Expedice Jenisej 2007

Martin Rada - 4.2.2008

Skupina brněnských vodáku se již po druhé pokusila o splutí ruského veletoku Jeniseje a to přímo od jejího pramene. Velký Jenisej pramení ve výšce cca 2 000 m.n.m.

Při přechodu hor k prameni v červenci (v Juli) roku 2006 skupinu zastavila po týdenních deštích sněhová vánice... Počasí, povodňový stav všech tamních řek a časová tíseň nutila skupinu expedici odložit a vrátit se zpět. Rok poté skupina zvolila září (Sebtember) a pomocí koní horské jezero Kara-balik (oficialní pramen Velkého Jeniseje) dobyla . Poté cesta pokračovala na nafukovacích dvoumístnych kanoích (Gumotex Baraka) po Jeniseji do první civilizace (vesnice Torra-Khem) vzdálené 400km.

Velký Jenisej

Pamení ve východních Sajanských horách na jížní Sibiři rozkládající se mezi bývalou Burjatskou a Tuvinskou republikou, spadající už několik desetiletí pod Ruskou federaci. Cca 300km na východ leží jezero Bajkal a 100km na jih jsou hranice Mongolska. Samotný Jenisej z hor teče pervně na západ a poté několik tisíc kilometru na sever do Karského moře

Účastníci
· Marek Audy (38)
· Tomáš Telecký (32) zvaný Momo
· Vojta Zvěřina (32)
· Martin Rada (21)
Termín: 6.9.-29.9.2007

Deník člena expedice:

Čtvrtek 6.9.

V 5hod ráno odjíždíme do Prahy na letiště. Cestu komplikuje hustý déšť a typicky zacpaná Praha. Přijíždíme na Ruzyni v 8:30. Po krátkém přebalování se s dostatečným předstihem hrnem k Check-inu. Předpokládáme problémy s nadváhou. Každý má povoleno 20kg a příruční zavazadlo na palubu. Přes dostatečné odlehčování zavazadel na váze, tolerující od mladé blondýnky, platíme 9 500,-Kč za nadváhu. V 10:30 opouštíme úspěšně Ruzyň. Přílet do Moskvy 15hod místního času (2hod časový posun). Potřebujeme se dopravit do centra, kde máme domluvené přespaní u zahraničního zpravodaje Českého Rozhlasu Petra Vavroušky. Drahé dotěrné taxíkáře odmítáme a hledáme příslušnou maršrutku (10-15 místná dodávka za rozumnej peníz). Za 40 Rublů (1R = 1Kč, přibližně) se dostáváme na konečnou stanice metra a tím pak dále k centru. V 18:30 docházíme k Českému domu a u brány nás už vítá Petr, který právě dorazil z dvouhodinového osobního rozhovoru s Gorbačovem, na který byl objednán půl roku dopředu. Na večer navštěvujeme po doporučení Petra slovenskou restauraci. Při pivu nám vykládá příběhy o jeho práci po celým Rusku, z kterých běhá mráz po zádech.

Pátek 7.9.

Letadlo nám letí až po půlnoci a tím vyrážíme do centra Moskvy. Díky dobré poloze Českého domu nevyužíváme ani metra a za 20min chůze dorážíme na Rudé náměstí. K Leninovi, díky chystání hudebního festivalu na onom náměstí, nás nechtějí pustit. Poté solíme 300 R na osobu za návštěvu Kremlu.
Ve večerních hodinách si vyzvedáváme věci u Petra a valíme zpět na letiště. Tam nás čeká zase procedura s nadváhou. Jsme nachystaní na všechny metody smlouvání, odlehčování a podplácení, aby nás nadváha stála co nejmíň. Vsázíme naději zase na blond vlasy. Nakonec se mi s Momem daří váhu nadlehčováním špičkou nohy oblbnout a u každého batohu nebo lodě snižují váhu o kolik mě napadne a tím neplatíme ani Rubl za nadváhu. Dobrou náladu nám hned poté přeruší informace, že náš let do Irkutska má 4hod zpoždění a tím poleháváme do ranních hodin v letištní hale.

Sobota 8.9.

