Lewis Wetzel, démon ohijské kotliny

Pro patrioty amerického státu Západní Virginie, stojí na piedestalu největších hrdinů Lewis (Ludvík, Louis) Wetzel. Je po něm pojmenován jeden z okresů a státní dálnice.

Nakolik je glorifikace tohoto rozporuplného průkopníka oprávněná, nechť posoudí sám čtenář. Lewis byl čtvrtým ze sedmi dětí, které se narodily Mary Bonnetové a Johnu Wetzelovi. (starší sourozenci – Martin, Christina, a George, mladší – Jacob, Susannah a John). Otec John Wetzel byl německý emigrant, jež se stal natolik úspěšným, že získal ruku dcery kapitána Bonneta. Bonnetovi byli vážená rodina vlámských protestantů, která již po několik generací udávala tón ve městě Herfordu v Pennsylvanii. Po svatbě, v roce 1756, se novomanželé přestěhovali z Pennsylvanie do Rockingham County ve Virginii, kde žili několik let.

Odtamtud opět přesídlili do Pennsylvanie, tentokrát do Lancaster County, kde se jim v srpnu 1763 narodil Lewis. Wetzelovi, společně s některými z Bonnetů, Zaneů, Eberlyů a Rosencranzů, překročili Alleghany, aby zabrali některé z „volných pozemků“, které byly k mání po podpisu první „Smlouvy z Fort Stanwixu“ v roce 1768. Nakonec se rodinné seskupení usadilo poblíž dnešního Wheelingu v Západní Virginii. Wetzelovi si vybudovali farmu mimo les na březích potoka Big Wheeling Creek, asi čtyřicet mil na jihovýchod od řeky Ohio. wetzelOsada Wheeling byla právě na pomezí „Linie krále Jiřího“, jak se nazývala hranice, za níž bylo bílým zakázáno se usazovat. Irokézové, arogantní a prospěchářský kmen, vytlačili své staré nepřátele na západ a nabídli Britům všechna šónyjská, miamijská a delawarská území na východ a na jih od řeky Ohio, po jejim proudu až k ústí Kanawhy. Ohijští Indiáni se jednání s bělochy nezúčastnili a s uspořádáním své země nesouhlasili. Výsledkem bylo to, že osadníci ve Wheelingu byli častými terči jejich útoků, které trvaly přibližně od roku 1770 do roku 1795, kdy dohoda z Greenville posunula indiánsko-bělošskou hranici daleko na sever. Wetzelovi, stejně jako většina jejich sousedů, měli ve zvyku se ukrývat v blízké pevnosti Fort Henry, aby za jejími palisádami přečkali sezónní příval indiánských nájezdů. John Wetzel byl na tu dobu a místo horlivým zemědělcem. Po většinu 18.století se muži v pohraničních oblastech zabývali převážně lovem divoké zvěře a kladením pastí, nikoliv obděláváním půdy. To bylo věcí žen a dětí.

Wetzelova farma byla výjimkou a hlava rodiny dbala na to, aby úrodné pozemky neležely ladem. Jednoho letního dne roku 1777 John Wetzel pracoval se svými třemi syny na poli před domem. Lewisovi bylo v té době třináct let. Dále zde byl starší George a mladší Jacob. V průběhu dopoledne poslal Wetzel dva mladší chlapce do srubu zkontrolovat sušící se zvěřinu a pro svoje a Georgovy zbraně, které toho dne, proti svým zvyklostem, zanechali doma. V té chvíli se objevili wyandottští nájezdníci. Jakmile Lewis otevřel dveře a vyšel ven, vypálili salvu. Sekané olovo mu šlehlo přes hruď a způsobilo značnou bolest a ztrátu krve. Indiáni pak chytili a zajali oba bratry. Rychle posbírali pár kovových konvic a zbraně a pospíchali pryč do lesa, chlapce strkajíc před sebou. Otec i George si velice rychle uvědomili, co se stalo, ale nemohli bez pušek nic dělat. Viděli, že chlapci byli zajati a rozhodli se běžet do pevnosti pro zbraně a pomoc. Než se vrátili, stopa vychladla a oni ji ztratili. Mohli jenom doufat, že se hoši dostanou ze zajetí sami.

