"Z Rocky Mountains sestoupily dvě squaw, které si zakoupil od Mandanů jeden Francouz“. Těmito několika strohými slovy vstoupila do dějin Sacajawea, která se měla vbrzku stát nejslavnější Indiánkou Západu.
V deníku poručíka Williama Clarka ze dne 11.listopadu 1804, je této události věnována pouze tato poznámka.
Od Missouri k Pacifiku
Expedice Lewise a Clarka při cestě po Missouri přezimovala ve Fort Mandanu, opevněném táboře, který cestovatelé zřídili na místě dnešního Washburnu v Severní Dakotě. Nedaleko ležely vesnice mírumilovných Mandanů, Arikarů a Hidatsů. V osadě, v obchodním centru, získali Lewis a Clark informace o tom, co je čeká ve směru na západ a co si musí pořídit za zásoby a jaké získat průvodce. Tlumočník, znalý řeči Šošonů, byl nutností. Shodou okolností byl jeden k dispozici. Toussaint Charbonneau, frankokanadský traper, který žil mezi Indiány a uměl jejich znakovou řeč se přidal k expedici. Byl ženatý s oběma squaw, které si troufly přijít do Fort Mandanu, aby se mohly podívat na Američany. Obě byly z kmene Lemhi Šošonů. Mladší Sacajawea, asi 16-ti letá, byla těhotná a přesto byla ochotná doprovázet svého muže vzhůru po řece. (Druhá žena se jmenovala “Otter Woman“ – “Vydří Žena“).
Sacajawea (bělochy nazývaná “Bird Woman“ – “Ptačí Žena“) byla pět let předtím ukradena útočnými Hidatsy ze šošonského ležení u pramenů Missouri. Byla zotročena a později, při výměnném obchodě či jako vklad do karetní hry, se dostala k Charbonneauovi. Lewisovi a Clarkovi nabízela hodnotné služby nejen jako tlumočnice, ale také jako průvodkyně územím “Hadů“, jak se Šošoni často nazývali. Pokročilý stav jejího těhotenství nebyl problémem, měla porodit v únoru, několik týdnů před tím, než měla expedice opustit zimní tábor a poté mohla kojence během prvních 18-ti měsíců nosit na svých zádech.
11.února 1805 zapsal kapitán Meriwether Lewis ve Fort Mandanu do svého deníku, že Sacajawea porodila “silného chlapce“. Dítě bylo pokřtěno Jean Baptiste, brzy však dostalo přezdívku Pompey (“Krasaveček“) a stalo se miláčkem celé výpravy. 7.dubna 1805 byla expedice schopna opustit Fort Mandan. Dle Lewisova mínění “se vydali na území, které bylo minimálně 3.000 km široké, kam ještě civilizovaný člověk nevstoupil“. Skupina 33 cestujících se rozdělila do šesti malých kánoí a dvou velkých pirog. Vedoucí lodí malé flotily se stala “White Perogue“ neboť byla nejstabilnější. Na ni naložili své přístroje, deníky a léky, kromě toho “nejhodnotnější část obchodního zboží, které jsme měli do rezervy jako dárky pro Indiány“. “Bílá piroga“ vezla i tlumočníky, mezi nimi Sacajaweu, jedinou ženu výpravy, s jejím dvouměsíčním synem.
Sacajawea se ukázala být velice užitečnou
Třetího dne cesty zapsal Lewis do deníku, že během odpočinku na večeři “se squaw vydala hledat divoké artyčoky, které sbírají myši a ukrývají si je do děr. Její činnost spočívala v tom, že špičatým klacíkem píchala do hromádek a brzy měla úspěch. Dokázala vyhrabat velké množství těchto hroznů.“ Během celé cesty Sacajawea sbírala bobule a jedlé kořínky a přispívala tím k rozšíření jídelníčku expedice. Bdělost a ostražitost mladé Indiánky se staly pro výpravu pravým požehnáním. Lewis a Clark zjistili, že “White Perogue“ není zdaleka tak stabilní, jak se domnívali. Když se oba vedoucí expedice ocitli 14.května 1805 na břehu a piroga ležela uprostřed řeky, přišel obrovský náraz větru. U kormidla stál Charbonneau a ten ze strachu strhl loď špatným směrem neboť byl “nejhorším kormidelníkem skupiny“. Piroga se převrhla a než se opět narovnala, byla téměř plná vody a část nejhodnotnějšího nákladu přepadla přes palubu. Konečně dostal Charbonneau loď pod kontrolu. Mezitím každý muž, který byl k dispozici, vyléval vodu a rovnal plachty. Plavidlo “sotva nad vodou“ jen tak tak dorazilo ke břehu.
