Sarah Winnemucca - bojovnice lidu

Vladimír Svoboda - 17.1.2009

Historie indiánského reformního hnutí byla provázena četnými zklamáními, jak měla zjistit další významná Indiánka. Jmenovala se Sarah Winnemucca Hopkinsová.

Část svého dobrodružného života věnovala pozvednutí rodného kmene Pajutů. 

Pajutská princezna

Pajutové byli nomádi, kteří putovali po alkalické Velké pánvi (zhruba v dnešní severní Nevadě), kde se živili sběrem ořechů a semen a lovem drobné zvěře. V době kdy se narodila Sarah (původním jménem Thocmentony), předpokládá se že to bylo kolem roku 1844, se dostali Pajutové poprvé do kontaktu s bílými trapery a průzkumníky. Někteří příslušníci kmene se báli zbraní bílých, ale dědeček Sarah, náčelník Truckee (v jazyce Pajutů “Laskavý“), je přivítal jako dávno ztracené bratry, jejichž příchod předpovídala jedna prastará pajutská legenda.

Choval se k nim vždy neobyčejně přátelsky. V letech 1843-1845 vedl expedici Johna C.Frémonta napříč Velkou pánví (Great Basin) do Kalifornie, při které vznikly první mapy, do té doby neznámého území. Později bojoval v Mexicko-Americké válce a poskytoval Američanům cenné služby. Ačkoliv byla Sarah zpočátku z bělochů vyděšená, dědeček ji vzal s sebou na výlet do okolí Sacramenta (otec byl proti této cestě) a později ji umístil do domácnosti Williama Ormsbyho, příjemného obchodníka z Virginie, který se usadil v Carson City. Sarah Winnemucca se brzy stala jednou z mála Pajutek v Nevadě, která uměla číst a psát anglicky a osvojila si zvyky bílých lidí.

sarah_winnemucca-2Když byla v roce 1859 objevena tzv. Comstockova žíla, zaplavily území Pajutů tlupy dobrodruhů, kteří hledali stříbro a učinili tradičnímu způsobu života kmene konec. Indiáni byli ze svého území vyhnáni a odsouzeni k ponižujícím pracím či žebrotě a jejich ženy byly unášeny bílými ničemy. V roce 1860 sáhli Pajutové po zbraních. V první bitvě u Pyramid Lake Indiáni pod vedením Sářina bratrance Numagy zvítězili. Zničili jednotku domobrany, které velel právě William Ormsby, jehož Pajutové zabili. V knize, kterou později Sarah napsala, je zaznamenáno, jak se její bratr Natchez neúspěšně pokoušel ušetřit bílého velitele, který předstíral mrtvého. Natchez i otec Winnemucca bojovali na straně vzbouřenců, což náčelník Truckee nesl s nelibostí. Nakonec ale byli Indiáni poraženi a obdrželi rozkaz k odsunu do rezervace v Pyramid Lake v severozápadní části Nevady. Těžkosti však pokračovaly. Téměř okamžitě začali bílí squatteři bezprávně zabírat nejlepší části pajutské rezervace.

Správce jmenovaný vládou neudělal nic pro nešťastné Pajuty a naopak prodával dřevo z rezervace, pronajímal indiánské louky a nutil Indiány, aby platili za zboží, které mělo být bezplatně rozdělováno. Nepřátelství mezi Pajuty a bílými vedlo ke krvavým střetům. Jeden z nejhorších případů se stal v roce 1865, když vojáci hledali zloděje dobytka a natrefili na skupinku rybařících Indiánů a všechny povraždili – muže, ženy, děti, mladé i staré. Mezi mrtvými byl i malý náčelníkův vnuk, bratr Sarah.