U Indiánů byly únosy nepřátel časté. Někdy, po zkoušce síly, odvahy a vytrvalosti, mohli obřadně adoptovat tyto zajatce do svých rodin. Indiáni věřili v moc přeměny, že po důkladné přípravě a kouzelném obřadu, adoptovaní zajatci mohou nahradit ztracené příbuzné a převzít jejich povahu. Překvapivě vysoké množství adoptovaných bělochů bylo zcela transformováno tímto procesem a zůstalo ve spojení se svými novými indiánskými rodinami. Zvláště pak, když byl zajatec mladý. Mohlo se však také stát, že když Indiáni dopravili zajatce do svých měst, nechali je běžet skrz uličku až byli utlučeni k smrti nebo mohli shořet u kůlu či být jinak krutě umučeni. To se dělo zvláště s dospělými muži a staršími jinochy. Výstřel, který zasáhl Lewise do prsou, oderval část jeho hrudní kosti. Bylo to velice bolestivé, ale chlapec se neodvážil zpomalit. Kdyby klopýtnul, Wyandotti by ho bez milosti zabili. Wyandotti byli vlastně Huroni, kteří byli vyhnáni mocnou ligou Irokézů od Velkých jezer a nyní žili v severním Ohiu. Byli jedním z kmenů, které pociťovali nedostatek bojovníků nejpalčivěji, a únosy chlapců byly jejích denním chlebem. Třetí noc indiánští hlídači polevili natolik, že mohli bratři uniknout. Noční hlídka spala. Indiáni uvažovali, že chlapci jsou příliš daleko od domova na to, aby se pokusili utéct. Kromě toho jim sebrali boty, což byla další věc, která je měla odradit od útěku. Jakmile byli Wetzelové pryč z tábora, zastavili se, aby promysleli jak pokračovat dál. Museli se držet mimo cesty, neboť jinak by mohli být nepochybně znovu chyceni. To znamenalo projít divokým terénem a lesem přes všechny možné překážky. Nešlo to jinak, potřebovali obuv. Lewis vysvětlil svému malému bratrovi, aby se skryl a ani se nehnul. Poté se vydal zpět do tábora a získal mokasíny pro oba. A nejen to, ukradl zpět otcovu pušku a roh na prach. Pak se vydali přes les domů. Stačili mást stopy a třikrát byli skoro polapeni. Nakonec překročili Ohio na voru, který si zhotovili z polen a oloupané kůry a uchýlili se na ostrov uprostřed řeky. Lewise sužovalo zranění, bez bratrovy pomoci by to určitě nezvládnul. Nějací mladíci z Wheelingu, kteří chytali na ostrově ryby, jim pomohli a doprovodili je na zbytku cesty domů. Rodina i přátelé je přivítali jako by vstali z mrtvých. Tato zkušenost s únosem ovlivnila Lewisův pohled na Indiány po celý zbytek jeho života.

Zrození legendy

Od té doby strávil Lewis každou volnou chvilku zdokonalováním sebe sama coby lesního bojovníka. Jeho otec ho začal tímto směrem vést již před lety. John Wetzel, který se stal kapitánem domobrany, věděl velmi dobře, co musejí muži i ženy znát, aby přežili v pohraniční oblasti a udělal vše pro to, aby to znalo všech jeho sedm dětí. Jeho synové i dcery měli velmi dobré hraničářské zkušenosti. Lewis cvičil střelbu z dlouhé pušky, dokud, jak legenda říká, byl cíl dost velký, aby jej viděl a mohl trefit prvním výstřelem. Stal se odborníkem v používání nože a tomahawku. Byl tak rychlý a hbitý, že v lese ho nemohl nikdo chytit. Ke všemu se, s pomocí otce, naučil nabít, zacílit a vystřelit z pušky v plném běhu. Úžasný výkon!

