Ženy na Divokém Západě

Vladimír Svoboda - 24.4.2012

Nechtěla-li samostatná žena na Divokém západě pouze prát a žehlit prádlo zlatokopům nebo jim prodávat své tělo, naskytovaly se další možnosti, jak přijít k penězům.

Průkopnice Luzena Wilsonová přijela v roce 1849 s mužem a dvěma dětmi do Nevada City v Kalifornii. Rodina byla chudá a mezitím, co manžel vyráběl šindele na střechu, začala Luzena vydělávat. “V duchu jsem spřádala plán, jak bychom si dopomohli k financím“, vyprávěla po třiceti letech své dceři, knihovnici, “a tak mě napadlo začít vyvařovat“.

Luzena Wilsonová

V Nevada City již byla jedna hospoda, kde za jedno jídlo požadovali dolar. Luzena se rozhodla, že jim bude dělat konkurenci.
“Vlastníma rukama jsem si připravila sloupy, které jsem zatloukla do země, natáhla mezi nimi plachtu a uprostřed postavila jediný stůl, co jsme měli. Když muž přišel pozdě večer domů, viděl, že je u mě na večeři dvacet zlatokopů“.
Dvacet mužů přineslo 20 dolarů a již brzy jí po boku stanul jako pomocník i její manžel. Peníze se jen hrnuly, takže zařídili malý domek, který místnost po místnosti rozšiřovali, aby mohli pobrat víc a víc hostů. Časem byla kapacita hotelu 75 až 200 hostů, kteří platili 25 dolarů týdně na hlavu. Když byl příjem ještě větší, přenechala Luzena část práce jiným. “Začala jsem být náročná“, vzpomínala, “a zaměstnala jsem kuchaře a obsluhu. Z kuchyňské práce jsem se stáhla a stala jsem se vedoucí hotelu“.
Ve volném čase Luzena šila pro zlatokopy a dala si stranou 500 dolarů, které půjčovala s desetiprocentním úrokem měsíčně. Po půl roce otevřela krám, a když si udělala inventuru, ocenila hodnotu svých objektů a zboží na 20.000 dolarů. Jedné noci zničil požár téměř celé Nevada City a popelem lehl i krásný hotel Wilsonů.
“Zbytek našeho majetku sestával z 500 dolarů, které měl můj muž u sebe a zapomněl je uložit. S touto sumou jsme měli začít znovu“.
Nedlouho poté vybudovali Wilsonovi nový hotel. Začínat znovu z ničeho, to byl úděl téměř všech podnikatelek v pohraničí, ať to bylo díky osudné náhodě jako u Luzeny, nebo vlastním zapříčiněním, jak se stalo Katrině Muratové.

Katrin Muratová

Katrina byla podle zpráv první bílou ženou v Denveru. Společně se svým druhým mužem Henrim a partnerem Davidem Smokem, otevřeli v roce 1859 první hotel v zlatokopeckém táboře Auraria, jménem “Eldorado“. “Eldorado“ bylo postaveno z šestimetrových borových kmenů a mělo podlahu z udusané hlíny. Uvnitř bylo pár kousků hrubého nábytku a krb z kamenů slepených blátem. Postele sestávaly z bizoních kůží a vlněných dek, avšak nikdy nebyly prázdné – zmrzlí, unavení zlatokopové je obsazovali 24 hodin denně. Katrina pracovala jako kuchařka, pokojská a pradlena. Smoke byl domovníkem a Henri Murat dělal barmana. Henri měl také za úkol shánět hosty, a tak seděl hodiny na střeše ve fraku a s cylindrem na hlavě, a vyhlížel vozy. Jakmile nějaké zahlédl, vyskočil na poníka a jel jim vstříc, se svou reklamou na hotel. Mezi hosty, které takto “pochytal“, se nacházela i Horace Greeleyová, která měla údajně potíže se spánkem, “v důsledku častých přestřelek v hotelu“.