V této panice jediná Sacajawea zachovala chladnou hlavu. Když o dva dny později Lewis sepisoval přehled ztrát, zapsal do deníku: “Indiánská žena, která projevila mnoho odvahy, v době neštěstí vylovila a zachránila většinu obchodního artiklu, který přepadnul přes palubu“. Díky Indiánčině chladnokrevnosti byla zachráněna větší část nenahraditelného vybavení expedice. Když se expedice blížila k vodopádům Great Falls na Missouri, Sacajawea těžce onemocněla. Každý člen skupiny občas onemocněl chřipkou, horečkou, nebo měl jiné tělesné bolesti, ale nemoc mladé Indiánky dělala ostatním velké starosti. Lewis a Clark tuto nemoc znali a snažili se tlumočnici co nejvíce pomoci. Na jednom z člunů jí zřídili pohodlný úkryt z bizoních kůží a podařilo se jim ji vyléčit včas, že je mohla doprovázet při přemísťování lodí nad vodopády a nahoru do hor, což jim zabralo celý jeden měsíc.
Bylo to koncem července, když Šošonka začala poznávat krajinu. 22.července expedice dospěla k Three Forks, kde se stékají tři pramenné říčky tvořící Missouri. Lewis a Clark je pojmenovali Jefferson, Madison a Gallatin. Sacajawea jim ukázala správné rameno a ušetřila jim zbytečné bloudění. 28.července sdělila, že jsou právě tam, kde měl před pěti lety její kmen ležení. Ukázala jim přesně místo, kde jejich skupinu napadli Hidatsové a kde ji zajali.
Lewis se snažil se Šošony co nejdříve setkat a spěchal napřed s malou skupinkou směrem k průsmyku v Bitterroot Mountains, kde probíhá kontinentální rozvodí. Sacajawea řekla, že je její lid na cestě k letnímu táboru a s větší části výpravy pod vedením kapitána Clarka, šla po jejich stopách. Tak se stalo, že se s jejím kmenem poprvé setkal Lewis. Šošoni náčelníka Cameahwaita nebyli nepřátelští. Obě strany se dorozumívaly pouze posunky a Indiáni z toho byli zmatení a netrpěliví. Příliš nechápali, když se jim Lewis snažil vysvětlit, že ještě dorazí další, větší skupina bílých lidí. Nakonec se mu podařilo Cameahwaita přemluvit, aby se s několika podnáčelníky, bojovníky a jejich ženami vrátili pro zbytek expedice.
Mezi svými
Setkání proběhlo 17.srpna v krásném zářivém dni, když Clark s Charbonneauem a Sacajaweaou právě dorazili ke břehům Beaverhead Riveru. Najednou, jak stojí v oficiální zprávě expedice, “spatřil Clark, jak Sacajawea, která šla se svým mužem 100 metrů před nimi, začala tančit a byla mimořádně rozradostněná, nakláněla se ke svému muži a ukazovala na Indiány, kteří se k nim blížili na koních a zároveň si cucala prsty na důkaz toho, že k tomuto kmeni patří“. Když se Clarkova skupina přiblížila k Indiánům, kteří doprovázeli kapitána Lewise, “probojovala si jedna žena cestu ke Sacajaweae, a když se obě poznaly, radostně se objaly“. Zjistilo se, že obě ženy byly při útoku Hidatsů společně uneseny a “prožily si hrůzu zajetí, než se jedné podařilo utéci, a nyní se po letech opět setkaly“.
Poté, co byly ledy prolomeny, usedli vedoucí expedice s Cameahwaitem k poradě a Sacajawea byla povolána jako tlumočnice. Cestovní deník popisuje následující: “Přišla do stanu, sedla si a začala tlumočit, když náhle poznala v Cameahwaitovi svého bratra. Vyskočila, běžela k němu a začala jej objímat. I náčelník byl dojat, i když v menší míře“. Přesto ho setkání tak potěšilo, že se stal přítelem bílých mužů, přijal jejich dárky a opatřil jim koně, kteří je měli převézt přes nebezpečné Rocky Mountains.
I když byla Sacajawea rozradostněná, že opět vidí svůj národ, rozhodla se pokračovat v cestě s Charbonneauem a expedicí. Její přítomnost byla velice užitečná na cestě přes hory a řeky. Denně se setkávali s Indiány z kmenů Nez Percé, Flathead nebo jinými, kteří je přátelsky přijímali, jakmile viděli Sacajaweau s jejím dítětem. O její přítomnosti Clark napsal: “Vždy přesvědčila všechny Indiány o našich přátelských úmyslech. Žena ve skupině mužů je znamení míru“.