První velká příležitost, jak využít těchto svých dovedností, se mu naskytla o rok později, kdy se zúčastnil akce na záchranu Rose Forrestové. Bylo mu pouhých čtrnáct let, ale byl vysoký a urostlý jako dospělý muž. Ten den ho otec poslal varovat sousedy před nepřátelskými Indiány, kteří byli spatřeni v nejbližším okolí. V lese narazil na Fraziera Forresta, který lovil drobnou zvěř a právě se chystal vrátit domů. Forrest se nedávno oženil a vyčítal si, že nechal manželku příliš dlouho samotnou. Jeho srub stál stejným směrem, kam měl namířeno Lewis, a tak se rozhodli, že půjdou spolu. Když dorazili k Forrestovu srubu, viděli jen divoké plameny, které stravovaly střechu, ale nikde ani živáčka. Frazier byl bez sebe vzteky a strachy o mladou ženu. Lewis zkoumal stopy a zjistil, že čtyři Indiáni odvlekli Rose sebou. Oba okamžitě vyrazili po jejich stopách, odhodláni ji zachránit za každou cenu.

Indiáni ztratili mnoho ze svého náskoku, když museli vyrobit vor a překonat Ohio. Kdyby se mohli oba běloši dostat na druhý břeh ještě před setměním, jejich šance, že únosce dostihnou by značně vzrostly. Rychle zhotovili malý prám, na který naložili zbraně a rohy na prach a při plavbě přes řeku ho tlačili před sebou. Jakmile se dostali na druhou stranu, našli opuštěný indiánský vor a další stopy, které je ujistily, že zajatkyni vlečou sebou. Když nastala tma, pronásledování přerušili, neboť se báli, aby stopu úplně neztratili.

Ucítili kouř z táborového ohně, který je zavedl do indiánského ležení. Rose byla naživu, schoulená pod stromem. Dokonce mohli zaslechnout její občasný vzlykot. Tři z Indiánů spali, čtvrtý seděl zády ke stromu a hlídal. S Frazierem lomcoval vztek ještě silněji než předtím, nejraději by okamžitě zahájil palbu, vtrhl do tábora a dorazil rudochy tomahawkem a nožem. Lewis mu položil ruku na rameno: “Počkáme do úsvitu. Budou mít menší šanci Rose zabít, jestliže je dostaneme ve chvíli, kdy se budou probouzet.“

Rose konečně usnula a mezitím Indiáni vyměnili stráž a přiložili dvakrát na oheň. Hraničáři si všimli, že jeden z únosců je bílý odrodilec - renegát. Rozednilo se a Lewis s Frazierem čekali, až se všichni probudí. Renegát se vzbudil první, potom se postavil strážce. Mladíci na ně vystřelili zároveň a obě jejich oběti klesly k zemi. Potom tasili tomahawky a s křikem se vrhli k ohni. Zbývající Indiáni vyskočili, nechali své pušky ležet na zemi a dali se na útěk. Frazier běžel k manželce, aby ji uklidnil. Ta neměla daleko k hysterii.

Lewis zatím pokračoval v pronásledování prchajících rudochů. Vtom zpozoroval, že se oba Indiáni zastavili a s tomahawky v rukou byli připraveni ho napadnout. Mladík pozvedl pušku a vypálil. Protivníci okamžitě zaútočili, protože věděli, že nyní je hraničářova zbraň prázdná. Lewis prchnul, ale v běhu znovu nabil. Indiáni ho začali dohánět, Lewis se však náhle otočil, zamířil a jednoho z bojovníků zastřelil. Druhý byl tak překvapený, že se stal snadnou obětí mladíkova nože. Zálesáci vzali čtyři skalpy, všechny zbraně a se zachráněnou Rose se odebrali k řece. Použili indiánský prám, přeplavili Ohio a vrátili se triumfálně domů. (Tuto příhodu popsal v polovině devatenáctého století Emerson Bennett ve svém románě „The Forest Rose“). wetzel2 Lewisova další osobní bitka s Indiány se odehrála o dva roky později, když mu bylo šestnáct. Skupina hraničářů z východu procházela přes Wetzelův pozemek. Pronásledovala Indiány, kteří jim ukradli několik koní. Nedalo jim mnoho práce přesvědčit horkokrevného mladíka, aby se k nim připojil. Vypadalo to daleko zajímavěji, nežli okopávat kukuřici. Pronásledovatelé byli zlodějům na stopě celý den a dopadli je odpočívající na louce u pramene blízko dnešního St.Clairsville v Ohiu. Indiáni byli tři, a protože se domnívali, že již jsou daleko od místa krádeže, nepostavili vůbec stráž. Byli proto útokem naprosto překvapeni, chvatně opustili svůj lup a zmizeli do okolních lesů. Hraničáři si jednoduše vzali své koně zpátky a vraceli se domů. Znenadání se však objevili Indiáni a znovu ukradli některé z bělošských koní, včetně Lewisova, na kterém jel během jejich pronásledování.

