Na kole do Oravských Beskyd

Pod pojmem „zavěsit pytel“ se míní nezdařený pokus o přelezení stěny. Je potřeba se tam vrátit a imaginární pytel sundat. Ten pytel jsem na Beskydech pověsil předloni...

... a od té doby nemám klidné spaní. Abych to vzal zeširoka...způsob turistiky podle závodu Great Divide Race se mně zalíbil. Trasa vede Spojenými Americkými Státy přes hory od kanadských hranic po Mexiko. Popisuje jej Honza Kopka ve své knize Cyklistickým peklem. Zrovna vyšlo druhé vydání. Po prvé jsem si to vyzkoušel loni na druhém ročníku závodu „Loudání Českou krajinou“. Je to takový Great Divide Race v malém. Pořádají jej mí noví kamarádi ze Slaného. To je něco pro mě. Cyklista jsu relativně zdatnej, a nechybí mně zkušenosti s čundrováním na divoko. Ideální konstelace. Letošní trasa z Veselí nad Moravou do Slaného vedla z 80 % po turistických značkách. Měla 750 kilometrů při převýšení 15 612 metrů. Bylo to parádní dobrodružství – úža zážitek. K cíli v restauraci na zimním stadionu ve Slaném jsme s Jiřinkou dospěli na 17/18. místě ze 40 účastníků. Zbytek vzdal. Fakt je to příjemné – mít minimální zavazidlo, tričko a přitom nebýt omezovaný potřebou nepropustné střechy a suché podlahy ke spočinutí. Je důležitý dobře si promyslet co povezu. Aby toho bylo co nejmíň, a přitom abych přežil noci tak, aby nezanechaly stopy na výkonnosti ani na elánu. Napjatě sleduju předpověď počasí. Věřím spíše aladinovi.cz, než medardovi-online. Aladin je pesimističtější, teda realističtější. Už je srpen, a pořád prší. Alergeny v ovzduší bys spočítal na prstech. Zato plísně mají pré. Zlatá květnová Albanie – tam jsme byli od nánosu prachu úplně šediví. Pak to přišlo – středa: ještě pršet, čtvrtek: jen trošku pršet, a ve 14:45 ustávání srážek. Konečně. Ve čtvrtek odpoledne v Jablunkově skutečně neprší. Vezu sumku na řidítkách s příručními proprietami. Jeden zubní kartáček na zuby pastorků a převodníků, druhý na svoje. Náhradní díly prakticky žádné. Nejvíc člověk potřeboval dráty do kol, ale doba je moderní. Ploché dráty hned tak neprasknou. Rezervní oblečení vypočítané tak, abych při největší kose oblékl úplně všechno. Hyper-lehký přístřešek z mikrotenu, tenkou alu-karimatku, kus igelitu jako prostěradlo, třičtvrtě kilový spacák, malý ešus, piksličky s cukrem, cafem, sušeným mlíkem, margarinem, medem...dvě balení jedlého polystyrenu. Pytel od psích granulí na zadním nosiči nemá ani 5 kilo. Batůžek na zádech ani necítím. Safra, zapomněl jsem doma zvoneček, kterej upozorní medvěda na dálku, že se blíží člověk – vládce přírody. Snad přežiju i bez něj. V největším Jablůnkovském marketu kupuju tvarohový štrůdl a pivo Staročech na večer, a vzdaluju se východním směrem, abych se za dědinou Bukovec stočil k jihu. Za zády mám dramaticky trčící kopce Slezských Beskyd, dosahující, když vezmeme do úvahy i stromy na vrcholech, tisíce metrů. A co to?! Ty vrcholy mizí v tmavém mračnu. No...aladin.cz prorokuje místy řídký déšť i zítra. Momentálně sprchlo jen trošku. Igelitku – jako bundu – jsem brzo zabalil pod gumicuk. Už je večer a v Hrčavě chcíp pes. Tato nejvýchodnější moravská ves je neobyčejně zajímavá. Probírali jsme ji v Cykloturistice