MUŽI S CEJCHEM SMRTI

Jozef Terem 27.7.2016 - 11:31

"Tak co jste zjistil Reynoldsi?", procedil mezi zuby nahrbený muž s prošedivělými licousy v šedivém konfederačním plášti s distinkcemi kapitána a uplivl ze sedla hnědou břečku žvýkacího tabáku.
"Sebrali nějaký potraviny a zabili honáka dobytka, kterej se jim připletl do cesty. Byli to tuláci, zřejmě rudoši …". 
"Kdy se to stalo poručíku?", přerušil ho netrpělivě velitel.
"Moc jsem nezjistil", kývl hlavou Reynolds ke skupince vyděšených osadníků, v jejichž čele stál prostovlasý stařec, který stále dokolečka drmolil jakousi nesrozumitelnou větu.
"Jsou to Dutchmani nebo Irové, čert aby jim rozuměl".       
Kavalerista popojel k hloučku, který se bez hlesu rozestoupil. V jeho středu leželo na udusané zemi útlé tělo přikryté potrhanou pokrývkou. Jedna z žen odhrnula hadr a kapitán spatřil světlovlasou hlavu asi patnáctiletého chlapce. Stařec stále opakoval litanie v cizím jazyku, ze kterých se dalo vyrozumět slovo "Hannes", což bylo zřejmě jméno nebohého mládence.
"Dostanem je, otče …", pokusil se velitel o vlídný tón, ale nepřítomné pohledy sedřených ženských, ho přiměly obrátit koně.
"Kupředu hoši! Ty psi poznaj, co to znamená mít v patách oddíl kapitána Gallupa".
Jednotka vojáků čítající 25 mužů se seřadila do pochodového tvaru a vyrazila s oběma důstojníky v čele podél chatrné ohrady prašnou cestou k západu. V místech, kde sluncem vybělené klády obloukem zahýbaly do stepi, stál vyzáblý ryzák, v jehož sedle se tyčila bizarní postava. Byl to tonkawský zvěd jménem Jack Snake-Eater. Jeho statné tělo bylo navlečeno do pomačkané dragounské blůzy s odpáranými rukávy, zatímco kalhoty tento divoký syn prérie zavrhl úplně a jeho nahotu halila pouze bederní zástěrka a zamaštěné legginy. Kavalkáda jižanských vojáků před ním zastavila v mračnech prachu a podmračený Indián komicky pozdvihl pravici k jezdecké čapce se štítkem, zpod které se mu draly nepoddajné, jak žíně tvrdé vlasy:
"Devět mužů, squaws a děti, moc špatná kůň", vypočítával lámavou angličtinou, "Kickapoo … pshaw!" a rudoch učinil gesto naprostého opovržení a neskrývané nenávisti.
Gallup přijal zvědovo hlášení s vítězným úšklebkem.
"Výborně Jacku! Veď nás, do večera je máme … Ať nám nezmizej se svými skalpy za Rio Grande!" 
Tonkawovy oči krvežíznivě zablýskaly, s Kikapůjci měl nejeden nevyřízený účet. Zasadil svému hřebci kopanec do slabin a vyrazil jako blesk napříč nekonečnou planinou následován halekajícími kavaleristy. Po několika mílích dal Reynolds znamení rukou a vojáci zmírnili jízdu, rudí bandité jim stejně neuniknou a bylo nutné šetřit koně. Nažhavený Snake-Eater již byl dávno z dohledu, držel se stopy jako ohař.
 