Byla to otcova oblíbená kobyla a Lewis se zařekl, že se bez ní do Wheelingu nevrátí. Mladík přemluvil dva členy ze skupiny, aby se k němu připojili a pokračovali s ním v pronásledování. Zbývající hraničáři se rozhodli, že již bylo dost honění Indiánů a vrátili se do civilizace.

Ještě týž den Wetzel se svými společníky zloděje koní dohonili. Indiáni i hraničáři se ukryli za stromy a začali vymýšlet, jak dostat jeden druhého. Po chvíli ale také oba dobrovolníci usoudili, že už mají honičky plné zuby, odešli a ponechali Lewise svému osudu. Ten nelenil a připevnil svůj klobouk na nabiják a vysunul ho zpoza stromu. Poté, co rudoši vypálili, chytil se za hruď a padl jako podťatý do vysoké trávy. Indiáni si byli tak jisti zásahem, že spolu závodili, kdo u něho bude první a kdo dostane jeho skalp. Domněle mrtvý běloch však náhle vyskočil a zasáhl prvního přímo do srdce. Potom se rozeběhl přes les a přitom opět nabil. Zbylí Indiáni mu byli v patách, neboť si mysleli, že už nemůže svoji nebezpečnou pušku použít. Lewis se ale znenadání otočil a zastřelil druhého. Třetí to vzdal, a dokud to šlo, zmizel v houštinách.

Za několik dní se Wetzel objevil ve Wheelingu na otcově kobyle, chlubíce se dvěma skalpy. Vyprávěl svůj příběh každému, kdo ho byl ochoten poslouchat. Byl prohlášen za hrdinu. Většina lidí v pohraničí byla přesvědčena o tom, že Indiáni jsou velmi nebezpeční podlidé, kteří by měli být stříleni na potkání. Každý, kdo tak skutečně činil, konal v jejich očích záslužnou službu veřejnosti.

Krvavé žně

Od té doby se Lewis Wetzel živil zejména jako „lovec Indiánů“. Nikdy se neusadil. Nikdy si nezabral půdu, nepostavil vlastní srub, nehospodařil a nikdy nevykonával ani jiný druh obvyklé práce. Není v žádných záznamech, že by někdy měl trvalejší vztah s nějakou ženou.

Říká se, že hrál dobře na housle a že byl vítán v hospodách a na tanečních zábavách. Dobře si rozuměl se psy a dětmi, ale už ne tolik s dospělými. Moc nemluvil a projevoval se podivínsky a despoticky. Objevoval se dost často na nedělních dýcháncích, kde se konaly soutěže v hraničářských dovednostech: střelbě a běhu, v hodu tomahawkem a dalších disciplinách. Pokaždé, když se tam ukázal, vyhrál. Převážně se potuloval po lesích severního Ohia, pronásledoval Indiány a podnikal na ně samostatné nájezdy. Jednou z jeho oblíbených válečných lstí bylo vystopovat malé lovecké indiánské skupinky, počkat si až se utáboří na noc a tvrdě usnou. Potom Indiány napadl tomahawkem a nožem a pozabíjel je dřív, nežli se vzbudili a byli schopni útoku vzdorovat. Při svém „lovu“ vyhledával provizorní úkryty, často jeskyně nebo úzké a hluboké strže, kde mohl přebývat, pokud to potřeboval, dny i týdny. Jeden z jeho úkrytů, o málo větší než skalní převis, je k vidění v městském parku v dnešním Lancasteru v Ohiu.

Indiáni z něho měli nezřízenou hrůzu. Říkali mu Matchi-manitu (tj.“Lesní ďábel“) nebo Atelang, a byl pro ně zosobněním zla. Francouzští zálesáci, s kterými také často bojoval, ho nazývali Le Vent de la mort (“Vítr smrti“), což je ekvivalent delawarského Atelanga.