č.10/2008. tentokrát ji projíždím bez zastavení a sjíždím na Slovensko. Předloni se zdálo, že tu budují kvalitní cestu, ale bylo to jen zdání. Na dně údolí podél říčky, která se v mém autoatlasu jmenuje Čierňanka a na turistické mapě cykloserveru.cz Skaličianka, vede silnice i železnice z Čadce do Polska.. Za bolševika končila ve Skalitém. Po roce 90 byla trať obnovena a teď tudy sviští rychlíky do Polska a zpět. Čierne, Skalité, Serafinov – jedna roztažená dědina. Je večer, takže doplnění břicha řeším hospodou. Měli jen tatranky, tak jsem se moc nezdržel. Valím proti proudu po cyklostezce 005 (viz mapu na cykloserveru.cz) až k dřevěnému domečku - obchodu potraviny / spoživce. Tam se cyklostezka větví, i dávám se doprava úzkou asfaltečkou proti proudu Vreščovky. Na rozcestí zatáčím doleva a opouštím tak cyklostezku. Stále asfaltem stoupám až na hřeben, kde asfalt končí jako když utne. Takže od předloňska se ani zde nic nezměnilo. Spím na starém známém picnic-plácku nad sedlem. Měsíc vyšel po půlnoci a svítí tak intenzivně, že jsem nepoznal, že se už rozednívá. Turistická šipka informuje, že na kopec Velká Rača to mám 4:05 hodin. Je tmavěšedě zataženo a než jsem vylezl na protilehlý kopec, začalo pršet. Chvilku řídce, chvilku hustěji. Okolí je místy šeredně zdevastované lesáky, místy se musím prodírat mokrým roštím. Ale elán pokračovat mě ještě nepřešel. Na vrcholku Velkej Rače (1236 m n.m.) je polská turistická chata. Dospěl jsem sem v 9:30. Od rána jsem nepotkal přístřešek ani studánku. Rozložil jsem se v předsíni a pojedl kus polystyrenu (myslím, že oficiálně se mu říká krehký chlieb) s margarinem a medem. Jsu už totálně promočený, tak se nesmím moc zdržovat. Přežít se dá jedině tak, že se zahřeju pohybem. Přestává pršet. Turisti se taky vydávají na cestu. Další liják přišel brzo. Není kde se schovat. Nezbývá než jet dál. Červená značka teď vede po trase dřevorubců. Bahno sahá bezmála po nápravy. Značka odbočila z „cesty“ do lesa, ale moc jsem si nepomohl. Hustý lijavec, hustý prales, hustý bahno (místy řídké) – to je vražedná kombinace. Po šikmých slizských kořenech se nedá jet. Příští liják jsem přečkal tak, že jsem sedl na měch se spacákem a přehodil přes sebe mikrotenový přístřešek. Využil jsem přestávky a poobědval chleba s vodou. Jsem nasáklý jako houba. I v tlumoku mám všechno mokré. Tričko, ponožky, mapy... Tohle je absolutní krize. Hladina spodní vody v Oravských Beskydech dosáhla povrchu a rozlévá se po něm. Polské schronisko Przegibek je od Rače vzdáleno 4 hodiny. Doplahočil jsem se tam před druhou. V chatě se netopí, ale i tak je tam tepleji než venku. Každopádně je třeba se smířit s tím, že tu nic neusuším. Poroučím si hrbatou (=čaj) a klobásu. Pak ještě kafe. Klepu se zimou v mokrém oblečení. Turisti kolem mě v suchých tričkách a šortkách jsou v pohodě. Ve tři přestalo a mraky se trhají. Slunce příjemně hřeje. Tak jedeme dál. Dal jsem přednost traverzu po modré značce před červenou hřebenovkou. Chyba. Nerovná stezka přes oslizlé balvany a kořeny se nekonečně klikatí přes žebra a žlaby. Strmé blátivé výstupy, hluboké bahno rozorané dřevorubci...prostě klasika. Jdu prakticky pořád pěšky.

