Transsibírska magistrála - dobrodružné cestovanie Ruskom

Petr Juračka - 26.4.2013

Viete, ktorá je najdlhšia ľudská stavba sveta? Meria vyše 9000 kilometrov. Ak hádate Veľký čínsky múr, hádate zle! Už vás nič nenapadá? Správna odpoveď znie: Transsibírska magistrála (Транссибирская Магистраль), alebo tiež skrátene Transsib (Трансси́б).

Viete si predstaviť, že strávite šesť dní zatvorený s ďalšími šesťdesiatimi ľuďmi v priestore, ktorý každému z vás dáva právo na približne dva metre štvorcové? A to ešte len kvôli tomu, že môžete a musíte spať vo vrstvách... Dokážete si predstaviť, že po celý ten čas budú vaše jediné súkromné chvíle na mimoriadne frekventovanom vlakovom záchode, do ktorého sa počas doby, keď vykonávate potrebu, pokúsi dostať niekoľko ďalších osôb? Ako sa vám páči pomyslenie, že s týmito ľuďmi budete celú dobu spať v priestore, ktorý je minimálne a skôr symbolicky rozdelený, deliť sa s nimi o jedlo, čuchať ich telesné pachy, počúvať ako v noci chrápu alebo sa hádajú?

Ak vás desí niečo z toho, čo som popísal vyššie, ak ste citliví na svoje súkromie, hanbíte sa pred cudzími ľuďmi a neviete si predstaviť, že sa bavíte s niekym, kto nevie ani slovo inak ako po rusky, tak si celú cestu Transsibirskou magistrálou radšej ešte rozmyslite... Cestovanie Transsibom by mohlo pre vás predstavovať šesťdňové peklo. Ak si ale myslíte, že vás nič z toho nemôže zaskočiť, nečakajte a vyrazte na cestu! Čaká na vás jedno z najväčších dobrodružstiev vášho života...

Slasti a strasti putovania po Transsibírskej magistrále

Dráha spájajúca Moskvu s Vladivostokom meria 9288 kilometrov (Veľká čínsky múr len 8851 km). Cesta vlakom z jedného konca na druhý trvá neuveriteľných šesť dní! Šesť dní vo vlaku. Zdá sa vám to nepredstaviteľne dlho? Pre veľa Rusov je to bežná skúsenosť a cestu absolvujú aj niekoľkokrát do roka. Pre cestovateľov Transsibírska magistrála predstavuje ohromnú výzvu alebo aj sen, o ktorom už dlho snívali. Transsibírska magistrála ale nie je len cesta naprieč Ruskom zo západu na východ, je to tiež magistrála, ktorá vedie naprieč celou širokou ruskou dušou. Cesta vlakom predstavuje nesporne jeden z najzaujímavejších spôsobov dopravy. Vlak sa mierne kolíše zo strany na stranu. Koľaje jednotvárne zvonia svoje TDN, TDN ... TDN, TDN ..., ktoré pomaly odnáša ľudskú myseľ do ríše spánku. Cesta príjemne ubieha a ubieha ... Aj takto by sa dala skrátene cesta po Transsibírskej popísať. Avšak tento popis zodpovedá skôr krátkej ceste z Prahy do Davle; skutočnosť na Transsibírskej je trochu odlišná a realita cestovanie magistrálou je drsnejšou zážitkovou cestou ako cestovanie po českých koľajniciach.

Akonáhle sa cez drobné kultúrne rozdiely povznesiete, objavíte ale úplne nový svet. Svet ľudí, ktorí sú milí a láskaví, ktorí sa s vami rozdelia o všetko, čo majú. Ľudí, ktorí sa s vami budú rozprávať o svojich i vašich životných osudoch, ako by ste sa poznali celý život. Svet ľudí, ktorí s vami budú jednať úprimne a narovinu. Objavíte tú pravú dušu ruského človeka (Homo siberia).