  
                                                      II. Tajemství písečné duny 
 
Uprostřed mělké úžlabiny lemované pichlavými opunciemi oddíl zastavil a poručík dal povel sesednout. Prachem pokrytí muži se osvěžovali zteplalou vodou z polních lahví a proklínali horko, které bylo teď na konci října něčím zcela neobvyklým. Náhle se jako duch objevil Tonkawa, jehož nijak nevyvedlo z míry výhrůžné cvaknutí závěru karabiny jednoho z  hlídkujících vojáků, a zamířil přímo ke Gallupovi. Kapitán mu pokynul, aby usedl pod improvizovaný přístřešek z koňských houní, který skýtal trochu stínu, ale zvěd měl zřejmě naspěch a spustil svojí groteskní angličtinou:
"Stopa se rozdělit, dva jezdci sem do špatná země … ", a Indián poklekl a prstem nakreslil do písku jakousi vidlici, jejíž slabší rameno mířilo doprava k hromádce písku, kterou hbitě nakupil dlaní druhé ruky. 
Zkušený kavalerista se sklonil nad čmáranicí: "Chtějí nás zmást. Starý trik. Poručíku velte do sedel!"        
Po několika mílích oddíl stanul na úpatí homolovitého kopce a Snake-Eater výmluvně ukázal na sotva znatelné stopy v rudohnědé půdě. Kapitán popojel několik yardů vpřed a nakloněný z koňského hřbetu bedlivě zkoumal otisky kopyt. Mělčí stopa skutečně uhýbala vzhůru do svahu, zatímco ostatní směřovaly stále na jih k vzdálené mexické hranici.
"Desátník Palmer, Welsh, Edermann … pojedete s Jackem!", vydal úsečný povel a mávnul bičíkem směrem k Tonkawovi, který již stoupal příkrým úbočím, táhnouce svého zuboženého koně za sebou.  Ostatní kavaleristé vyrazili po hlavní stopě s pevným odhodláním dostihnout rudochy, ještě než padne soumrak.       
"Hej Jacku, co to tam ksakru máš?", houkl Palmer na zvěda, který již byl na vrcholu kopce a nyní vkleče usilovně rozhrabával oběma rukama písečnou dunu.
"Přeskočilo ti snad … ", ale svoji otázku nedokončil, neboť se pod zvědovýma rukama objevil velký placatý kámen, který vzbudil jeho zvědavost. Kavaleristé se shlukli kolem Snake-Eatera, který jako v transu odhrabával nakupený písek a něco si divoce brumlal ve své mateřštině. Když odhalil několik dalších menších kamenů, poskládaných nepochybně lidskou rukou, Palmerovi vše došlo: "To je přece hrob! Lotře … ", zděšeně zalapal po dechu a pokusil se chytit Tonkawu za rameno. Ten se mu zuřivě vyškubnul, zpražil ho nepřátelským pohledem a vrhl se k těžké kamenné desce, která zakrývala třetinu hrobu, a snažil se ji posunout stranou. Nečekaného pomocníka našel v Edermannovi, který doposud fascinovaně pozoroval divochovo bezbožné dílo. Chopil se balvanu z druhé strany a společnými silami ho převalili na bok. V mělké jámě ležela vrásčitá, snad stoletá stařena, jejíž vyzáblé tělo bylo pevně zavinuto do mexického ponča.
"Takže žádná rudošská léčka ", pomyslel si Palmer, "stará žena během pronásledování zemřela a její příbuzní ji odvezli do kopců pohřbít".
"Skalp patřit Jackovi!", zařval vítězoslavně Tonkawa, hbitě vytáhl z pouzdra nůž a pustil se do odporné práce.
 Palmerovu nevyřčenou námitku zarazil hned v zárodku a zamával dlouhými, šedivými vlasy znechucenému desátníkovi před obličejem. Zohavená squaw byla zřejmě za života významná osobnost, čemuž nasvědčovaly četné ozdoby a šperky. Snake-Eater, jehož lačnost po skalpech byla prozatím ukojena, je velkomyslně nabídl bílým vojákům. První neodolal Edermann, negramotný podruh odkudsi ze Saska. Sáhl po náhrdelníku z nažloutlých perel a s přihmouřenýma očima odhadoval, kolik asi za něj dostane v pevnostní kantýně. Welsh stáhl mrtvole s kostnaté ruky těžký stříbrný náramek a nabídl ho desátníkovi, přesvědčujíc ho, že jde vlastně o válečnou kořist a že by byl hloupý, kdyby toho nevyužil. Sám si jako suvenýr ponechal náušnice s modrými kameny.                                                
 
