 Josef Kozák prešiel na bicykli skoro celý svet. Okrem iného absolvoval aj cestu z Olomouca do Vladivostoku. Za 144 dní prešiel 12 000 kilometrov. Tu je zopár postrehov z cesty po Rusku...
Mám takovou teorii. Kdykoliv se mne začne
trochu darit, je treba být ve strehu a očekávat prúšvih. Dva dny po
sobe jsem mel postýlku i se stravou. V nedeli ráno odjíždím z
Belgorodu, svítí sluníčko, tak si prozpevuju a spokojene šlapu na Starý
Oskol. Odpoledne se zatahuje a začíná pršet... Starý Oskol, prúmyslový kraj samá fabrika, hute, doly. Večer huste prší a žádnej dobrej flek na spaní. Konečne lesík za mestem. Snažím se dostat aspoň 200 metru do lesa. Po rozmoklé ceste to nejde. Ujedu deset metru, kola obalena blátem a zablokována. Vypínám brzdy, klacíkem šťourám, ale kolo spíš smýkám k lesu. Kolo, brašny i já jedno bláto, bagáž mokrá. Stavím stan a nalačno jdu spát. Dnes je první letní den a muj oblíbený svátek slunovratu. Oslavy jsem si představoval ponekud jinak, ale není každý den posvícení. Ráno za stejných podmínek zpět na silnici. O tri kilometry dál flek, les a paloučky. Tak sem to chtelo včera dojet. Pul dne tu peru, suším, čistím a až odpoledne jedu dál, a navíc špatne, tak se dvacet kilometru vracím do Oskolu, kde konečne chytám správný vítr na Voronež. Po techto zkušenostech jsem se zarekl, že v dešti nebudu jezdit. Ujedu pár kilometru a ztratím pul dne sušením, výsledný efekt žádný nebo ztráta času.
Voronež
 Téměř milionové mesto na Donu. Sháním špice. Tři prodejny jsem navštívil, a dráty na 26 palcové kolo tu snad ani neznají. Nezbývá než koupit 290 mm špice a začít háčkovat. Po špatných zkušenostech z loňské cesty jsem v zime koupil nové stredy a nechal vyplést kola čtyřlístkama. Čtyřlístky, to je kvalita, říkali u nás ve kšefte. Vzal jsem ješte po deseti navíc a zadní krátká už došla. Mám chuť na neco dobrého. Na snídani jsem mel mléko s pirohy, tady si dávám zmrzlinu a okurky. Na výpadovce za mestem prodávají všechno možné a vidím tam melouny. Prodávají jenom celé. Deset minut ukecávám prodavačku, ať mi ukrojí kousek z toho prasklého, stejne ho neprodá. Kousek je púlka a pulka jsou čtyři kila. To nemužu sníst, bráním se. "Zachadiš v toalet a vsjo pakušaješ," pravila prodavačka, a já platím a na míste všechno sním. Tato prostá ruská žena mela pravdu. Výše uvedená kombinace byla na muj žaludek příliš. Po hodine začalo vrčení, kručení a křeče v břichu. K nejbližšímu vetrolamu jsem to stihl tak tak. Dvacet kilometru za Voroneží v Rogačevce opouštím silnici M4 na Rostov a po A144 mířím do 475 kilometru vzdáleného Saratova. Je úterý večer, v pátek bych tam mohl být. Středa večer, Borisoglebsk. U stánku a krásné prodavačky kupuju "maroženoje" a dáváme se do reči. Já vyprávím a ona na me delá neverící a obdivné pohledy. Chlapovi jako já to delá dobre, tak vykládám a preháním. Dostávám dárek - plechovku limonády - a po pul hodine příjemne se rozvíjející konverzace se objevují místní opilí pásci. Voloďa me tahá do hospody na pivo a šnaps. Radeji jsem vycouval a po třiceti kilometrech jdu spát již klasicky, do vetrolamu.