História Transsibírskej magistály

O projekte železnice spájajúcej Moskvu s pobrežím Tichého oceánu sa začalo v cárskom Rusku konkrétne uvažovať na konci devätnásteho storočia. V tej dobe totiž zosilnel vplyv európskych koloniálnych mocností, začal tiež stúpať význam Číny a Japonska. Cárskemu Rusku teda vážne hrozilo, že ak si nebude schopné nejako udržať svoj vplyv na Sibíri, môže o ňu prísť. Preto sa v roku 1891 rozhodlo začať budovať najvačší železničný projekt na svete - budovanie Transsibírskej magistrály.

S výstavbou magistrály sa začalo z dvoch smerov. Z Moskvy cez Ural a ďalej cez hlbokú a tajomnú tajgu až Vladivostoku k Bajkalu. Roku 1898 dosiahla trať, budovaná zo západu až do Irkutska, ležiaceho na východnom brehu Bajkalu. Roku 1903 sa podarilo cez územie čínskeho Mandžuska prepojiť kompletnú trať z Moskvy do Vladivostoku, ale stavba úseku okolo južného Bajkalu trvala ešte dva roky a všetky dostavby železnice boli ukončené až roku 1916.

Dnes je železnica plne elektrifikovaná a predstavuje najvýznamnejšiu dopravnú tepnu Ruska. Najznámejší vlak, ktorý po nej jazdí, je označovaný ako Rossia N ° 1 alebo N ° 2, čo sú tie pravé transsibírske osobné vlaky smerujúce z Vladivostoku do Moskvy alebo obráteným smerom. Okrem nich jazdí po Transsibírskej ešte veľa iných osobných spojov na rôzne krátke, dlhšie aj dlhé vzdialenosti, a nákladné vlaky, ktoré prepravujú všetko bohatstvo Sibíri niekam do ďalekých a "civilizovanejších" končín.

Transsibírska magistrála vedie ale v niektorých miestach veľmi blízko čínskych hraníc. V sedemdesiatych rokoch dvadsiateho storočia, v čase keď sa začali vyostrovať vzťahy medzi Čínou a ZSSR, bolo nutné začať hľadať inú, bezpečnejšiu prepravnú cestu. Bolo rozhodnuté, že do Vladivostoku bude postavená ešte jedna železnica, ktorá ale povedie výrazne severnejšie než tá súčasná - voľba padla na postavenie Bajkalsko-amurskej magistrály, skrátene BAM (viď. blok ďalej).

Napriek ruskou krajinou a dušou

Keď sme v Moskve nastupovali do vlaku, v ktorom sme mali stráviť štyri a pol dňa v smere Irkutsk, boli sme na smrť unavení. Mali sme za sebou dvojdňovú cestu vlakom z Prahy, a predstava, že ďalšie viac ako štyri dni strávime opäť vo vlaku, nás nijako nelákala. Čakal na nás "plackart" (Плацкартный), čo je označenie pre najlacnejší triedu, akou sa dá v ruských diaľkových vlakoch cestovať. Pre predstavu: jedná sa o vagóny, ktoré vyzerajú skoro rovnako ako naše kupé, ale predná stena (tá do uličky) je v každom kupé odstránená. Pozdĺž zvyšných dvoch stien sú umiestnené dve dvojice palánd kolmo k smeru jazdy. Ešte jedna dvojica palánd je umiestnená oproti cez uličku, ale po smere jazdy.

Pretože sme lístky kupovali až štrnásť dní pred odchodom, čo je na Transsibírskej celkom neskoro, museli sme sa uspokojiť s tým, že sme bývali po dvoch v jednom vagóne a to ešte každý v inom "kupé".