Během 5-ti hodinového letu se nám daří trochu prospat a ve 14 hodin místního času (dalších 5-ti hodinový časový posun z Moskvy) přilétáme do Irkutska. I přes zpoždění na nás na letišti čeká s úsměvem Anatolje se svým bratrem a dodávkou.
Po nákupu benzínu do vařiče, sekery a potravin na následujících 14dní, pokračujeme dále do Sajanských hor do Orliku (horská vesnice, 2000 obyvatel). Čeká nás cca 500km, z toho 2/3 po kamenité prašné cestě. Ještě na asfaltovém úseku potkáváme nějaké Anatoljovi kamarády, kteří do nás dost pod tlakem hrnou co jiného než vodku.
Po chvíli pokračujeme a dříve nebo později všichni usínáme. Z nočního mikrospánku po kamenité cestě mě budí klakson a brzdy. Po vteřině zjišťuji, že nejde o krávy jako několikrát předtím, ale o slušně velkého medvěda, který běží po cestě a nějak se mu nechce do houští. Ve 3hod ráno konečně dorážíme do Orliku. Anatojle nám naštěstí nabízí spaní v rozehřátém srubu a tím nemusíme stavět stany, když je teplota hluboce pod nulou. Všichni se těšíme na vodorovnou karimatku.

Neděle 9.9.

Těsně před polednem nás budí Anatolje, že můžeme vyrazit dále údolím proti proudy řeky Tisy. Před srubem už čeká nákladní tatrovka ruské výroby typu Ural. Rychle balíme a vše nakládáme na Ural.
V místním magazínu (obchod) nakupujeme cigarety a flašku vodky pro přísedící na korbě (pozn.red.: banda už od rána ožralej Burjatů, kteří nečekají s otevřením vodky na večerní hodiny). Obloha je bez mráčku, takže si vyhlídkovou jízdu velice užíváme. Opouštíme Orlík a tím nás opouští mobilní signál minimálně na následujících 14dní. Přísedící vyhazujeme asi po hodině jízdy v poslední osadě Balatka a jedeme už jen v menším počtu s Anatoljem. Řidič Uralu ukazuje zkušenosti s tímto vozem. Cesta často mizí pod hladinou Tisy, chvílemi voda zalívá přední kapotu 1,5m vysokou.

Po několika hodinách dojíždíme ke srubu, který je poslední v údolí Tisy, ke kterému se dá dojet Uralem. Dále pokračují jen úzké cesty a pěšiny. Vojta hlásí, že má něco s kamerou a hned se pouští do její opravy, bohužel neúspěšně. Hned po příjezdu mizí Anatolje se svým parťákem s pruty v houští. Než jsme postavili stany a rozdělali oheň, už se vrací s plnou igelitkou ryb. Ještě před setměním zapaluje mísu plnou smůly a nějakého smradu, která pomalu hoří celou noc, prý proti medvědům.

Pondělí 10.9.


expedicia_jenisej_3 Ráno, když vylízám ze stanu, obloha zase vymetená úplně bez mráčku. Po snídaní už dalekohledem vidíme v údolí 3 jezdce na koních s dalšími 5 koňmi v závěsu, blížící se k nám. Vše rychle balíme, ale po jejich příjezdu si uvědomujeme (už po několikáté), že jsme v Rusku a že vlastně není kam spěchat. Anatojle přichází zase s hromadou ryb a zve nás před odjezdem na výborný oběd. Přichází na řadu pečlivé přivazování veškeré bagáže na koně. Kromě jezdce je na každém koni navázáno minimálně 40kg materiálu. Na posledním osmém koni jsou lodě a další těžké vybavení. Všichni 4 už jsme dost natěšeni a kolem 14hod konečně vyrážíme a jízdu na koni si nesmírně užíváme.
Do 19hod podle GPS stíháme ujet slušných 20km (vzdušnou čarou). Spíme přímo u řeky a borci jdou poprvé vyzkoušet kvalitu svých rybářských prutů, zatím neúspěšně. Já radši zůstávám u věcí. Nemáme k těm třem mladým burjatům moc důvěru (stále se ptají na čokoládu a nebo vodku).

Úterý 11.9.