V rozmezí let 1779-1788 Wetzel shromáždil skalpy sedmadvaceti Indiánů, které osobně zabil. Jiné zdroje popisující jeho činy uvádějí, že jich bylo více než sto. V roce 1781 zabil Indiána poprvé před velkým počtem svědků. Bylo to během nešťastné kampaně proti Delawarům, vedené americkým plukovníkem Danielem Brodheadem v horním Muskingumu. Delawarové nedávno opustili pozici neutrality a začali sympatizovat s Brity, třebaže poněkud váhavě. Brodhead vytáhnul se 150 vojáky a se 134 muži domobrany ze své posádky v Pittsburghu. Podařilo se mu překvapit a vypálit nedaleké město Delawarů Coshocton. Tento úspěch zpochybnil čin některých členů milice, kteří úkladně zabili patnáct delawarských bojovníků, poté když se tito vzdali a odevzdali zbraně. Delawarové se pomstili tak, že upálili devět zajatých kentuckých dobrovolníků v devíti po sobě jdoucích dnech. Díky pochybné aktivitě domobrany tak Brodheadova trestná výprava přinesla pouze smrtelné nepřátelství Delawarů, kteří se po Coshoctonu vyrovnali ve své nenávisti k Američanům, Šónyům.

Wetzelovou obětí se stal delawarský náčelník jménem Que Yshaw-Say, který přicházel ve funkci mírového posla. Náčelník byl pozván do amerického tábora s bezpečným doprovodem, a právě když vylézal z kánoe, byl Wetzelem „tomahawkován“. Muži z domobrany souhlasili s jeho činem tak bouřlivě, že se Brodhead neodvážil vraha ani kázeňsky potrestat. wetzel1 V září 1782, když zaútočili Britové se svými indiánskými spojenci Mohawky a Šónyi podruhé na Fort Henry /na obr./, byl John Wetzel se svými syny mezi obránci tvrze. Lewis s Martinem unikli z obklíčení a přivedli z pevnosti Fort Beeler pomoc. Při této hazardní akci byl Indiány zastřelen Lewisův přítel Joseph Mills.

Někdy šel Wetzel společně s dalším hraničáři na výpravu do indiánského území. Často byli do těchto oblastí provázeni spekulanty, kteří chtěli uplatnit nárok na nové pozemky dřív, nežli přijdou zástupy jiných, to jest dřív než byli Indiáni „odstraněni“. Při takovém skupinovém cestování divočinou bylo mnohem obtížnější uniknout pozornosti domorodců. Šance zaplést se do bitvy stoupaly úměrně s početností výpravy. Když došlo k boji, Wetzel byl schopen udělat více než jen bojovat za sebe. Jeho společníci, ačkoliv ho příliš neměli v lásce (říkali mu “Divoký Němec“ nebo “Samotář“), mohli mluvit o štěstí, že ho měli ve svých řadách.

Na jaře 1786 Indiáni zabili Johna Madisona, bratra budoucího presidenta Jamese Madisona, když cestoval se zeměměřičskou expedicí podél Little Kanawha River v dnešní Západní Virginii. Wetzel byl při tom, ale nedokázal vraždě zabránit. K osudné tragédii pro Wetzelovu rodinu došlo 19.června 1786 nedaleko Bakers Station. Hraničáři se právě vraceli po řece z úspěšné lovecké expedice, když jim cestu zahradila tlupa Indiánů. Wetzelové se odmítli vzdát a pádlovali v kánoích, co jim síly stačily, aby unikli palbě. Kapitán John Wetzel byl smrtelně zraněn, George byl zastřelen, Martin byl zraněn lehce, pouze Lewis vyvázl bez škrábnutí. Jakmile dosáhli břehu, otec podlehl svému zranění. Oba, on i George, jsou pochováni v Bakers Station.

Jak roky ubíhaly, stával se z Lewise čím dál větší podivín. Nosil třásně v provrtaných ušních lalůčcích a starostlivě pečoval o své, jak havran, černé vlasy. Rozčesané mu sahaly téměř až po kolena. Říkal, že chce nabídnout svým nepřátelům tak cenný skalp, aby jim stálo za to jej získat. Boje s Indiány se staly jeho jediným životním zájmem. Lidé se v jeho společnosti cítili stále nepříjemněji a začali pochybovat o jeho duševním zdraví. Je pravděpodobné, že trpěl již od mládí jakousi duševní poruchou, která se projevovala jeho až chorobnou nenávistí ke všem Indiánům. Někteří z hraničářů měli s rudokožci daleko horší zkušenosti a přesto se z nich nestali zabijáci. Wetzel byl skutečný řezník, objevoval se v osadách, vždy s několika čerstvými skalpy za opaskem, a děsil děti. Prý i koně se v jeho blízkosti plašili a třásli hrůzou.