Bajkalsko - amurská magistrála

BAM sa od Transsibírskej magistrály oddeľuje v meste Tajšet (Тайшет), vedie okolo severného pobrežia Bajkalu, odkiaľ smeruje cez takmer neobývanú centrálnu Sibír na východ k rieke Amur, konkrétne k veľkému prístavu Komsomoľsk na Amure. Odtiaľ sa trať stáča buď pozdĺž rieky Amur späť na juh k Vladivostoku, alebo možno pokračovať na východ k pobrežiu Tichého oceánu a mestu Sovetskaja Gavan. BAM vedie končinami centrálnej Sibíri, hustou tajgou aj vysokými horami, miestami, ktoré boli predtým takmer neobývané. Jej stavba trvala takmer dvadsať rokov a bola tak finančne náročná, že sa uvádza ako jeden z dôležitých faktorov pádu ekonomiky Sovietskeho Zväzu. Mnohé mestá boli založená výhradne rodinami ľudí pracujúcich na trati - od inžinierov po robotníkov. Jedným z takých je Severobajkalsk (Cebepoбaйkaлck), mesto s takmer 30 tisíckami obyvateľov, ktoré prvýkrát uzrelo svetlo sveta až v roku 1974. Podobne, ale viac ako pred sto rokmi, vznikol napríklad aj o mnoho väčší a známejši Novosibirsk (Новосибирск), v ktorom teraz žije viac ľudí než v Prahe a je tretím najväčším mestom Ruska.

"Džordž, ja mám strach," oznámil mi chvíľu po nalodení Scio, ktorý so mnou býval v rovnakom vagóne. "Ten pán podo mnou ma určite počas cesty zabije. Fakt vyzerá ako vrah, nekecám. "Išiel som sa pozrieť. Bola to pravda. Na spodnej palandy pod Sciom, býval pán, ktorý skutočne vyzeral ako vrah. Bol menší, ale pevne stavanej postavy. Hlavu mal nakrátko ostrihanú a na jednom líci bola vidieť jazva. Obrovská. "Zdrastvujtě, mena zavut Sergej, kak vas?" Zaškeril sa na nás a vytiahol z vaku veľký nôž, ktorým začal otvárať konzervu s paštétou. Vlak sa rozbehol. Nebolo cesty späť. /FotoFilm o autorovej ceste si môžete pozrieť Tu - Fotofilm o krásach Bajkalského jazera/

Studie o ruském lidu

Cesta se nám ale rychle zalíbila. Ve vlaku je stále co dělat, můžete třeba chodit z jednoho konce na druhý a z druhého zase na první. Můžete pozorovat krajinu za oknem, nebo si třeba dát předražené pivo v jídelním voze (některé věci asi platí pro celý vesmír), uvařit si čaj nebo polévku z teplé vody samovaru, který je v každém vagónu, nebo si třeba přečíst knížku (a to kvůli nedostatku literatury i několikrát). Když vás vlak omrzí, což se děje asi každé čtyři hodiny, stane se, že jako na požádanou zastaví a vy se můžete projít po nádraží. Jen se připravte, že jakmile se objevíte ve dveřích vagónu, stanete se terčem místních vynalézavých bábušek nabízejících nepřeberné množství lákadel v podobě pirožků, uzených ryb, piva a jiného alkoholu, ale i bižutérie a tisíců jiných neuvěřitelných drobností (vycpané veverky nevyjímaje). Anebo můžete na perónu třeba konverzovat se spolucestujícími, pokud tedy umíte rusky. Sergej se nakonec ukázal jako příjemný chlapík pocházející z města Zima (Зимa), se kterým byla ohromná zábava. Stejně tak i naši ostatní spolucestující.



Naproti Džordžovi přes uličku na spodních palandách bydlel starší manželský pár, který mu před každou zastávkou radil, co si kde má koupit za místní dobroty. Pak mu je pro jistotu radši koupili sami, kdyby prý zapomněl. On se jim zato odměňoval svojí čokoládou. Nad nimi bydlel Andrej, nadějný mladý šachista, který směřoval do Irkutsku na jakýsi šachový turnaj. Svoji cestu si chtěl krátit tím, že bude trénovat šachy se spolucestujícími. Brzy se ale ukázalo, že porazit kohokoliv z nás je pro něj tak snadné, že to ani nemá cenu. Vedle něj bydlela Aljona, náš anděl. Mladá studentka filozofické fakulty v Moskvě se zájmem  o historii západních Slovanů. V rámci studia musí umět jeden západoslovanský jazyk. Vybrala si češtinu a byla tak jediný člověk mimo naší skupinku, se kterým jsme si mohli popovídat jinak, než rusky.