Čeká nás další den na koních. Obloha je od rána silně zatažená, zvláště směrem do Sajanských hor, kam máme namířeno. Dáváme důraz na balení a nakládání na koně, aby se do loďáků nedostala voda. Po sednutí do sedla silně cítím včerejší vyjížďku. Počasí během dne celkem drží a po sedmi hodinách v sedle přijíždíme na soutok Tisy a Sarikty (1700m nad m.). Tímto místem to kluci přestávají znát, protože tady to museli kvůli nepřízni počasí minulý rok otočit a splout Tisu. Burjati se tváří dost zamlkle a najednou říkají, že tady končíme a že to otáčí a jdou s koňmi zpět. Je nám jasné, čeho chtějí docílit. Dost tvrdým tónem na ně nastupuje Vojta, že dohoda zněla až na jezero Karabalik, který je odsud vzdáleno ještě 30km přes horské sedlo vysoké 2000 m nad m. Požadují 1000R za osobu a poté budeme pokračovat dále. Z jednání vzniká tvrdá hádka a je jasné, že dnes se dále nepojede. Ani jedna strana nechce ze svých požadavků ustoupit. Marek si ale vzpomněl, že má s sebou pro tyhle případy několik desítek tisíc neplatných italských lir najitých někde doma v šuplíku, které poté na tuto boudu musíme použít. Vojta s Markem sehrávají divadlo a při jednáním s jejich vedoucím vymýšlí v hlavě kurz a říká, že máme jen evropskou měnu. Nabízíme Burjatům 10 000lir teď a dalších 10 000 dostanou na Karabaliku. Negramotní kluci samozřejmě na dohodu přistupují a tím se uklidňuji, protože vím, že by jsme přes 200kg materiálu na zádech 30km přes sedlo přenesli ve 4 jedině na 2x a to by bylo několikadenní zdržení. Večerní nálada je dost ponurá, sedíme odděleně u dvou ohňů. Burjati se tváří vítězně, přesto mají stále nabité pušky po ruce. My se jen cítíme vítězně, ale hrajeme naštvaný. Začíná pršet a brzo leháme do stanů.

Středa 12.9.

Ráno si hrajeme na kamarády. Situaci se snažíme spíše uklidnit. Pro nás je důležité jen jedno – dojet na jezero Karabalik. Díky tomu, že je jasno, cestu si užíváme i když jsme z koní už značně unavení.
Vojtův kůň jde ale pomaleji a pomaleji. Vyměňuje si ho s jedním burjatem. Po pár vteřinách se jeho nový bělouš plaší a Vojtu dost drsně shazuje. Tohle se během následujících 10min stane ještě 2x a Vojta, který už je celej potlučenej, dostává zpět svého líného koně. Ani radši nepřemýšlíme, co by jsme s ním tady dělali, kdyby se mu něco stalo. V 16hod konečně dorážíme na horské jezero Karabalik - pramen Velkého Jeniseje. Po 7 dnech cesty různými prostředky dosahujeme začátku našeho cíle a expedice se konečně může změnit ve vodáckou. Burjati odjíždí až v 19hod a my si konečně užíváme večer bez nich a popíjíme utajenou vodku. Nestavíme stan a spíme v loveckým srubu u Jezera.

Čtvrtek 13.9.

V noci byla dost velká zima. Momo a Vojta vylízají ze spacáku trochu nevyspalý. Je zase jasno a teplota během dopoledne stoupá k příjemným 20 stupňům.
Vše se připravuje k vyplutí. Lepí se děravé loďáky, které dostaly dost pohul na koních. Dokonce objevujeme z přepravy malou dírku v lodi, která nás nenechává moc klidnými. Ale Momovi se podaří zalepit.
Vyplouváme v odpoledních hodinách a na začátek nás čeká přes 10km po jezeře. Zjišťujeme, že lodě jsou značně přetížené, více než jsme čekali.
Kazí se počasí. Chvílemi je protivítr silnější než naše pádlování. Trocha deště nám nekazí náladu a po dvou hodinách vidíme ústí jezera. Jsme všichni napjatí, jaký je vlastně průtok na oficiálním pramenu Velkého Jeniseje, který je pro nás dost rozhodující. Zdá se nám, že vody je dost málo. Průtok odhadujeme na 8 kubíků/s. Po pár kilometrech mírně tekoucí řeky plné meandrů táboříme na pravém břehu.

