Dobrodruh bez bázně a hany William Walker (1824 - 1860) byl prototypem dnešních amerických "orlů práva". Jeho životní osudy jsou natolik zajímavé, že stojí za to, oprášit je od prachu zapomnění.
Narodil se 5.května 1824 v Nashvillu v Tennessee, kde také zdárně absolvoval právnickou fakultu. Jako mladík plný ideálů se vypravil do Evropy, aby studoval medicínu na věhlasných universitách v Edinburghu, Gottingenu, Heidelbergu a Paříži. Na starém kontinentu do sebe s rozkoší nasával opojnou vůni svobody, která se v revolučním roce 1848 drala ze všech pórů zkostnatělých monarchií. Nebyly mu cizí myšlenky Massiniho, Garibaldiho ani Feuerbachovy a Marxovy.
Expedice do mexické Sonory
Po návratu do Ameriky se nějaký čas živil jako praktikující lékař v Philadelphii, ale brzy ho neklidná krev vyhnala na Západ. Roku 1850 dorazil do Kalifornie, kde pracoval jako novinář v San Francisku a jistý čas byl soudcem v zlatokopeckém městečku Marysvillu. Zde se seznámil s dobrodružným hrabětem jménem Raousset-Boulbon , který ovlivnil jeho budoucí život. V červenci 1853 Raousset-Boulbon v San Francisku organizoval dobyvačnou expedici do mexické Sonory, kterou chtěl "osvobodit a připojit ke Spojeným státům" a William Walker se stal jedním z jeho důstojníků. Měl tu čest být velitelem prvního oddílu, který vyrazil do pole.
Počátkem listopadu se Walker vylodil v La Pazu v Dolní Kalifornii se 170 muži a třemi polními děly. Po vzletném projevu k obyvatelstvu se prohlásil presidentem "Pacifické republiky" a v lednu 1854 se přeplavil na mexické pobřeží a vypravil se do nitra sonorské provincie, kterou měl v úmyslu anektovat. Ačkoli prohlašoval, že se chystá chránit Mexičany před Apači, obyvatelé Sonory by si radši řešili své záležitosti sami. Vypadalo to, že by dali přednost divokým Indiánům před americkými žoldáky, kterých se báli více než Apačů. Při pochodu k řece Colorado, musel Walker vzdorovat krutým přírodním podmínkám a vysokému stupni dezerce, což ho donutilo vrátit se do La Pazu.
Tam se vzdal úřadům USA, které zde dohlížely na potírání násilí a dodržování zákonů. Jediným výsledkem tohoto nájezdu bylo, že Mexiko prodalo část Sonory Spojeným státům.
Když byl Walker zproštěn obvinění z trestného činu veřejného ohrožení, obrátil svou pozornost ke Střední Americe, která po rozpadu španělské koloniální říše vřela revolučním kvasem. Vládl zde všeobecný chaos a jedna mocenská skupina střídala druhou. Bojovali zde proti sobě demokraté, legitimisté a různé jiné politické frakce. Vůdce demokratů v Nikaragui požádal všehoschopného bouřliváka o pomoc proti legitimistům.
11.června 1855 se Walkerova "Armáda Nesmrtelných", jak si pouhých 62 jeho amerických dobrovolníků romanticky říkalo, vylodila v Raeleju v Nikaragui. Spojili se s malou skupinkou domorodců a vyrazili do vnitrozemí. "Nesmrtelní" sice byli v první bitce u Rivasu legitimisty poraženi, ale Walker dostal posily a se 170 domorodými vojáky a s 540 muži nikaragujské demokratické armády dorazil 1.září do La Virgenu.
15.října vyplenil Granadu a uzavřel mírovou smlouvu s opozičním generálem Poncianem Corralem. Byl jmenován ministrem války a vrchním velitelem branné moci. Ze Spojených států dorazili noví rekruti a k 1.březnu 1856 měl Walker k dispozici 1.200 mužů. Nyní měl moc v rukou a jako předseda válečného soudu obvinil Corrala ze spiknutí a odsoudil ho k smrti zastřelením.
Válka s Kostarikou
Začala válka s Kostarikou a Walker byl 20.března 1856 v bitvě u Guanacaste poražen. Štěstěna se však opět přiklonilo na jeho stranu a 11.dubna nepřítele u Rivasu definitivně porazil a ukončil válečný stav. Dobrodruh získal kontrolu nad Nikaraguou a znovu naplnil svoji pokladnici, když zbavil výsadních práv na zaoceánskou dopravu Vanderbiltovu lodní společnost a zabavil její majetek. Prohlásil se prezidentem a v září 1856 znovu legalizoval otroctví. Jeho ministra, kterého poslal do Washingtonu, uznal i prezident USA Pierce. Avšak Walkerův svévolný čin brzy vyvolal vzpouru, ke které se připojilo také několik okolních států vyprovokovaných agenty mocné Vanderbiltovy společnosti. Došlo k diplomatické krizi a vláda USA dala od Walkerovy "republiky" ruce pryč. Samozvanec byl v několika střetnutích poražen. Nakonec vypálil město Granadu, kterou již nebyl schopen udržet a 1.května 1857 složil zbraně. Vzdal se se šestnácti důstojníky v San Juan del Sur Ch.H.Davisovi, veliteli korvety Spojených států "Mary", který ho dopravil do Panamy. Odtud pak zmizel do New Orleansu, kde byl zatčen a uvězněn.
Druhou expedici do Nikaragui vypravil nepoučitelný dobrodruh z Mobile v Alabamě. V listopadu 1857 přistál s naverbovaným mužstvem v Punta Arenas v Kostarice. Komodor Paulding, velitel americké flotily v Karibiku, ho však odmítl podporovat a vrátil se do USA. Walker opět skončil ve vězení. Prezident USA Buchanan se od jeho "partyzánských" aktivit distancoval a novodobý conquistador svoji poslední výpravu organizoval jako soukromá osoba. Tentokrát vyplul z New Orleansu a doufal, že se dostane do "své" Nikaragui přes Honduras.
V červnu 1860 přistál s malou skupinkou ozbrojenců v honduraském Trujillu a chystal se rozpoutat revoluci. Příliš se mu ale nedařilo, spojenci ho opustili a usurpátor byl nucen ustupovat po řece Tinto, kde ho 3.září zajala anglická válečná loď "Icarus". Na žádost honduraských úřadů ho kapitán "Icarusu" vydal do jejich rukou. William Walker byl souzen a odsouzen válečným tribunálem, postaven před popravčí četu a 12.září 1860 v Trujillu zastřelen. Jeho kosti dodnes leží na starém trujillském hřbitově.