Další zločiny a hořký konec

Skutečné problémy mu nastaly, když zavraždil Tegunteha. Psal se rok 1788 a Wetzel souhlasil, aby ho zvolili loveckým náčelníkem v nově vzniklé osadě Marietta na severním břehu Ohia. Generál Josiah Harmar, velitel americké vojenské jednotky umístěné v nedaleké tvrzi Fort Harmar (jméno pevnosti svědčilo o jeho domýšlivosti), který znal Wetzelovu pověst a jeho zálesácké dovednosti, ho přesvědčil, aby pro něho pracoval jako zvěd na výpravách do vnitrozemí. Fort Harmar byl vybudován a obsazen americkou armádou, aby chránil Delawary před nájezdy bílých z jižního břehu řeky. Američané, zastupovaní Harmarem, pracovali několik let na přípravě smlouvy, která měla být základním kamenem nové indiánské politiky Spojených států na novém Severozápadním teritoriu. A právě uprostřed velice citlivého vyjednávání s okolními indiánskými kmeny, které směřovalo ke smlouvě z Fort Harmaru, podepsané v roce 1789, Wetzel spáchal ten hrůzný čin.

Tegunteh,významný senecký náčelník, který si přál žít s Američany v míru, přijel do pevnosti vyjednávat. Když se jednoho rána vypravil z tábora Seneků sám do Fort Harmaru, zastoupil mu Wetzel cestu, střelil ho, skalpoval a nechal ho umírat. A to byla zabijákova chyba. Tegunteh žil ještě dost dlouhou dobu na to, aby Wetzela odhalil. Popsal kompletně jeho třírohý klobouk s trikolórou a jeho úšklebek, který měl ve tváři ve chvíli, kdy ho skalpoval. Wetzel, společně s mnoha obyvateli pohraničí, nenáviděl Indiány tak intenzívně, že věřil, že jediný způsob jak s nimi jednat, je všechny bez rozdílu vyhladit. Proto dělal všechno pro to, aby zabránil jakékoliv mírové dohodě, která by se mohla mezi bílými a Indiány uzavřít. Nechtěl mír, dokud bude jediný Indián naživu. Třebaže většina hraničářů s jeho činem souhlasila, způsob jakým byl proveden, znepokojil americkou vládu a generál Harmar na něho vydal zatykač pro vraždu. Wetzel se tak stal hledaným psancem. Poprvé byl polapen americkou armádní hlídkou, když tábořil na ostrůvku v Ohiu nedaleko Fort Harmaru a Marietty. Z jeho strany to byla opovážlivost, když si myslel, že ho nemůže nikdo chytit. Ale vojsko bylo také příliš sebejisté. Wetzel přesvědčil stráže, aby mu sejmuli z nohou okovy a obstoupili ho tak, aby mohl pochodovat a mít trochu pohybu. Jakmile měl kotníky volné, prchl s pouty na rukou do lesa, kde jej nemohl nikdo dohonit. Dostal se na druhou stranu Ohia a první osadník, kterého potkal, mu v kovárně přepiloval železa. Lidé v pohraničí nesdíleli názor vlády, že je Wetzel zločinec. Ve skutečnosti si ani nebyli jisti, zdali je to jejich vláda. Wetzel byl jedním z nich. Podruhé byl zajat v Limestone v Kentucky, v dnešním Maysville. Členové jiné armádní skupiny, oblečení do civilních šatů, kteří cestovali po řece do Fort Washingtonu, poblíž současného Cincinnati, ho poznali. Vzali ho sebou do Fort Washingtonu, kde jej drželi pod zámkem, do zasednutí soudu.