Pátek 14.9.

Chceme vyrazit dřív, ale nakonec vyplouváme až po 11hod. U nás to asi ani rychleji nejde. Po pár kilometrech nezáživných meandrů nás čeká první peřej s názvem Ogurec, díky nízkému stavu ne nijak obtížná.
Poté 5km-ový Šivitský kaskád. Technický úsek, ve kterém se hornina mění na vyvřelou a tím máme velký respekt z protržení lodě. Kombinace přetížených lodí s malým stavem vody nám dává celkem zabrat. Vody po té díky dalším přítokům přibývá a po pár km se blížíme k Vodopádné kaskádě. Prozatím nejtěžší místo sjíždíme s přehledem a hned pod ní dnes končíme.
Je tady ideální místo na rybaření a kluci to taky hned potvrzují. Po půl hoďce mají nachytáno několik kilo ryb, což je dostatek na velkou přežíračku a chytají už jen ze cviku a házejí ryby zpátky do vody. Večeře se skládá z několika chodů: Jenisejský lipan na másle, Jenisejský lipan s brusinkovou omáčkou a Jenisejský lipan na citronu. Nepopsatelný zážitek…

Sobota 15.9.

Dnes nás podle dostupných informací čeká nejobtížnější den na vodě. Probouzíme se za deště. Balíme důkladně věci a už jen se nasoukat do mokrých neoprenů při teplotě těsně nad nulou. Trošku porod. Stále poprchává a po 2km nás čeká Suchý kaskád, úplně vpravo jetelný a po dalších pár km kaskáda Suprise (100m WW4). Jsme všichni na kost promrzlý a tím si nemůžeme dovolit plaváni v ledové vodě a kaskádu přenášíme. Poté se údolí trochu rozšiřuje a k deští se připojuje protivítr. Už nikdo moc nemluví, jak jsme všichni promrzlý. Před dalším nekonečným pádlováním se rozhodujeme na chvíli rozdělat oheň. Teprve při vystupování z lodi si uvědomuji, v jakým stavu jsou moje nohy s kterými jsem přes 2 hod nehýbal. V prvních minutách vůbec neposlouchají a všichni čtyři vypadáme tak trochu jako tělesně postižení. Oheň všem přidává i na psychice a pádlujeme dále. Po nekonečných 8km doplouváme ke kaskádě Kajfas.
Po dalším bolestivém vystupování, když se teplá krev vrací do noh, mě nezajímá nic jiného než suché oblečení.

Neděle 16.9.


expedicia_jenisej_1 Ráno naštěstí neprší a u ohně se nám daří aspoň trochu vysušit neopreny. Kajfas se rozhodujeme přenést. 300m WW 4-5 je pro Baraky příliš velké sousto. Riziko zranění nebo protrhnutí lodě je vysoké a to si 200km od civilizace nemůžeme dovolit. Počasí se zlepšuje a to se projevuje i na naší náladě. Při zlepšení viditelnosti koukáme, že jsme těsně pod zónou sněhu a že po včerejším dešti se 100 výškových metrů nad námi vše schovalo až do jara pod sníh. Ještě že jsme se někde nezdrželi o den o dva. Po 3km dojíždíme k Úzké kaskádě. Kvůli vysokým skalám se nedá zcela prohlédnout a už vůbec ne přenést a proto nezbývá nic jiného než jet. Díky mé pozici na háčku dostávám ve vlně další sprchu od hlavy až k patě. Po několika hodinách připlouváme ke kaskádě Elen. Nejznámější a nejtěžší peřej na celém horním toku Velkého Jeniseje. Díky tomu, že tok řeky je široký, cesta pro Baraku by tam byla. Po dlouhém přemýšlení se s Momem rozhodujeme jet. Odvazujeme z lodí všechnu bagáž a foukáme válce úplně do tvrda. Nahoře si oba zvykáme na nového parťáka a já si ještě musím vzpomenout, jak se pádluje na levou stranu, protože jsme oba praváci. 400m WW 4-5 u mě poprvé na Jeniseji vzbuzuje strach. Situaci ještě komplikuje slunce svítící přímo proti nám do očí.