“Eldorado“ byl zvláštní podnik. Muratovi pocházeli z Evropy, kde si užívali luxusního života. Katrina, vzdělaná dcera německého obchodníka s vínem, se v roce 1848 se svým prvním manželem vystěhovala z Německa, ale brzy ovdověla. Henri byl zřejmě černou ovcí rodiny, nechal se titulovat jako baron a udával, že je synovcem Joachima Murata, francouzského generála, kterého Napoleon I. dosadil jako krále v Neapoli. Když se Henri s Katrinou poznali, pracoval jako zubař v San Francisku. Ona měla 75.000 dolarů z pozůstalosti svého prvního manžela. Vyrazili s Henrim na svatební cestu po Evropě, kde se téměř vydali z peněz, a započali tímto nechvalnou tradici trvající dvacet let - houpačku mezi bohatstvím a bankrotem.     

V “Eldoradu“ Henri se Smokem propili větší část zisku, takže se musel trojlístek brzy stěhovat dál. V jiné části Denveru si zřídili podnik, který byl směsicí hostince, salonu a kadeřnictví. Lákadlem bylo Katrinino kuchařské umění. Labužníci nešetřili chválou.

“Takové nudle, takové pečivo, vídeňské řízky, zelí, zvěřina, rybí saláty – nebude a nebylo nikdy hladovému hostu předloženo“, psal nadšený strávník. Avšak i tento podnik byl pouhou epizodou. V dobách solventnosti cestovali Muratovi dvakrát do Kalifornie a čtyřikrát do Evropy, kde navštěvovali ta nejdražší místa. Když došly peníze, vrátili se na Divoký západ, aby znovu postavili svůj podnik na nohy.
Uprostřed šedesátých let otevřela Katrina s baronem ve Virginia City v Montaně grandiózní kontinentální restauraci. Hlavní atrakcí pro znalce byla vybraná značková vína, šampaňské, a domácí zmrzlina. Švýcarský kuchař a jedna pomocná síla stáli tentokrát v kuchyni Katrině po boku. Její paštiky, které jí přinesly nehynoucí slávu, stály 2 dolary i více. Za pár let měli Muratovi našetřeno 60.000 dolarů a vydali se opět do Denveru. Katrina nosila své zlato v kožených pytlících, které měla našité mezi sukněmi. Bylo to sice dobré proti pouličním zlodějům, ale měla z toho odřené nohy a rány jí zanechávaly ošklivé jizvy. V roce 1876 vše utratili a jejich historie byla u konce. Muratovi se již nikdy nevzchopili k lepšímu životu. Henri zemřel roku 1885 zcela bez prostředků, Katrina žila až do roku 1910, podporována pomocným fondem pro pionýrky - Pioneer Ladies Aid Society.

Cassie Hillová

Udělat si z domácích prací obchod nebylo pro ženy těžké, neboť měly praxi z domova. Jiné ženy se naopak zajímaly o práci svých mužů a samy ji začaly vykonávat. V letech, kdy manžel Cassie Hillové vedl stanici Wells Farga v Roseville v Kalifornii, naučila se telegrafovat a kromě toho měnila zlatý prach zlatokopům za mince a posílala ho na východ. Když v roce 1885 její manžel zemřel, převzala stanici a úspěšně ji provozovala celých 23 let.

Mrs.Clinton Lasleyová

Manželka fotografa, se naučila činnosti svého muže tak, že ho sledovala při práci. Když se v roce 1896 začal zajímat o lékárnictví a otevřel si lékárnu, převzala paní Lasleyová fotoateliér. Jak se psalo v almanachu pro ženy z roku 1894, bylo toto povolání “lehce naučitelné a poskytující dostatek peněz“.

