Drobné z Pomoravia

Ľuboš Vodička - 7.5.2010

Do oblasti Pomoravia (slovenská časť známa tiež ako Záhorie) som sa pri príprave fototripov vrátil niekoľkokrát. Medzi prvými destináciami bol napríklad hrad Devín, ale aj Sandberg, či „tajomný vrch“ Pohanská s pozostatkami po keltskom osídlení.

Sandberg, čiže o vykopávkach

Za socializmu bola intenzívna snaha presadzovať ako názov jeho slovenský preklad – Pieskový vrch – moc sa to neujalo a nie len paleontológovia, ale aj pospolitý národ hovoril stále o Sandbergu. Sandberg nebol známy len skamenelinami. O inom náleze rozpráva správa Zemského četníckeho velitelství pro Slovensko, Děvínska Nová Ves ze dne 10. června 1927:

Správa akciové cihelny v Děvínske Nové Vsi dobýva od roku 1925 pro svoji potřebu písek, západne od nádraží Děv. Nové Vsi na pozemku zvaném „Pískovna“, při čemž přicházeli dělníci na různé  hroby a pozůstatky  z mrtvol, které pozůstatky předávali správci cihelny Antoninu Webrovi z Děv. Nové Vsi.
Počátkem roku 1926 zabýval se v okolí Děv. Nové Vsi hledáním starožitností bývalý president nejvyššího kontrolního úřadu ve výslužbě bytem v Praze dr. Josef Zavadil, který po dobu své návštevy v Děv. Nové Vsi obdržel od správce cihelen Antonína Webra z vykopávek některé drobnosti.
Po obdržení těchto věcí počal dr. Zavadil sám v pískovně bádati a celou záležitost sdělil archeologickému odboru v Bratislavě, odevzdav jím též obdržené a nalezené pozůstatky.

Společnost vlastivědného musea slovenského v Bratislavě pod vedením profesora dr. Eisnera, státního konservatora z Bratislavy začala dne 25.5.1926 ve zmíněné pískovně s povolením správy cihelen prováděti vykopávky a doposud otevřela 208 hrobů.
V některých hrobech byly nalezeny lidské kústky, lebky a zuby, dále koňské kosti, vše již setleté. V jiných hrobech byl též nalezen hliněný hrnéček, z čehož soudí, že člověk kůň byli pohřbeni v jednom hrobě pospolu a že jím byla vloženy do hrobu obět (zbytky jídla), což mají dosvědčiti nalezené hliněné hrnéčky a v jednom takovém hrnéčku byla nalezena i beraní hlava.

Dále byly nalezeny bronzové přasky, v jednotlivých hrobech, kde byl nalezen kůň, nalezen byl též jeden třmen, snad levý, oštěpy, dvě staré bronzové zrezavělé šavle, 190 hliněných hrnéčkú slovanského typu, mimo to dvě nádoby (krčaky) z dob římských, v některých hrobech zase hliněné přelisce, bronzové naušnice a náramky, z čeho soudí, že tam byla pochovana ženská – a různa jiná keramika.


Vykopávky financuje archeologický ústav z Bratislavy. Na vykopávkách pracuje denně jeden dělník a sebrané vykopávky odnáší pak preparátor Karel Novák z Bratislavy do archeologického ústavu do Bratislavy, kde jsou konservovány a ukládány.
Dle udání profesora dr. Eisnera má toto pohřebiště míti svůj původ z 2 – 5 století po Kristu, ještě snad před vznikem říše velkomoravské.
Oznámení bylo okresnímu úradu v Bratislavě učiněno.“
( Prevzaté z časopisu Naše Záhorie 5/1996)