Sjíždíme celou dlouhou peřej na pohodu přesně tama, kudy jsme to měli namyšlené. Marek s Vojtou říkají, že radši zůstanou v roli fotografů a tím jízdu ještě opakujeme na druhé lodi, aby se nemusela obtížně přenášet. Strach už opadl a jízdu si více užíváme. Přímo pod Elenou se nám nedaří najít místo na přespaní a proto pokračujeme ještě několik km a poté zastavujeme na levém břehu.

Pondělí 17.9.

Podle dostupných informací nás dnes čeká 30km vzdušnou čarou klidně tekoucí až olejaté vody. Naštěstí zase při krásném počasí.
Přijíždíme v pozdních odpoledních hodinách k vodopádu, kterým končí vrchní část Jeniseje dlouhá přes 100km. Díky nekonečným meandrům máme dnes napádlováno minimálně 45km. Vodopád je zcela nesjízdný.
Pod ním potkáváme po dlouhé době první lidi. Jsou to rybáři na motorových člunech, kteří přijeli proti proudu Jeniseje. Trochu podivení, z jakého směru jsme přijeli, se snaží hned první otázkou zjistit, kolik máme litrů vodky. Nic jiného je ani moc nezajímá.
Rozděláváme stany přímo pod vodopádem a kluci jdou zase vyzkoušet kvalitu svých prutů. Nevíme, co od ruských rybářů čekat a proto radši zůstávám u věcí. Ukazuje se, že jsou velice kamarádští a během nepřítomnosti kluků se mi daří s Rusy slušně rychle opít. Jejich zásoby vodky byli pro dnešní večer dosti bezedné.

Úterý 18.9.

Vyrážíme po odpočinku až v odpoledních hodinách. Během pár kilometrů se řeka ukazuje ještě pomalejší než poslední etapu nad vodopádem. V jedné zátočině potkáváme Pjotra. Rybáře, který odjížděl od vodopádu při našem příjezdu. Loďku má prázdnou, stejně jak včera. Začínáme s ním konverzovat o případném odvozu do Torra-Khem (první vesnice na Jeniseji vzdálená min 150km). Nabízíme 1000 R, směje se nám, že je málo vody a tím by zničil šroub.
Odjíždí a my pádlujeme ještě několik km a hledáme flek na spaní. Došel nám všechen chleba a tím máme program na večer. Děláme placky z mouky a vody a opékáme na rozpáleném kameni. Dopíjíme poslední vodku.

Středa 19.9.

Zase nikam moc nespěcháme, protože nikdo z nás se na další galeje netěší. Potkáváme několik rybářských lodí, ale žádná nejeví zájem si přivydělat 1000 R. V 19hod to balíme a spíme na jednom ostrůvku. Tím, že spíme 10 výškových cm nad řekou, očekáváme v noci solidní kosu.

Čtvrtek 20.9.


expedicia_jenisej_2 Očekávání se vyplnilo a vše je zase na kost zmrzlý.
Během dne se dostáváme do oblasti požárů. Z vody máme přímo pohled na hořící krajinu. Tím, že tady nikoho neohrožují, to nikdo neřeší. Po několika hodinách pádlovaní, právě kvůli požárům, hledáme místo na levém břehu. Ryb je míň a míň…

Pátek 21.9.

Trošku se kazí počasí a do lodi se už nikomu nechce. Během dne projíždíme další zónou požárů. Překvapuje nás, že hustota rybářů se zmenšuje. Od rána jsme nikoho nepotkali. Po 20km potkáváme jednoho na břehu, ale bez loďky. Stejně u něj zastavujeme. Říká, že tady má jeepa a že by nás (samozřejmě za nějaký peníz) do Torra-Khem hodil. Je to 90km po vodě a 50km po cestě. Smlouvání skončilo na 4000 R a my můžeme vyndávát věci z lodí a sfoukávat je. Těšíme se na změnu (já hlavně na pivo :-) ) a hlavně, že už nemusíme pádlovat.
Po hodině sedíme všichni totálně namačkaní v nákladním prostoru malého jeepu tipu Uaz. Burjati jedou 2 a zbylí dva ze skupiny lovců zůstávají u řeky. Jeden z nich je totálně zhulenej hašišem, naštěstí si sedá na místo spolujezdce.