Na území Nez Percéů dovedla Sacajawea přes svou únavu přimět náčelníka, aby se postaral o jejich koně, do té doby, než se výprava vrátí. 7.října spustili kánoe na vody Snake Riveru a 16.října se ocitli na široké Columbii, která je unášela k oceánu. 8.listopadu 1805 konečně dorazili na západní pobřeží amerického kontinentu. Byli zcela vyčerpáni, ale přešťastní. Po cestě více než 6.500 km dorazili k Pacifiku. Poblíž ústí Columbie si zřídili tábor, ale místní Činúkové náčelníka Comowoola se ukázali jako nesnášenlivý a zlodějský kmen. Cestovatelé se přeplavili na druhý břeh, kde vybudovali opevněnou tvrz, kterou nazvali Fort Clatsop. V ní přezimovali a na jaře se vydali zpět na východ. Kapitán Clark si Indiánku s dítětem velice zamiloval, někdy na Sacajaweu volal “Janey“ a chlapci často říkal “můj chlapec Pomp“. Sacajawea později o Clarkovi prohlásila: “Byl to srdečný a otevřený muž, na rozdíl od Lewise“. Na drobných dárcích bylo znát, že ho opravdu milovala: v listopadu mu dala malý kousek chleba, který schovávala pro své dítě a o vánocích mu věnovala dva tucty bílých ocásků z lasičky. Výměnou za ně si vyžádala, aby se směla podívat na oceán, který byl vzdálený 7 mil od tábora. Udělal na ni obrovský dojem.
Když se na zpáteční cestě výprava rozdělila na dvě části, aby se zjistilo, která trasa je lepší, zůstala Sacajawea ve skupině kapitána Clarka. 16.srpna 1806, přesně 16 měsíců po začátku výpravy, dorazila expedice do Fort Mandanu. Clark zaplatil Charbonneauovi “za jeho tlumočnické služby cenu za jednoho koně a chýši v celkové hodnotě 500 dolarů a 33 centů“ a s malou rodinou se rozloučil. Co se týkalo “Janey“, nemohl ji Clark nikdy náležitě odměnit. “Vaše žena“, napsal později Charbonneauovi, “která Vás na této dlouhé, nebezpečné cestě doprovázela k Pacifickému oceánu, by si zasloužila daleko větší odměnu, než jsme jí ve Fort Mandanu byli schopni dát“.
Místo toho se nabídnul jejího chlapce, “to krásné a nadané dítě“, vychovat a dát mu vzdělání, a svou nabídku opakoval tak dlouho, až ji Sacajawea v roce 1809 přijala. Společně s Charbonneauem přivezli Clarkovi chlapce do St.Louis, kde kapitán řídil správu indiánských vesnic. Na čas zůstali a pak se vrátili do divokého území kolem horní Missouri. Pompey chodil v St.Louis do školy, později studoval i v Evropě, avšak v roce 1829 se vrátil zpět domů do pohraničí, kde, jak se říkalo, “byl široko, daleko nejlepším mužem prérie a Rocky Mountains“. Sacajawea někdy po roce 1810 porodila Charbonneauovi další dítě, dceru Lizette.
Záhady kolem Indiánčiny smrti
Badatelka Bonnie “Spirit Wind-Walker“ Butterfieldová dokládá, že podle historických dokumentů Sacajawea zemřela v roce 1812 na neznámou chorobu: ... John Luttig, obchodník s kožešinami ze stanice Fort Manuel Lisa v Montaně, si zapsal 20.prosince 1812 do svého deníku: “Dnes večer zemřela na zimnici žena Charbonneaua, Šošonka. Byla to nejlepší žena v tvrzi, asi 25 let stará. Zůstala po ní malá holčička“.
O několik měsíců později bylo při indiánském útoku na tvrz Fort Lisa, ležící u ústí Bighorn River, zabito patnáct mužů. John Luttig a dcera Sacajaweay byli mezi těmi, co přežili. Charbonneau byl v té době mylně považován za zabitého, ale zachránil se a pravděpodobně se dožil přinejmenším osmdesátky. V roce 1813 podepsal dokument schvalující, aby péči o syna Jeana Baptistu (Pompa) převzal kapitán William Clark. Jako další důkaz toho, že Sacajawea zemřela v té době, Bonnie Butterfieldová uvádí: “V dokumentu o adopci vydaném v St.Louis stojí, že dne 11.8.1813 se William Clark stává opatrovníkem dětí Toussainta Charbonneaua, asi desetiletého chlapce a přibližně ročního děvčete Lizette Charbonneau“. Aby tehdejší Missourský státní soud mohl vydat povolení k adopci sirotků, potřeboval, aby bylo v soudních spisech založeno potvrzení o úmrtí obou rodičů. Poslední záznam dokládající existenci Sacajaweay se objevil v Clarkových vzpomínkách napsaných v období 1825-1826. Vyjmenoval všechny členy expedice a jejich poslední známá místa pobytu. U Sacajaweay napsal: “Se car ja we au – mrtva“. Je málo pravděpodobné, že Lizette přežila své dětství, neboť o ní není mezi Clarkovými písemnostmi zmínka.
