevnosti a pokusit se společně s jejím velitelem vymyslet nějaký způsob, jak zabránit krveprolití. Spolu s náčelníkem Rudým sokolem a dalším Indiánem, jehož jméno se nám nezachovalo, vstoupil do pevnosti Fort Randolph. Ta ležela v místech, kde Hokolesqua o tři roky dříve vybojoval svůj legendární boj s virginskými milicionáři, tedy u Point Pleasantu, a původně sloužila jako lazaret pro muže zraněné v bitvě.
Po uvítání náčelník podrobně jejímu veliteli kapitánu Matthewu Arbuckleovi ozřejmil důvod své návštěvy. Sotva domluvil, oznámil mu Arbuckle poťouchle, že jeho mírová mise právě skončila. Náčelník a jeho doprovod nechť se považují za rukojmí, jimiž zůstanou do té doby, dokud horké hlavy mezi Indiány vyzývající k válce nevychladnou. Aby zmírnil tuto vyloženou zákeřnost, slíbil kapitán zkoprnělému sachemovi neuváženě, přísahaje přitom, poněkud neuváženě, jak ukázal další vývoj událostí, na svoji čest, že pokud bude osobně přítomen v pevnosti, nedovolí, aby se jemu i jeho lidem něco stalo. Hokolesqua se se svým ponížením vcelku smířil a po celou dobu svého nedobrovolného pobytu v pevnosti se choval klidně, důstojně a přátelsky.
Skalpován na lovu
Po čase přibyl k šavanským zajatcům náčelníkův syn Elinipsico (narozen kolem roku 1740), který se obával o život svého otce a vydal se ho hledat. Následujicí ráno po Elinipsicově příchodu do Fort Randolphu se do okolních lesů vydali na lov dva vojáci, jmenovali se Hamilton a Gilmore (též Gillmore). Lovci byli napadeni ze zálohy Indiány, kteří Gilmoreho zabili a skalpovali. Zpráva o vraždě vyvolala v pevnosti hotové pozdvižení. Vojáci a přítomní osadníci seběhli ke kánoi přivážející zkrvavené a zohavené Gilmoreho tělo a volali po odvetě. Vzpomněli si na zajaté rudošské poselstvo a podle primitivního zákona pohraničí žádali jejich krev - vystopováním a zadržením skutečných zločinců se neobtěžovali, aniž měli v ruce sebemenší důkaz, tvrdili, že rudí zabijáci přišli spolu s Elinipsicem. Arbuckleův slib nebrali samozvaní mstitelé na vědomí, ostatně kapitán je od jejich vražedných úmyslů údajně nijak neodrazoval. Čest velitele pevnosti se pokusili zachránit dva mladí důstojníci, kteří zdivočelým soldátům vstoupili do cesty a snažili se jim rozmluvit jejich vražedné úmysly.
Bylo to marné úsilí, vojáci na své důstojníky namířili pušky a vyhrožovali jim smrtí, když se do jejich "spravedlivé odplaty" budou plést. V jiném měné častějším podání události obhájil kapitán Arbuckle svou čest sám: oficíry, odrazujícími své podřízené od pobití šavanských zajatců, nebyli "dva mladí důstojníci", nýbrž on a jakýsi plukovník Stuart. V armádách jiných zemí by takové vzpurné chování vůči nadřízeným bylo tvrdě potrestáno, veřejným výpraskem, vězením nebo dokonce popravou, američtí pravidelní vojáci i milicionáři sloužící v pohraničních oblastech se však alespoň v prvních letech existence Spojených států ničeho podobného nemuseli až na výjimky obávat: jejich důstojníci měli nad extrémně svobodomyslnými, žádnou autoritu neuznávajícími zálesáky, osadníky a řemeslníky jen velmi omezenou moc. Nedostatek disciplíny stál i za některými porážkámi, které Američané obrželi ve válce za nezávislost, nejtragičtěji se ale projevil v bojích s Indiány Starého Severozápadu, např. v bitvě u Wabashe (4. listopadu 1791), kde Miamiové a Šavani pobili s minimálními vlastními ztrátami více než 600 vojáků a domobranců.
Vražda v pevnosti
Šavani byli před blížící se smrtí varováni manželkou tlumočníka, která si Hokolesquu pamatovala z dob, kdy žila jako zajatkyně mezi Indiány, a vážila si ho. Žena slyšela od řeky výkřiky: "Zabijte Indiány!" a viděla rozvášněný dav vojáků běžící s puškami v rukou do pevnosti. Náčelník ženinu výstrahu nebral na lehkou váhu, na její nabídku pomoci však nereagoval. Z těžko pochopitelných důvodů se vzdal možnosti útěku, ačkoliv ho k němu ostatní, zvláště Elinipsico, přemlouvali. Náčelník Rudý sokol podlehl panice a pokoušel se nasoukat do komína. Elinipsico se poté, co mu otec promluvil do duše, řka, aby zemřel jako muž, neboť to, že se ocitl na tak neblahém místě je přáním Velkého ducha, který chce aby syn a otec skonali společně, uklidnil. Jestliže chtěl něco Velký duch, smrtelník nemohl udělat nic jiného, než mu vyhovět. V té chvíli vnikli do srubu, v němž byla rukojmí vězněna, vojáci. Salvou z pušek skosili Hokolesquu /na obr. pomník/a téměř okamžitě zastřelili i jeho syna.
Oba přijali smrt hrdě a mlčky, náčelník vestoje se založenýma rukama a nebojácným pohledem v očích, jeho syn seděl apaticky na židli, smířen s osudem. Potom vrazi vytáhli z komína Rudého sokola a utloukli ho pažbami pušek. Posledního ze Šavanů prý brutálně umučili, snad byl rozsekán na kusy, v každém případě umíral dlouho a bolestivě, jak vypověděl jeden z očitých svědků. Až do masakru v Fort Randolphu byla značná část ohijských Indiánů v otázce války s bělochy spíše nerozhodná. Zpráva o Hokolesquově smrti jejich pochybnosti rázem vyřešila. Rok 1777 se tak stal jedním z nejkrvavějších v dějinách dobývání Starého Severozápadu, někdy bývá zván "Rokem tří krvavých sedmiček". Vražda starého sachema měla význam i pro válku za nezávislost amerických kolonií. Fakt, že vojáci ve Fort Randolphu patřili k nenáviděným Dlouhým nožům, tedy Američanům, přivedl Šavany a další kmeny bezpečně na stranu Angličanů.
Američtí politici a důstojníci Hokolesquovy smrti upřímně želeli. Ne snad proto, že by starého rudocha měli tolik rádi, cenili si však náčelníkovy nesmírné snahy udržet svůj lid v neutralitě i jeho neustálé propagace mírových vztahů mezi ohijskými kmeny a americkými vojáky a osadníky. Tehdejší guvernér Virginie Patrick Henry (1736 - 1799) chtěl Hokolesquovy vrahy pohnat před soud, ale pro nedostatek důkazů - nikdo z posádky pevnosti nechtěl svědčit proti svým druhům ve zbrani - bylo vyšetřování ukončeno. Ostatně v celé předlouhé historii severoamerických indiánských válek nenajdeme snad jediný případ, kdy by byl koloniálními a později americkými, kanadskými či mexickými soudy běloch citelněji potrestán za vraždu Indiána; v nejhorším si viník odseděl pár dnů či týdnů ve vězení. Kapitán Arbuckle (narozen roku 1740) přežil svá rukojmí o pouhé čtyři roky: v roce 1781 ho ve větrné bouři zabil padající strom.