Naproti Sciovi bydlela jedna z největších záhad vlaku – mladá dívka, kterou nazval „spící kráskou“. Během celé čtyř a půl denní cesty jsme ji viděli bdít dohromady asi pět hodin. Takto profesionální přístup k cestování se dnes vidí již jen velmi vzácně. Ve vedlejším vagónu bydlel Krtek s Lenkou pro změnu zase poblíž jedné babičky, která se vracela z prázdnin se svými dvěma malými vnučkami. Babička hrála s děvčátky karty o konfetky (bonbónky). Když jí to přestalo bavit, poprosila Krtka, aby ji vystřídal. Krtek se do hry zažral tak, že holčičky obehrál o úplně všechny bonbónky. Když ale začaly natahovat bulánky, spravedlivě je mezi ně zase rozdělil (poté co mu přestaly chutnat).

Na rozdíl od toho, jak jsme si my představovali Rusy, cestou do Irkutsku nikdo ve vlaku nepil. Tedy skoro nikdo. Tedy nikdo, kromě nás. K našim dýchánkům, které jsme museli provozovat na chodbičkách daleko od míst, kde spali ostatní, se ale vždy připojil někdo z místní cestovatelské smetánky a ruskému jménu nikdo ostudu neudělal. Pití alkoholu ale nebylo většinou lidí přijímáno vstřícně. Jednou na nás dokonce přišla drážní policie – milicia (Мили́ция). Nelíbilo se jim naše pití a výrazně nám doporučili jít spát. Jejich doporučení však na úrodnou půdu nedopadlo a my pili dál. Když přišli podruhé, zabavili nám veškerý viditelný alkohol a odešli do vedlejšího vagónu. V něm pila druhá parta (tentokrát Rusové) a ta takové štěstí neměla. Milicia je nemilosrdně vysadila z vlaku ven. Toho jsme však nedbali, a vyndali neviditelný alkohol. Když přišla milicia potřetí, vysoký a urostlý policista prohlásil „pojďte se mnou“. Krve by se v nás nedořezal, ale díky alkoholu v krvi jsme z něj neměli více obav, než bylo nutné. Odvedl nás nakonec do první třídy, do jejich soukromého kupé. Tam nám vysvětlil, že se mu prostě líbíme (resp. líbí se mu Lenka), a že se zpije s námi. Stalo se. Byla to jedna z nejdelších nocí Sciova života, ale stála za to!

Průvodčí (rusky děžurné) dělají na Transsibu většinou ženy. Na každý vagón jsou dvě. Střídají se mezi sebou po dvanácti hodinových směnách, během kterých kontrolují lidi nastupující na stanicích do vlaku, dvakrát kompletně vytřou celý vagón nějakým extrémním savem, pomáhají cestujícím a ještě se starají o klid a pořádek.

Kouzlo Transsibu

Ke všemu, co jsem popsal, je nutné si ještě přidat to, že vlak projíždí krásnou a pestrou krajinou, ve které se střídají nádherné hluboké lesy plné bříz se špinavými a zašlými velkoměsty a ty zase s poli, loukami a krásnými vesničkami, ve kterých jsou všechny domky dřevěné a mají úžasné a pestře vyřezávané okenice, natřené vždycky na modro, a ještě úžasněji a pestřeji vyřezávané štíty. Největším kouzlem trati jsou řeky. Transsibiřská magistrála po celé své délce překonává několik světových veletoků. My jsme na naší cestě do Irkutsku jeli přes Ob, Jenisej a ještě nespočet dalších menších řek, jejichž jména si už ani nepomatujeme. Mosty byly vždy téměř zázrakem architektury (někteří nechápou doteď, jak moc můžou být nosníky zrezlé, aby se nezhroutily), a mnohé z nich stály na svém místě už od doby, kdy se magistrála začala stavět.

