Juan Ortiz - milosrdný conquistador

Ne všichni conquistadoři byli krutí a nemilosrdní jako Cortéz nebo Pizarrové. Světlou výjimkou se jeví Juan Ortiz, důstojník z floridského vojska Pánfila de Narváeze.

Tento mladý kavalír s romantickou duší se vždy choval k domorodcům čestně a spravedlivě a je ironií osudu, že právě on se stal obětí krutých indiánských mučení a jen jako zázrakem unikl smrti na obětním kameni. Narodil se na samém začátku 16.století ve starobylé Seville, v zámožné šlechtické rodině. Záhy vstoupil na vojenskou dráhu, stal se důstojníkem a jako mnoho jiných španělských grandů odplul dělat kariéru do Nového světa.

Když 13.dubna 1528 přistál Narváez se šesti sty všehoschopnými žoldáky na západním pobřeží Floridy v zálivu Espirito Santo (dnešní Tampa Bay) a rozpoutal krutý teror proti místním Indiánům, stal se právě Juan Ortiz kritikem nelidských praktik svého velitele. Conquistadoři, povzbuzení Cortézovými úspěchy při plenění aztécké říše, byli přímo posedlí touhou po zlatě a neštítili se žádného zločinu. Narváez sice po vylodění uzavřel mírovou smlouvu s kazikem jménem Uzita–Hirrahigua*, ale brzy ji věrolomně porušil a začal bezdůvodně s tímto náčelníkem zacházet s nelidskou krutostí. Nechal jeho stařičkou matku před očima celé rodiny roztrhat psy, protože si stěžovala na jednoho Španěla, že znásilnil mladou Indiánku. Hirrahiguu, jež se rozzuřil a hrozil odplatou, žoldnéři chytili, zbičovali a odsekli mu nos a rty až k bradě. Narváez mu nabídnul svobodu, když se vykoupí zlatem. (To pochopitelně existovalo pouze v bujné vojevůdcově fantazii). Mučený náčelník si vymyslel historku o velkém bohatství sousedních Apalačíů, od kterých pocházela zlatá maska, kterou Španělé objevili v jeho vesnici. Touto lstí se mu podařilo odlákat vojáky ze svého území.

V zajetí kanibalů

timukua_warriorNarváez, snad aby se zbavil nepohodlného oponenta, poslal Ortize s dvaceti muži na jedné ze svých brig nazpět do Havany, aby přivezl jeho manželku. Po splnění poslání se plavidlo s důstojníkem a ostatními vrátilo nazpět do zálivu. Přítomní Indiáni je informovali, že Narváez odpochodoval do vnitrozemí a že mají pro Španěly dopis, který mají odevzdat. Žádali conquistadory, aby vystoupili na břeh a zprávu převzali. Ortiz tušil zradu a tuto prosbu odmítnul. Naopak vyzval Indiány, aby dopravili dopis na loď. Hirrahiguovi lidé též odmítli, ale poslali čtyři soukmenovce na plachetnici jako rukojmí a projev svých dobrých úmyslů. Načež Ortiz a tři vojáci nastoupili do kánoe a vylodili se na břehu. Jakmile přistáli, indiánská rukojmí vyskákala přes palubu a doplavala na pevninu. Ortiz a jeho společníci byli okamžitě zajati a uvězněni. Briga zbaběle odplula a zanechala vězně svému osudu. Znetvořený Hirrahigua se chtěl na Ortizovi a ostatních běloších pomstít za všechna příkoří, která musel on i jeho lidé od conquistadorů snášet. Indiáni je odvlekli na prostranství obehnané plotem z kůlů a za přítomnosti kazika jednomu z nich svlékli oděv. Poté ho přinutili pobíhat dokola a za všeobecného veselí se do naháče strefovali svými šípy. Když Španělova smrt ukončila jejich krutou zábavu, přišli na řadu další, až zbyl Ortiz, poslední přeživší zajatec. Považovali ho totiž za Narváezova syna a připravovali pro něho mnohem rafinovanější a ukrutnější smrt. Jeho povraždění druzi byli zatím uvařeni v kotlích a při následující slavnosti snědeni.

Mezitím rudoši postavili dřevěný rám, na který přivázali Ortize s roztaženýma rukama a nohama. Potom pod strašlivým rožněm rozdělali malý oheň. Mučení nešťastného mladíka, jemuž bylo tehdy pouhých osmnáct let, započalo. Kazikova manželka a její dvě dcery, okouzleny jeho pohlednou tváří, prosily hlavu rodiny, aby ho ušetřil, protože je tak mladý a ještě navíc zesláblý po přestálé mořské nemoci. Ačkoliv Hirrahigua Španěly nenáviděl, podlehl prosbám žen a odložil jeho mučení na dobu, až důstojník nabere sil.