Cesta bude prý trvat 3 hodiny, což nás vzhledem k momentálnímu komfortu moc netěší. Během cesty se od zhuleného spolujezdce dozvídáme různé informace a příběhy. Budou tady měsíc na lovu. On je poprvé v životě, protože seděl 15 let za vraždu… Řidič dost spěchá, protože se chce ještě dnes vrátit zpět k řece a tím bude řídit do noci. Cesta se s narůstajícími kilometry lepší. Posledních 10km už je po relativně slušné prašné cestě. Tím se rychlost ještě zvětšuje a najednou cítím, že řidič nemá jízdu vůbec pod kontrolou a v následující sekundě se řítíme do příkopu. Po brutální ráně je najednou úplné ticho, tma a všude prach. Vojta otázkou kontroluje zdravotní stav nás všech. Tím, že jsme seděli v nákladním prostoru a to jen na našich zavazadlech, všechny věci leží na Momovi a z části na mně. Skončili jsme ležet na boku a pomalu se všichni soukáme ven.

Ani po vyndání všech věcí se nám zpátky na kola nedaří auto převrátit a tím čekáme na první projíždějící auto, kterému se to za pomoci popruhů daří. Za úplné tmy dorážíme do Torra-Khem (horská vesnička, 3000 obyvatel, bez mobilní sítě a internetu). Řidič nás vyhazuje před místním hotelem. Za chvíli si už vychutnáváme pivko na pokoji, samozřejmě jak jinak než z dvoulitrových plastů.

Sobota 22.9.

Konečně se zas nebalíme a někam nepokračujeme jak posledních 14 dní. Zůstáváme v Torra-Khem. V dopoledních hodinách se touláme prašnými ulicemi a poznáváme tuto velice zajímavou vesničku.
Teprve podle otvírací doby jednoho z obchodů zjišťujeme, že je tady o hodinu míň než na našich hodinkách. Na koních a na lodi jsme přejeli do dalšího časového pásma. I dnes v sobotu potkáváme děti jak jdou do školy. Od ranních hodin se na nás často nalepí nějaký ožralý chlap. Odpoledne se na místním hřišti koná sportovní setkání pro děti jako zakončení letní sezóny.
Pohled na místní komunitu v nás zanechává hluboký zážitek. V podvečer si jdeme za město udělat oheň, popít pivko, opéct šašlik a poté se přesouváme na místní koncert, který tady bývá opravdu jednou za čas.

Neděle 23.9.

Tím, že máme dostatečnou rezervu do odletu letadla, zůstáváme ještě jeden den. Doslechli jsme se od místních, že kdo nebyl na jezeře Azas nebyl v Tuvě, vzdálené od Torra-Khem cca 30km.
Řidič dohodnuté maršrutky nás za 2000 R zavezl nejen tam, ale i k mnohem zajímavějšímu Zelenému jezeru. Odpoledne zase trávíme za městem opékáním a hraním na kytaru.

Pondělí 24.9.

Po návštěvě místní radnice a to přímo starostky následuje přesun do Kyzylu dlouhý přes 200km.
Cesta přes dvě sedla (1800 a 1600 m nad m.). Vyrážíme v poledne. Po otázce, jak bude cesta dlouhá, nám od pohodového řidiče přichází odpověď, že neví. Záleží na počasí, někdy 8, někdy 12 hodin, někdy i víc. Podle kvality cesty zjišťujeme, že to nebude žádnej med a po chvíli už vyjíždíme do zasněžené krajiny a stále stoupáme. Potkáváme lovce, kteří zapadli se svým jeepem. Je zvykem si tady na cestách pomáhat a proto se hodinu zdržujeme. Budou tady prý až do jara na lovu a teploty klesající pod –40 stupňů jim prý nevadí.