Pohanská, čiže o Keltoch


keltČoraz častejšie sa hovorí o tomto vrchu nad obcou Plavecké Podhradie ako o mieste najväčšieho keltského sídla na Slovensku. Či to je, alebo nie je pravda, nechám vyriešiť na kompetentnejších. Ja si vezmem na mušku Keltov samých. Najskôr meno – Kelt. Toto meno dostali už v 6. storočí pred Kristom Hekataiosom Milétksym a Herodotom. Nikto však nevylučuje, že mohlo ísť o meno kmeňa, možno vládnuceho rodu, ktoré prešlo na celý národ. Rimania označili Keltov ako Galov (Galli) a posledné meno, ktoré dostali znie Galati (Galatae). Všeobecný konsenzus hovroí o Keltoch ako o indoeurópskom kmeni, ale skutočný pôvod je ešte dnes v lepších kruhoch v lepšom prípade témou ostrých diskusií. Jedny hovoria, že pravlasťou tohto populárneho národa je východné Francúzsko, Belgicko, Holandsko a južná časť Nemecka, časť oponentov hovorí zasa o Čechách a Durýnsku. Alternatív je samozrejme ešte viac, milo však prekvapil anglický archeológ Simon James vyhlásením v niektorom zo starších čísel časopisu Britského múzea, že celá keltská civilizácia je výmyslom separatistov na Britských ostrovoch.

Dovolím si nesúhlasiť s pánom Jamesom, pretože do dnes sa rozpráva, že Rím pred Keltmi zachránili husi. Čo je pravda iba čiastočne. V júli roku 387 pred Kr. sa Kelti pod vedením Brennema prakticky bez boja dostali až do Ríma. Neobsadili len Kapitol. Vraj vo chvíli keď potichu v noci šplhali po strmom svahu sa práve husi rozgagotali. Tým zobudili ochrancov, zachránili im životy, nie však majetok. V rámci mierovej dohody im neostalo iné len zaplatiť výkupné zlato o hmotnosti 300 kg. Bojovať s Keltmi nebola žiadna radosť, ich obľúbeným zvykom bolo protivníkom odrezať hlavu, ozdobiť ňou dom, alebo ju použiť ako čašu.
K bežnému životu patrila konzumácia piva pripravovaného z jačmeňa s prísadou chmelu a v bohatších rodinách vína z dovozu. Vraj sa ich hostiny vyznačovali obžerstvom a nadmernou konzumáciou spomenutých alkoholických nápojov. Rakúsky archeológ Helmuth Birkhan o nich dokonca hovorí, že boli „špinavci stíhaní celým radom chorôb“.

S istotou možno povedať, že boli pomerne vysokí (160– 170 cm), mávali svetlé vlasy, jemnú pleť a modré oči. Časť mužov nosila bradu, iní si ju zasa holili, muži sa rovnako ako ženy mali vo zvyku líčiť. Okrem toho, že boli bojovní a odvážni, vraj boli detinsky naivní, zvedaví a ukecaní. Pýšili sa veľkou obrazotvornosťou, lákalo ich všetko nové, rýchlo sa učili a pevne zotrvávali vo svojich náboženských predstavách.

Keltskému „nebu“ vládla trojica najvyšších bohov: Taranis, boh Slnka, nebies, Hromu a blesku (obetovalo sa mu upálením obeti), Teutates, boh mesiaca, vodných plôch, prameňov a baží, možno vojny, ktorý naučil Keltov remeslám, obchodu (obeť sa preňho utopila) a Esus, vládca vetra a stromov (obeť sa preňho obesila). Kelti sa zaliečali aj svojim bohyniam, jednou z nich bola napríklad Epona vládnuca koňom a jazdcom. Posvätné boli zvieratá, jeleň, kráľ lesov a sprievodca duší do podzemia, niektorí vtáci, či božský býk Deiotaros. A samozrejme rôzne predmety, kamene, stromy, značky... najlepšie by o tom vedeli rozprávať druidi, intelektuálska vrstva kňazov, ktorých meno je údajne odvodené od gréckeho názvu dubu (drys). Najposvätnejšou rastlinou bolo imelo, zachytávajúce slnečné a mesačné svetlo, oberajúce sa pomocou strieborných nástrojov, prinášajúce šťastie.
To boli spomienky na minulosť aj na území Slovenska.

Komentáre Disqus