Ortiz byl tedy odvázán, ale utrpěl již rozsáhlé popáleniny. Byl proto povolán kmenový medicinman, který společně s prvorozenou náčelníkovou dcerou, princeznou Uleleh, dělali vše, aby ulehčili mučedníkovým bolestem. Čas ubíhal a ženám se stále dařilo oddalovat pohlavárův rozsudek. Hirrahigua si však neodpustil další krutosti a ani nezrušil Španělův trest smrti. Ortizovi byly ukládány ty nejhorší otrocké práce a někdy byl nucen běhat celý den po veřejném prostranství, kde stáli Indiáni, připraveni ho zastřelit, kdyby se chtěl zastavit. Asi po devíti měsících tohoto strastiplného života náčelník souhlasil s odložením rozsudku trestu smrti na jeden rok s podmínkou, že bude mladík střežit hřbitov jejich kmene. Ono ponuré místo se nacházelo necelé tři míle od vesnice. Zde byla podle indiánského zvyku vystavena těla mrtvých na katafalcích a lešeních několik stop nad zemí. Bylo nezbytné držet u nich stráž a chránit je před dravou zvěří. Do těchto hlídek byli obvykle stavěni zločinci odsouzení k smrti. Jestliže strážný připustil, aby bylo mrtvé tělo zhanobeno nějakým mrchožroutem, byl následujícího dne usmrcen. Šestnáctiletá Uleleh, která se do sličného Španěla nepochybně zamilovala, radostně oznámila Ortizovi otcovy podmínky a ten je bez zaváhání přijal.

Vyzbrojený lukem a šípy se nastěhoval do boudy uprostřed hřbitova a započal svoji smutnou hlídku. Zápach rozkládajících se mrtvol byl všudypřítomný, ale brzy si na něj zvyknul a odvážně odehnal smečku vlků, která se objevila zkraje noci. Kolem půlnoci odneslo nějaké zvíře mrtvolu dítěte. Ortize zachvátilo zděšení, že selhal a polevil ve své ostražitosti. Vydal se po nejasných stopách veden zvukem drcených kostí a zjistil, že hanobitel nebožtíků hoduje v koruně stromu. Zamířil jak nejlépe ve tmě mohl a vyslal směrem k dravci šíp. Ke své radosti našel druhý den ráno obrovskou pumu, kterou trefil přímo do srdce a na místě ji usmrtil. Tímto střeleckým výkonem si získal obdiv Indiánů. timukua-womanAsi po dvou týdnech služby na hřbitově, se za ním jedné noci vypravila princezna s dvěma věrnými sluhy, aby mu oznámila zlou novinu. Blížila se velká slavnost a indiánští kouzelníci při této příležitosti požadovali Ortizovu smrt. Nedá se nic dělat, zajatec musí včas zmizet! Španěl, dojatý šlechetností krásné princezny, jí vyznal lásku a naléhal na ni, aby spolu uprchli, vyhledali útočiště u některého z přátelských kmenů a aby se stala jeho manželkou. Slíbil jí také, že si ji odveze do své rodné země. Ale snědá dívka překvapivě sdělila svému bílému ctiteli, že její laskavost vůči němu nepramení z lásky, ale ze soucitu nad jeho nešťastnou situací, a že je již zasnoubena se sousedním kazikem Mocosou, jehož ochranu mu právě chtěla doporučit. Darovala mu opasek, jako znamení, že ho posílá k němu osobně a poskytla mu jako průvodce jednoho ze svých služebníků. Ortiz okamžitě vyrazil k pobřeží. Když se přiblížili k Mocosově osadě, průvodce jej opustil. Zpozorovalo ho několik rybařících Indiánů, kteří se okamžitě chopili zbraní s úmyslem ho zabít. Když jim ukázal opasek, dovedli ho k náčelníkovi, mladému Indiánovi, mužného zjevu a inteligentního výrazu.

Ortiz mu předal předmět, poslaný jeho snoubenkou a požádal ho o ochranu. Mocoso jej ujistil, že u něho nalezne bezpečný azyl a od té chvíle s ním zacházel s veškerou vlídností. Když se kazik Hirrahigua dozvěděl, že mu Španěl uniknul a dostal se pod ochranu Mocosa, poslal sousedovi požadavek, aby mu byl zajatec navrácen. Toto hrdý pohlavár odmítnul a způsobil tím nepřátelství mezi oběma kaziky, které mělo za následek dlouhodobý odklad sňatku Mocosa s Uleleh. K uzavření manželství nakonec došlo až po dlouhých třech rocích.