Během další cesty plné off-roadu začínají citelně bolet Vojtu žebra z našeho automobilového karambolu před několika dny. Nevíme, jestli jsou zlomená nebo naražená. Podle jeho výrazu v obličeji ho po chvilce úspěšně přemlouvám na takové lehčí opia proti bolesti, co nám předepsal jeden náš kamarád. Po té ještě několikrát někomu pomáháme vyjet z bahenní lázně, která jen zdánlivě připomíná cestu a sami několikrát zapadneme.
Je to nekonečné a se setměním se dostáváme na asfaltovou silnici, což je na místní poměry velký luxus. Ve 22hod přijíždíme do Kyzylu (90tis.obyvatel). Hledáme nejlevnější hotel a po 15ti dnech bez spojení SMSkama uklidňujeme rodiny a známe, že jsme v pořádku.

Úterý 25.9.

Zase nikam nespěcháme a poznáváme místní kulturu. Návštěva muzea politických vězňů, místního obrovského tržiště, šamanské kliniky, budhistického chrámu, kina s podíváním na mongolský velkofilm.
Kluci jdou ještě zjistit dopravu do Abakamu. Bus jede zbytečně brzo a proto volíme zase maršrutku. Je to cca 400 km, dohodnutá cena 600R a bude na nás dokonce ráno v osm čekat před hotelem.

Středa 26.9.

V sedm ráno na nás klepe rozespalá recepční, že už na nás čeká doprava. Dohodnuté časy během celé naší cesty nikdo moc neřešil. Hodina žádná míra. Ale poprvé se nám stalo, že někdo přijel dříve. 11-místnou dodávku už má z půlky obsazenou a proto spěcháme s balením. Během cesty nás zastavuje policejní kontrola, která je statická a řidiči s nimi počítají. Nejde o žádnou pasovou kontrolu, jako to vypadá, ale o hledání drog a kradených aut. Chvíli na to se nám porouchává větrání a všechny zplodiny z motoru jdou do kabiny. Oprava nevypadá na chvílí a proto čekáme na bus, který víme, že jsme před chvílí předjeli. Naštěstí ochotně zastavuje a tím řidič maršrutky přichází o kšeft.
V 16hod přijíždíme do Abakamu. Chceme ušetřit za další noc v hotelu a Vojta jde zjistit nějaký noční vlak do naší cílové stanice Krasnojarska vzdáleného dalších 500km.
Skvělá zpráva…odjezd vlaku s lehátkovou úpravou ve 20hod. Jede pomalu, ale za to je velice pohodlný a všem se nám daří pohodlně vyspat.

Čtvrtek 27.9.

Příjezd do Krasnojarska (přes 1 mil.obyvatel) v 6.30 ráno. Hned po probuzení mě není 2x dobře a ještě na nádražním tureckým záchodě pozoruji změnu skupenství mé stolice. Máme v plánu najít poslední, samozřejmě zase co nejlevnější, hotel. To se nám s pomocí jednoho taxíkáře daří a já vyměňuji prohlídku města za den strávený v posteli na hotelu. Kluci samozřejmě nevynechají večerní hotelovou saunu.

Pátek 28.9.

Ještě domlouváme prohlídku krasnojarské přehrady 30km za městem.Odpoledne už balíme, vyhazujeme přebytečné věci a zbylé jídlo a odcházíme do města a poté na autobusové nádraží, kde nám po 23hod odjíždí bus na letiště.

Sobota 29.9.

Na letišti přespáváme do brzkých ranních hodin a jdeme zase k Check-inu. Různé dosud námi známé metody nevychází a borec po nás chce skoro 7000 R za nadváhu. To odmítáme a po vyvolaní trochu dusna (což Vojta umí), si nás borec bere bokem a tím je jasné, že je prostor pro podplácení. Za 3000 R se přes něj úspěšně dostáváme. Zase letíme do Moskvy, kde nás čeká 8 hodinová pauza a další hádka ohledně nadváhy. Když nastoupíme do letadla Českých Aerolinií plné příjemných českých letušek, je nám jasné, že všechno dobrodružství je za námi…

Nakonec bych chtěl poděkovat klukům a to hlavně Vojtovi za zorganizování původem bláznivého nápadu v úspěšnou expedici a také za to, že v ní bylo místo i pro mě…Dále patří poděkování hlavnímu a jedinému sponzorovi…firmě Vodák sport.
V septembri príde na pulty kníhkupectiev o expedícii kniha "Cesta na Jenisej" od autora Vojta Zverinu.

Komentáre Disqus