Konečně vyjíždím z lesa na louku se stádem ovcí. Zdravím se s pastýřem a říkám, že jedu na Pilsko. Tváří se uznale... daleká cesta...a vzápětí mě poslal špatným směrem. Došlo mně to nahoře na kopci u rozcestníku. Tady tudy bych sjel dolů do Polska. Tak zpátky. Bačo, ty troubo, nechoď mně na oči...Míjím poslední možnost utéct do polských nížin a sápu se zpátky na hlavní hřeben. Dále pokračuje modrá značka. Křoví kolem stezky překvapivě rychle oschlo. Léto je přece jen fajn. Sešup z Ricierovej hory na sedlo Prislop je krutě strmý. Po stezce se pro slizkost nedá jít. Sestupuju listnatým, docela schůdným lesem. Vyhlížím smrky. V tomhle vodou nasáklém lese mě může zachránit jen smrkové roští. S tím se snad podaří rozdělat oheň. Není třeba hledání kempiště uspěchat. Světlo bude ještě pár hodin. Konečně pěkný vodorovný plácek mezi smrky se suchými větvemi až k zemi.

OHEŇ JE ZATRACENĚ DOBRÝ SLUHA

Nebudu to dělat ještě napínavější. Oheň se podařilo rozdělat. Ohromně mně to spravilo náladu. Je potřeba hodně přikládat, aby klacky stačily oschnout, než ty pod nimi dohoří. Oheň parádně hřeje. Točím se kolem něj jako na rožni. Stoupá ze mě pára. Zbytek oblečení jsem rozvěsil po okolních haluzích. Střídavě je beru a držím těsně u plamenů. Mám mokré jen to co mám na sobě a všechno v batůžku. Ledvinka je taky navlhlá, ale foťák fotí a mobil mobiluje. Sumka na řidítkách – přikrytá igelitkou – dopadla dobře. Spacák a oblečení v pytli od psích granulí jsou taky v pohodě. Není nepromokavějšího zavazidla. Zapomněl jsem doplnit láhev, tak mám jen půl litru vody. Nevadí. V tomhle počasí prakticky nepotřebuju pít. Vstřebával jsem vodu celý den póry v kůži. Vařím instant polívčičku a opékám špek k chlebu. Repelent vezu zbytečně. Medvědi mě nepochybně pozorují z bezpečné vzdálenosti a komár v tomto pošmournu ani sosák nevystrčí. Dnes jsem urazil 30 km průměrem 4,8 km / hod a nastoupal 1736 metrů. Rozednívá se po páté, ale já to nepoznám protože zalezu do spacáku i s hlavou. Je potřeba natáhnout budík. Rozdělat oheň jde líp. Větvičky přes noc oschly. Nastává další sušení batůžku a ledvinky. Z posledního zbytečku vody vařím mini-cafe. Dávám k němu polystyren s medem. Prislop už není daleko, nebo spíše hluboko. Sestup je pořád šeredně příkrý, ale sedlo je příjemně horizontální. Ideální kemping plac. Výška: 950 metrů. Z Ricierovej hory jsem sestoupil o necelých 300 metrů. Od Velkej Rače je tady první možnost sestoupit na Slovensko. Na kraji smrkového lesa stojí dvě chatičky. Tu míň komfortní – bez dveří – okupují čtyři Poláci, v lepším sroubku spí dvě česká děvčata. Je osm hodin. Už se probudily a komunikují. Bezva. Potřebuju se podělit o dojmy. Jdou z osady Demänová. Na hřeben vyšly po zelené. Sem to potom měly jen kousek, ale nadávají na strmé bahno jakoby šly nejmíň od Pilska. A že mě čeká hodně šeredný výstup. Á safra. Tak mě to rozrušilo,že jsem se zapomněl postarat o vodu. Tam byla nepochybně studánka někde blízko.

Ten výstup má necelých 150 výškových metrů ale moc moc do kopce. Dostat kolo nahoru po tom oslizlém blátě nebylo v lidských silách. Přesto jsem se tam vydrápal. Nestopnul jsem si jak dlouho jsem se trápil, ale bylo to hodně dlouho. Nahoře je stezka vcelku horizontální. Úzká, prodírající se houštinou nízkých stromků a vysokého borůvčí. Tady už borůvky a maliny turisti nezobou. Čím dál na východ jsou hory pustější a pustější. Byl by hřích tady nezastavit. Ty bobule trochu zaženou žízeň. Močál, kamení – typické rašeliniště. Tohle není vhodné místo k bicyklování. No - s odřenýma ušima je tu sjízdno. Každopádně mě to už nebaví. Nemá smysl se tu trápit. Jedu domů. Příště sem zajdu pěšky. Dospěl jsem na rozcestí stezek. Mám možnost sejít na Slovensko. Rozhodl jsem se popojít k další odbočce.

DŘEVORUBCI A KRTCI – ZHOUBA LESNÍCH STEZEK

Stezka pokračuje ve stejném stylu. Úzká, přes rašeliniště, zarostlá bejlím. Nad sedlem Podúšust, kde ustoupím z divočiny, jsem ještě užil lesáckého bláta. Nabaluje se na kola, jak to umí jen podzemní jíl, který se dostane na povrch na místech obsazených krtky nebo při hluboké orbě. Zalepený řetěz a zubatá kolečka brzo odmítají fungovat. Nejlepší způsob jak kolo znovu uschopnit jízdy je ošplíchat je vodou, ale tady zdroj nepotkám. Je nejvyšší čas toho tady nechat.

Konečně vysvobození. Opouštím hřeben k jihu po žluté značce. Stezka je jen neznatelná stopa ve vysokém bejlí. Už po pár stovkách metrů jsem vjel na štěrkovanou cestu sjízdnou i pro náklaďáky s kládami – tzv. „svážnici“. Vine se úbočím, místy se přiblíží k hřebenu, ale nikdy - ani v sedlech se ho nedotkne. Byla budovaná za bolševika, kdy byla státní hranice tabu. Jdete divokou pustinou a netušíte že kousek od vás je široká, v pohodě sjízdná cesta. Na hřebenu jsem neviděl žádný přístřešek, žádnou studánku. Jen v bystřinkách v traverzech lze nabrat vodu. Po takové drsárně si člověk teprve začne vážit normální cesty. Po pár kilometrech mírně s kopce jsem vjel do hlavního údolí. Teče tu velký potok. Úkol číslo jedna – umýt kolo. Cyklistická flaška má tu výhodu, že se s ní dá stříkat. V kombinaci se zubním kartáčkem mám kolo za chvilku jako nové. Za hodinu, až voda oschne, aplikuju mazivo. Docela se podařilo vyprat ponožky, které jsem zapomněl mokré v igeliťáku. Ač původně pečlivě vyprané, páchly naprosto nepředstavitelně.