Záchrana

Ortiz žil pod náčelníkovou ochranou dalších deset let, až se v roce 1539 objevily na obzoru plachty španělských lodí. Byla to objevitelská výprava slavného dobyvatele Hernanda DeSota. Když se Mocoso dozvěděl o vylodění Španělů, poslal Juana Ortize s deseti bojovníky s poselstvím k jejich veliteli. Dožadoval se přátelství conquistadorů argumentujíce tím, že Ortize zachránil a choval se k němu po celou dobu laskavě. Mezitím DeSoto vyslal Balthasara de Gallegos s ozbrojenou jednotkou, aby bílého zajatce nalezl a přivedl. Obě skupiny na sebe narazily a Španělé bez varování zaútočili. Mocosovi válečníci se dali na útěk do bezpečí pralesa. Ortiz, jenž svým oblečením a zjevem vypadal jako Indián, zmátl Španěly a tak tak unikl probodnutí kopím. Udělal znamení kříže a vykřiknul “Sevilla, Sevilla!“, to mu zachránilo život. Potom informoval krajany kdo vlastně je. Většina Indiánů z Ortizova doprovodu se vrátila a nakonec doručila Mocosovo poselství DeSotovi. Ortiz se stal hrdinou dne a vyprávěl svůj příběh důstojnickému sboru. Mocoso byl pozván do španělského tábora, kam se dostavil za deset dnů v doprovodu svých válečníků.

DeSoto jej přijal se šlechetnou zdvořilostí a ujistil ho, že jeho lidi jsou mu nesmírně vděčni za pomoc donu Ortizovi. Na to kazik odpověděl: “Co jsem vykonal pro našeho bílého bratra je ve skutečnosti jen málo. On sám se svěřil pod mou ochranu. Zákon našeho kmene nedovolí zradit uprchlíka, který žádá o azyl. Ale jeho vlastní ctnost a neochvějná odvaha mu dává právo, aby mu všichni prokazovali úctu. Že jsem potěšil vaše lidi, z toho mám neobyčejnou radost, jsem od nynějška k vašim službám a doufám, že si zasloužím vaše přátelství.“ Náčelníkův proslov velmi dojal DeSota i jeho důstojníky. Všichni projevovali Mocosovi úctu po celou dobu jeho pobytu a toto přátelství nebylo nikdy porušeno.

Juan Ortiz, vybavený řádným oblečením, brněním a koněm, se připojil k DeSotově výpravě, které poskytl neocenitelné služby coby průvodce a tlumočník. Nebylo mu však předurčeno vrátit se do své rodné vlasti. Doprovázel objevitele téměř tři roky až zemřel během zimy 1541-1542 na následky malárie ve vesnici Utiangue západně od Mississippi. Svojí smrtí předběhl svého velkého velitele o pouhých několik měsíců. Irving o něm říká: “Jeho úmrtí bylo krutou ztrátou, protože během výpravy plnil úkoly hlavního mluvčího mezi Španěly a domorodci.“

Krásná Hirrahiguova dcera, která obratně protahovala termín Juanovy popravy i přes náčelníkův hněv, a nakonec mu pomohla k útěku, prý na svého bílého miláčka nikdy nezapomněla. Téměř o sto let později, ve Virginii, údajně prožil milostný románek anglický kapitán John Smith (1579-1631) s indiánskou princeznou Pocahontas. Tuto slavnou love story zná dnes celý svět, ale jen málokdo ví, že protřelý Angličan prokazatelně četl Ortizovu zprávu a nechal se jeho dojemnou historkou vydatně inspirovat. Podle nejnovějších poznatků se soudí, že si tento "anglický baron Prášil" vše vymyslel, aby si vylepšil image u královského dvora. Naproti tomu příběh o romantickém vztahu mezi španělským conquistadorem Juanem Ortizem a dcerou náčelníka floridských kanibalů Uleleh, je navýsost pravdivý. *Poznámka: Irving ve svém díle “Dobytí Floridy DeSotem“ nazývá náčelníka Hirrahigua. Je pravděpodobné, že je jeho jméno zaměněno se jménem provincie, ve které vládnul. My ale toto jméno přijměme, sám Ortiz takto představil zohyzděného kazika vojevůdci DeSotovi.