Role Sarah jako mluvčí svého kmene se začala vyvíjet díky znalosti angličtiny a sebejisté podpoře svého otce Winnemucca (Poita), který se po smrti Truckeeho, v této neklidné době, stal náčelníkem. Stala se jeho nepostradatelnou tlumočnicí a rádkyní. Doprovázela otce, když se vydal za guvernérem Nevady, aby se pokusil o zlepšení vztahů mezi Indiány a bělochy. Potom odjeli do San Franciska a požádali armádní generály, aby již proti Pajutům neposílali další vojenské oddíly. Žádná z těchto návštěv nepřinesla Indiánům úlevu, ale Sarah se naučila jednat s úřady a její sebedůvěra vzrůstala. V průběhu dalšího desetiletí zastupovala záležitosti svého kmene, který byl odsouván z jedné rezervace do druhé. V roce 1875 konečně Pajutové našli útočiště v rezervaci Malheur v Oregonu, kde jeden soucitný indiánský agent jménem Samuel Parrish zaměstnal Sarah jako tlumočnici. Poctivě rozděloval Pajutům potraviny a nabídl jim, aby se zabývali zemědělstvím, což byl starý sen náčelníka Truckeeho. První rok v Malheuru byl pro kmen šťastnou a nadějnou dobou. Sarah vedle svých povinností pomáhala Parrishovým švagrovým při vyučování indiánských dětí. Naneštěstí tato idylická doba brzy skončila, neboť Parrishe následujícího roku nahradil jiný agent, William Rinehart, který se ukázal jako zkorumpovaný a pouze na sebe myslící člověk. Když si Sarah stěžovala u příslušného úřadu na chování nováčka, poručili jí opustit rezervaci.

Hrdinka bannocké války

Jednoho červnového dne 1878 jela Sarah v dostavníku přes teritorium Idaho vstříc novým dobrodružstvím – s čímž v této formě nepočítala. S 29,25 dolary v kapse, které jí věnovali Pajutové a se třemi bílými spolucestujícími, od kterých doufala dostat dalších 50 dolarů, směřovala do Silver City, kde chtěla nastoupit do vlaku Union Pacific Railroad a cestovat do Washingtonu. Tam chtěla stížnost Pajutů osobně přednést a postarat se o sesazení rezervačního agenta. Do Silver City se však nikdy nedostala. Na cestě se dozvěděla, že Indiáni Bannockové vstoupili na válečnou stezku a že se u nich nachází skupina Pajutů, kteří Bannocky napadli, ale byli poraženi a vzati do zajetí. Jedním ze zajatců byl i její otec. Když narazili na vojenskou patrolu, Sarah nabídla kavaleristům své služby.

Ještě se dvěma Pajuty se vypravila po stopách Bannocků, aby zjistila jejich sílu. Za půldruhého dne, kdy ušla se svými průvodci 160 kilometrů, našla vzbouřence ve východním Oregonu. Zahalena v pokrývce a s pomalovanou tváří se Sarah vplížila do tábora Bannocků. Našla stan svého otce a navrhla plán útěku. Pod záminkou sběru dřeva na noc se podařilo pajutským ženám ještě týž večer utéct. Když Bannockové zasedli k večeři, odplížila se Sarah se svým otcem a více než stem pajutských válečníků po malých skupinkách z tábora. Připojili se ke svým ženám, nasedli na koně, které tajně odvázali Bannockům a ujížděli o život ze zajetí. Téměř polovina uprchlíků byla opět chycena, ale druhé půlce se podařilo dostat do bezpečí vojenského tábora.

Sarah svým bravurním kouskem udělala na generála Olivera O.Howarda takový dojem, že jí navrhnul odměnu 500 dolarů a přemluvil ji, aby po dobu bannockého válečného tažení byla jeho osobní tlumočnicí a průvodkyní. Indiánštino hrdinné chování v šestitýdenním tažení ji udělalo miláčkem tisku a když byla válka u konce, byla slavná. Celkově však byla pro Pajuty jejich válka proti vzbouřeným Bannockům k ničemu. I když jim byl přislíben návrat do rezervace Malheur, byli odsunuti do zajateckého tábora Yakima ve státě Washington. Zklamaný kmen svaloval vinu na Sarah. Jako válečná hrdinka mohla uniknout osudu svého lidu, ale ona se rozhodla, že je doprovodí do Yakimy a bude bojovat za snesitelné životní podmínky. Když přišly peníze, které jí armáda dlužila, použila je k cestě do San Franciska, aby se jménem svého národa obrátila na veřejnost.