Čtvrtek ráno - Starý Choper - snídane
Neco o jídle. Tady na východe lze mléko koupit jen ve velkých mestech. Na vesnici má každý u domu hospodárství a ve vesnických magazínech od mléka nic nekoupíš. Vymyslel jsem systém snídaní. Na vesnici zjistíš, kdo má krávu, a jdeš koupit mléko. Snídane chléb a mléko, nebo ješte lépe "prostokvašne maloko" (kyška) je skromná, ale pro me dostačující. Každý den se tak seznámím s novými lidmi a finančne to vychází také dobre. Dnes jsem jedl u upovídané paní učitelky. Je 57. ročník, učí první až čtvrtou třídu, má dva kluky. Sedm let žila na Dálném východe v Chabarovsku. Její první muž byl voják a padl v Afghanistánu. Prestehovala se sedm tisíc kilometru, znovu se vdala. Výplatu ve škole nedostala pet mesícu. Doma mají dve krávy, deset prasat, pole brambor a žijí z toho, co vypestují a prodají. Za Balašovem odpočívám v čekárne a zastavuje tu chlapík na kole. Pokurujeme a kecáme. Je nezamestnaný a jede na trh prodat prázdné láhve, aby mel na živobytí. Balašov čítá skoro sto tisíc obyvatel a já podotýkám, že to je velké mesto. "Što balšoj gorod, toIko balšaja derevňa," odpovídá cyklista, dokuruje cigaretu a spechá za svým výdelkem. Já žiju v pátém nejvetším meste České republiky (Olomouc má 105 tisíc obyvatel ) a tady by me považovali za vesničana. Inu, velikost a vzdálenost jsou pojmy značne relativní. Odpoledne poprchává a na silnici dálničního typu se zeleným pásem uprostred řidiči z protismeru blikají. Je to jako u nás. Stojíli nekde policajti, zde gájové (GAI - Gasudarstvennaja automobilnaja inspekcija), šoféfi se varují. V dešti a GAI, to se mi nezdá. Po peti kilometrech znám duvod. Traktor s vlekem kličkuje od příkopu po zelený pás, jenže v protismeru. Traktorista, opilý jak carský dôstojník, snad spí a klátí se v kabine ze strany na stranu. Ridiči prchají pres trávu a v protismeru hledají záchranu.
Saratov a Balšoj Igriz
 Sjíždím z kopcú a pohled na milionové mesto v pozadí s mohutným tokem Volhy je impozantní. Nezajímám se o krásy mestské krajiny a spechám koupit špice, neboť na zadním kole mám snad pet háčkú. Zase nic. V prvním obchode nemají a v druhém je zavreno. Kupuju proviant a jdu se podívat do centra. Zde se potkávám s Olegem. Dnes podruhé, prvne jsme se videli u zavreného cykloobchodu. Oleg, asistent na vysoké škole, me provází po centru a prohlídku mesta mám i s výkladem. Na brehu Volhy mením peníze v hotelu Slovakia, kde nocleh stojí 450 rublú (75 dolarú), dobrej vtip. Tak jsme se s recepční pekne zasmáli, loučím se s Olegem a pres třikilometrový most mířím do mesta Pokrovsk a honem za mesto najít flek na spaní. V mestečku Marx na trhu kupuju konečne špice, jaké potrebuju. Háčky na špici vetšinou po nekolika dnech prasknou a musí se vymenit. Na trhu se potkávám s Valeriem. Byl jsem u nej na mléčné snídani v Pavlovce. Doma chodí bos a ve starém odevu, zatímco tady vypadá jako frajer a elegán. Kdyby se ke mne nehlásil, tak jsem ho ani nepoznal. Odpoledne, podél reky Balšoj Igriz, vidím nový sortiment u silničních prodavačú. Zastavuju u starší prodavačky a obdivuju její kýbl plný varených rakú. "Syn je loví v rece, když má dobré místo, za hodinu je vedro plné. Stačí 15 minut povarit a môžu jít prodávat," ríká paní od rakú a dodává "vazmi, paprobuj". Přiznávám