A nyní k výše zmíněným záhadám...
Podle indiánské ústní tradice se Charbonneau se Sacajaweaou po odchodu ze St.Louis po čase odstěhoval do Oklahomy a vzal si další manželku, Indiánku z kmenu Utů. Věrná Sacajawea těžce nesla tuto jeho zálibu v mnohoženství a propukl mezi nimi otevřený boj. Od té doby byly v jejich domácnosti časté hádky. Charbonneau stranil své mladší ženě a jednou dokonce dopustil, aby Sacajaweau udeřila. Hrdá Šošonka opustila chýši a už se nikdy nevrátila. Nějakou dobu bloudila po Kansasu, až se posléze znovu provdala za Komanče “Jerk Meata“, s nímž měla pět dětí. Brzy po narození nejmladšího děvčátka jménem “Crying Basket“ (“Plačící Kolébka“) byl “Jerk Meat“ zabit v potyčce. Sacajawea nedokázala být dlouho nečinná a bez prostředků. Vzala děvčátko na záda a připojila se k (patrně) druhé Frémontově výpravě, kterou doprovodila až do stanice Fort Bridger. Roku 1834 se vrátila ke svému kmeni do Wyomingu, kde žila až do 9.dubna 1884, kdy ji znenadání nalezli ve stanu mrtvou.
Dr.Charles Eastman se v roce 1925 ve své studii pokusil objasnit, kdy vlastně slavná Indiánka zemřela. Navštívil mnoho různých domorodých kmenů a dotazoval se nejstarších příslušníků, kteří mohli znát nebo slyšet o Sacajaweae. Stopa ho zavedla do rezervace Wind River, kde údajně žila šošonská žena s komančským jménem Porivo, které říkali “náčelnice“. Ti, kteří ji pamatovali, vypověděli, že mluvila o dlouhé cestě, na které pomáhala bělochům a že měla stříbrnou Jeffersonovu mírovou medaili, jakou rozdávali indiánským náčelníkům Lewis a Clark na své expedici. Eastman našel komančskou ženu, která se jmenovala Tacutine a ta tvrdila, že Porivo byla její babička. Provdala prý se do komančského kmene a měla několik dětí včetně Tacutina otce Ticannafa. Poté, co byl její manžel “Jerk Meat“ zabit, opustila Porivo kmen.
Říkalo se, že Porivo potom žila nějaký čas ve tvrzi Fort Bridger ve Wyomingu se svými syny Bazilem a Baptistem. Oba uměli několik jazyků včetně angličtiny a francouzštiny. Nakonec našla cestu ke svému lidu v rezervaci Wind River, kde byla zapsána jako “Bazilova matka“. Tato žena zemřela 9.dubna 1884 a jejího křesťanského pohřbu se ujal reverend John Roberts. Téměř stoletá Indiánka byla uložena do země v šošonské rezervaci nedaleko Fort Washakie. Ze zjištěných faktů Charles Eastman vyvodil závěr, že Porivo byla Sacajawea. V roce 1963 byl na základě jeho tvrzení, v rezervaci poblíž Landeru, postaven památník “Sacajawea of the Shosonis“.
Nebyl to zdaleka jediný pomník této legendami opředené šošonské ženy: Na výstavě v St.Louis v roce 1904 připomínala její bronzová socha všem návštěvníkům obětavost mladé Indiánky, díky jíž mohli bílí lidé poprvé projít napříč Amerikou. Sochař Bruno Louis Zimm ji spodobnil s kolébkou na zádech. Jiná její socha stojí v městském parku v Portlandu v Oregonu. Autorkou je Alice Cooperová, a byla vztyčena v roce 1905. Jedna z nejkrásnějších skulptur od Leonarda Crunella (“Sacajawea and baby Pomp“) je v Kapitolu v městě Bismarck v Severní Dakotě. U Three Forks v Montaně byla v roce 1914 odhalena bronzová pamětní deska, zasazená do skály. Sacajawea má také pomník v montanském Armsteadu a její podoba zdobí městskou kašnu v Lewistonu v Idahu. Kde je tedy pravda? Byly dvě Sacajaweay? Nechme toto tajemství badatelům, kterým se nabízí báječné dobrodružství tuto záhadu rozluštit. Doporučená literatura: Peter Baumann – Od Missouri k břehům Pacifiku Kenneth Thomasma – The Truth About Sacajawea Rich Haney – Sacajawea:Her True Story Anna L.Waldo - Sacajawea