Dát se po asfaltce doleva, dojel bych do Oravské Lesné. Napravo mě čeká „Oravská lesná úvraťová železnica“ – výrazná to turistická atrakce. Začíná stanicí Tanečník a končí za kopcem ve Vychylovke. Detaily si přečtete nejen tady: http://www.historickevozidla.mypage.cz/menu/zaujimavosti/oravska-lesna-zeleznica-oravska <http://www.karpaty.net/zeleznice/vychylovka.htm> Nastává regulérní rekreace. V kiosku na Tanečníkovi jsem si poručil pivko a hranolky s kečupem a pokecal s rekreanty z Čech. Dny tráví na houbách. Medvědi prý tu fakt jsou. Před Múzeem Kysuckej dědiny nad Vychylovkou <http://cs.wikipedia.org/wiki/Muzeum_kysuck%C3%A9_d%C4%9Bdiny> jsem dal v hospodě ozajstné halušky so slaninou a brynzou (fakt dobré) a po proudu říčky Vychylovky – posléze řeky Bystrice – svištím až do Krásna nad Kysucou. Tady jsem se stočil doprava proti proudu Kysuce přes Čadcu až do Makova. Stále po klasické asfaltce. http://www.makov.sk/index.php Mířím do osady Lovasovci na hřebenu Javorníků. Byl jsem tam naposled před 13 lety. Cestou z Velkých Karlovic jsem tenkrát ilegálně narušil státní hranice, které tady vedou po hřebenu Javorníků. Nebyl jsem přistižen, ale adrenalin to byl těžkej. Na Lovasech, na chaloupce kamaráda Jardy Haluze, bylo vždycky dobře. Docela se těším a jsu zvědav jak to tam teď vypadá. Měl bych odbočit po modré značce doleva z hlavní asfaltky. Ale chlapi mě posílají oklikou. Tudy nechci. Modrou značku jsem přece jen našel. Brzo mizí vpravo ve stráni. Já pokračuju úzkou asfaltečkou až na konec. Chlap, co mně plní láhve vodou, se tváří, že to tu perfektně zná. Jó, před 13 lety to tu vypadalo úplně jinak. Ty cesty zarostly, už neexistují. Popsal mě kudy jít naprosto přesně se všemi detaily. A že tady kolem brousí tři medvědi. Ten popis přestal odpovídat skutečnosti hned po pár metrech. Nepřipravilo mě to o optimismus. Někde noc určitě překlepu. Déšť nehrozí. Drápu se strání vzhůru, přes pařezy a ležící stromy. Je to dobrý. Octnul jsem se na cestě. Intuice velí dát se doleva. A ona je to ta modrá značka, která mě dovede na Lovasovce. Chaloupky stojí hned na kraji lesa. Před každou druhou je studnička. Slunce se sklání k obzoru. V jedné chalupě se svítí. Rekreanti z Karviné. „Chalupy už všechny mají měšťáci na rekreaci. Žije tu jen jeden starousedlík – babka se svýma slepicema, psem a kozou. Je příjemný ráno slyšet kohouta. Jen když je velká zima, mladí ju vezmou k sobě dolů do Makova. Haluza tady nebyl už několik let. Jeho chalupa je zarostlá dvoumetrovým bejlím. Ani nepoznáš kde jsou dveře.“

Spím na verandě drevenice na druhém konci osady. Metr a půl nad zemí. Sem za mnou se snad medvěd drápat nebude. Uprostřed noci mě budí strašný řev a chroptění. Šmarjapano, medvědi jsou přece dobří lezci...nebo ne? Černočerná tma...do svítání je hodně daleko. Chrochtot se přiblížil...začíná to znít jako srnec. Uf. Pravděpodobnost útoku medvěda je prý menší než pravděpodobnost úderu bleskem. Možná ve středočeském kraji, dodávám já. Ráno jsem sjel po cestě sjízdné auty skoro až dolů do Makova a na tom pravém místě se stočil doleva – smer letovisko Kasárne. Až tudy pojedete, nezapomeňte v Sedle pod Lemešnou sjet z asfaltky (před 13 lety tu byla jen skromná polňačka.) doprava přímo dolů. Teda – pokud nechcete vystoupat nahoru na ty Kasárně. A to je konec výletu. Za zmínku stojí ještě pěkný a zajímavý jarmark v Karolínce.