Indiánské pokrmy

Pemikan je starobylý indiánský pokrm, který nosili bojovníci na válečné výpravy. Sloužil také k nasycení při dlouhých pochodech, když nebyla možnost zastavit a uvařit běžné jídlo.

Pemikan

Pemikan má velice vysokou energetickou hodnotu. Nabízíme vám 3 způsoby výroby tohoto tradičního pokrmu. Při prvním způsobu užijeme 1 libru sušeného bizoního (hovězího) masa a hrst rozinek. Maso nadrtíme kamennou paličkou a společně s rozinkami jej vložíme na pánev. Zalijeme malým množstvím tuku, pouze tolik, aby se rozinky s masem spojily. Vše promícháme, necháme vystydnout a po vychlazení uložíme nakrájený pemikan ke skladování v kožených vacích.

Druhý způsob přípravy:

Usušené maso osmahneme na pánvi, poté je rozdrtíme a smícháme se sušenými drcenými bobulemi (můžeme doporučit jeřabiny, borůvky a třešně). Vše důkladně promícháme s rozehřátým tukem a ze vzniklé hmoty uděláme bochánky o velikosti vejce. Uchováváme je v chladu zabalené do kůže. Ve třetím receptu tvoří základ pemikanu sušená ryba. Vyuzenou sušenou rybu nadrtíme, rozpustíme tuk a do něj přidáme drť z ryby. Smícháme podobně jako lité těsto. Směs můžeme dochutit bobulemi či javorovým cukrem. Pemikan nalijeme do předem připravených nádobek a necháme zchladnout. Skladujeme v chladnu.

Sušené maso

Sušené maso se připravuje jednoduše tak, že se čerstvé maso rozřeže na tenké plátky a rozvěsí k usušení na vzduchu. V létě jsou potíže s dotěrnými mouchami, takže je lepší sušit maso v kouři. Maso se nejen rychleji usuší a nezkazí ho hmyz, ale získá i uzenou chuť, kterou mají někteří lidé velmi rádi.

Indiáni často používali k uzení masa staré týpí. Den před uzením se maso připravuje. Nakrájí se na plátky, které se přes noc namočí do solného roztoku. Půl šálku soli přijde do sedmi litrů vody. Ráno se nechá maso okapat, opláchne se v čisté vodě a lehce posype pepřem. Potom se natáhne mezi tyčemi týpí, asi ve výši ramen, spousta šňůr, na které se pruhy rozvěsí.

Potom se rozdělá v díře v zemi malý oheň a udržuje se, dokud není dost žhavého. Pak se na uhlíky naklade syrové dřevo – většinou topolové – které doutná a kouří, ale nehoří. Všechny otvory v týpí se utěsní. Uzení probíhá tři dny, během nichž se několikrát maso na šňůrách obrátí. Když je maso dosušené, vydrží mnoho let.

Indiánské smažené placky “bannock“

Bannocky jsou placky, které Indiáni používali místo chleba či sucharů. Hlavními ingrediencemi jsou kukuřičná mouka, voda a sůl. Vypracované těsto v podobě velké placky smažili na rozpálených kamenech nebo v pozdějších dobách na plechu či pánvi. Základní recept doplňovali v letním období přidáním různých bobulí, například borůvek či muchovníku.

Borůvky (Vaccinium myrtilhus L.)

U nás roste divoce jen tento druh, v Americe jich je mnohem více. Indiáni je jednak jedli jako druh ovoce, jednak je používali k profylaxi a v léčitelství. Využívali jak listů, tak bobulí, ale i kůry a kořenů.

Podle zpráv trapperů se v době sklizně účastnili sběru nejen staří lidé, ženy a děti, ale i bojovníci. Bobule jedli čerstvé nebo je přidávali do zeleninových a obilných polévek, ale hlavně je sušili na zimu. Sušené borůvky používali především k přípravě pemikanu. V zimních měsících byly sušené borůvky nejen vítanou potravou a zlepšením chuti nejrůznějších jídel, ale také hlavním zdrojem antiskorbitických vitamínů.

Z prášku sušených plodů připravovali vysoce účinný čaj proti zánětu jater, žaludečním potížím, úplavici, zánětu žlučníku a žlučovým kaménkům.

Pionýři, osídlenci, vojáci a trappeři vyprávěli i o zlepšení cukrovky. Tehdejší medicína však tento účinek striktně popírala. Čajem z listí léčili Indiáni hlavně těžké průjmy spojené s krvácením (např.úplavici) a mírnili dehydrataci při choleře a tyfu. Převážně však používali výluh za studena, a to dohromady z plodů, listí a kůry kořenů. Rozdrcený suchý materiál se nechával louhovat více jak celý den. Jen u velmi akutních případů se přeléval vroucí vodou. Indiánští léčitelé zdůrazňují, že var ničí důležité citlivé látky, například antidiabetické.   Při cukrovce se plody, listy a kůra kořenů smíchaly v poměru 1:3:1 a nechaly se za studena louhovat 24 až 36 hodin. Denní dávka byla 2 až 3 šálky. Další důležitý způsob užívání bylo pomalé žvýkání sušených částí rostliny.

Dýňová polévka (Pumpkin Soup)

Oblíbený pokrm kmenů východního pobřeží, v jazyce Čerokýjů se nazýval “askasta“. Zde je mírně zmodernizovaný recept. Seznam potřebných surovin: 1 dýně 1 tykev hřebíček, skořice, čerstvá petržel vlašské ořechy, piniové oříšky mořská sůl případně cibule, česnek případně kuřecí maso   Propíchejte nožem slupku omyté dýně a tykve. (Pro lepší chuť můžete do dýně udělat otvor a prošpikovat jej čerstvou nakrájenou cibulí a česnekem). Dejte oba kusy zeleniny péci do rozžhavených uhlíků ohniště nebo je můžete umístit do země do díry vystlané žhavými kameny a nechte je zde 2-3 hodiny. Po upečení vyškrábejte lžící obsah dýně i tykve ze slupky do hrnce a upečenou dužninu pořádně rozmixujte. Přidejte směs skořice, hřebíčku a petržele. Rozdrťte hrst jader vlašských ořechů a vše řádně promíchejte. Dochuťte podle libosti mořskou solí. Posypte čerstvě loupanými oříšky z pinií. Labužníci mohou přidat i směs uvařených kousků kuřecího či jiného masa. Podávejte za tepla!

Kukuřičný koláč (Corn Pie)

V jazyce kmene Wampanoag “aucuck askutasquash“. Seznam surovin: kukuřičná mouka nebo zrna kypřící prášek javorový cukr, máslo Rozdrcená suchá kukuřičná zrna (nejlépe z modré kukuřice) smícháme s vodou a trochou kypřícího prášku a uděláme těsto. Necháme vykynout cca 1 hodinu. Pečeme na pánvi nebo na rozpáleném plochém kameni. Podáváme s teplým máslem smíchaným s javorovým cukrem.