Její přednášky nalákaly obrovské množství lidí. Každý chtěl vidět statečnou Indiánku, která byla stopařkou u armády. Sarah dokázala ve všech vzbudit soucit s krušným osudem Pajutů. Jistý lékař, který navštívil jednu z jejích přednášek, ji popsal jako “téměř klasicky krásnou ženu“ a byl nadšený, jak se “výborně vyjadřovala dobrou angličtinou a promlouvala srdcem“. Dělala to prý s takovým přesvědčením, že lidem vyhrkávaly slzy. Její kritika na Kancelář pro indiánské záležitosti a jejího agenta našla velký ohlas v sanfranciském tisku. Byla nakonec pozvána do Washingtonu na náklady Kanceláře, aby osobně popsala životní podmínky svého kmene. V lednu 1880 se vydali na cestu – Sarah, její otec, jeden z bratrů a jeden strýc. K jejímu překvapení jí samotný ministr vnitra Carl Schurz předal podepsaný dokument, který nařizoval, že mají být Pajutové propuštěni z Yakimy a každému dospělému muži mělo být přiděleno 65 hektarů pozemků v Malheuru. Winnemuccovým bylo dokonce povoleno krátké setkání s prezidentem Rutherfordem B.Hayesem.

V Yakimě se však úřadující agent bránil uznat rozhodnutí vlády, “neboť nebylo adresováno osobně jemu“ a jak řekl: “propuštění Pajutů by rozhořčilo bílé osadníky a mohlo by dojít ke krveprolití“. Sarah okamžitě napsala ministrovi vnitra a telegrafovala prezidentovi, avšak nikdy nedostala odpověď. Rozčílená a ponížená se stáhla z veřejného života.
V roce 1883 však opět začala bojovat. Bylo to poté, co ji bostonští reformisté pozvali na východ, aby obhajovala záležitosti svého kmene. V šatech z jelení kůže, bohatě pošitých mušličkami, červených leginách a v červené kožené čapce posázené hvězdami, nabídla Sarah pohled, jaký před lety poskytla Susette La Flesche při své návštěvě Bostonu. Její přednášky narazily na velké pochopení u veřejnosti a nechala se přemluvit k napsání knihy, která vyšla ještě v témže roce pod názvem “Life Among the Paiutes: Their Wrongs and Claims“. Na základě vzrůstajícího zájmu nechala Sarah a její přívrženci kolovat petici, která vyzývala vládu, aby Pajutům přidělila půdu. Senátor Dawes z Massachusetts přivezl petici do Kongresu, jenž rozhodoval o zákonech v roce 1884. Sarah, které bylo přibližně 40 let, se opět vrátila jako hrdinka ke svému lidu a ten ji začal od té doby nazývat “Matkou“.
Avšak pak přišla rána. Ministr Schurz se opozdil a připravený zákon nebyl ratifikován. Nový Kongres, který byl krátce poté zvolen, se staral o spoustu jiných záležitostí. Ani všeobecné reformy, které prosadil senátor Dawes v roce 1887, nepřinesly Pajutům žádné výhody.

Teď byla Sarah zcela zdrcena a tentokrát se z veřejného života stáhla úplně. Po dlouholeté nemoci zemřela 17.října 1891, v necelých padesáti letech, ve víře, že zklamala. O tom byl bohužel přesvědčený i její kmen. Další pajutská generace bojovala se soudy a vládními úřady úspěšně a Indiáni mohli konečně zůstat na svém území. A to bylo v době, kdy byly jiné indiánské kmeny rozprášeny. Teprve nyní si Pajutové uvědomili, jak veliký boj s bílou byrokracií musela vést jejich “Matka“ Sarah.

Komentáre Disqus