Nastaly však potíže. Více než 200 hraničářů, včetně tak významných lidí jako byl Simon Kenton, se shromáždilo před pevností a požadovali Wetzelovo vydání. Pohrozili, že jinak ho vysvobodí násilím. Místní soudce John Symmes rozhodl, s odvoláním se na Habeas Corpus (Ústavní zákon z roku 1679), že bude propuštěn. Nikdy se už neodvážil předvolat ho zpět před soud. Navzdory Wetzelovi a jeho úsilí, mír, po Smlouvě z Greenville v roce 1795, nakonec do Ohia přeci jenom přišel. Tato dohoda stanovila nové hranice mezi Američany a indiánskými národy. Hrozba indiánských útoků prakticky z Ohijského údolí vymizela a Wetzelova sláva rychle pohasla. Jako ostatní, kterým vadila rychle postupující civilizace, odešel na jih na španělské území. Jeho jméno se objevuje v záznamech tehdy španělského New Orleansu. Koncem 90.let 18.století zde strávil několik roků ve vězení. Romantici tvrdí, že to bylo proto, že se zapletl s manželkou španělského koloniálního důstojníka. Jiné zdroje uvádějí, že byl vězněn za padělání pečetního prstenu. Traduje se, že byl v roce 1804 krátce naverbován do Lewisovy a Clarkovy výpravy jako lovec a zvěd. Také se říká, že byl po třech měsících buď propuštěn nebo odešel z vlastního rozhodnutí. Pravděpodobně se nechtěl přizpůsobit požadavkům tvrdé kázně v expedici. Nicméně se jeho jméno neobjevuje v žádném z expedičních, velice podrobně vedených deníků, či v jakýchkoliv oficiálních dokumentech. Zdá se, že tuto historku má na svědomí stejný romantik, který mu přisoudil románek s manželkou španělského oficíra.

V roce 1805 se jeho jméno znovu objevuje v záznamech. Tehdy žil s bratrancem Phillipem Sycksem, či v jeho sousedství, v Natchezu v Mississippi. Zde roku 1808 onemocněl a zemřel, pravděpodobně na žlutou zimnici. Krátce nato by se dožil pětačyřiceti let, a jak bylo tehdy na Jihu zvykem, byl pohřben před svým srubem. Bratrancova manželka trvala na tom, aby byla jeho puška pohřbena s ním, říkajíc, že ponechat zbraň, která tolik zabíjela v kterémkoli domě, by přineslo neštěstí.

V roce 1942, téměř o 135 let později, přijel z Chicaga dr.Albert W.Bowser, aby vypátral Wetzelův neoznačený hrob. Nejprve, po pečlivém studiu místních soudních záznamů, lokalizoval farmu Phillipa Syckse. To ho přivedlo na samotu Rosetta blízko Natchezu. Dotazoval se starousedlíků, většinou potomků otroků, kteří jej zavedli ke hrobu, který se stal součástí obdělávaného pole. Čtyři stopy pod zemí našel kostru asi čtyřicetiletého muže, přibližně pět stop a devět palců vysokého. Po boku měl zrezivělé části pušky. Na lebce byly dosud přilepené neuvěřitelně dlouhé vlasy a skelet byl zahalen do zbytků potištěné tkaniny. Nebylo pochyb, že našel Wetzela! Exhumovali ostatky, které umístili do černé urny se stříbrným nápisem “LEWIS WETZEL“ na jejím víku. Dr.Browser převezl ostatky Lewise Wetzela do Moundsville v Západní Virginii, kde nyní odpočívá vedle svého staršího bratra Martina na hřbitově McCreary Cemetery, pouhé dvě míle od původní wetzelovské usedlosti.

Lewis Wetzel se stal hrdinou dobrodružné trilogie amerického spisovatele Zane Greye - Duch pohraničí (The Spirit of the Border, 1906), Betty Zane (1903) a Na pokraji civilizace ( The Last Trail, 1909). Také James Oliver Curwood v něm našel inspiraci pro tajemného mstitele, ve svém románu Černý lovec (The Black Hunter, 1926). Wetzel je však jakýmsi temnějším protipólem Cooperova Nathaniela Bumppa (alias Kožené punčochy či Sokolího oka), jehož předobrazem je další legendární hraničář – Daniel Boone. Literatura: C.B.Allman – Lewis Wetzel, Indian Fighter: The Life and Times of a Frontier Hero, Copyright Devin-Adair1939 Timothy Truman – Straight Up to See the Sky, Copyright Eclipse Books 1991 Dale Van Every – Ark of Empire, Copyright W.W.Morrows 1963 Allan W.Eckert – That Dark and Bloody River, Copyright Bantam Books 1995