se, že jsem raka nikdy nejedl, tak dostávám instruktáž, jak raky konzumoval. Jsou skutečne chutní, ale k nasycení by to chtelo ne dva, ale aspoň dvacet. Dnes mám dobrej den. Sehnal jsem špice, ochutnal raky a po levém brehu Volhy jsem ujel 200 kilometrú (nejdelší etapa putování). Trasu mi poradil včera Oleg. Hlavní silnice je na pravém brehu Volhy, ale ten je kopcovitý, a do Samary je to po levém a rovném brehu blíž. Koupal jsem se naposled v sobotu u Ziny. Uplynul již týden a 1000 kilometrú, ujedu ješte dva kilometry pres pole k Igrizu postavit stan, a protože je sobota, tak okoupat. Ješte pred spaním se k rece prišla napít velká kočka. Bylo už šero a kočka byl a snad dvakrát vetší než náš Mourek. Když me zavetřila, zdrhla. Tak buď to byla typicky ruská kočka (balšaja), nebo to bylo neco úplne jiného. V nedeli mám seznamovací den. V poledne se seznamuju se Sašou (JUDr.) a jeho ženou Soňou (učitelka). Předjeli me autem, a jelikož exota mého ražení ješte nevideli, tak zastavili. Chvíli povídáme a neverí, že se dá sem dojet z Čech na kole. Dávám jim adresu a dostávám nedelní cestovní obed. Pirohy a pečené maso. Část obrovského domácího pecnu chleba odmítám. Ráno jsem koupil a další už není kam dát. Za dve hodiny potkávám Anatolie. Je to cyklista a tulák jako já. Tlačí bos naložené kolo a je druhý rok na ceste. Vloni vyjel z Nižného Novgorodu (severne od Moskvy) a jeho cíl je Stavropolská oblast (Kavkaz), kde má tetu. Mluví rychle a málo mu rozumím. Pochopil jsem, že byl v base a žena ho opuslila, práci nesežene a živí se, jak se dá. On kourí moje cigára a já zase jím ubalené žváro v novinovém papíre. Jsme kousek za vesnicí Marevka, vyzvídá kde je tam gajka, aby se jí vyhnul. Když se loučíme dávám mu pár rublu. Je to kolega a je na tom húř než já. V pondelí prší a odpoledne další velkomesto na Volze. Samara, dříve Kujbyšev, 1,3 milionu obyvatel. Za války, když byla Moskva bombardována, zde mel Stalin hlavní stan. Tyto informace získávám od mistra sportu v rychlobruslení. Povídáme si chvíli u Čapajevova pomníku, kterému nejaký vandal ukradl šavli. Ješte chvíli se flákám po nábřeží a rychle ven. Bude večer a po Moskevské šose to mám za mesto víc jak 30 kilometru.
Pokračovanie nabudúce...
Foto: autor
Autor napísal o svojich cestách knihu - Z cest po svete. Viac na www.cykloknihy.sk
Najnovšie príspevky v diskusii1. Howgh 19.12 2007 18:44oufám, že stihnu tvou besedu. Honza Vlasák ... Viac |
"Myšlienka na starobu mi bola vzdialená. Predstava, že by som mal niekedy žiť ako dôchodca, mi bola smiešna. Vždy som bol presvedčený, že padnem v boji s prírodou a supy to vybavia namiesto pohrebného ústavu. Nuž - nestalo sa tak a ja som zostarel. Asi by som mal závidieť spolužiakom, ktorí pokojne užívajú svoj tuk a pravidelne si vyberajú dôchodok. Asi by som mal závidieť aspoň vo chvíli, keď cítim príchod staroby a strácam schopnosť pracovať. Ja ale viem, že ich obzor je úzky, ich starosti malicherné, pretože ich rozžiali len nedostatok alebo zhoršená kvalita piva. Myslím, že musia cítiť úžasnú prázdnotu, keď si premietnu život, ktorý žili. Živorenie za písacími stolmi, "veľké boje" úradníckych intríg, keď niekto niekoho nezaslúžene "preskočil"... Kto z nich, kto z ľudí, ktorých poznám, mal krajší život ako bol ten môj?"