Abbie Cardozová

Z Ferndale v Kalifornii pocítila potřebu konkurovat ostatním ateliérům a proto odjela v 90.letech do San Franciska, aby se vyučila kadeřnicí a mohla svým zákazníkům nabídnout mimořádné služby.
“Mrs.A.E.Cardozo z galerie u pošty je zpět!“, hlásal inzerát v místních novinách, “novinka v oblasti fotografie – zdarma úprava vlasů zákazníkům“.  
Fotografka, která stříhá vlasy, řeznice, která půjčuje peníze, uklizečka majitelkou cukrárny a dámskou krejčovou – tyto ženy a tisíce jiných těžce pracují, aby mohly pokrýt své denní potřeby. Naproti tomu byly jiné, které se bránily těžké práci a přesto, že měly krávy ve chlévě, živily se tak, že dělaly společnice mužům.
Dámy, které vystupovaly v divadle jako zpěvačky, tanečnice či herečky, měly s cestou vzhůru náskok, neboť byly ženami, a to stačilo k tomu, aby nalákaly velkou masu lidí. Některé herecké skupiny vystupovaly na ulici, kde jim lidé házeli drobné mince nebo jim některý hostinský dovolil použít svou šenkovnu.

Antoinette Adamsová

Ale i to, co osamělí pionýři snesli od netalentovaných “umělců“, mělo své hranice. Tak například Antoinette Adamsová dostala nápad, že bude ve Virginia City zpívat zlatokopům. Antoinette byla vše jiné, než mladá a přitažlivá Diva. Od pohledu byla nehezká, neuměla zakrákat jediný tón, avšak i přesto jí, první ženě, která stála na pódiu, zlatokopové poslušně naslouchali. Po druhé písni se v publiku zvedl jeden muž a s tichým souhlasem ostatních zařval, ať tu “tetku“ zasypou mnoha penězi pro zasloužený – a okamžitý důchod. Po tomto proslovu započalo krupobití stříbrňáků.
Na druhé straně byli talentovaní umělci, kteří si získali své přívržence, jež jim byli po léta věrní.

Lotta Crabtree

Lotta Crabtree Stanula poprvé na pódiu ve svých osmi letech v kalifornském Rabbit CreekuStanula poprvé na pódiu ve svých osmi letech v kalifornském Rabbit Creeku. Od prvního dne byla prvotřídní herečkou, která si získala náklonnost publika. Při svém debutu tančila a zpívala milostné balady dospělých. Jako teenager odkrývala v 60.létech své nohy a kouřila na pódiu – pro dámu zcela nevhodné chování, že člověk očekával, že přítomné ženy opustí divadlo. Avšak ony zůstaly, aby Lottu viděly, neboť dívčina měla dar, že se líbila drsným zlatokopům a zároveň dokázala pobavit matróny. V průběhu své kariéry si začala psát vlastní repertoár a začala vystupovat v pobuřujícím kuse Jenny Leatherlungs, parodii na kariéru Jenny Lindové, zřejmě nejznámější zpěvačku té doby.

Lotta s kaštanovými kudrnami a svítícíma očima byla známá od Kalifornie až po Evropu a stala se nejslavnější a nejlépe placenou americkou herečkou. Po své smrti zanechala jmění, které se odhadovalo na 4 miliony dolarů.

Repertoár Lotty Crabtree, tedy nenáročná lidová zábava, se stal nejoblíbenějším programem divadel své doby a byl široko daleko kopírován. Ale i dramata a opery měly své přívržence, kteří mohli několika málo hvězdám přinést velké peníze. Když impresário plukovník James Mapleson pozval v roce 1884 do San Franciska oblíbenou, v New Yorku školenou španělskou sopranistku Adelinu Patti, slíbil jí za každé vystoupení 5.000 dolarů. Aby naplnil divadlo a zajistil si výdělek, vychvaloval Mapleson tuto umělkyni takovým způsobem, že za ní lidé na ulici běhali a žádali na ní autogramy. Na vstupenku v ceně sedm dolarů na její premiéru, stáli lidé již večer před dnem prodeje ve frontě. Za chvíli se místa ve frontě prodávala za deset dolarů, a když se ráno otevřely dveře divadelní pokladny, proměnila se řada v obrovský shluk. Masa lidí toužící po vstupenkách lezla v okovaných botách přes klavíry a rozbila výkladní skříně v hodnotě 3.000 dolarů. Každé místo a každý čtvereční centimetr plochy ke stání byl vyprodán a Mapleson byl kvůli přeplnění divadla potrestán pokutou 75 dolarů, které však směl zaplatit vstupenkami. Madame Patti, která na podobné zážitky byla zvyklá, s ledovým klidem odsouvala začátek vystoupení tak dlouho, až jí Mapleson vyplatil slíbenou částku.