Konec dobrý všechono dobré

Po čtyřech a půl dni putování jsme se přiblížili k Irkutsku, kde většina lidí vystupovala. Bylo deset hodin večer moskevského času, tři hodiny ráno místního. Ve vlaku začal mumraj. Všichni se balili, vraceli povlečení, loučili se a na poslední chvíli si měnili své adresy a opisovali čísla mobilů. V Moskvě do vlaku nastupovala skupina cizích lidí, v Irkutsku vystupovala téměř rodina. S mnoha lidmi z vlaku si píšeme, na všechny rádi vzpomínáme. Na nádraží v Irkutsku jsme po čtyři a půl denní cestě dorazili na minutu přesně.

Appendix: Scio na Cirkumbajské magistrále

Vedle magistrály Transsibiřské a Bajkalsko-amurské jsou zde i další. Jednou z nich je magistrála Cirkumbajkalská (Кругобайка́лка), která se táhne podél jižního břehu Bajkalu z Kultuku do přístavu Bajkal (nedaleko Listvyanky). Je dlouhá přes 80 km, vede přes 200 mostů a 36 tunelů. Představuje jedno z největších a nejdražších dědictví ruské architektury. Proč? Její stavba byla enormně technicky i finančně náročná. Stavěli jí v letech 1899–1904 nejen Rusové, ale hlavně mnoho cizinců... kromě Italů, Němců, Poláků, Angličanů, Francouzů a Slováků také Češi. Rusové jí sami přezdívají „Zlatá cesta“, dělníci i inženýři zde byli doslova královsky placeni. Místní průvodkyně nám tvrdila, že za měsíc práce dostal dělník peníze v hodnotě rodinného domku a deseti krav. To jsme jí nevěřili, to už je moc i na poměry ruského carství... Dnes zde jezdí už jen jednou denně turistický vlak, na který jsme si koupili lístek s mým německým kamarádem Gregem. Usedli jsme u okének, a čekali co přijde. A přišel Saša a jeho žena, pár v důchodu. Sedli si naproti nám, Saša vytáhl prehistorickou mapu magistrály a ochotně nám začal (rusky, jak jinak) líčit historii dráhy.

My vytáhli termosku s čajem a nabídli jim. Paní odmítla. Saša dostal od paní plastový kelímek, na dno nasypal instantní kafe a zalil to naším čajem. Prý koktejl... Každopádně naším čajem se hostitelství obrátilo, a po zbytek dne jsme již neměli šanci těmto dvěma cokoliv nabídnout. Paní vytáhla rajčata, paštiku, vařená vajíčka, sýry, chleby, jablka, okurky, domácí sekanou a dortíky, džusy, med a pomazánky, k čemuž posléze přibyly šišky, omuli a několik nepojmenovatelných dobrot. Saša vytáhl dva a půl litru piva a vodku. Litr. Po stogramových stakanech vodka zmizela velmi rychle, pivo ji následovalo – naštěstí jsme ho měli i dost z vlastních zásob. Saša se pak v mírně podnapilém stavu zhruba kolem jedenácté hodiny dopolední rozhodl, že naučí Grega hru „Když ty, tak já taky“. Greg na hru přistoupil, a než se nadál, Saša se začal svlékat. Najednou vlak zastavil, Saša vyběhl ven a skočil do Bajkalu. Ten měl asi 9 °C. Nic naplat, skončili tam oba. Když jsme se vrátili zpět do vlaku, Saša vytáhl další litr vodky. Na to, že vyrazil na relaxační výlet se svou ženou, byl poctivě vybaven, a většího důkazu ruské pohostinnosti není myslím třeba.

V dobách, kdy ještě magistrála nebyla, bylo nutné přepravovat pasažéry přes Bajkal jinak. Jako nejlepší se jevila forma dvou ledoborců: Angary a Bajkalu. Zatímco Bajkal přepravoval vagóny a leží dnes někde na dně Bajkalského jezera, Angara převážela cestující a kotví dodnes v Irkutsku.

http://petr.juracka.eu/

Komentáre Disqus