 
                                                              III. Pomsta nebes  
 
Palmer, který jako jediný z těchto drsných chlapů pocítil nepatrnou výčitku z hrůzného činu, drancování rázně ukončil a stroze zavelel: "Forward! Vracíme se zpátky k oddílu! Ti, co tu squaw pohřbili, už jsou dávno u svejch". A aniž věnoval sebemenší pohled rozkutanému hrobu, vyhoupl se do sedla.
Tonkawa vyrazil z hrdla příšerný skřek, zamával kopím, z něhož jako korouhev vlál sněhobílý skalp, a pustil se dolů s kopce následován trojicí jižanských kavaleristů.  Snad ve stejném okamžiku se zvedl prudký vítr, který s obrovskou silou zvedl do vzduchu celá mračna písku. Náhle se setmělo, jakoby všudypřítomný horký prach zastínil samotné slunce. Koně se začali plašit a poděšeně řehtat a muži v jejich sedlech, s přetaženými šátky přes ústa, se je snažili přimět k poslušnosti. Zrnka písku unášená větrnou smrští bodala jako tisíce krvelačných moskytů. Palmer řval povely, ale překřičet bouři bylo jen ztrátou času. První zvládl svého mustanga Snake-Eater a donutil ho ke klopýtavému běhu ve směru, o kterém byl přesvědčený, že je zavede ke Gallupovým vojákům. Bouře se pomalu ztišovala a čtyři jezdci štvali svá zvířata ztemnělou stepí.  Když přejížděli prérijní pahrbek, zčistajasna se oslnivě zablesklo a zahřměla ohlušující rána. Zlověstnou oblohu rozčísl blesk a udeřil do předního harcovníka. Desátník jasně zahlédl, jak se ohnivá koule na zlomek vteřiny zastavila na železné špici Tonkawova kopí, a vzápětí sjela do země, osvětlujíc namodralým elektrizujícím světlem svoji oběť. Palmerův valach se vzepjal a v poslední chvíli se vyhnul zcepenělému ryzákovi, jehož nohy trčeli do vzduchu jako kůly pevnostní palisády. Armádní zvěd ležel na zádech a z jeho zčernalého těla se kouřilo. Všude byl cítit odporně nasládlý zápach spáleného masa. Poddůstojník si strhl šátek z obličeje a hystericky zakřičel dozadu ke svým druhům: "Nezastavovat! Jedem dál! Ať ho veme čert …".
Po kratším bloudění se podařilo vylekaným konfederačním vojákům dostihnout svoji jednotku. Kapitán Gallup nevěřícně vyslechl Palmerovo hlášení o Jackově smrti. Bouře, o které desátník mluvil, musela být hodně daleko, neboť jeho oddíl ji ani nezaznamenal. Byla to citelná ztráta, ale pronásledovatelé měli čerstvou stopu a v jejich řadách bylo hned několik schopných mužů, kteří dokázali zvěda alespoň zčásti nahradit. Před soumrakem kavaleristi dorazili k řece, jejíž mělké koryto nebylo doposud vyschlé. Gallup nechal přebrodit oddíl na druhý břeh a rozhodl se zde zůstat přes noc. Indiáni byli odříznuti od životodárné vody a pastvy a dalo se předpokládat, že zítra je vojáci bez problémů dostihnou a po zásluze potrestají. Bylo rozděláno několik ohňů a postaveny stráže. Unavení muži se uložili k odpočinku a jejich velitel se pustil do každodenní rutiny - psaní denníku. S rozkoší usrkával z plechového šálku silnou horkou kávu a na bílé stránky sázel úhledné litery hlášení. Když zaznamenal ztrátu vojenského stopaře Jacka Snake-Eatera lapidárním: "zabit bleskem", ozval se výstřel následovaný zmateným křikem. Spěšně zaklapl knihu a hrábl po revolveru. Zapráskaly další rány, které přehlušil dusot mnoha koňských kopyt.
"Rudoši … koně, jsou pryč", chrlil ze sebe trhaně zadýchaný Reynolds, když se na půli cesty srazil se svým nadřízeným.
"Kapitáne, tady! … Edermann …", posvítil jeden z kavaleristů hořící větví na ležící hlídku. Gallup se sklonil nad bezvládným tělem. Muž měl podřezané hrdlo, a když mu důstojník zatlačil vypoulené oči, všiml si, že má na krku jakýsi náhrdelník, jehož velké perly matně probleskovaly tratolištěm krve.            
Do rána už nikdo nezahmouřil oka. Obezřetnost se Gallupovým mužům vyplatila. Za úsvitu Kikapůjci zaútočili, ale narazili na k boji připravené protivníky. Bitka byla prudká, ale krátká. Projevila se převaha střelných zbraní vojáků a nebezpeční rudoši byli odraženi.     
 
Když poručík podával hlášení o proběhlé srážce, velitel kavaleristů si nespokojeně kousal ret: "Říkáte nikdo zraněn, pouze dva mrtví, Reynoldsi?"
"Ano pane - desátník Matthew Palmer a vojín Roderick Welsh … "
"A vám se naše ztráty, k čertu, zdají přiměřené? To byl debakl, pane, přišel jsem celkem o tři muže, scouta a většinu koní! A banditi už jsou někde v Mexiku …" 
A kapitán Gallup vztekle odplivl dávku tabákové šťávy do pouštního písku.   
 

(Vladimír Svoboda 2004)

 

Pridať nový komentár

Podeľ sa s novou témou s Dobrodruhmi