Helena Modjeská

Kalifornii oslňovala Helena Modjeská, brilantní polská herečkaKalifornii oslňovala Helena Modjeská, brilantní polská herečka, která přicestovala do Spojených států v roce 1876, aby unikla politickému pronásledování ve své zemi. Polsko bylo pod nadvládou Ruska a carští cenzoři číhali za každým pódiem. Helena měla to štěstí, že byla oblíbenkyní madam Mouchanowské, aristokratky, která umělce chránila. Když zemřela, Helena zjistila, že role, které chtěla hrát, jí byly zakázány. Onemocněla a rozhodla se opustit divadlo. Měla v úmyslu se se svým mužem stáhnout na venkov. Avšak náhle se nadchnula pro Kalifornii, o které jí vyprávěl přítel, který tam před časem pobýval. Společně s dalšími šesti idealisty se rozhodli opustit tyranii a stát se farmáři ve svobodné zemi. Na ranči v pobřežním městečku Anaheim chtěli uskutečnit utopistickou společnost a Helenino očekávání hraničilo s idylkou: “Oh, vařit jídlo pod safírově modrou oblohou v zemi svobody. Po denní práci zpívat při Měsíci. Nadšené indiánské dívky, naše sousedky, naslouchají a vijí nám věnce z voňavých květin! Vyhlídky na jednoduchý přírodní život byly pro nás fascinujícím počátkem něčeho nového. Připadali jsme si, že jsme se znovu narodili“.

Avšak idylické očekávání se neuskutečnilo. Ubíjející dřina na farmě vzala kultivovaným Evropanům jejich sny. Utopistická kolonie brzy zkrachovala a většina osadníků započala s přípravami na návrat domů. Helena se však se svým mužem rozhodli zůstat v Americe a opět se vrátit na pódium. O svém rozhodnutí, znovu začít divadelní kariéru, paní Modjeská napsala: “Nazývejte si to, jak chcete. Někteří lidé v Polsku znají mé úmysly vystupovat na anglicky mluvících jevištích, a jak jsem slyšela, předpovídají mi neúspěch. Polsko jsem opustila jako hlavní hvězda varšavského divadla a chci se jako uznávaná star vrátit na mezinárodní pódia“.

Prvním Heleniným krokem na cestě k dobytí americké scény bylo to, že se začala učit anglicky. Jedna mladá žena ze San Franciska obětovala bez honoráře bezpočet hodin, aby herečku naučila jemnostem ve výslovnosti. Kromě toho si osvojovala svůj nový jazyk tím, že se naučila zpaměti role Julie a Kleopatry ze Shakespearových dramat. Poznala Edwarda Salomona, vlivného právníka, který jí umožnil rozhovor s manažerem Kalifornského divadla Johnem McCulloughem. Ten ji okamžitě angažoval pro hlavní roli v jedné oblíbené hře té doby. I když měl tento debut své kritické momenty, byla Helena sama se sebou spokojena: “Nejzvláštnější na mém prvním představení v angličtině bylo to, že jsem vůbec nebyla nervózní. A když začal hořet můj závoj, měla jsem dost duchapřítomnosti, abych ho začala okamžitě hasit“.
Úspěch v San Francisku vedl k vystoupení v New Yorku. Poté přišlo turné po Anglii – a jak již tři roky předtím předpovídala – následoval triumfální návrat do Polska.

Komentáre

Ak chcete písať komentáre, prihláste sa alebo sa zaregistrujte.